Skip to main content
couple

Co bychom měli všichni dostávat ve vztahu aneb nespokojme se s málem!

Připadá mi, že v každým druhým článku píšu, že nejsem žádnej odborník (leda tak samozvanej) a moje články jsou pouze souhrnem mých pocitů, názorů a zkušeností. A po nedávném rozhovoru a emailu, který jsem napsala, jsem si uvědomila, že mám poměrně jasnou představu o tom, co mi vztah a potažmo partner musí přinášet. Úzce to souvisí i s tím, že s Architektem jsme spolu už šest let bez větší krize a náš společný život je pro nás vlastně vcelku ideální 🙂

P.S.: Článek už mi zas ležel v konceptech nehezky dlouho…Achjo. Celý článek

u vily Tugendhat @Ráďa

Dopis Tobě, můj muži

Můj milý,
čas plyne rychleji, než je zdrávo a dneska je to oficiálně už šest let, co jsme spolu. Počítáme to od první pusy, ale mezi námi, od seznámení uběhly jen dva týdny než jsme do toho praštili 🙂 Nikdy jsem si nemyslela, že jde vybudovat něco takovýho, co teď máme. Připadám si celá, svá, stabilní a hlavně šťastná.
Znáš mě tak jako nikdo jinej. Neumím se před tebou přetvařovat a když to zkusím, beztak to poznáš. Víš, kdy mi není hej a dokážeš mi vždycky pomoct. Slovem, obejmutím, ramenem, na kterým se můžu vyplakat. Ráda tě poslouchám, když s nadšením vyprávíš o všem, co tě baví. A hlavně, pořád se od tebe učím. Jsi mi inspirací a bezednou studnicí vědění. Někdy žasnu, kolik věcí víš a vážně mi to imponuje 🙂
Za těch šest let je pár věcí, který si ponesu životem už navždy. Naučils mě je ty a vždycky si tě za to budu vážit, protože díky těm pár „drobnostem“ je můj život o velkej kus lepší. A za co jsem ti teda tak ohromně vděčná?

1) Dívám se nahoru

Vždyť víš, pracovní označení „Architekt“ nevzniklo náhodou… Studiu architektury jsi věnoval velkou část svýho života a pořád tě to baví. Kdykoliv někam jedeme, vymeteme první poslední moderní, legendární nebo starobylou stavbu. Já si z těch našich prvních toulek odnesla právě tohle. Pamatuju si, jaks mluvil o šířce ulic, výšce budov a perspektivě působící na chodce. A pak jsi řekl: „Podívej se nahoru.“ Tehdy mi to asi nepřišlo tak závratný a objevný, ale postupem času jsem si uvědomila, jak mě tyhle pohledy nahoru dokážou osvobodit. Jak obrovský prozření mi přinášej do života.
Vzala jsem si tuhle jednoduchou větu k srdci a snažím se dívat nahoru i obrazně. Prostě věřím, že když zvednu oči od šedi a povrchnosti, najdu krásu a svobodu. Kdykoliv a kdekoliv. Snažím se dívat výš a dál než na zem.
Díky tobě.

2) Nepouštím si tolik věcí a lidí k tělu

Po těch šesti letech už moc dobře víš, co si ke mně můžeš dovolit. A když jsi zjistil, že jsem poddajná a tvárná v ohledech, který mi ulehčí život, neváhal jsi. Pomalu jsi mě začal učit, že není nutný hroutit se z každýho křivýho slova a drbu, kterej o mně někdo vypustí. Že se mi bude mnohem snáz žít, když se nebudu starat o životy cizích lidí, ale hlavně o život svůj. Když si budu dělat starost s tím, co změnit můžu a chci než bojovat s větrnými mlýny. Že zmenšit okruh zájmu není úplně na škodu.

Pár lidí mi řeklo, že jsem ztvrdla. Že je mi všechno jedno. Že se ze mě stal tak trochu pařez. Ale není tomu tak. Díky tobě jsem totiž objevila svůj vnitřní klid a ohromně mi to vyhovuje. A ty moc dobře víš, že i já mám svoje dna. Víc lidí o nich jednoduše vědět nepotřebuje.

3) Dělám si pořádek v životě

Obrazně i doslovně. Věnovals mi svůj čas, když jsem chtěla dát řád svýmu dětskýmu pokojíčku a já zjistila, jak krásně se mi dýchá, když se zbavím nepotřebných krámů a veteše, co se mi doma nahromadila za x let. A ano, chci tím říct, že nejsem člověk, kterej si bude schovávat dečky, rozbitý hračky a drobnosti darovaný „jen tak“. Mnohem víc pro mě znamená pohled z cest –  ty si nechávám všechny.

