Skip to main content
Goodbye 2017

2017 – milovanej i nenáviděnej

Tenhle článek jsem psala v průběhu celýho prosince. A nakonec jsem ho dopsala až teď, v lednu. Dopisuju ho ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že v pátek půjdu na dvojitej pohřeb. Rok 2017 nám toho naložil požehnaně až do posledního dne a rozhodně se nenechal zahanbit.

Bilance starýho roku jsou hodně populární, pojďme nahnat trochu těch fans (vtip, jasný?)! Vítám vás u tý svý – hodně otevřený a osobní (a taky dlouhý). O tom, jak moc jsem si letos sáhla na dno, ale i o tom, proč jsem za rok 2017 vděčná.

Hned na začátku roku jsem dostala první políček. Do kavárny nastoupil novej barista z Prahé (ještě se k němu vrátíme) a pro mě už bohužel nezbylo místo. Mrzelo mě to, protože kavárna je pro mě způsob odpočinku a duševní očisty. Naštěstí jsem pořád měla práci v ateliéru a zároveň i víc času na Architekta, protože vražedný tempo z Vánoc bylo neudržitelný.

Na jaře se k nám naprosto nečekaně vrátily psychický problémy a zamávaly s celou rodinou. Táhne se to bohužel doteď, stojí to za prd a opět se potvrdilo, že deprese není nemoc, která by měla být zlehčována, protože napáchala neskutečný škody, rozdělila lidi, vnesla napětí do rodiny a ač nechceme, pořád čekáme, co se stane dál. Já sama jsem naprosto bezradná a mrzí mě, že nemůžu dělat víc.

V červenci nás nečekaně opustila babička a v srpnu, přesně o 4 týdny později, i dědeček. Prvotní smutek odezněl rychle, protože jsem kolem sebe měla lidi, kteří mě z toho vytáhli a pomáhali, co nejvíc to šlo. Ten dlouhodobej ale přetrvává. Na Islandu jsem obrečela fakt, že dědovi nemůžu poslat pohled a z papírnictví jsem před Vánoci utíkala se slzama ve chvíli, kdy jsem málem vrazila do paní, co mi připomínala babičku. Strašně ráda bych je tu oba ještě měla, ale zároveň vím, že se dožili krásnýho věku a užila jsem si je, co nejvíc to šlo.

Moje město
Moje město

Na podzim přišel Architekt se zprávou, že rakovina zavítala i do jeho rodiny. Čekáme teď, jak se to vyvine a věříme, že to nebude mít fatální následky. Ale je to na hovno, co vám budu. Rakovina je kurva proradná a nikdo nedokáže s jistotou říct, kolik času nám ještě dá.

Míca, která nám zůstala po dědovi a o který jsem vám už psala dřív, umřela v listopadu na selhání ledvin. Bylo to strašně smutný koukat, jak se ztrácí před očima a poslední dny už byly vyloženě neveselý. A tak už u našich doma lítá jen bojácná Zrzka, která to s námi snad nějakej ten pátek vydrží.

Poslední prosincovou sobotu zemřela další milá stařenka, která moji maminu učila angličtinu. Měla jsem ji ohromně ráda. Byla to taková správná babča, bývalá šéfredaktorka Mladý fronty dnes, která se nestyděla mluvit o svejch milostnejch eskapádách a vždycky jsem se v její společnosti skvěle bavila. Mějte se tam nahoře krásně, miláčku!

V průběhu celýho roku se rozcházeli naši kamarádi. Někteří skoro přirozeně, jiní nečekaně, po dlouhých a řekla bych i šťastných vztazích. Bolelo nás to za všechny a dělali jsme to, co nám jde snad dobře – byli tu pro ně. S talířem něčeho dobrýho, s flaškou rumu nebo „jen“ jako rameno, na kterým se mohli vybrečet.

Čím víc mi život nakládal, tím víc jsem cítila, jak jsem emocionálně a citově vyčerpaná. Nejhorší bylo bejt k sobě upřímná. Pořad jsem se sama sobě omlouvala, obhajovala si, proč mě nebaví práce, proč jsem tak ráda sama, proč nic necítím a nevážím si toho, co mám.

Připadala jsem si jako prázdná plechovka, do který se někdo trefuje kamínkama. Každej prožitek byl jako kamínek, kterej jen cinknul o povrch. Chvíli zvuk rezonoval a pak bylo zase ticho. A těch kamínků, který by v plechovce skončily a trochu ji zaplnily, bylo strašně málo.

Jedním z těch kamínků bylo i pokušení. Jestli ve mně něco dokázalo vyvolat alespoň nějakou odezvu, byla to přítomnost muže, který se mi kdysi líbil a se kterým jsme si byli blízcí. A tam, kde jsme před lety skončili, jsme úplně přirozeně navázali.

Styděla jsem se za to a nadávala si. Ale neuměla jsem si pomoct. Připadala jsem si hanebně před Architektem, i když jsem věděla, že to, co máme, bych za nic na světě nevyměnila. Věděla jsem, že musím něco udělat.

Sama sobě jsem konečně přiznala, že to nezvládám. A že je nejspíš v pořádku být otupělá vůči „běžnému“ a neodmítat něco „zakázaného“. Přiznat si, že jsem prázdná a emočně vycucaná, bylo neskutečně osvobozující. A změnu jsem pocítila hned.

