Já vím, tohle se většinou říká o alkoholu. Poslední dobou mám ale pocit, že se to překlopilo spíš ve fenomén anonymity a možnosti říct cokoliv, kdykoliv a kdekoliv – teda co se internetového světa týče. Jasně, co člověk, to názor, chceme ho vyjádřit, ale je otázka, jak ten názor prezentovat.
Sledovat současné dění, dělat si na věc vlastní názor, to považuju za skvělou věc. A rozhodně stojí za to ten názor vyjádřit a otevřít diskusi, kdy lidi nad tématem diskutují, polemizují a třeba získají nové informace, které změní jejich pohled na danou problematiku. Já tohle uznávám a myslím si, že diskuse všeobecně rozšiřují lidem obzory. Ale to, co se v poslední době děje skrz naskrz internetem, je s odpuštěním prasárna nejhrubšího zrna.
Anonymní. Anonym. Guest. Host. Tak tohle se objeví skoro v každé diskusi, do které se náhodou podívám. Mnohdy je to komentář, který mě třeba zaujme, je k tématu, subjektivní, ale nijak neurazí, vyjadřuje jednoduše postoj pisatele v mezích slušnosti. Ale když pak vidím „no jo, spíš s pracháčem a pak se necháš vydržovat jako nějaká k****“ nebo „napatláš na sebe každou s*****, kterou ti dá někdo zadarmo“, tak jen nestačím zírat. Pochopitelně, že se spustí diskuse o hrubosti, slaboduchosti, nadávka střídá nadávku a nakonec všichni klesnou na úroveň primitiva, který napsal první neucitvý komentář. Vážně? Máme tohle zapotřebí?
Jasně. Socialismus skončil, a tak všechno je všech a všichni máme stejně je už pasé. Holt je společnost rozdělená na vrstvy, někdo má víc, někdo má míň, někdo má pasivní příjem a někdo musí makat jako mourovatej, aby poplatil, co poplatit má a se zbytkem bojuje do další výplaty. Stejně tak blogerky můžou být na scéně už několit let, můžou si vybírat spolupráce a pak jsou tu ty, co začínají a jsou vděčný za každý produkut, který jim PR nabídne zadarmo. Rozdílů se nezbavíme a je na každém z nás, kam až to dotáhneme. A popravdě, závist je strašná vlastnost. Jenže se k ní dá taky přistupovat ze dvou stran. Buď se tím nechám sežrat a pak jsem jeden z těch anonymů, co píšou nenávistné komentáře pod každý článek, co kdokoliv, kdekoliv, kdykoliv napíše a užívám si to, jak někoho dokážu ponížit, nebo se k tomu postavím čelem a řeknu si, že když se někdo dokázal realizovat, proč bych to nedokázala já? Jsme co kus, to originál a určitě existuje něco, co nás bude naplňovat, v čem jsme dobří a můžeme tu zatracenou kariéru udělat.
Zajímala by mě jedna věc. Rodiče nás rozhodně učili, jak být sami sebou. Učili nás, ať si stojíme za svým názorem a nebojíme se ho říct. Učí nás neustále, že si musíme stát za tím, abychom se dobře cítili ve škole/ v práci/ ve vztahu, a když se nám něco nelíbí, říct to nahlas a pokusit se něco změnit. A ten názor se nemusí líbit všem, může být negativní, ale bude MŮJ. A jako anonym? To si dám pytel na hlavu, až budu chtít říct něco naživo? A nebo radši držet hubu, šoupat nohama a nechat se sebou zametat? Jestli se neumíme postavit za svůj názor ve virtuálním světě, jak pak můžeme chtít, aby nás někdo respektoval ve světě reálném?
P.S.: Kdybyste vy všichni, anonymní pisatelé, věnovali čas, ve kterém urážíte ostatní, k nějaké smysluplné činnosti, už dávno jste mohli být někde jinde a možná i lepším člověkem.