Archiv rubriky: Jídlo

Jednou až dvakrát do roka nás naši známí pozvou na společnou večeři. Snaží se vybírat příjemné podniky a ty, které jsou originální a kde nám jídlo bude chutnat. Letos volba padla na poměrně novou restauraci Kovárna, skrytou mezi kopci směrem ke zřícenině hradu Frýdštejn. A jak Kovárna obstála při našem náletu?

Je to klasický problém. Přijedou za vámi známí, kamarádi, příbuzní. Chcete s nimi vyrazit někam na jídlo. Nechcete, aby to stálo majlant, ale zároveň požadujete určitou kvalitu. A taky by to mohlo mít atmosféru, alá Itálií už je tu přeci jen dost. Kovárna se do téhle „mezery“ perfektně trefila. A jaký byl večer v tomhle netradičním podniku?

Cesta k restauraci není nijak složitá a po příjezdu do vesnice na hlavní křižovatku jste vlastně přímo u restaurace. Parkování je více než velkorysé, ne jen dvě místa pro prominenty. Samotná Kovárna na vás dýchne historií a dost autentickou atmosférou. Ve vstupních dveřích se musíte trochu přikrčit, přeci jen naši prapředci byli kapánek menší. Pak už stojíte v chodbě, ze které vedou dveře na všechny světové strany.

My si vybrali první dveře vpravo. Seděli jsme přímo v hlavní světnici, kde je i zázemí pro obsluhu. A taky obrovská pec! Hned bych si tam vlezla a spala 🙂 V restauraci jsme byli ještě mimo sezónu, takže obsluhu představoval pouze jeden číšník (v současné době by jich tam mělo být víc). Ten ale zvládal všechny místnosti restaurace s přehledem, a to jsme nebyli jediní hosté!

V restauraci točí Kozla a Plzeň. Poprvé jsem viděla řezaný pivo, ve kterém byly vidět obě vrstvy! Takže za tenhle wow efekt mají plus 😉 Vinný lístek je taky obsáhlý a řekla bych, že nešlápnete vedle. Jinak klasika nealko a kohoutkovku dali taky bez problémů 🙂

Co jsme si objednali jako předkrm? Já měla jasno hned po nahlédnutí do jídelního lístku – grilované lilkové rolky s kozím sýrem. Ochutnali jsme všechny nabízené předkrmy a musím se přiznat, že stály za to. Jemné, ale vyvážené chuti, na talíři to vypadalo skvěle a nebyla to jen „kostka ve skluzu“. Za stanovenou sumu to rozhodně stálo. Bagetku bych k tomu nepotřebovala a nebo bych víc ocenila domácí kousek pečiva.

Hlavní chod nezůstal pozadu. Filírovaný hovězí pupek na pepřové omáčce s grilovanou bramborou a tvarohem. Chuťově skvělý, vizuálně jakbysmet, maso připravili tak, jak jsem požadovala a navíc se zeptali, jak propečený pupek chci (a ne jako jinde, kdy to „prostě děláme medium, protože to tak chce každej“). Jedla jsem i očima a rozhodně bych si tohle šťavnatý masíčko dala znova 🙂

Filírovaný pupek s grilovanou bramborou

Nemohla jsem odolat ani dezertu. Všechny totiž zněly báječně! Nakonec jsem si vybrala grilovanou hrušku s čokoládovou zmrzlinou a bílou čokoládou. No uznejte, vypadalo to božsky! A nejinak tomu bylo s chutí. Navíc to byl poměrně lehký dezert (ne žádná smrt čokoládou), takže jsem končila a cítila se příjemně a ne jako žok.

Grilovaná hruška

Celkově mě menu fakt zaujalo. Líbí se mi koncept, že nemají nadupaný jídelní lístek kaťákem a kuchařovým tajemstvím. Co dostanete na talíři, to máte napsané v menu. A oblohu nečekejte. Někomu by mohlo vadit, že u hlavních chodů jsou rovnou stanovené přílohy, ale myslím si, že s případnou výměnou za jinou přílohu by neměl být problém.