Ale musels mi to ukázat ty. Sedět se mnou hodiny u všech papírků, cetek, nepíšících tužek. Dlouze a veledůležitě se na mě podívat, kdykoliv jsem házela psí oči s otázkou „a můžu si tohle nechat?“. Počítej ale s tím, že se tyhle deratizační akce budou konat pravidelně 🙂

A přiznejme si, že z nás dvou jsi na ten „pořádek na první pohled“ větší pes ty. Když se mi vracíš ze západu, otevřeš dveře, mrkneš do kuchyně a řekneš: „Teruno! Máš tu bordel!“, jsem za to vlastně ráda. Držíš moji trochu chaotickou povahu v mezích 🙂

4) Jezdím na bruslích bez chráničů

Za tohle tě obdivuju fakt hodně. Ty jezdíš na bruslích jako bůh. Nechápu, co všechno s těma nohama dokážeš dělat a hlavně, jak je možný, že prostě NIKDY nespadneš?! Teda, já to vim – jsi prostě dobrej 🙂 Ale nechceš přede mnou akorát dělat ramena, ale trochu tohohle umu mi i předat (což je, přiznejme si to zcela upřímně, úkol hodnej Indiana Jonese!) Když jsme spolu začínali jezdit, chtěla jsem mít chrániče na všechno, na pochroumaný sebevědomí obzvlášť. A tys udělal co? Dovolils mi akorát přilbu.

Říkals: „Proč se chránit před něčím, co vůbec nemusí přijít?“ A měls pravdu. Netuším, jestlis mě očaroval, ale padám míň. Jasně, taky jsem zkusila nějakýho toho zajíce chytit, ale je to prostě ojedinělý. Zaprvé – když nemám chrániče, některý pády fakt bolej. Zadruhý – snažím se prostě poradit si a nějak z toho vybruslit než se svalit jak pytel pšenice. A má to svoje výsledky. Zvládám líp překážky, nečekaný situace, snažím se nebrzdit brdičkou (jak můžeš mít brusle bez brzdy pořád nechápu) a celkově se trochu víc otrkat.

A zase, tenhle trochu jednoduchej princip jsem si přenesla i do života – nesnažím se přehnaně obrnit proti všemu špatnýmu, co by mohlo přijít. Žiju, užívám si a když mě potká něco nečekanýho, snažím se s tím popasovat a když to nezvládám, vím, že na to nejsem sama.

5) Miluju pizzu a kokos

Jak jsi mi tohle mohl provést? Pizza je naše prokletí a vášeň zároveň. Mám ráda ty dny, kdy se na sebe podíváme a máme hned jasno. Cpeme se pizzou, pijeme pivo, povídáme si a je nám spolu dobře.  A když si objednáváme, skoro vždycky víme, co si dá ten druhej. Měli bychom si to začít hashtagovat jako #couplegoals, nemyslíš? 🙂

A kokos…Když nevím, co ti dát třeba i jako dárek k svátku, dobroty s kokosem to jistěj. A já ti je pak tajně ujídám (možná to tak tajný nebude vzhledem k tomu, jak na mě občas zahlížíš…:-D). Bounty nás jednou udolá, fakt!

6) Neurážím sama sebe

Zpětně si myslím, že kromě toho, že jsem ubližovala sama sobě, ubližovala jsem svýma soudama typu „já jsem blbá!“ / „já jsem ale kráva!“ / „takovej debil můžu bejt fakt jen já!“ i tobě. Tuhle krásnou vlastnost jsem si odnesla od mámy. Hanlivých označení jsem pro sebe vždycky měla jak králíků v kouzelnickým klobouku (a Bob a Bobek fakt nestačí).

Nelíbilo se ti to a vlastně se ti ani nedivím. Vždycky ses mě ptal, proč sama sebe shazuju a urážím. Každej přece chybujeme, je to normální a lidský. Dneska si řeknu nanejvýš, že jsem trubka a spíš koukám na to, jak dát do pořádku to, co jsem zvojtila.

7) Poslouchám Electro swing

Hudba je nedílnou součástí mýho života. Když jsme spolu začali chodit, musela jsem se zeptat, co posloucháš. Pankáče bych zkousla asi těžko, gothic a metal mi taky moc neříká a dechovka mě děsí v těch nejhorších nočních můrách. Tys mi pustil tohle:

Přiznám se bez mučení, že jsem chvíli měla problém tenhle typ hudby nějak zpracovat. Přišlo mi to divný a nepřirozený, což bylo asi i tím, že jsem takovou hudbu neznala. Postupem času jsem ale zjistila, že se mi vlastně hodně líbí. Electro swing mi vždycky dokáže dobít baterky. Letošní Electro Swing Party (aneb jak řekla Mošna „swingers party“) byla boží a jsem ráda, že jsme spolu na takovou akci šli. Oblékli jsme se ve stylu 20.let a pořádně jsme to roztočili!

Posledních pár týdnů si pak pro zlepšení nálady pouštíme tuhle pecku 🙂 :

Chtěla jsem tím vším jen říct, že jsem ohromně ráda, že tě mám ve svým životě. Žít po tvém boku, probouzet se vedle tebe, smát se s tebou, milovat se, prožívat, cestovat, to všechno je obrovskej balík zážitků, který už mi nikdo nikdy nevezme.

