Skip to main content

Láska až za hrob

Miluju ho víc než svůj vlastní život, víš? Tak tohle mi nedávno napsala dávná kamarádka. Uf. Jde to vůbec?
zdroj: flickr.com (gags9999)

Nad tímhle výrokem jsem se sama už několikrát zamyslela. Jde to milovat někoho tak, že bychom pro něj byli ochotni zemřít? Byli bychom schopni obětovat svůj vlastní život pro někoho nám blízkého?
Láska je dar. O tom není pochyb. V každém z nás dokáže probudit něco nového a krásného. Nutí nás dělat bláznivé věci, připitoměle se usmívat pokaždé, když si vzpomeneme na jeden z mnoha zážitků, které jsme se svým partnerem zažili. Vkládá nám do úst slova, která jsme si mysleli, že říkají jen ti největší romantici. Nutí nás dívat se na svět trochu jinýma očima. Umíme odpouštět, tolerovat, zlobit se a přitom mít rád, plakat a smát se zároveň.
Láska je mocná čarodějka. I já lásku našla. Vím, že si ji musím hýčkat a pečovat o ni, aby se mnou zůstala, kvetla a rostla. Ale ať je to jakkoliv, nikdy bych neřekla dvě věty: Miluju tě víc než svůj život. Nedokážu si představit život bez tebe.
Jen krátce ke druhé výše zmíněné. Ať chci nebo ne, jednou mě to s největší pravděpodobností čeká. I když už napořád zůstanu s Architektem, čemuž věřím, tak je tu pořád statistika. Ta říká, že ženy se dožívají vyššího věku než muži. Takže co? Představovat si to nechci, ale šance, že tohle nastane, je poměrně vysoká.
A co se týče první, v tom mám jasno. Je jen jeden jedinej člověk, se kterým musíte žít celý život. Naučit se ho milovat, respektovat, tolerovat jeho chyby, nezlobit se na něj a pečovat o něj. Jste to VY SAMI. Nemusíte žít s nikým, ale se sebou vždycky. A ať to zní sebevíc sobecky, Samantha řekla jednu památnou větu: „Miluju tě, ale sebe miluju víc.“ A není se za co stydět, protože teprve když milujeme sami sebe a přijmeme to, kým jsme, můžeme dát maximum lásky i všem ostatním.
Holina navíc poznamenala celkem důležitou věc: „Říkat můžeš cokoliv.“ A má pravdu.
zdroj: flickr.com (gfpeck)

Jen v jednom případě tomu věřím. A to ve vztahu matka – dítě. Věřím, že matka by pro svoje dítě zemřela, pokud by věděla, že ho dokáže zachránit. Ale jinak? Vážně bychom si radši nezachránili svůj vlastní zadek než se obětovat? K čemu by nám ta dobrota byla, kdyby to bylo to poslední, co ve svém životě uděláme?

Medité aneb jak jsem konečně zjistila, co je to TAPAS

Kdekdo o tom mluví, ale jen málokdo ví, co to doopravdy je. A jestli to někdo ví, tak buď rodilý Španěl, a nebo třeba majitel restaurace Medité v Mariánských lázních, který ve Španělsku 8 let žil. A co že to ví? No přece jak vypadají a hlavně chutnají nefalšované španělské tapas. Co můžete od téhle mini restaurace na Hlavní třídě čekat?