Co se týče interiéru, nemám co vytknout. Mám ráda tyhle moderní restaurace v trochu historickém interiéru. Je vidět, že jde o starou stavbu a svoje kouzlo má i to, že se dá sedět v menších místnostech, tudíž máte pořád dostatek soukromí a nemusíte na sebe křičet přes stůl (pokud teda nechcete, že jo). Nově přistavěli zasklenou terasu (která ještě nefungovala, když jsme v restauraci byli my) s úžasným výhledem směrem k Ještědu. Tu si můžete i rezervovat třeba na svatbu nebo soukromou oslavu.

Dokážu si představit, že bych do Kovárny jela znova. A klidně bych se stavila na něco dobrýho cestou na kole. Jasně, není to smažák za sedm pětek, ale proč si nedopřát trochu luxusu i jako uřícenej cyklista? Interiér parádní, obsluha příjemná, jídlo vynikající. Jako bonus ještě super záchody (tam prostě musíte jít!) a kvalitní nádobí (ty skleničky potřebuju). Nejen za mě, ale za celou naši partu, vřele doporučuju návštěvu téhle trochu zapadlé, ale o to originálnější restaurace v Českém ráji!

Celkové hodnocení Kovárny – 9* z 10

Byli jste, ochutnali jste, co na Kovárnu říkáte?

Jídlo mě baví a miluju ho (a je to na mě vidět). Ráda ochutnávám nová jídla, peču, vařím a snažím se, aby mělo moje vaření nápad. Foodblogerskou scénu v Liberci už nějakou dobu sleduju, na cupcake od Káči do Small Change Coffee chodím už taky docela dlouho, a tak když začala shánět někoho, kdo by šel s ní do uspořádání Restaurant Day v Liberci, chvíli jsem to zvažovala a pak jí napsala, že do toho teda půjdu. A jak Restaurant Day v Liberci vypadal?

RD se podařilo spojit s jinou bezvadnou akcí – otevřením první veřejné zahrady v Liberci na Lazebnickém vrchu. Můžete si tu pronajmout vlastní kontejner a pěstovat, co se vám zlíbí. Takovou občanskou iniciativu mám ráda a měla jsem radost, že se budu moci jako kulinář zúčastnit a podpořit tak slavnostní otevření zahrady.

Chvíli jsem zvažovala, co vlastně budu chystat. Pečení miluju, ale věděla jsem, že minimálně Kačka něco sladkého mít bude. Pak jsem dostala další informace o ostatních kulinářích a bylo jasno. Musí to být něco slaného. Ale co? Chtěla jsem něco, co bude originální a co bude vážně jen ode mě. Takže to musí být recept z rodinného dědictví! A jak jsem tak dumala, vybavila se mi chuť babiččina boršče. A nápad byl na světě – uvařím polévku.

Nakonec byly z jedné polévky tři. Kromě boršče jsem udělala ještě kukuřičný krém a polévku z medvědího česneku, kterého máme na zahradě víc než dost (měli jsme…:-D ). Vůbec jsem nedokázala odhadnout množství, kolik přijde lidí a jak velký bude o polévku zájem. Co když to bude úplný propadák?

No, propadák to nebyl. Počasí vyšlo na jedničku s hvězdičkou. Lidí přišly kvanta. Chvílemi se na terasách ani nedalo hnout. Polévka se prodávala jedna radost. A druhá radost byla, když za mnou lidé chodili s pochvalou a milým slovem, případně s tím, že „dole ochutnali a bylo to moc dobrý, tak chtějí svou vlastní“ 🙂 Začínalo se v 11, ve dvě hodiny jsem nandávala poslední porce polévek, kterých jsem celkem prodala přes 60.