Někdo by mohl říct, že tahat sem nešťastný konce je barbarství. Ale kdybychom spolu náhodou nezestárli (ačkoliv s tím oba tak nějak počítáme) a naše cesty se rozdělily, nikdy ti nepřestanu být vděčná za čas, kterej jsem s tebou mohla strávit. Protože každá minuta se v tomhle případě počítá do těch nezapomenutelných.

K dnešnímu dni ale můžu svatosvatě přísahat, že jestli se mnou nezůstaneš, tak tě zmydlim! Protože s takovou megerou jako jsem já můžeš vydržet opravdu jen ty. A beztak – záruční doba už dávno uplynula a mamince mě vrátit nemůžeš, takže ti vlastně ani nic jinýho nezbývá 🙂

Miluju tě, každým dnem víc a víc :-*

Tvůj všemocný a po dopsání článku trochu dojatý Terun

 

 

Věda jménem „jak to udělat, aby se udělali oba a nejlépe spolu“

„Sex je náš, dělá dobře mně i tobě…“ Lucie to pěkně zazpívala, ale realita bývá podle mě hodně často trochu jiná. Slyším to ze všech stran. V tuhle chvíli spíš od holek, protože v našem věku ještě chlapi nemívají problémy s tím dotáhnout to do konce. Ale my ženský nad tím asi moc přemýšlíme a pak zůstáváme nespokojený a neuspokojený. Klasicky. A nebo je zakopanej pes někde jinde?

zdroj: flickr.com (Jean Koulev)

Jedna protřelá a v současné době velmi těhotná kamarádka mi řekla: „Láska bez sexu je jako kniha bez textu.“ A já bych se pod to s klidem podepsala. Sex ke vztahu dvou lidí patří od začátku do konce. Já dodávám: „Sex bez orgasmu je jako…grog bez rumu .“ Je to tak, bez orgasmu to není ono.
V dlouhodobým svazku by měl být orgasmus téměř samozřejmostí. Ti dva se důvěrně znají, vědí, co se tomu druhému líbí, kam sáhnout, co je vzrušuje, jak to mají rádi. Nemusí se bát si říct. Nestydí se jeden před druhým, protože po pár letech spolu zažili už rozhodně horší věci než komickou kopulaci. Jo, je to vtipný. Zkusili jste se u toho někdy dívat do zrcadla? Měli byste, pokud ne. Chlapy to hodně rajcuje, ale ve skutečnosti je to dost dobrá komedie 😉
Jak je to pak teda možný, že ženským to často nejde ani v dlouholetým svazku?
Jeden z těch nejdůležitějších faktorů je ženská HLAVA. Když se budu pořád hlídat, jestli vzdychám málo nebo moc, jestli se mi nevyvalil pupek, jestli se mu líbí, když ho chytím za zadek, jestli, jestli…Kdyby se mu to nelíbilo, tak to snad řekne ne? Ale mezi námi, kousání TAM je prej dost dobrej zabiják vášně, pokud vám to ještě neřekl 😀 Když se ženská dokáže zbavit takových myšlenek, zůstane jí hodně prostoru na to vnímat, co se s ní děje. Jestli se jí to líbí. Kdy ji to vzrušuje hodně a kdy vůbec. Může si v hlavě představovat větší prasárny, než který s ní zrovna ten její Pepa provádí (jo, děláme to všechny, no a co).
Druhým důležitým bodem je TECHNIKA. Ono když chlap přijde na to, co se jeho ženský líbí, tak pak ví, jak ji udělat během chvíle a skoro pokaždý. Nepotřebuje vyzkoušet celou kámasutru a stavět se na hlavu, natož dělat helikoptéru. Stačí na to kápnout (a on hlavně musí vědět, že na to kápnul, takže trochu empatií je potřeba 😉 ). Ale ona musí reagovat. Když bude ležet naznak a ani nedutat, chlap ví kulový, jestli je to tak dobře a nebo ne. Moji drazí spolužáci tomu říkali „poloha hvězdice“ a takový holky si radši ani mezi zářezy nepočítali. A věřte mi, chlapi nám chtějí udělat dobře (většinou). Jen jim musíme dát najevo, že teď zrovna je to fakt dobrý a jestli budeš ještě chvíli pokračovat, tak budu.
A co třeba VNÍMÁNÍ svýho protějšku. Zcela upřímně, když vím, že se to líbí Architektovi, vzrušuje mě to. Je to potěšení dívat se na toho, koho máte rádi, a vědět, že ho rajcujete a že máte na to udělat mu dobře.
Co se týče sexu, jsem možná trochu zvláštní jedinec. Chci ho mít totiž primárně kvůli orgasmu. Když to nejde (a že to fakt někdy nejde), tak radši řeknu, že na to peču a hupsneme na to jindy. Kdybych byla singl, sex jako takovej by mi nechyběl. Chyběl by mi orgasmus (a ten si konec konců umím zařídit sama). A pak by mi chyběla blízkost toho druhýho. Takový ty romantický věci okolo – hlazení, líbání, mazlení a tak.