My se do Mariánek vypravili ve čtyřech, stůl jsme měli rezervovaný týden dopředu a já popravdě vůbec nevěděla, na co se připravit. První dojem z restaurace byl úžasný. Útulná malá restaurace v moderním duchu, malé stolky, dominantní bar a sympatická obsluha. Okamžitě nás usadili ke stolu a brzy se u nás objevil první číšník s jídelním lístkem. K pití nabízejí velké množství vín, ale i domácí limonády, pivo, na cokoliv si vzpomenete. Jak jsem dopadla se svou obligátní otázkou na kohoutkovou vodu? Asi nejlépe, jak jsem mohla. V litrovém džbánku byla kromě vody i okurka a máta, takže voda příjemně chutnala a na účtence jsem ji nakonec jako zpoplatněnou položku nenašla.
Když k nám číšník přišel podruhé, krátce nám představil koncept restaurace a zeptal se nás, jakou formou bychom si dnešní jídlo představovali. Všichni jsme si v menu našli něco, co se nám líbilo, ale nevěděli jsme přesně, jak večeři pojmout jako celek. Z toho nás záhy vysvobodil číšník. Navrhl nám, že pro nás sestaví menu, ve kterém budou figurovat všichni naši „favorité“. A to znělo skvěle! Neváhali jsme, nahlásili svoje vybraná jídla a zbytek jsme nechali na kuchyni. A jak tenhle krok do neznáma dopadl?
Neuplynulo moc času a na stůl nám přistálo první kolo pokrmů. Co všechno jsme ochutnali? Pan y tomate, naprosto luxusní toasty z bílého chleba (vypadalo to jako ciabatta) se salsou z rajčat. Salsa byla neskutečná, chutná, sladká a přitom bylo zřejmé, že i velmi jednoduchá! Byl z ní nádherně cítit kvalitní olivový olej. Dále jsme dostali mističku marinovaných domácích oliv s bylinkami. Opět výborné, s těmi, co koupíte u nás, to ani nemá cenu srovnávat. Talíř španělských uzenin přišel na řadu hned záhy, jamon a chorizo si pamatuju, zbylé názvy už pro mě byla vyšší dívčí 🙂 A posledním chodem v první várce byla tapenáda z černých oliv, sušených rajčátek a petrželky podávaná opět s toasty. K celému prvnímu chodu byl zároveň i košík s bílým pečivem. Na „předkrmech“ jsme si neskutečně pochutnali a začali se těšit, co přijde dál.
Druhé kolo mělo kupodivu jen jeden chod, a tím byla polévka. Ale ne jen tak ledajaká! Jednalo se o krevetovou polévku s bílým vínem. Přikusovali jsme bílý chléb a dohromady to byla pohádka. Polévka byla jemná, ale zároveň chuťově výrazná, krémová s kousky krevet.
Třetí kolo si získalo moje srdce. Na stůl nám donesli hodně mořských plodů a to já ráda. Začínali jsme mým přáním, a to mušlemi svatého Jakuba v omáčce ze zeleniny a bílého vína. Společně s mušlemi byly i tygří krevety. Celé to bylo chuťově vyvážené, mušle výborně udělané a přikusovat k nim chleba namočený v omáčce byla dokonalost! Další přišlo na řadu vykoštěné stehno z kukuřičného kuřete na šafránu. Opět výborné, chuť kuřete naprosto odlišná od toho kupovaného v supermarketu a šafrán tomu dodal úplně jiný rozměr. Další dobrotou byly krevety na česneku a sušených rajčatech. A to byla chuťová bomba! Lehce pikantní, ale rajčata chuť zjemňovaly, všichni u stolu jsme se shodli na tom, že je to jedno z nejlepších jídel večera. Jako poslední chod třetího kola servírovali přání Architekta aneb „jé, tortilla, to znám!“. Pěkně nás všechny překvapili, když donesli bochánek z brambor, vajec a cibule podávaný s domácí „majonézou“. Chutnala máslově, ale nedokázala jsem moc identifikovat. co v ní bylo. Ale dohromady s tortillou to chutnalo skvěle.
V tuhle chvíli jsme si mysleli, že už si dáme jen dezert a kávu a naše obžérství ukončíme. Všichni jsme si připadali docela plní, a tak nás číšník zaskočil s tím, že bude ještě jedno kolo. Copak jsem si nepamatovala, že chybí ještě jedno moje přání?? Poslední chod byl vyloženě masový 🙂
Mým přáním byly bešamelové krokety se sýrem s modrou plísní (asi roquefort?). K nim nám bylo doporučeno dát si hovězí ve skvělé omáčce. Je pravda, že dohromady to skvěle ladilo. Dalším chodem bylo jelítko v šunce Jamon na cibulovém čatní (nebo tak mi to alespoň připadalo). A jako poslední dvě jídla bylo Ratatouille s pečenou dýní, ke kterému jsme dostali jehněčí. Opět parádně zkombinováno.
Dezerty jsme si objednali dva – čokoládový dort s chlebovými chipsy a ananasové ravioli s krémem z mascarpone a jahodovým přelivem. Dort bych přirovnala k americkému „death by chocolate“. Měla jsem co dělat, abych tu malou kostičku snědla. A ravioli? Tak to byl jeden z nejchutnějších dezertů, jaké jsem měla. Ananas neměl trpký konec, s krémem to parádně ladilo a omáčka z jahod tomu dodala potřebný šmrnc. Za mě palec nahoru a poznámka do „musím zkusit“ 🙂
Sečteno, podtrženo, bomba! Menu vám sestaví tak, aby to ladilo, chutnalo. A kolik nás tohle všechno stálo? Za degustační porce všech těchto jídel, tzn. každý měl kus masa, krevetu, mušli (takže většinou 4 ks v porci), jsme zaplatili něco málo přes 2 tisíce. V hospodě jsme strávili minimálně 2,5 hodiny a servis byl skvělý.
Ráda bych vám napsala přesněji, co jsme měli v posledním chodu, ale menu na oficiálním webu není aktualizované, což považuji za menší mínus. Pokud byste si totiž vybrali na webu, je možné, že některý pokrm už v nabídce nenajdete.
Chci se tam ještě někdy vrátit? Rozhodně! A pokud budete mít cestu na západ, tuhle španělsko – italskou perlu rozhodně nevynechejte!
PS.: A proč nejsou v článku fotky? Zaprvé, na netu jich najdete požehnaně. A zadruhé, já jsem byla v restauraci proto, abych si to užila, ne abych zběsile fotila. A alespoň se máte na co těšit podle slovního popisu. Snad vás pak originál nezklame 😉

Jak jsem se vsadila s Architektem

V pátek jsme jeli do Brna. V Liberci jsme si dali ještě rychlý oběd, nasedli na bus a vyrazili směr Praha. Metro nás dovezlo na Florenc a jelikož jsme zvolili špatný východ, nezbývalo nám než kus k autobusovému nádraží dojít pěšky. Procházeli jsme tím nevábně vyhlížejícím podchodem a najednou se Architekt ptá- proč si vlastně kupuješ tolik věcí? Vydržela bys 3 měsíce nenakupovat?

No? Vydržela? Ptám se sama sebe. Ale beru to jako výzvu. Sám Architekt nakonec řekl, že tři měsíce jsou dost, takže dáme pro začátek měsíc a budeme po týdnech přidávat. Můžu kupovat věci, které potřebuju – šampón a jinou hygienu, nový silonky atd. Pak mám povolenou NARS Dual Intensity Eyeshadow Palette, která za mnou přijede z Ameriky. A tím to hasne.