A co mi RD dal a vzal? Vzal mi dost sil, to je fakt. Vrátila jsem se vyřízená a unavená, k tomu navrch spálená a zaprášená. Ale dal mi toho mnohem víc. Posílil mou víru v sebe sama, že když si něco vymyslím, tak jsem schopná to dotáhnout. Opět se mi potvrdilo, že se můžu na Architekta spolehnout v čemkoliv. Pomáhal mi do posledního dechu a dodával mi energii a motivaci, když já už byla zoufalá. Poznala jsem taky spoustu nových lidí, se kterými si rozumím a bylo mi s nima moc dobře, i když ve velmi hektickém tempu. A nakonec mi dal odhodlání dál se takových akcí zúčastňovat. A plány na další akce tu jsou, juch 🙂

Byli jste se na mě, Architekta a na otevření Zahrady podívat? Co jste ochutnali dobrého? Napište mi, budu ráda, když se ozvete 🙂

Další liberecká kavárna přichází na přetřes! Zjistila jsem, že článek o Mikyně (zde) si přečetlo celkem dost lidí, takže budu pokračovat v krasojízdě a dám vám sem tip na další „must visit“ kavárnu!

Small Change Coffee byla v centru vlastně vůbec první malou kavárničkou..S duší. Jo, takhle přesně bych to řekla. Vzpomínám si, že na gymplu jsem tam chodila do Fashion Café, pamatujete, Liberečáci? Ale byla to taková ta klasická kavárna, kam se jde na picollo a cigáro… A to já nerada. Takže když jsem zjistila, že je nekuřácká (jupí!) a navíc s trochu odlišným přístupem k přípravě kávy (jupí!), bylo jasno.

Aby toho ještě na začátku nebylo málo, tak jedna šikovná food blogerka sem téměř pravidelně dvakrát v týdnu dodává svoje cupcakes. A na to já slyším taky (klepni se přes prsty, Teruno!).

A jak se mi tam líbí? Moc. Interiér je super. Dřevěné židle a lavice, sem tam zvířecí kožešinka (ochránci přírody prominou), nic složitého. Na někoho by mohl interiér působit stroze, já mám tenhle styl ráda a přijde mi víc než útulný 🙂

Ale do kavárny nechodíme kvůli interiéru, já vím. Nebo minimálně ne primárně, že jo 😉 Takže co kafe?

Další menší poznámka. Já nejsem přívržencem a velkým fandou Double shotu. Prostě ne. Zaprvé mi to kafe nechutná (viz článek o Mikyně, to kyselý bylo právě od Doubleshotu), zadruhé mi to celý přijde jako nafouklá bublina. A to dost drahá bublina. Nejsem kdovíjakej expert, ani na pražení, ani na chuť kafe, ale tohle kafe mě prostě nezaujalo. Takže pokud budete mít pocit, že jsem trochu nespravedlivá, tak pardon. Vím, že Double Shot má obrovskou řadu fandů, ale proč taky ne, že jo? Sto lidí, sto chutí.

Takže ano, Small Change Coffee má Double shot. Naštěstí pro mě má i Mama Coffee (což mi chutná rozhodně víc) a spoustu dalších menších dovážených značek. V menu najdete kromě jednotlivých typů přípravy kávy i dost jasné ilustrace, takže máte ponětí o tom, proč latté a cappuccino není jedno a totéž 😉

S Architektem jsme se shodli, že cappuccino z Deja Vu (jedna z káv, které mají na mlýnku) bylo to nejlepší, které jsme kdy ochutnali. A není to jen kávou, ale i přístupem místního baristy. Občas je sice trochu zbrklej, ale káva je jeho vášeň, rozumí jí a snaží se, aby z každého šálku vyzařovalo to, co má – totiž že správně připravená káva je malý poklad.

Ve SCC si můžete dopřát i různé kávové speciality – aeropress, cascaru a mnoho dalších. Všem kávovým vychytávkám jsou tu otevřeni 🙂 Navíc můžete ochutnat i různé sypané čaje, které rozhodně stojí za hřích.