Přesně proto nechápu Šťabajznu. Od tý doby, co je singl, tak má sem tam známost na jednu noc. Dozvíme se to i s detailama, jak jinak. A když dovypráví (třeba o jednom čokoládovým týpkovi, kterej do toho bušil jak hluchej do vrat), vždycky se jí zeptám: „A udělal tě?“ Většinou se dozvím, že ne a nebo že po vyzkoušení všech možných jiných než kopulačních metod se mu to nakonec povedlo. A tohle má jako cenu?

Můj návod je úplně jednoduchej – najděte kompromis mezi tím, co vyhovuje vám a jemu. Dělejte to s láskou. Vnímejte řeč těla toho druhýho. Nemyslete na nic jinýho než na to jedno. Uvolněte se. Nezapomeňte dýchat. Nebojte se dát najevo, že se vám to líbí. Užijte si sex, všechno před ním a hlavně všechno po tom, co se zdárně uděláte.

A hlavně – MLUVTE! Protože bez toho, abyste o sexu mluvili mezi sebou, se nikam nedostanete. A věřte mi, že kamarádky sice můžou dát tipy na to, co se líbilo Lojzovi, ale tomu vašemu se to nemusí líbit ani za mák.

Třeba se přiblížíte naší orgasmický bilanci. 8 z 10 vyvrcholení je společných. A to celkem ujde, ne?

Jak to máte s orgasmem a sexem všeobecně vy? Uspokojuje vás váš postelový život?

Čao, Terez

Co Architekt nedělá aneb jakýho týpka bych doma nechtěla

No jo, ranní story mi vnukla nápad, o čem bych ráda napsala. Architekt není dokonalej, vím to a nebudu nikoho přesvědčovat o opaku. Ale dokonalá nejsem ani já. Každopádně je spousta věcí, který Architekt nedělá, a to já kvituju s radostí. Nejde o věci, jako spíš o…koníčky, který nemá. A co teda fakt nemám ráda?
zdroj: flickr.com (Elliot Brown)

1) Nemá svýho plechovýho miláčka
A ne, nemyslím tím pěkný nový auto. Myslím tím starou orezavělou vránu, kterou by každý odpoledne „tunil“ a leštil a věnoval by jí víc pozornosti, než mně. Ne, díky.
Pozn.: To je ta ranní story. Týpek v sámošce koupil rozpustný kafe a kostkovej cukr, nasedl do plechový vrány, ta zařvala a řvala celou cestu na křižovatku a pak ještě dlouho potom. A on to túroval, jak kdyby to byl sporťák…
2) Nemá fanouškovskou krev
Neříkám, že vůbec. Rád se podívá na hokej nebo na lyžování (v poslední době nejvíc na biatlon), ale nechodí nikam do hospody řvát a pít pívo, nemusí být nutně na každým zápase svýho oblíbenýho fotbalovýho klubu a rozhodně nenosí kolem krku fanouškovskou šálu.
3) Neměří si biceps
Architekt rád leze na boulderu, miluje free style bruslení a pěším výletům se taky nebrání. Posilovnu jednu dobu navštěvoval (což se mi líbilo 😉 ), teď trochu stagnuje. Ale pro všechny svatý, rozhodně ze sebe nedělá Hulka a neobětuje tomu všechno. Ježiš, jak já bych byla otrávená, kdybych musela denně vyvářet speciální jídla, aby mu to „šlo na objem“ a koukat, jak mi roste v něco nereálně obrovskýho (a v reálnym životě nepoužitelnýho…).
Pozn. 2: Vzpomněla jsem si na svýho spolužáka z VŠ, Václava. Václav byl vždycky hubenej, takovej čahoun. Ale když byl jen v tričku, tak měl ty nejvíc namakaný ruce ze všech (a jakože fakt pěkný). A jakto? Protože děcka, makal kolem baráku!
4) Nemá debilní kecy
Možná bych spíš měla říct debilní kecy těch, co čtou všechny motivační knížky, který jsou na našem trhu dostupný. A nakonec možná nejen na našem. Nejhorší na tom je, když to někdo čte na dobrou noc, pak to všude vytahuje, vypadá, že spal celou noc na novinách a korunu tomu nasadí, když zkombinuje moudra z X knih, který si v konečnym důsledku naprosto odporují. Fakt by mě zajímalo, jakej tenhle čtenář ve skutečnosti je, pod tou snůškou keců a blbin, který nastudoval. A jak se žije život ve stínu myšlenek někoho jinýho.
zdroj: flickr.com (Louis)
5) Nehraje
Hrával. WoWko. Ještě na vysoký, když jsme spolu začínali chodit. Já už ležela v posteli, on kreslil a pak řekl, že si na chvilku zahraje. No, končilo to tak, že já usnula a on si ve tři ráno vzpomněl, že by měl jít spát…Sám pak uznal, že je to mor a nechal toho. Jestli teď něco hraje, tak je to Agar. Což je vlastně taky docela mor 😀 Ale hraní pro něj není alfou a omegou, netráví svoje volný chvíle u počítače a radši se snaží něco tvořit nebo zažít.
6) Nechlastá
Tady není třeba říkat mnoho. Na chlastání má dost stejnej pohled jako já. Prolejt hrdlem několik stovek jen proto, abych se z toho v lepším případě „jen“ ráno podělal, mu za to nestojí. Když chceme, dáme si někde pivo nebo si otevřeme lahev vína. Ale chodit cíleně do hospody s úmyslem vydezinfikovat si i palec u nohy, to ne.
7) Neriskuje
Mám strach o svoje bližní. A Architekt ho v tomhle případě nepřiživuje žádným adrenalinovým koníčkem. Sedět doma a čekat, až (a jestli) se vrátí odkudsi, to není nic pro mě. To bych taky mohla být ve třiceti šedivá.
8) Nerejpe
Pošťuchujeme se, to jo. Ale nikdy na mě slovně neútočí, nebere si na mušku moje vady a nikdy by ho nenapadlo opírat se do mých nedostatků. Protože dokud se v nich nerejpu já, tak snad není důvod ne? Mám větší zadek? Aspoň je mě za co chytit. A dokud na svou monstrózní prdel neupozorním já, ani by ho nenapadlo vypustit něco jako „no, zlato, nemyslíš, že bys s tím svým zadkem měla něco dělat?“.
Tolik o Architektovi a o tom, co mi doma rozhodně nechybí! A co vy rozhodně nepostrádáte, že váš muž nedělá? Jsem zvědavá 🙂
My odjíždíme na prodloužený víkend do Krumlova, tak si užijte zbytek týdne!
Terez
srdce

Je to tam pořád! A co? No přece to kouzlo!

Už je to tak, začínáme spolu bydlet. Sice Architekt pořád pracuje v Chebu, ale jezdí za mnou na prodloužený víkend a pracuje odtud, takže si nestěžuju. Přijel za mnou (nebo bych možná měla říkat, že přijel domů) zase minulou středu. A já si poslední dny připadám, jako bych ho znala pár týdnů a byla opilá láskou. A jak to dělám, že se mě to pořád drží (a podle Architektova chování nejen mě)?

zdroj: flickr.com (Yanni Raftakis)

Chtěla bych napsat, že mám recept na dlouhodobý štěstí a lásku. Ale to bych si lhala do kapsy. Nemám ho. Taky mě občas přepadají chmurný myšlenky, jestli se nám to časem neokouká a nezevšední, jestli se pořád budeme vodit za ruku a líbat před spaním. Ale jelikož to nevím, tak se snažím pouštět to z hlavy a místo toho si užívat všechny ty krásnosti teď a prožívat každý den s Architektem naplno.
Rozhodla jsem se, že vám zcela otevřeně napíšu, čím se udržuju pořád tak zaláskovaná a spokojená. Jasně, určitě na to má vliv i to, jak jsme to poslední 1,5 roku měli, ale nic to nemění na tom, že přes to všechno spolu pořád jsme 😉

1) Psaní a volání

No, vlastně poslední rok to zas tolik není. Ale když jsme v práci, snažíme se občas pár řádek na skype napsat, i když to ne vždycky jde. Odpoledne nebo večer alespoň sms, že na sebe myslíme. Já většinou pak píšu, že se nedostanu k pc (hanba mi). Poslední dobou jsme si oblíbili volání přes Facebook. Je to rychlý, zadarmo a vcelku to chodí.

2) Přípravy na příjezd

Pokaždý, když Architekt dorazí, snažím se cítit se a vypadat dobře. Tak třeba tuhle středu jsem si vážně připadala, jak kdybych šla na první rande. Vykoupala jsem se, umyla jsem si hlavu, provedla odchlupení (děláme to skoro každá, tak proč se za to stydět) a když jsem pro Architekta jela, vzala jsem si sukni. Jo, i tyhle drobný věci mě udržují ve stavu zamilovanosti. Ale co víc, tyhle přípravy mě dokážou i částečně nažhavit. A když to pak Architekt pokvituje spokojeným zamručením a slovy, že jsem fakt kočka, nemůžu být šťastnější.

3) Rande

zdroj: flickr.com (Paris)
Tohle je paradox snad všech vztahů. Dokud spolu dva nezačnou chodit oficiálně, chodí spolu na rande. A pak co? Plzeňák prý říká, že „jde ven“. Jakože cože? Rande pochází z francouzského „rendez vous“, což je v překladu setkání nebo schůzka. Copak po společně strávených letech nechodíme se svým partnerem na schůzku? Ale no tak, jasně že jo. Tím pádem výraz „rande“ se pořád ještě počítá.
A na mě to má jeden dost nepostradatelnej efekt. Když jdu na rande, je to pro mě svátek. Snažím se vypadat dobře, psychicky se naladím na to, že si vyrazím ven s tím, koho miluju a s kým je mi tak dobře a to všechno se pak promítne i do celého randícího procesu 🙂 Takže už jen z toho hlediska, choďte na rande!
My byli v kině na Mimoních, po docela dlouhé době, a oba jsme se usmívali jako sluníčka, objímali se, líbali a dokonce i Architekt přiznal, že je to super po takové době zase randit..Nepodceňujme tedy svoje muže 😉

4) Dotyky

Když jsme se poznali, nebyl Architekt zrovna, řekněme, tělesný typ. Ono chlapi asi nejsou vychováváni s tím, že se hodně mazlí s mámou 🙂 Maj to jinak než my  holky. Na začátku jsem s tím trochu bojovala, ale postupem času se všechno začalo měnit. Dneska je spíš nezvyk, když se nedotýkáme. Ať už rukou, nebo jen boky. Máme rádi dotyk toho druhého, vzájemnou blízkost. Architekt mě často hladí ve vlasech, po ruce a občas mi ve městě hrábne na zadek (hudruju, ale ve skutečnosti mi to lichotí 😉 a navíc mu to pak stejnou mincí oplatím ).

zdroj: flickr.com (Dr. Wendy Longo)

 

5) Smích

zdroj: flickr.com (Ben Smith)

Z posledních pár týdnů by řidiči, kteří nás potkají na silnici, mohli soudit, že si asi Bohnice vyjely na výlet. Oba dva pusu od ucha k uchu, vysmátý jak leča a zářící jak sluníčka. Jo, Architekt má ten neskutečnej dar umět mě rozesmát až k slzám. A já jsem mu za to vážně vděčná, protože smích je ten nejlepší lék, tím spíš, když se směje on se mnou.
Vzpomínám si, že když jsme spolu začínali chodit, jednou mi říká: „Vědělas, že když dáš nohy nahoru a začneš se smát, že nejde přestat? “ To bych nebyla já, abych to nezkusila a on, aby se ke mně nepřidal. A tak jsme leželi v posteli, nohy opřený o stěnu, a smáli jsme se na celej strahovskej pokoj 🙂

6) Postelové hrátky

Pryč jsou doby, kdy se dva ani na veřejnosti nepolíbili. I když, zcela upřímně, důlní průzkumníci na ulici mě taky zrovna netankujou…:-D A tak se nebudu stydět za to, že TO mám ráda.
Mezi námi děvčaty, když na TO máte kvalitního partnera, tak se vám TO musí líbit vždycky. A jestli máte pocit, že vám to v posteli na začátku neklape? Jéžiš, žádnej učenej z nebe nespad. Ono to nejde honem honem naladit se na stejnou vlnu a předvádět maratonský výkony a nekončící vyvrcholení. Jasně, určitě se najdou výjimky, který to mají na „první dobrou“, ale spíš převládají ti, co se musí sladit (ale ladit něco 10 let taky není normální!). U nás (tím myslím v naší skvělý posteli) je to den ode dne lepší a kvalitnější. Známost na jednu noc je možná fajn, ale kvalita je o důkladném poznávání toho druhého 😉

Řekla bych, že při delším přemýšlení bych se rozpomněla na spousty dalších věcí, co zaručují to, že jsme spokojená, ale tyhle jsou ty nejdůležitější. A vždycky, když se čertím, snažím se alespoň jednu z nich vybavit a hned se zlobím o trochu míň 😉

A co vy, jaký je váš recept na rodinné štěstí? Co ve vás rozdmýchává lásku a štěstí?

Terez

Láska s ručením neomezeným

4,5 roku. Přijde mi to docela neskutečná doba a v současný chvíli je to skoro pětina mýho života. Pětina života, kterou jsem strávila s Architektem. Pětina života, za kterou jsem se posunula a vyvinula nejvíc z těch všech pětin. Pětina života, kterou bych nevyměnila za nic, protože byla jednoduše báječná. Pětina života, která se doufám brzy stane čtvrtinou a časem snad i třetinou…Protože s ním chci být. Nejlépe napořád.
zdroj: flickr.com (Tambako the Jaguar)

Jasně, nedokážu ovlivnit, co se stane. Neupínám se k Architektovi jako ke středobodu svýho vesmíru, bez kterýho nemůžu a nechci žít. Ať se máme rádi sebevíc, tak oba víme, že je tu možnost, že spolu za pár let být nemusíme. Nedokážeme předpovídat budoucnost a život (potažmo my sami) nám někdy do cesty staví překážky, který můžou být pro vztah i šibeniční.
Ale je jedna věc, kterou oba víme. Že to chceme zkusit. Chceme to zkusit, protože nám to za to stojí. Troufám si říct, že jsme v sobě našli navzájem to, co jsme hledali. Není to žádná extra velká romance. Je to fakt. Nedokazujeme si svou lásku přehnanými gesty. Protože když se milujete, je ta láska jinde než v kytici růží. Je v úsměvu, pohledu, dotycích, někdy dokonce i slzách.
Teď už to bude víc jak rok, co to táhneme na dálku. Rekonstruujeme byt tady na severu, ale Architekt má zároveň dobrou práci na západě, takže to holt držíme. Není to žádné bohvie čo, ale má to jedno naprosto nepřekonatelný pozitivum. Víte jaký? Náš vztah je trochu jako na začátku, jen s tím rozdílem, že už se navzájem známe. A přiznám se, že je to paráda být vlastně ještě pořád zamilovaná.
Nedávno jsem zase, typicky žensky, přemýšlela. „Co když už tam není láska? Co když už jsme spolu jen ze zvyku?“ Na to mi moje dobrá kamarádka Mošna řekla: „Těšíš se až přijede a nebo až budeš zase sama? No, tak vidíš!“ A bylo vymalováno.
Víte, jsem ve vztazích zelenáč. Měla jsem před Architektem pár „známostí“, ale skoro bych je ani nepočítala. A pak jsem najednou ve 21 letech poznala někoho, s kým mi bylo (a je pořád) moc dobře. Spousta lidí si myslí, že mi jednoho krásnýho dne rupne v bedně a já se na to vykašlu, protože jsem si ještě nic neprožila. A víte co? Myslet si můžou cokoliv. Nevím, co bude zítra, natož za měsíc, rok nebo 10 let. Uvidíme.
Tolik o lásce. Jak to máte vy a vaši partneři? Věříte, že je to na celý život? A co děláte pro to, aby vám vztah vydržel?
Pa, Terez

Jak nejsem (snad) těhotná, ale málem úplně plešatá

Pořád jsem na něj musela koukat. Chodila jsem kolem něj po špičkách a čekala, že se to nějak vyvine. Že se to určitě samo nějak vyřeší. Jenže ta nejistota..Představila jsem si, že se odhodlám a chopím se ho, ale ta představa toho, že mi možná ukáže, že je to to, co nechci, mě upřímně hodně děsila. A o čem že to mluvím? O těhotenském testu!
zdroj: flickr.com (Stéfan)

Děti chci. Oba je chceme. Mluvíme o nich, o jménech, jestli jedno nebo dvě. Tak nějak počítáme s tím, že v budoucnosti se naše rodina rozroste. Do té doby chceme ještě poznávat svět, užívat si jeden druhého a dělat to, co nás baví.
Vloni jsem vysadila z důvodu očisty organismu HA. Původní plán byl na tři měsíce. Nu, když už jsem byla dva měsíce bez cyklu, koupila jsem si těhotenský test. Jen tak pro jistotu, i když jsem věděla téměř s železnou jistotou, že není důvod se obávat. Ale nepoužila jsem ho. Za pár měsíců jsem si došla k doktorovi, který mi řekl, že mám něco jako hormonální útlum, že mám čekat a za další čtvrt rok přijít na kontrolu a případné vyvolání. Takže jo, došla jsem si na vyvolání, protože moje tělo se rozhodlo, že nějakou sliznici už nepotřebuje. Na tohle rozsáhlý povídání o mojí skoro menopauze se teprve chystám. K HA jsem se nevrátila a spoléháme se teď na osvědčenou latexovou klasiku.
Každopádně cyklus se vrátil. Je to teda bída a navíc pěkně bolestivá. Ale lepší něco než nic. Průměrně čekám tak 30 – 35 dní. Nebo jsem čekala až doteď. 40 dní už je za mnou a cyklus pořád nikde. Jsem kliďas, ale tohle mě v mém klidu úplně nepodpořilo.
Řekla jsem o tom Architektovi. Jsme tak nějak smíření s tím, že kdyby to teď přišlo, tak to přijmeme tak, jak to je a budeme mít ještěrku o pár let dřív. Takže jsme vlastně i docela vtipkovali. Protože dokážete si při naší frekvenci vídání se a s tím spojeným intimním životem představit ještě splodit potomka? Já ne. Jak řekl Architekt, to by musel bejt ale pěknej Ninja! Ale…
Ta pochybnost tam byla. Žádná ochrana není stoprocentní. Podle pochybně počítanýho kalendáře jsem dokonce víkend, kdy jsme se viděli, měla největší šanci otěhotnět. Ale pořád mě to nedonutilo sáhnout do krabičky pro test.
Protože to je ten nejhorší úkon. Můžete se přesvědčovat, racionálně zdůvodňovat a obhajovat, proč to možný není. Ale někde úplně vzadu je to semínko pochybnosti. Nebo spíš statisticky podložené studie, které udávají ochranu na cca 97%. Tři procenta si jednoduše upletou nechtěnýho sviště. A co když jsem zrovna v tomhle procentu já?!
Architektovi jsem napsala, že tuhle nejistotu prostě nevydržím a udělám si test. A taky že jo. Došla jsem domů, přečetla návod, načůrala do kalíšku, chvíli počkala (viz návod) a ponořila tyčinku. Takhle se mi ruce neklepaly už dlouho. Koukáte, jak se postupně zbarvuje lehounce dorůžova celá tyčinka a čekáte, jestli se objeví jeden proužek. Nebo dva.
Objevil se jeden. Dost zřetelně.
a takhle to dopadlo
Druhý ani trochu. Začala jsem zas dýchat a ulevilo se mi. Takže podle všeho to spíš vypadá, že se mi vrátila moje dívčí menopauza…
Na chlapa bychom se setsakra zlobily, kdyby nedorazil na plánovanou schůzku. Proužku, jsem docela ráda, že ses opozdil. Čekám tě až za pár let!