A proč jsem na tuhle šílenost přistoupila? Protože brzy budeme bydlet spolu a já chci ušetřit peníze, abychom si mohli koupit pěkné a kvalitní vybavení do našeho bytu. Nechci kupovat levné a nekvalitní věci jen proto, že jsem si koupila už 150. pár bot. Navíc kosmetiky mám plnou skříň, od Sobi jsem teď dostala další hromadu, a tak je nasnadě, že mám na chvíli útrum.

Jsem sama na sebe zvědavá. Věřím, že to dám.

A tady jsou moje poslední nákupy – můj naprosto první kus dekorativní kosmetiky od Chanelu a vlastně i první věc od Chanelu vůbec (Architekt mě předběhl, protože se už dva roky voní parfémem Allure Homme Sport!). Lak byla jarní limitka a 40% sleva v Douglasu se musela využít. Vyšel na 430 Kč a doufám, že mi bude dělat dlouho radost. No a úplně poslední je wishbone dlouhý řetízek z I am za 50 Kč. Jsem straka a tyhle jednoduché šperky mám prostě ráda. A málem bych zapomněla! Dnes si ještě jdu koupit rezervovanou bundičku na jaro v Lindexu 😀 (To to teda pěkně začíná…)

No a abych to neměla tak jednoduchý, tak já, sama pro sebe, jsem se zařekla, že si nekoupím nic sladkého a „jedovatého“. Jedinou povolenou cukrovinkou je tahle tyčinka, kterou si dávám po cvičení. A jestli něco upeču? Tak to se ještě uvidí…:-)

Držte mi palce! Terez

Poslední sbohem…

Koukám na monitor počítače na naši poslední konverzaci, 23. července 2014. Říkal jsi mi, že na dovolené v Chorvatsku jste se s přítelkou moc neohřáli a já jsem s tebou souhlasila, že letos to teda nebyla žádná sláva. Taky jsi říkal, že se chceš vrátit domů, do hor. Nechtělo se ti psát rozpravu na doktorským a já si stěžovala, jak je nanic mít vztah na dálku. Poslední, co jsem ti napsala, bylo, že jsem v lednu úspěšně odstátnicovala.

Poznali jsme se vlastně náhodou. To Kája to měl na svědomí. A taky Strahov a vejška a „poznej svého souseda párty“. Tehdy jsem se s Kájou dala do řeči, je to přeci skvělej bláznivej Slovák, kterýmu jsem na začátku nebyla vůbec schopná rozumět. Ale byla s ním sranda a to bylo hlavní! Já vyjukaná prvanda jsem našla na koleji spřízněnou duši! A pak přišla řeč na tebe, že prý nejsi úplně party typ a že tě rozhodně musíme vytáhnout ven. No, asi se nám to nepovedlo. Zůstali jsme na pokoji, povídali a bylo nám dobře.

Byls tichý a měl jsi zvláštní smysl pro humor. Ani jo, viď? Nezůstalo jen u jednoho večera. Chodila jsem k vám často. Večer na pokec, na čaj, občas pomoct s nádobím, poradit Kájovi pár tipů na pájení nebo když jsem byla bezradná s počítačem. Koukali jsme spolu na filmy, občas vařili a já věděla, že v prváku nejsem sama. A nesmím zapomenout na to, že u vás na pokoji bylo oproti tomu mýmu vždycky teplíčko. Dělali jste mi s Kájou skvělou společnost.

Když ti bylo 21, chtěli jsme tě s Kájou a s holkama překvapit. Koupila jsem dort a udělali jsme nějaký jednohubky, vzpomínáš? Strašně ses na nás zlobil a pořád opakoval, že nechceš nic slavit. Sice ses durdil, ale my se nedali a nakonec z toho byl krásnej večer. Taky jsem ti upletla náramek přátelství. Nosil jsi ho pořád na ruce a jednou jsi ho ztratil. Když jsi to říkal, byls vážně strašně smutnej. Upletla jsem ti jinej a ty sis ho přidělal na batoh, že prý tam se ti neztratí. Vzpomínáš si, jak sis koupil tu novou modrou čepici? Dobírala jsem si tě, že v ní vypadáš trochu jako bezdomovec a moc jsem se ti smála. Na oko ses urazil, ale nosil jsi ji pořád, co si pamatuju.

Ten nejvtipnější dort s jedinou svíčkou, kterou u Negra měli..

Jednu dobu ses mi moc líbil. Ale bylo to jen tak na chvilku, to asi občas vy chlapi děláte, že se svým kamarádkám líbíte. Věděla jsem, že bych se nechtěla o to skvělý přátelství připravit. Tys za to stál.

Kája se pak s přítelkou odstěhoval a tys dostal novýho bydlu. Bylo to ve třeťáku? Kuba byl moc fajn, ale nikdy s námi nepekl tolik jako Kája. I tak jsme si ale našli čas a pořád se scházeli na čaj. A taky jsi mi vždycky psal na ICQ, jestli dáme menzu. Jen jsi seběhl pár pater a byls u mě. A ten tvůj nezbednej úsměv zpod modrý čepice..Ten se prostě nedá zapomenout.

Když jsem začala bydlet s Architektem a ty se svou holčinou, přestali jsme se vídat a psát si tolik. Ale náhoda nás vždycky svedla dohromady. Tím „naším“ místem byl jednoznačně Jiráskův most a bus 176. Kolikrát jsme se potkali a dali se do řeči a vždycky jsme si toho měli tolik co říct. Byli jsme oba šťastní a spokojení, mladí a zamilovaní. Naposledy jsme se potkali na Jiráskově mostě, když jsem mířila na koncert do Jazz Docku. Tak ráda jsem tě potkala a přála bych si, abych měla víc času si s tebou popovídat. Vyměnili jsme si pár vět a já zas utíkala.

A teď tu sedím, uplakaná a nechápu, jak se mohlo stát, že jsem se to dozvěděla až včera. Koukala jsem na monitor a nemohla uvěřit vlastním očím. Všechno se ve mně sevřelo, nemohla jsem dýchat a opakovala si, že to přeci nemůže být pravda. 22. listopadu 2014 vyhasnul tvůj nezbednej úsměv. Bylo ti 26 let, celej život jsi měl před sebou a všechno to skončilo. Koukám na tvoji profilovku na Facebooku a přijde mi, že přeci nemůžeš být tam nahoře, tak strašně daleko…

Nikdy jsem si to asi úplně neuvědomila, ale díky tvýmu přátelství byly ty začátky na vejšce přeci jen příjemnější. Přirostl jsi mi k srdci a teprve teď, když tu nejsi, si to ve všech důsledcích uvědomuju. Vybavují se mi ty hezký večery a chvíle, který jsem s tebou mohla strávit. Byls skvělej přítel a přála bych takovýho každýmu.

Doufám, že na nás seshora dáváš pozor. Opatruj nás, Péťo. Jednou se tam nahoře sejdem.

S láskou, Terez

Jaro, léto, podzim nebo zima?

Sedím hezky u sebe v pokojíku, na nohou mám nový teplý pruhovaný bačkůrky ze slev v Tescu, ve kterých vypadám jak Mexičanka, popíjím ovocný čaj, uzobávám čokoládu..A zahřívám se po procházce, kterou jsem si naordinovala po odchodu z práce. A jak jsem se tak toulala liduprázdným Libercem mezi obrovskými vločkami, přemýšlela jsem, které že to roční období mám ze všech na světě nejradši. Nu?

Tady v Liberci je dneska lidově řečeno slota. Od brzkého rána hustě chumelí, všude je krásno a bílo. Dokonce i ta pošramocená pověst Liberce jako by najednou byla přeci jen o trochu vylepšená. A i když to na chodnících není kdovíjaká sláva, rozhodla jsem se tentokrát nejet tramvají, ale dojít domů pěšky (ostatně jako i včera). A po cestě jsem přemýšlela o tom, které roční období je ten můj největší favorit.

Miluju zimu.

 


Miluju, když z nebe padají obrovské sněhové vločky, které se zachytávají na všem. Miluju ten lehounký šum sněhu, když je všude ticho a on pomalu dopadá na studenou zem. Miluju pozorovat stíny dopadajících vloček ve světle lamp. Miluju, jak je svět o trochu tišší. Miluju pozorovat zachumelený lidi, jak přicházejí a zase odcházejí. Miluju (nejen) svoje tváře zčervenalý mrazem. Miluju Vánoce a dárky a cukroví a br salát a kuřízek, babiččinu svíčkovou a vůbec všechny ty nebezpečně dobrý věci, na který přes rok radši ani nemyslim. Miluju kulichy a šály, kterých se v zimě nanosím až až. Miluju to křupání čerstvě napadnutého sněhu pod nohama. Miluju dělat andílky, stavět sněhuláky, prdelákovat, bobobat a lyžovat. Miluju to jiskření mrazu, které se objevuje za tmy, když čekám na tramvaj. Miluju, když do netknuté bílé peřiny zasvítí nesmělé paprsky slunce. Miluju ten skrz naskrz promrzlý a větrem ošlehaný Ještěd, který je v zimě naprosto neuvěřitelný. Miluju svýho Architekta, když nosí kabát.

Miluju jaro.



Miluju, když se začnou objevovat první zelené lístečky na stromech. Miluju, když nám na zahradě začnou nesměle zpívat ptáci a jejich zpěv sílí tím víc, čím víc se jich vrací z jihu. Miluju sněženky, bledulky, krokusy, petrklíče a vůbec všechna jarní kvítka, co obarví po zimě zem. Miluju, když se prodlužuje den a pomalu vstávám do světla. Miluju tu vůni jara. Miluju Velikonoce na vesnici a malování kraslic. Miluju setí a sázení všeho toho, na čem si pochutnám v létě. Miluju, jak začnou bzučet lípy v aleji a celá ulice se zaplní tou krásnou vůní. Miluju, když vytáhneme po zimě houpačku. Miluju svoje botasky, který dostanou po zimě zase zelenou. Miluju, jak je všechno svěží a čerstvý a natěšený.

Miluju léto.



Miluju, když mě ráno budí sluníčko, který mi svítí oknem do postele. Miluju dlouhý dny a ještě delší večery. Miluju vůni prádla, co se nechá na slunci uschnout. Miluju grilování a večery strávený venku. Miluju koncerty a divadlo pod širým nebem. Miluju všechno ovoce, který touhle dobou dozrává a já si pak připadám jako balon, když ho spořádám vagon. Miluju dělat si z třešní náušnice. Miluju trávit volný čas na chatě. Miluju rychlý letní bouřky a vůni vzduchu po nich. Miluju chodit bosa v trávě. Miluju nosit sandálky a podpatky. Miluju sedět u vína na terasách, zahrádkách nebo jen tak na trávě v parku. Miluju studený pivo po cyklo výletě v parným dni. Miluju in-line bruslení s Architektem. Miluju koupání v rybníce, jezeře, moři, koupališti nebo vaně. Miluju, když jsem opálená. Miluju svůj pihatej nos.

Miluju podzim.



Miluju to zvláštní světlo, který je na podzim tak typický. Miluju všechny barvy, který les získá, když se ukládá k zimnímu spánku. Miluju sbírat kaštany (a pak je po pár týdnech vyhazovat). Miluju chodit na houby. Miluju trhání jablek u nás na zahradě. Miluju ty poslední teplý dny, který sí užívám vždycky nejvíc. Miluju prohlížení fotek a vzpomínek z léta. Miluju, když se poprvé zatopí v krbu. Miluju všechny ty hnědý, šedivý, černý, burgundy a tmavě modrý barvy, který hrajou na podzim v módě prim. Miluju, když si připadám jako cool holka, když mám ještě holý kotníky. Miluju, jak se plíživě vkrádá do mysli kouzlo Vánoc. Miluju dýňovou polévku. Miluju podzim, protože máme výročí. Miluju podzim, protože mám svátek. Miluju ty vždycky neskutečně barevný západy slunce.

Chtěla jsem tím asi říct, že miluju to, že máme 4 roční období a jsem za to neskutečně vděčná, protože každý z nich má pro mě neskutečný kouzlo a užívám si každý jednotlivý den roku, ať je sebevíc náročný. A věřím, že každý si najde to svoje. A taky jsem určitě na spoustu věcí zapomněla, ale copak to jde myslet na všechno? 🙂

Jaké je vaše oblíbené roční období a co na něm milujete?

Terez

Kiss my lipstick!

Taky se vám stává, že jedete autobusem, metrem nebo tramvají, něco zahlédnete a spustí to ve vašem mozku samovolně proud myšlenek, který nemůžete nebo třeba ani nechcete zastavit? Mnohdy se zrovna z těchhle myšlenek rodí geniální nápady…A taky tenhle rychlo článek 🙂

Miluju líbání. Architekta bych mohla líbat pořád a nikdy se toho nenabažím. Miluju ten pocit, kdy přitisknu svoje rty na jeho, zavřu oči a vychutnám si jeho blízkost a lásku, kterou i jen z letmého polibku cítím.

A on nenávidí všechno, co si na tu svou občas nevymáchanou tlamu napatlám! A nemluvím o lesku na rty, to je pro chlapa zlo asi ze všech největší. A ne jen pro ně, sláva vlasům přilepeným na čerstvě „oleskovanou“ pusu. Mluvím o obyčejném balzámu na rty. Našla jsem 1, slovy JEDEN, který mu nevadí! Tím je „vajíčko“ EOS a s ním mě klidně zlíbá 🙂

Ale co jsem vážně nepochopila, jsou krásný mladý holky, který se tulí ke svýmu hipster/doplň podle sebe příteli a mají zářivě červenou/oranžovou/růžovou pusu. Copak vy se holky líbat nechcete?

Protože přiznejme si to, ať rtěnka drží sebevíc a neobtiskává se, tak chlapovi zrovna tohle nevysvětlíme. Jediný, co vidí, jsou výrazně namalovaný rty. Takže, jak to prosimvás děláte?

@Ráďa

A nebo, pokud vás už teda líbá i s tou rtěnkou, copak potom nevypadáte oba jak špatní klauni? Jakože rtěnka vydrží jídlo, ale vášnivá líbačka, to je trochu jinej level 🙂

Já rtěnku používám jen tehdy, kdy vím, že Architekt není poblíž. Takže v práci. Nebo výjimečně, když jdeme třeba za kulturou, ale Architekt to prostě snáší s nelibostí. Jakoby rtěnka vlastnila moje rty a on už je nemohl mít.

Chci vědět, jak to děláte! Já to totiž chci taky, chodit s namalovanou pusou a líbat se, kdy mě napadne!

Všechno jednou končí?

 

Svatba. Někoho děsí, někdo o ní sní, pro někoho znamená závazek a konec svobody, pro někoho logické vyústění vztahu a někdo vleze do chomoutu jen pro peníze. Ať tak či tak, berou se spousty lidí, kteří věří, že je to napořád. Dokud nás smrt nerozdělí. Touhle dobou se to kolem mě svatbami jen hemží, přes léto jich bylo jako hub po dešti. A krásných, to se musí nechat. I já už s Architektem o svatbě občas mluvím, téma povětšinou otevírám já, ale mluvíme už oba 🙂 Někde tam hluboko uvnitř z toho mám ale pořád strach. Proč?

 

Šťabajzna je moje nejlepší kamarádka už skoro 10 let. Daly jsme se dohromady na gymnáziu, přestály jsme jednu ponorku před maturitou, chvíli jsme spolu bydlely na koleji a teď už víme, že se můžeme jedna na druhou spolehnout. Když jsme byly asi ve třeťáku, prohlašovala jsem, že na manželství nevěřím, že to nikdy nemůže vydržet. A ono se není čemu divit. Naši se rozvedli, když mi bylo pět. Tahali se o mě jak psi o kost a dneska se radši ani nepozdraví, pokud to situace nevyžaduje. Můj strýc opustil svou první ženu taky celkem bouřlivě. Mého nevlastního tátu opustila exmanželka kvůli jinýmu. Rozvodů kolem mě možná nebylo tolik, zato byly pořádně výživný. A pořád jsem neviděla tu pravou nefalšovanou lásku. To Šťabajzna mě tehdy přesvědčovala, že bych tomu věřit měla. Že ona má kolem sebe samý šťastný páry, který jsou spolu už 20 let a pořád jim to klape a mají se rádi. Její rodiče nevyjímaje.
Pak jsem poznala Architekta a svůj názor jsem přehodnotila. Zaprvé jsem se zařekla, že nebudu nikdy podvádět. A zadruhé jsem TO cítila. Že to možná vážně může fungovat. Den po dni, rok po roku. Že lidi spolu můžou být šťastní. A myslím si to pořád. Architekt ví, že ať se nevěra v dnešní době už nebere jako takový hřích, pro mě je to věc, kterou nepřekousnu. Nikdy. V mým dětským světě napáchala tolik škody, že ji nechci zažít na vlastní kůži. Dneska věřím v lásku a manželství, co vydrží.
Zato Šťabajzna teď prožívá to, co já před lety. 30 let je dlouhá doba, ale očividně ani to nestačí. A tak nad tím její rodiče lámou hůl a chtějí skončit. Šťabajzna se to snaží ustát, ale ono to moc dobře nejde, když pro ni celý život rodiče představovali vzor toho, že to může fungovat. Navíc je do toho chtě nechtě zapletená a lítá v tom jak nudle v bandě. A já jsem teď ta, která ji podporuje, fandí tomu, aby to její rodiče ustáli a hlavně se v ní snažím uchovat to, že ten její vztah vydržet může.
Nutí mě to ale přemýšlet nad tím, co se děje. Proč jsou statistiky horší a horší, proč každé druhé manželství končí rozvodem, proč se lidi hádají a podvádějí a neumí najít řešení problémů. Nemluvím teď o extrémech (násilníci, alkoholici, gambleři,..), ale o obyčejných lidech. Vážně se to tak horší nebo se dřív jen nevedly statistiky? Zůstávali spolu snad lidi i přes to, že k sobě nic necítili? Nebo aby sousedi na vesnici neřekli, že to je ta ostuda, co se rozvádí?
Myslím si, že dnešní manželství jsou vystavený naprosto odlišným podmínkám než ty dřívější. Žijeme permanentně ve stresu, naše práce jsou vyčerpávající a manželé na sebe nemají čas. Když už si ho najdou, nechtějí řešit vážný věci, problémy a otázky, který je pálí. Jenže se to jako sněhová koule nabaluje. A pak pohádka skončí.
Já si z toho vzala pár rad do života. Netahejme si práci domů. Najděme si čas na svého partnera. Mluvme spolu. O všem, ať je to téma sebevíc nepříjemný. Možná nakonec zachráníme víc, než si myslíme.

Anonymita, metla lidstva

Já vím, tohle se většinou říká o alkoholu. Poslední dobou mám ale pocit, že se to překlopilo spíš ve fenomén anonymity a možnosti říct cokoliv, kdykoliv a kdekoliv – teda co se internetového světa týče. Jasně, co člověk, to názor, chceme ho vyjádřit, ale je otázka, jak ten názor prezentovat.

Sledovat současné dění, dělat si na věc vlastní názor, to považuju za skvělou věc. A rozhodně stojí za to ten názor vyjádřit a otevřít diskusi, kdy lidi nad tématem diskutují, polemizují a třeba získají nové informace, které změní jejich pohled na danou problematiku. Já tohle uznávám a myslím si, že diskuse všeobecně rozšiřují lidem obzory. Ale to, co se v poslední době děje skrz naskrz internetem, je s odpuštěním prasárna nejhrubšího zrna.
Anonymní. Anonym. Guest. Host. Tak tohle se objeví skoro v každé diskusi, do které se náhodou podívám. Mnohdy je to komentář, který mě třeba zaujme, je k tématu, subjektivní, ale nijak neurazí, vyjadřuje jednoduše postoj pisatele v mezích slušnosti. Ale když pak vidím „no jo, spíš s pracháčem a pak se necháš vydržovat jako nějaká k****“ nebo „napatláš na sebe každou s*****, kterou ti dá někdo zadarmo“, tak jen nestačím zírat. Pochopitelně, že se spustí diskuse o hrubosti, slaboduchosti, nadávka střídá nadávku a nakonec všichni klesnou na úroveň primitiva, který napsal první neucitvý komentář. Vážně? Máme tohle zapotřebí?
Jasně. Socialismus skončil, a tak všechno je všech a všichni máme stejně je už pasé. Holt je společnost rozdělená na vrstvy, někdo má víc, někdo má míň, někdo má pasivní příjem a někdo musí makat jako mourovatej, aby poplatil, co poplatit má a se zbytkem bojuje do další výplaty. Stejně tak blogerky můžou být na scéně už několit let, můžou si vybírat spolupráce a pak jsou tu ty, co začínají a jsou vděčný za každý produkut, který jim PR nabídne zadarmo. Rozdílů se nezbavíme a je na každém z nás, kam až to dotáhneme. A popravdě, závist je strašná vlastnost. Jenže se k ní dá taky přistupovat ze dvou stran. Buď se tím nechám sežrat a pak jsem jeden z těch anonymů, co píšou nenávistné komentáře pod každý článek, co kdokoliv, kdekoliv, kdykoliv napíše a užívám si to, jak někoho dokážu ponížit, nebo se k tomu postavím čelem a řeknu si, že když se někdo dokázal realizovat, proč bych to nedokázala já? Jsme co kus, to originál a určitě existuje něco, co nás bude naplňovat, v čem jsme dobří a můžeme tu zatracenou kariéru udělat.
Zajímala by mě jedna věc. Rodiče nás rozhodně učili, jak být sami sebou. Učili nás, ať si stojíme za svým názorem a nebojíme se ho říct. Učí nás neustále, že si musíme stát za tím, abychom se dobře cítili ve škole/ v práci/ ve vztahu, a když se nám něco nelíbí, říct to nahlas a pokusit se něco změnit. A ten názor se nemusí líbit všem, může být negativní, ale bude MŮJ. A jako anonym? To si dám pytel na hlavu, až budu chtít říct něco naživo? A nebo radši držet hubu, šoupat nohama a nechat se sebou zametat? Jestli se neumíme postavit za svůj názor ve virtuálním světě, jak pak můžeme chtít, aby nás někdo respektoval ve světě reálném?
P.S.: Kdybyste vy všichni, anonymní pisatelé, věnovali čas, ve kterém urážíte ostatní, k nějaké smysluplné činnosti, už dávno jste mohli být někde jinde a možná i lepším člověkem.

Ty vole, láska!

„Mamí, já zůstanu napořád sama!“ Tak tomuhle se dneska mamčoid směje a ráda mi připomíná, jak jsem si na gymplu zoufala, že si nenajdu žádnýho chlapa… Ale před Architektem jsem takovej pocit měla dlouho. A pak jsem si řekla, že nemá cenu honit se za štěstím a že si mě najde samo. A tak si mě našel Architekt.

Máme docela poklidnej vztah. A máme se rádi. Už přes tři roky. Hodně. Hezky. Upřímně. Ale hlavně vcelku soukromě. Nějak nemáme potřebu ventilovat naše štěstí, aby každej věděl, že my dva jsme prostě pár století a milujem se. A možná právě proto nám to klape.
Zdroj: flickr.com, Sara Alfred
Asi bych měla nejdřív říct, že jsem tak trochu pozorovatel. Neplést s voyerem, prosím! Poslouchám, o čem lidi mluví, jak se k sobě chovají, pozoruju řeč těla a baví mě to. A troufám si říct, že už jsem toho odpozorovala docela dost. A jeden fenomén mě prostě nepřestává udivovat. Jak svět sociálních sítí hýbe se vztahama.

Ostravák je vcelku sympaťák. Dbá o sebe, je to bavič, pařmen a nemá hluboko do kapsy. Za tu dobu, co ho znám, už pár holek měl. A vždycky to probíhá asi nějak takhle (příklad z posledního vztahu): Nejdřív se na netu začnou objevovat zdánlivě nevinný fotky, akce v hospodě a hezká holka vedle něj, taneček a tak. Pak si změní stav a je ve vztahu. A to začne to správný čóro. Vzkazy na zdi, spousta fotek, zahlcenej instagram, ona si na triko tiskne, že ho miluje, on jí posílá srdíčka, počítaj každej den, kdy nejsou spolu, no úplná romance!

A pak najednou ticho. Mizí úvodní fotka s ní, promaže se historie a konec.

A já se ptám sama sebe. To jako vážně? Kam se podělo to veliký pobláznění, zamilovanost, spokojenost a štěstí? Copak to jde tohle všechno ztratit mávnutím kouzelnýho proutku? Kde je ta chyba, že to vyprchá rychle jak bublinky ze šampaňskýho?
Přiznám se bez mučení, fakt jim to někdy závidím (jak hnusná to vlastnost, závist jedna jedovatá), jak to s nima mává, jdou do toho až na doraz, kytky, dárky, restaurace… Ale hořký konce těchhle romancí mě z toho pak vždycky rychle vyléčí, protože já možná neprožila internetový milostný vzplanutí jak z románu, ale mám něco, co drží už pěkně dlouho a všechny tyhle veřejný projevy mi to vynahradí.
A co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Asi jen, že je super mít člověka, kterýho miluješ, prožívat ty chvíle naplno, chtít se o to podělit se světem a vykřičet, že jsi ten nejvíc happy člověk na světě, ale… Ta trocha odstupu, kterej si přes růžový brejle zachováš, a budes si svou lásku hýčkat jen mezi čtyřma očima, tomu možná dodá ten punc dlouholetosti. Protože když to všechno spotřebuješ v prvním půlroce, co tě pak čeká dalších dvacet let? A nebo jdeš do vztahu na dobu určitou?

Diamantovej kluk

Jedna slavná blondýna zpívala, že „Diamonds are a girls´ best friends“. Nebudu zapírat, diamanty jsou prostě krásný a podle mě by si každá holka měla jednou za život udělat radost a něco si s těmahle kamínkama koupit, i když všichni víme, že přízvisko „krvavý“ nedostaly jen tak pro nic za nic. Jenže nesmím zapomenout, že diamanty jsou nejen exkluzivní doplněk, ale taky způsob, jak investovat. Takže voilá, vítej v příběhu o Diamantovym klukovi.

Diamantovej kluk se mi vždycky líbil. Byl vysokej, vysportovanej, tmavý vlasy, pěkný oči, chytrej a vtipnej. Zájem z jeho strany žádnej, měl radši jiný typy. Ale co, byli jsme kamarádi, studovali spolu a bylo to oukej. Po prázdninách jsme se potkali, já měla pár kilo dole, začala o sebe víc pečovat a on se začal víc zajímat. Psal mi smsky, scházel se se mnou v naší školní kantýně, galantně mě chytal kolem pasu, večer mi volal a povídal si se mnou… A já věděla, že má přítelkyni, tak o co mu jde? Moje slepice pochopitelně vyvozovaly závěry (ten tě balí!) a málem už plánovaly jména našich dětí. A já pořád čekala, jestli se z toho něco vyvrbí.

A taky že jo. Období alá balení netrvalo moc dlouho a Diamantovej kluk mě pozval do showroomu na výstavu diamantový kolekce pro jakousi Miss soutěž. Udělalo mi to radost, ne že ne, kdo to kdy viděl, aby se kluk zajímal o šperky, ale stejně jsem pořád cítila nějakou levárnu. Tak jsem mu na to kývla a vyčkávala. Hezky jsem se na to musela obléct, asi abych nedělala ostudu, a sešla se s ním. Diamantovej kluk byl nadšenej, říkal, že mě představí svojí kamarádce a něco mi o diamantech poví. Přišla jsem do showroomu, uvařili mi kafe a začali jsme si povídat. Nakonec to bylo docela příjemný, dozvěděla jsem se o diamantech obecně spoustu věcí, a jelikož jsem lačná po nových informacích všeho druhu, tak se mi to fakt líbilo. Když mi pak nabídli, abych se zúčastnila přednášky o diamantech, tak jsem vlastně nic nenamítala a souhlasila.
zdroj: flickr.com, Kim Alaniz
O pár dní později už jsem si, já bláhová, kupovala černý kalhoty, protože na tuhle přednášku už jsem musela být vážně nóbl. Bílý tílko, sáčko, boty na podpatku, hezky nalíčit a hurá za Diamantovým klukem. Tam nás vyzvedla jeho kamarádka, naložila do auta a vyrazila směr Nupaky za Prahou. Hezkej hotýlek to byl. Zalezli jsme do sálu, dostali vodu, kafe, znáš to. Pěkně nás usadili a přednáška mohla začít.
V tu chvíli jsem začala tušit, že to není žádná jen tak přednáška. Byla to solidní manipulace potenciálních zákazníků jedný nejmenovaný společnosti, která se zabývá obchodem s diamanty. Kupte si šperky s diamanty, jen tady za ně místo 120 tisíc zaplatíte 80! (Ptám se sama sebe – jak si ten kluk mohl myslet, že na to mám peníze?) Nominujete se do našeho diamantovýho klubu, a když budete lanařit další, budete mít provize a s vámi i další milion lidí, co jsou nad vámi! (Takže klasický letadlo, že jo.) Diamanty jsou byznys, jejich cena roste a prostě jednou, jednou za to budete mít vážně majlant! Nejhorší na tom bylo, že jsem sama na sobě cítila, jak je ta manipulace dobrá. Začnou se ti trochu potit ruce, do mysli vkrádat myšlenky, jaký by to bylo a kolik by to vyneslo, svítěj ti oči… A pak jsem se rozhlídla kolem sebe a rychle mě ten pohled vrátil na zem. Ty lidi kolem mě vypadali jako zhypnotizovaný, žrali každý slovo, co ten jouda na pódiu vypustil z pusy a nejvíc teda Diamantovej kluk a jeho kamarádka, horlivě přikyvovali a místo zorniček měli kalkulačku. Naštěstí přišla pauza a věta „Nezapomeňte si vyzkoušet naše úžasný šperky!“
A tak nakonec proč ne? Tak jsem se jala zkoušet všechny ty prvotřídní šperky, a jelikož jsem si něco z přednášky zapamatovala, tak se obrátim na diamantovou kamarádku a ptám se jí: „A když se do šperků vsazují horší kameny, proč si nemůžu na začátku koupit investiční kámen, kterej mi bude vydělávat víc než ty nekvalitní kameny ve špercích?“ Čekala jsem nějakou chytrou odpověď, která mi vezme vítr z plachet, ale tohle teda rozhodně ne: „No, protože se to tak prostě dělá.“ Aha. Měla jsem chuť servat kabát z ramínka, popadnout kabelku a zastavit první auto na silnici před hotelem, který pojede. Skrblík ve mně se ale projevil – máš zaplacenej oběd, koukej to vydržet. Jasně, zatnout zuby, přetrpět druhou půlku přednášky, naházet do sebe oběd a co nejrychleji pryč.
Druhá půlka byla ještě lepší manipulace, za tohle by měli dostat metál. Ale já už byla trochu imunní  a taky zpruzelá, poslouchala jsem ty plky a bavila se pohledem na ty okolo, protože to fakt žrali. Po velkolepém aplausu na konci jsme se pomalu odebrali na oběd. A nemohlo mi neujít, jak si diamantová kamarádka vytahuje nějaký papíry z tašky a spolu s Diamantovym klukem kujou pikle. Aha, je to tady. Podpis smlouvy se zhypnotizovanou blbkou. Mám utýct teď nebo až za chvíli?
Ale ne, ten OBĚD! Doufám, že mě nechají aspoň v klidu najíst… A nechali. Dokonce ani nemluvili. A pak že to teda podškrábnem. Tak jsem jim s velkou slávou řekla, že ne. Že jsem studentka, která si tohle prostě dovolit nemůže. Argument Diamantovýho kluka byl nasnadě, prý on je taky student. Tak jsem odpověděla, že si dokážu představit lepší využití peněz než na šperky. A na to už mi neměli co říct. Naložili mě do auta, zkusili bezúspěšně ještě jednu nátlakovou akci, vyložili mě na Chodově a já od nich mazala co nejdál. Tváře mi hořely, ale byla jsem na sebe pyšná. A večer to náležitě ořvala.
Diamantovej kluk se od tý nepovedený náborový akce neozval. Ani jednou.
Já se za dva týdny dala dohromady s Architektem.
A kdykoliv si na tenhle smutnej kousek mý velmi krátký historie s Diamantovym klukem vzpomenu, vybaví se mi vdova Kubátová, která to v Byl jednou jeden král řekla jasně, a já se toho držím: „A to si pak chleba posolím diamantama? Nebo náušnicema?“