Skip to main content
rodinka

Typy lidí, kteří se dříve či později objeví v našem životě

Je mi 27. Netvrdím, že jsem sežrala encyklopedii, nespím na novinách a vím, že nic nevím. Ale pozoruju a poslouchám. A tak jsem si nemohla nevšimnout, jak se životem mým i mých přátel míhají podezřele podobné exempláře lidí. Lidí, co nám život moc neulehčují. V lepším případě jsou to kamarádi nebo známí, kteří nás tolik neovlivňují a máme možnost určit, kolik času jim věnujeme. V tom horším případě je to rodina. Možnosti máme podobný, většinou si ale volíme tu pro nás trochu méně schůdnou – nějak to s nima vydržet, i když nám můžou pekelně pít krev.

A koho že jsem to v našich životech odhalila? Celý článek

zátiší

5 věcí, na který byste se mohli přestat ptát

Nějakej pátek už spolu jsme a navíc neděláme věci tak, jak je dělají všichni ostatní. A když něco děláš jinak, lidi se ptají, proč to neděláš tak jako všichni a často narážíš na těžký nepochopení. Následující seznam je manuál pro všechny, kdo nechtěj dostat po čuni. Neptejte se. Když k některý z následujících věcí dojde, dozvíte se to. Celý článek

Deprese

Proč nenávidím slovo DEPKA

Zaprvé – slovo nenávidět používám velmi výjimečně. Když už, tak nesnášet. Mám pocit, že když něco nenávidíte, vychází to vážně z nitra duše a je to dost závažný. Ale v tomhle případě to tak je. Ráda bych osvětlila původ mých pocitů a proč mám vždycky osypky z mláďat, který děsně procítěně vyprávěj svým kamarádkám, jak „maj děsnou depku!“. Celý článek

Intervalový časovač pro Kaylu

Můj měsíc s Kaylou Itsines – jde to ztuha, ale jde to!

Už dlouho Kaylu sleduju na instagramu. Výsledky těch, který podle ní cvičí, jsou úžasný. Motivuje obrovský množství holek, ženských, maminek, aby začaly dbát o svou tělesnou schránku. Že to není otázka hodin v posilovně, drahých potravinových doplňků ani šílených omezení. Dokazuje, že je možný najít styl života, který bude zdravý, prospěšný našemu tělu a zároveň nás bude bavit. A jak jsem se s prvním měsícem poprala já?  Celý článek

Život po pilulkách aneb hormonální antikoncepce už nikdy!

V životě máme různý mezníky, ať už je to samostatný bydlení, svatba, první dítě, rozvod, smrt někoho blízkýho..Každý to vnímáme jinak. Pro mě jeden takovej zlom bylo rozhodnutí, že nadále nechci brát hormonální antikoncepci. Proč jsem se tak rozhodla, co mi to přineslo a sebralo a jak jsem na tom teď, dva roky po vysazení?

Pozn.: Tenhle článek bude vážně dlouhej, ale je to něco, o co se chci podělit, protože se to týká téměř každé z nás. A pokud jste nečetli, tak se podívejte na moje dobrodružství s těhotenským testem 😉

Jen něco málo k tomu, kdy jsem HA začala brát. Nutkání mít pilulky už v 16 jsem neměla, nebyl chlap a kvůli pleti jsem je brát nepotřebovala. Rozhoupala jsem se až s odchodem na vysokou. Tehdy jsem si říkala, že je to jistota, co kdyby náhodou, přeci jen jsem chodila na ČVUT a tam není žádná sukně v bezpečí 🙂 Nechtěla jsem žádnou hormonální ťafku a ani tu nejlevnější variantu. Vybrala jsem si nakonec Jeanine, která stála cca 300 Kč/měsíc a hormonů v ní moc nebylo. Žádný vedlejší účinky jsem nepozorovala, dost se mi zlepšila pleť a byla jsem v pohodě. No a nakonec se našel i ten chlap 🙂

zdroj: flickr.com (Sarah C)
Když jsem v lednu 2014 odstátnicovala a věděla, že s Architektem budeme mít vztah trochu na dálku, rozhodla jsem se dát si na tři měsíce pauzu od pilulek. Nejen kvůli „očištění“, i když na tohle téma už se dneska názory různí, ale i kvůli finanční úspoře. Ono vidět se maximálně dvakrát do měsíce na víkend zas takový terno není, který by se nedalo zvládnout i jinak.
Vysadila jsem (podle délky trvání studia po 5,5 letech každodenního zobání) a čekala. Po čtyřech týdnech jsem byla na pozoru, kdy se konečně objeví náznak cyklu. A ten nepřišel. A nepřišel ani o měsíc později. Někdy v březnu jsem si všimla, že mě začíná děsně svědit hlava a nakonec se mi v hlavě udělaly drobounké stroupky a i lupy. Těch jsem se jen tak mimochodem dodnes nezbavila, ač jsem vyzkoušela už všechno možný.
Ani další měsíc se nic nestalo. To už se mi začala zhoršovat i pleť. A ne jen na obličeji, ale pupínky se mi objevily i na zádech. A nejhorší na tom bylo, že to byla jen zanícená místa, což teda pěkně bolelo. Obličej jsem měla jako čerstvá puberťačka a ani 3 kroky od Clinique neměly šanci. Z mojí sušší pleti se najednou stala mastná problematická, takže začala i obměna kosmetickýho arzenálu. V rámci změny jsem zkusila i téměř úplně vysadit kosmetiku, používat jen micelárku a dětský krém.
Další měsíc jsem už ani nečekala. Od dvou nezávislých gynekologů jsem se dozvěděla, že můžu čekat i rok, než se mi cyklus vrátí. Ale blížila se mi prevence, tak jsem si říkala, že se třeba konečně dozvím něco nového.
A taky, že jo. Hormonální útlum. Sliznice skoro žádná, takže vyvolání nepřicházelo v úvahu. Prý mám čekat dál a za čtvrt roku se ukázat, kdyby nic. Tak jsem čekala a při té příležitosti zkusila trochu přírodních metod. Začala jsem pít bylinkový čaj, abych nezadržovala vodu a sehnala si extrakt z jeřábu ptačího, který by měl napomáhat k hormonální rovnováze. Nevím, jestli se něco uvnitř mě stalo, ale ke změně rozhodně nedošlo.
Kapky z jeřábu ptačího (zdroj)