Láska až za hrob

Miluju ho víc než svůj vlastní život, víš? Tak tohle mi nedávno napsala dávná kamarádka. Uf. Jde to vůbec?
zdroj: flickr.com (gags9999)

Nad tímhle výrokem jsem se sama už několikrát zamyslela. Jde to milovat někoho tak, že bychom pro něj byli ochotni zemřít? Byli bychom schopni obětovat svůj vlastní život pro někoho nám blízkého?
Láska je dar. O tom není pochyb. V každém z nás dokáže probudit něco nového a krásného. Nutí nás dělat bláznivé věci, připitoměle se usmívat pokaždé, když si vzpomeneme na jeden z mnoha zážitků, které jsme se svým partnerem zažili. Vkládá nám do úst slova, která jsme si mysleli, že říkají jen ti největší romantici. Nutí nás dívat se na svět trochu jinýma očima. Umíme odpouštět, tolerovat, zlobit se a přitom mít rád, plakat a smát se zároveň.
Láska je mocná čarodějka. I já lásku našla. Vím, že si ji musím hýčkat a pečovat o ni, aby se mnou zůstala, kvetla a rostla. Ale ať je to jakkoliv, nikdy bych neřekla dvě věty: Miluju tě víc než svůj život. Nedokážu si představit život bez tebe.
Jen krátce ke druhé výše zmíněné. Ať chci nebo ne, jednou mě to s největší pravděpodobností čeká. I když už napořád zůstanu s Architektem, čemuž věřím, tak je tu pořád statistika. Ta říká, že ženy se dožívají vyššího věku než muži. Takže co? Představovat si to nechci, ale šance, že tohle nastane, je poměrně vysoká.
A co se týče první, v tom mám jasno. Je jen jeden jedinej člověk, se kterým musíte žít celý život. Naučit se ho milovat, respektovat, tolerovat jeho chyby, nezlobit se na něj a pečovat o něj. Jste to VY SAMI. Nemusíte žít s nikým, ale se sebou vždycky. A ať to zní sebevíc sobecky, Samantha řekla jednu památnou větu: „Miluju tě, ale sebe miluju víc.“ A není se za co stydět, protože teprve když milujeme sami sebe a přijmeme to, kým jsme, můžeme dát maximum lásky i všem ostatním.
Holina navíc poznamenala celkem důležitou věc: „Říkat můžeš cokoliv.“ A má pravdu.
zdroj: flickr.com (gfpeck)

Jen v jednom případě tomu věřím. A to ve vztahu matka – dítě. Věřím, že matka by pro svoje dítě zemřela, pokud by věděla, že ho dokáže zachránit. Ale jinak? Vážně bychom si radši nezachránili svůj vlastní zadek než se obětovat? K čemu by nám ta dobrota byla, kdyby to bylo to poslední, co ve svém životě uděláme?

Kiss my lipstick!

Taky se vám stává, že jedete autobusem, metrem nebo tramvají, něco zahlédnete a spustí to ve vašem mozku samovolně proud myšlenek, který nemůžete nebo třeba ani nechcete zastavit? Mnohdy se zrovna z těchhle myšlenek rodí geniální nápady…A taky tenhle rychlo článek 🙂

Miluju líbání. Architekta bych mohla líbat pořád a nikdy se toho nenabažím. Miluju ten pocit, kdy přitisknu svoje rty na jeho, zavřu oči a vychutnám si jeho blízkost a lásku, kterou i jen z letmého polibku cítím.

A on nenávidí všechno, co si na tu svou občas nevymáchanou tlamu napatlám! A nemluvím o lesku na rty, to je pro chlapa zlo asi ze všech největší. A ne jen pro ně, sláva vlasům přilepeným na čerstvě „oleskovanou“ pusu. Mluvím o obyčejném balzámu na rty. Našla jsem 1, slovy JEDEN, který mu nevadí! Tím je „vajíčko“ EOS a s ním mě klidně zlíbá 🙂

Ale co jsem vážně nepochopila, jsou krásný mladý holky, který se tulí ke svýmu hipster/doplň podle sebe příteli a mají zářivě červenou/oranžovou/růžovou pusu. Copak vy se holky líbat nechcete?

Protože přiznejme si to, ať rtěnka drží sebevíc a neobtiskává se, tak chlapovi zrovna tohle nevysvětlíme. Jediný, co vidí, jsou výrazně namalovaný rty. Takže, jak to prosimvás děláte?

@Ráďa

A nebo, pokud vás už teda líbá i s tou rtěnkou, copak potom nevypadáte oba jak špatní klauni? Jakože rtěnka vydrží jídlo, ale vášnivá líbačka, to je trochu jinej level 🙂

Já rtěnku používám jen tehdy, kdy vím, že Architekt není poblíž. Takže v práci. Nebo výjimečně, když jdeme třeba za kulturou, ale Architekt to prostě snáší s nelibostí. Jakoby rtěnka vlastnila moje rty a on už je nemohl mít.

Chci vědět, jak to děláte! Já to totiž chci taky, chodit s namalovanou pusou a líbat se, kdy mě napadne!