Jak už jsem zmínila na začátku, cupcakes od Kačky jsou už jen další ze série plusů. A to, že si barista pamatuje, co si ráda dávám, to je pro mě rozhodně známka toho, že vnímá svoje zákazníky. Je vůbec něco, co bych SCC vytkla? Nu, občas je trochu delší čekací doba, protože zrovna ty kávové speciality zaberou dost času na přípravu. Takže se na to připravte třeba knihou nebo dobrým společníkem 😉

Small Change Coffee najdete v Zámečnické ulici naproti paláci Koruna. Ceny jsou v poměru cena/výkon více než příznivé, za cappucino zaplatíte cca 40 korun. Jestli dbáte na kvalitu kávy, kterou pijete, je tohle rozhodně podnik, kde vás svou úrovní nezklamou.

Vzhůru do SCC!

Terez

Byla jsem z toho jednu dobu docela upřímně zoufalá. Když jsem se s holkama chtěly o víkendu sejít někde na kafe, tak jediná možnost byly kavárny v obchodních centrech – Costa, Coffeeshop a jiné menší kavárny (frenčízy). Ale pořád tu chybělo něco..jiného. Něco, co bude osobité, originální a kde se budou moct lidi scházet i o víkendech. Mikyna tohle splnila a navíc sem můžeme zajít v sobotu. Konečně! A jaká Mikyna je?

Mikyna

Mikyna v kuchyni je původně blog. Blog dvou lidí s vášní pro vaření, ačkoliv každý z nich má rád něco jiného. A jejich společná cesta se zatoulala i na ulici 5. května v Liberci, kde na začátku roku 2015 otevřeli malou bistro – kavárnu (dříve zde sídlil Jas – zdravá výživa).

Když kolem procházíte, okamžitě vás Mikyna upoutá. Velká okna alá výkladní skříně, ve kterých rovnou sedí lidé, kolem sebe polštáře, vybavení veskrze z obyčejné překližky a nad hlavou visí originální origami lustry. Tohle já ráda, a tak netrvalo dlouho a do Mikyny jsem se zatoulala. Nejdřív sama, trochu nasát místní atmosféru a zjistit, jestli si budeme rozumět 🙂

A Mikyna nezklamala. Miluju klasické espresso (takové), ale ne moc kyselé. Mám radši zemitou chuť a ne tu, kdy mi obličej začne dělat tohle:

A espresso v Mikyně je super. Chutná mi (a poznám to hned, protože bez mléka a bez cukru je to prostě to nahatý kafe, jak má být) a navíc je za krásných 35 korun. Kromě espressa jsem vyzkoušela i filtrovanou kávu. Na výběr jsou alespoň tři druhy (pražírna The Barn) a rozhodně stojí za ochutnání. A co je důležité, kávu vám udělají i se sojovým mlékem, takže všichni s intolerancí na laktózu mají v Mikyně vyhráno!

Kromě kávy si můžete dát i skvělé domácí limonády. Já ochutnala malinovou s tymiánem a byla prostě výborná! Zvláštností je espresso – cola. Taky jsem ochutnala a..Zajděte si taky 😉

A nebyla by to správná kavárna, kdyby neměli i něco na zub. Výběr je obrovský! Čokoládová pěna, čoko košíčky s karamelem, pomerančový či mrkvový dort a mnoho dalších! Ze slaných jsou pak v nabídce různé chlebíčky a quiche. A pozor! Mikyna opět myslí i na ty, kteří nemohou a nebo nechtějí jíst vše, takže najdete dobroty bez lepku, bez laktózy, vegetariánské a dokonce i veganské. Třikrát hurá!