Čekala jsem na Architekta na nádraží v autě. Ve chvíli, kdy nastoupil, mě zalil naprosto krásnej pocit bezpečí a jistoty, kterou jsem už dlouho necítila (a málem jsem se rozeřvala, ale pšt!). A když mě objal, po dlouhý době jsem ucítila i lásku.

Ten večer jsem mu všechno řekla. O tom, co se ve mně děje, co (ne)cítím a že si připadám neskutečně sama. A víte co? Měla jsem to udělat dávno. Ale dlouho mi trvalo zjistit, že obelháváním sebe sama si akorát dělám zle.

Poslední dobou tak funguju na úspornej režim. Snažím se poslouchat, užívat si to hezký, co přichází, aby to vyvážilo chvíle, kdy mi není hej. Snažím se neřešit problémy ostatních, pokud to není nezbytně nutný. A ono to nějak jde.

Aby ta bilance ale nevypadala tak blbě, musí tu být i ta hezká část. Ta, za kterou jsem ohromně vděčná a která mi pomohla tohle všechno překonat.

Jako první se musím vrátit k tomu „zlosynovi, kterej mě připravil o moji kavárenskou radost“. Chtěla jsem ho strašně nemít ráda, fakt. Místo toho mi vaří večeře, chodí se mnou na pivo a byl tu pro mě vždycky, když jsem byla v hajzlu. Je to TEN kamarád, kterýho jsem nikdy neměla, ale vždycky tolik chtěla. Děkuju ti, Kocoure, žes přišel do mýho života. Byls v něm sakra potřeba :-*

Pak se objevil pan Kavárník. Od vidění jsem ho znala dlouho, ale teprve 2017 nás svedl dohromady. Na začátku jsme se nevinně oťukávali a nakonec mi, vcelku nečekaně, znovu umožnil věnovat se kávě v jeho nově otevřený kavárně. Stála jsem u zrodu tohohle krásnýho podniku a jsem moc ráda, že jsem toho součástí. Z nás dvou se stali zcela neplánovaně blízký kamarádi a prostě, ať chceš nebo ne, patříš do mýho života, šéfe 🙂

♥ Jedno kafe ♥
♥ Jedno kafe ♥

Kocour byl zároveň impulsem k tomu začít zvát k nám domů víc lidí. Společný snídaně, večeře, grilovačky, večery u lahve něčeho dobrýho. Zamilovala jsem si energii, kterou náš byt s příchodem lidí získává. Každej takovej večer měl naprosto úžasnej efekt a občas jsem se musela přitrouble usmívat, když jsem si uvědomila, jak skvělý to je. Vpustit do svýho světa víc lidí je krásnej pocit a je to i moje poselství do dalšího roku. Pozvěte kamarády, ale i lidi ne tak blízký, do svýho života a osobního prostoru. Má to blahodárný účinky na duši 😉

V roce 2017 jsme byli svědky pěti naprosto krásnejch svateb! Horská, zámecká, fotbalová, u jezera, v galerii…Moc vám to všem přeju, protože vás zbožňuju a miluju, jak jste šťastní, tak si to koukejte hýčkat!

Jednoznačně největším zážitkem byla naše cesta na Island! Musím se tam ještě někdy vrátit a nasát znovu tu atmosféru jedinečnosti a síly přírody. Taky jsme poprvé společně vyrazili na lyže do Itálie, za mým kamarádem do Heidelbergu, na chalupu na Šumavu a poznali další český města.

S Architektem se z nás taky stali „kačeři“, takže jsme každý výlet spojili s lovem kešek a docela nás to chytlo. Luštíme šifry, pobíháme po lese, počítáme okna, věže, sčítáme čísla a je to osvěžující a každej výlet tak nabere zajímavej směr a mnohdy se dostaneme na místa, kam bychom normálně nepřišli.

♥

A ačkoliv to možná tak nevypadá, náš vztah s Architektem je zas o kus silnější a hezčí. Miluju každej společnej oběd, večery u sklenky vína, kdy si povídáme a ve výsledku mám ráda i ty nepříjemný rozhovory, protože aspoň vždycky vím, na čem jsem. A to je pro život důležitý, ne že ne.

Moje přání vám do novýho roku? Otevřete svoje srdce, milujte, nezapomínejte na svoji rodinu a kamarády, plňte si sny, buďte ohleduplní a pokorní. Buďte tu pro ty, kteří to potřebují a dejte jim najevo, že je máte rádi. Smějte se, věcem kolem vás i sami sobě. Najděte si radost ve všem, co děláte. A nezapomínejte být šťastní. Řešte jen to, co můžete ovlivnit a ostatní věci jednoduše nechte být.

Ať je pro nás všechny rok 2018 dobrej. Teruna

 

Sdílením zachráníš jedno koťátko!

2 thoughts to “2017 – milovanej i nenáviděnej”

  1. Píšeš mi z duše, však víš …. pořád jsem tu pro Tebe, ikdyž se může zdát, že jsem příliš daleko ….

    PS: Žít je psina, ale život je pes :-*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *