Skip to main content

Kiss my lipstick!

Taky se vám stává, že jedete autobusem, metrem nebo tramvají, něco zahlédnete a spustí to ve vašem mozku samovolně proud myšlenek, který nemůžete nebo třeba ani nechcete zastavit? Mnohdy se zrovna z těchhle myšlenek rodí geniální nápady…A taky tenhle rychlo článek 🙂

Miluju líbání. Architekta bych mohla líbat pořád a nikdy se toho nenabažím. Miluju ten pocit, kdy přitisknu svoje rty na jeho, zavřu oči a vychutnám si jeho blízkost a lásku, kterou i jen z letmého polibku cítím.

A on nenávidí všechno, co si na tu svou občas nevymáchanou tlamu napatlám! A nemluvím o lesku na rty, to je pro chlapa zlo asi ze všech největší. A ne jen pro ně, sláva vlasům přilepeným na čerstvě „oleskovanou“ pusu. Mluvím o obyčejném balzámu na rty. Našla jsem 1, slovy JEDEN, který mu nevadí! Tím je „vajíčko“ EOS a s ním mě klidně zlíbá 🙂

Ale co jsem vážně nepochopila, jsou krásný mladý holky, který se tulí ke svýmu hipster/doplň podle sebe příteli a mají zářivě červenou/oranžovou/růžovou pusu. Copak vy se holky líbat nechcete?

Protože přiznejme si to, ať rtěnka drží sebevíc a neobtiskává se, tak chlapovi zrovna tohle nevysvětlíme. Jediný, co vidí, jsou výrazně namalovaný rty. Takže, jak to prosimvás děláte?

@Ráďa

A nebo, pokud vás už teda líbá i s tou rtěnkou, copak potom nevypadáte oba jak špatní klauni? Jakože rtěnka vydrží jídlo, ale vášnivá líbačka, to je trochu jinej level 🙂

Já rtěnku používám jen tehdy, kdy vím, že Architekt není poblíž. Takže v práci. Nebo výjimečně, když jdeme třeba za kulturou, ale Architekt to prostě snáší s nelibostí. Jakoby rtěnka vlastnila moje rty a on už je nemohl mít.

Chci vědět, jak to děláte! Já to totiž chci taky, chodit s namalovanou pusou a líbat se, kdy mě napadne!

Všechno jednou končí?

 

Svatba. Někoho děsí, někdo o ní sní, pro někoho znamená závazek a konec svobody, pro někoho logické vyústění vztahu a někdo vleze do chomoutu jen pro peníze. Ať tak či tak, berou se spousty lidí, kteří věří, že je to napořád. Dokud nás smrt nerozdělí. Touhle dobou se to kolem mě svatbami jen hemží, přes léto jich bylo jako hub po dešti. A krásných, to se musí nechat. I já už s Architektem o svatbě občas mluvím, téma povětšinou otevírám já, ale mluvíme už oba 🙂 Někde tam hluboko uvnitř z toho mám ale pořád strach. Proč?

 

Šťabajzna je moje nejlepší kamarádka už skoro 10 let. Daly jsme se dohromady na gymnáziu, přestály jsme jednu ponorku před maturitou, chvíli jsme spolu bydlely na koleji a teď už víme, že se můžeme jedna na druhou spolehnout. Když jsme byly asi ve třeťáku, prohlašovala jsem, že na manželství nevěřím, že to nikdy nemůže vydržet. A ono se není čemu divit. Naši se rozvedli, když mi bylo pět. Tahali se o mě jak psi o kost a dneska se radši ani nepozdraví, pokud to situace nevyžaduje. Můj strýc opustil svou první ženu taky celkem bouřlivě. Mého nevlastního tátu opustila exmanželka kvůli jinýmu. Rozvodů kolem mě možná nebylo tolik, zato byly pořádně výživný. A pořád jsem neviděla tu pravou nefalšovanou lásku. To Šťabajzna mě tehdy přesvědčovala, že bych tomu věřit měla. Že ona má kolem sebe samý šťastný páry, který jsou spolu už 20 let a pořád jim to klape a mají se rádi. Její rodiče nevyjímaje.
Pak jsem poznala Architekta a svůj názor jsem přehodnotila. Zaprvé jsem se zařekla, že nebudu nikdy podvádět. A zadruhé jsem TO cítila. Že to možná vážně může fungovat. Den po dni, rok po roku. Že lidi spolu můžou být šťastní. A myslím si to pořád. Architekt ví, že ať se nevěra v dnešní době už nebere jako takový hřích, pro mě je to věc, kterou nepřekousnu. Nikdy. V mým dětským světě napáchala tolik škody, že ji nechci zažít na vlastní kůži. Dneska věřím v lásku a manželství, co vydrží.
Zato Šťabajzna teď prožívá to, co já před lety. 30 let je dlouhá doba, ale očividně ani to nestačí. A tak nad tím její rodiče lámou hůl a chtějí skončit. Šťabajzna se to snaží ustát, ale ono to moc dobře nejde, když pro ni celý život rodiče představovali vzor toho, že to může fungovat. Navíc je do toho chtě nechtě zapletená a lítá v tom jak nudle v bandě. A já jsem teď ta, která ji podporuje, fandí tomu, aby to její rodiče ustáli a hlavně se v ní snažím uchovat to, že ten její vztah vydržet může.
Nutí mě to ale přemýšlet nad tím, co se děje. Proč jsou statistiky horší a horší, proč každé druhé manželství končí rozvodem, proč se lidi hádají a podvádějí a neumí najít řešení problémů. Nemluvím teď o extrémech (násilníci, alkoholici, gambleři,..), ale o obyčejných lidech. Vážně se to tak horší nebo se dřív jen nevedly statistiky? Zůstávali spolu snad lidi i přes to, že k sobě nic necítili? Nebo aby sousedi na vesnici neřekli, že to je ta ostuda, co se rozvádí?
Myslím si, že dnešní manželství jsou vystavený naprosto odlišným podmínkám než ty dřívější. Žijeme permanentně ve stresu, naše práce jsou vyčerpávající a manželé na sebe nemají čas. Když už si ho najdou, nechtějí řešit vážný věci, problémy a otázky, který je pálí. Jenže se to jako sněhová koule nabaluje. A pak pohádka skončí.
Já si z toho vzala pár rad do života. Netahejme si práci domů. Najděme si čas na svého partnera. Mluvme spolu. O všem, ať je to téma sebevíc nepříjemný. Možná nakonec zachráníme víc, než si myslíme.

Ty vole, láska!

„Mamí, já zůstanu napořád sama!“ Tak tomuhle se dneska mamčoid směje a ráda mi připomíná, jak jsem si na gymplu zoufala, že si nenajdu žádnýho chlapa… Ale před Architektem jsem takovej pocit měla dlouho. A pak jsem si řekla, že nemá cenu honit se za štěstím a že si mě najde samo. A tak si mě našel Architekt.

Máme docela poklidnej vztah. A máme se rádi. Už přes tři roky. Hodně. Hezky. Upřímně. Ale hlavně vcelku soukromě. Nějak nemáme potřebu ventilovat naše štěstí, aby každej věděl, že my dva jsme prostě pár století a milujem se. A možná právě proto nám to klape.
Zdroj: flickr.com, Sara Alfred
Asi bych měla nejdřív říct, že jsem tak trochu pozorovatel. Neplést s voyerem, prosím! Poslouchám, o čem lidi mluví, jak se k sobě chovají, pozoruju řeč těla a baví mě to. A troufám si říct, že už jsem toho odpozorovala docela dost. A jeden fenomén mě prostě nepřestává udivovat. Jak svět sociálních sítí hýbe se vztahama.

Ostravák je vcelku sympaťák. Dbá o sebe, je to bavič, pařmen a nemá hluboko do kapsy. Za tu dobu, co ho znám, už pár holek měl. A vždycky to probíhá asi nějak takhle (příklad z posledního vztahu): Nejdřív se na netu začnou objevovat zdánlivě nevinný fotky, akce v hospodě a hezká holka vedle něj, taneček a tak. Pak si změní stav a je ve vztahu. A to začne to správný čóro. Vzkazy na zdi, spousta fotek, zahlcenej instagram, ona si na triko tiskne, že ho miluje, on jí posílá srdíčka, počítaj každej den, kdy nejsou spolu, no úplná romance!

A pak najednou ticho. Mizí úvodní fotka s ní, promaže se historie a konec.

A já se ptám sama sebe. To jako vážně? Kam se podělo to veliký pobláznění, zamilovanost, spokojenost a štěstí? Copak to jde tohle všechno ztratit mávnutím kouzelnýho proutku? Kde je ta chyba, že to vyprchá rychle jak bublinky ze šampaňskýho?
Přiznám se bez mučení, fakt jim to někdy závidím (jak hnusná to vlastnost, závist jedna jedovatá), jak to s nima mává, jdou do toho až na doraz, kytky, dárky, restaurace… Ale hořký konce těchhle romancí mě z toho pak vždycky rychle vyléčí, protože já možná neprožila internetový milostný vzplanutí jak z románu, ale mám něco, co drží už pěkně dlouho a všechny tyhle veřejný projevy mi to vynahradí.
A co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Asi jen, že je super mít člověka, kterýho miluješ, prožívat ty chvíle naplno, chtít se o to podělit se světem a vykřičet, že jsi ten nejvíc happy člověk na světě, ale… Ta trocha odstupu, kterej si přes růžový brejle zachováš, a budes si svou lásku hýčkat jen mezi čtyřma očima, tomu možná dodá ten punc dlouholetosti. Protože když to všechno spotřebuješ v prvním půlroce, co tě pak čeká dalších dvacet let? A nebo jdeš do vztahu na dobu určitou?