A aby óda na tuhle kavárnu byla kompletní, musím zmínit jejich obědové menu. V týdnu nabízejí každý den polévku a dvě hlavní jídla. Za menu polévka – hlavní jídlo zaplatíte kolem 120 korun a budete dobře a hlavně kvalitně najedení. Já naposledy vyzkoušela čočkovou polévku s rajčaty a byla skvostná.

Pomyslnou třešničkou na dortu je to, že si zde bez ptaní a bez poplatku můžete dopřát obyčejnou kohoutkovou vodu (na což já jsem pes a jinou si nedávám).

Milý a hlavně ochotný personál je skoro samozřejmostí. Takže jestli do Liberce, tak rozhodně sem! Doporučuje 9 z 10 Terez 😉

P.S. Naprosto žeru jejich hrnečky a talířky! Velká krása 🙂

Kdekdo o tom mluví, ale jen málokdo ví, co to doopravdy je. A jestli to někdo ví, tak buď rodilý Španěl, a nebo třeba majitel restaurace Medité v Mariánských lázních, který ve Španělsku 8 let žil. A co že to ví? No přece jak vypadají a hlavně chutnají nefalšované španělské tapas. Co můžete od téhle mini restaurace na Hlavní třídě čekat?

My se do Mariánek vypravili ve čtyřech, stůl jsme měli rezervovaný týden dopředu a já popravdě vůbec nevěděla, na co se připravit. První dojem z restaurace byl úžasný. Útulná malá restaurace v moderním duchu, malé stolky, dominantní bar a sympatická obsluha. Okamžitě nás usadili ke stolu a brzy se u nás objevil první číšník s jídelním lístkem. K pití nabízejí velké množství vín, ale i domácí limonády, pivo, na cokoliv si vzpomenete. Jak jsem dopadla se svou obligátní otázkou na kohoutkovou vodu? Asi nejlépe, jak jsem mohla. V litrovém džbánku byla kromě vody i okurka a máta, takže voda příjemně chutnala a na účtence jsem ji nakonec jako zpoplatněnou položku nenašla.

Když k nám číšník přišel podruhé, krátce nám představil koncept restaurace a zeptal se nás, jakou formou bychom si dnešní jídlo představovali. Všichni jsme si v menu našli něco, co se nám líbilo, ale nevěděli jsme přesně, jak večeři pojmout jako celek. Z toho nás záhy vysvobodil číšník. Navrhl nám, že pro nás sestaví menu, ve kterém budou figurovat všichni naši „favorité“. A to znělo skvěle! Neváhali jsme, nahlásili svoje vybraná jídla a zbytek jsme nechali na kuchyni. A jak tenhle krok do neznáma dopadl?

Neuplynulo moc času a na stůl nám přistálo první kolo pokrmů. Co všechno jsme ochutnali? Pan y tomate, naprosto luxusní toasty z bílého chleba (vypadalo to jako ciabatta) se salsou z rajčat. Salsa byla neskutečná, chutná, sladká a přitom bylo zřejmé, že i velmi jednoduchá! Byl z ní nádherně cítit kvalitní olivový olej. Dále jsme dostali mističku marinovaných domácích oliv s bylinkami. Opět výborné, s těmi, co koupíte u nás, to ani nemá cenu srovnávat. Talíř španělských uzenin přišel na řadu hned záhy, jamon a chorizo si pamatuju, zbylé názvy už pro mě byla vyšší dívčí 🙂 A posledním chodem v první várce byla tapenáda z černých oliv, sušených rajčátek a petrželky podávaná opět s toasty. K celému prvnímu chodu byl zároveň i košík s bílým pečivem. Na „předkrmech“ jsme si neskutečně pochutnali a začali se těšit, co přijde dál.

Druhé kolo mělo kupodivu jen jeden chod, a tím byla polévka. Ale ne jen tak ledajaká! Jednalo se o krevetovou polévku s bílým vínem. Přikusovali jsme bílý chléb a dohromady to byla pohádka. Polévka byla jemná, ale zároveň chuťově výrazná, krémová s kousky krevet.

Třetí kolo si získalo moje srdce. Na stůl nám donesli hodně mořských plodů a to já ráda. Začínali jsme mým přáním, a to mušlemi svatého Jakuba v omáčce ze zeleniny a bílého vína. Společně s mušlemi byly i tygří krevety. Celé to bylo chuťově vyvážené, mušle výborně udělané a přikusovat k nim chleba namočený v omáčce byla dokonalost! Další přišlo na řadu vykoštěné stehno z kukuřičného kuřete na šafránu. Opět výborné, chuť kuřete naprosto odlišná od toho kupovaného v supermarketu a šafrán tomu dodal úplně jiný rozměr. Další dobrotou byly krevety na česneku a sušených rajčatech. A to byla chuťová bomba! Lehce pikantní, ale rajčata chuť zjemňovaly, všichni u stolu jsme se shodli na tom, že je to jedno z nejlepších jídel večera. Jako poslední chod třetího kola servírovali přání Architekta aneb „jé, tortilla, to znám!“. Pěkně nás všechny překvapili, když donesli bochánek z brambor, vajec a cibule podávaný s domácí „majonézou“. Chutnala máslově, ale nedokázala jsem moc identifikovat. co v ní bylo. Ale dohromady s tortillou to chutnalo skvěle.

V tuhle chvíli jsme si mysleli, že už si dáme jen dezert a kávu a naše obžérství ukončíme. Všichni jsme si připadali docela plní, a tak nás číšník zaskočil s tím, že bude ještě jedno kolo. Copak jsem si nepamatovala, že chybí ještě jedno moje přání?? Poslední chod byl vyloženě masový 🙂

Mým přáním byly bešamelové krokety se sýrem s modrou plísní (asi roquefort?). K nim nám bylo doporučeno dát si hovězí ve skvělé omáčce. Je pravda, že dohromady to skvěle ladilo. Dalším chodem bylo jelítko v šunce Jamon na cibulovém čatní (nebo tak mi to alespoň připadalo). A jako poslední dvě jídla bylo Ratatouille s pečenou dýní, ke kterému jsme dostali jehněčí. Opět parádně zkombinováno.

Dezerty jsme si objednali dva – čokoládový dort s chlebovými chipsy a ananasové ravioli s krémem z mascarpone a jahodovým přelivem. Dort bych přirovnala k americkému „death by chocolate“. Měla jsem co dělat, abych tu malou kostičku snědla. A ravioli? Tak to byl jeden z nejchutnějších dezertů, jaké jsem měla. Ananas neměl trpký konec, s krémem to parádně ladilo a omáčka z jahod tomu dodala potřebný šmrnc. Za mě palec nahoru a poznámka do „musím zkusit“ 🙂

Sečteno, podtrženo, bomba! Menu vám sestaví tak, aby to ladilo, chutnalo. A kolik nás tohle všechno stálo? Za degustační porce všech těchto jídel, tzn. každý měl kus masa, krevetu, mušli (takže většinou 4 ks v porci), jsme zaplatili něco málo přes 2 tisíce. V hospodě jsme strávili minimálně 2,5 hodiny a servis byl skvělý.

Ráda bych vám napsala přesněji, co jsme měli v posledním chodu, ale menu na oficiálním webu není aktualizované, což považuji za menší mínus. Pokud byste si totiž vybrali na webu, je možné, že některý pokrm už v nabídce nenajdete.

Chci se tam ještě někdy vrátit? Rozhodně! A pokud budete mít cestu na západ, tuhle španělsko – italskou perlu rozhodně nevynechejte!

PS.: A proč nejsou v článku fotky? Zaprvé, na netu jich najdete požehnaně. A zadruhé, já jsem byla v restauraci proto, abych si to užila, ne abych zběsile fotila. A alespoň se máte na co těšit podle slovního popisu. Snad vás pak originál nezklame 😉