Do kontroly jsem se nedočkala. Naštěstí se ale ukázalo, že mám už víc sliznice a mohla jsem dostat injekci na vyvolání cyklu. Ten se dostavil asi za dva dny a já tak po 3/4 roce zajásala!

No, kéž by mi to jásání v něčem pomohlo..Od tý doby se cyklus vrátil, ale v dost zvláštní formě. O pravidelnosti si můžu nechat zdát a průměrná doba cyklu je 40 dní. A proč průměrná? Protože jednou je to 38, podruhý 45 a tak se mi to různě střídá. Jako bonus mám měsíčky maximálně 4 dny a v žádný extra síle. Zato bolesti jsou docela solidní.

Nedokážu zhodnotit, jak moc se antikoncepce podepsala na tom, jak to v současný době mám (nebo spíš nemám). Doktoři jsou v klidu, asi zatím nevybočuju z normálu. Já jsem ráda, že vůbec nějaký cyklus mám. A musím to zaťukat, ale poslední tři měsíce se délka cyklu ustálila plus mínus na 30 dnech, jaj!

U mě je závěr jednoznačnej – k antikoncepci už se vrátit nechci. Radši si budu počítat plodný a neplodný dny a měřit teplotu, ale hormony už zobat nebudu. I tak jich dost vypiju ve vodě, ze které se hormony nedají odstranit.

Vážně mě zajímá, jakou zkušenost s antikoncepcí máte vy. Měly jste a vysadily? Pořád ji zobete? Otěhotněly jste po vysazení rychle? A jak se k užívání/neužívání staví váš partner? Chci vědět všechno!

Terez

Silvestrovské radovánky na sto způsobů!

Ahoj všem v novém roce! Doufám, že jste si užili konec roku, strávili vánoční svátky s těma, co milujete, že jste snědli stejnou tunu cukroví a jídla jako já, ochutnali domácí vaječňák, podnikli aspoň jeden pěší výlet (abyste ze sebe neměli tak blbej pocit za to cukroví) a užili si dosyta nicnedělání. O letošním silvestru jsem měla jedinečnou možnost zamyslet se nad tím, jak se vůbec na oslavy konce roku a začátku roku nového koukám, tak se na to pojďte mrknout se mnou 🙂
Za těch 26 let, co obývám naši drahou matičku zem, jsem měla možnost trávit silvestr různě. A z těch různých způsobů mi nakonec chtě nechtě vylezlo i to, jak se k oslavám stavím a co vůbec od silvestra očekávám.

  • Nesnáším rachejtle, petardy a všechny tyhle serepetičky, co bouchaj kdy nemaj nebo nebouchaj vůbec. Přijde mi to jako nejšílenější žrout peněz a taky život ohrožující hovadina. Nejhorší zážitek ze všech silvestrů byl ten, když jsme se šli o půlnoci podívat na ohňostroj u nově otevíraného chebského kulturního centra a museli jsme přejít náměstí. Už nikdy víc. Bála jsem se víc než jako malá bouřky.
  • Nemám ráda oslavy silvestra ve stylu „musíme se ožrat, když je ten konec roku“. Opít se můžu klidně 1.července a nebo taky nikdy, protože je to o momentální náladě a chuti. A moc dobře už vím, že když je chuť, jde to samo.
  • Ani za zlatý prase bych netrávila silvestra v hospodě. Prostě a jednoduše proto, že je to zaprvé drahý a zadruhý si můžu do hospody zajít kdykoliv jindy. Ne a ne.
  • Nemám ráda, když mi někdo organizuje odpoledne/večer/noc/ráno. Jsem ráda v partě, ráda s nima něco podniknu, ale nelíbí se mi pocit, že jsem někam nucená a tlačená. Když nechci, nechci.
  • Nejlíp je mi s Architektem a/nebo s pár kamarádama. Ono totiž pak je čas věnovat se jeden druhýmu, v klidu si popovídat, zasmát se, zahrát si nějakou hru, popíjet, pouštět si hudbu nebo koukat na filmy a je to pohoda. S milionem dalších lidí je to o ničem a stejně to pak dopadne tak, že si povídáte s pár lidma, se kterýma vás to zrovna svede dohromady.
  • Silvestry na horách jsou fajn. Mám ráda ty chaloupky, kde se zatopí v kamnech, pije svařák, vyjde se někam na procházku, prdelákuje na stráni a je pohoda. Nic nóbl, ale na druhou stranu moc příjemný.

Teď asi zbývá jen dodat, jak že jsme strávili přelom roků 2015/2016 my s Architektem. No bylo to velký! Architekt asi do deseti do večera pracoval, já koukala na seriál, udělala jsem pár jednohubek s domácí česnekovou pomazánkou, pár krekrů s hermelínem, popíjeli jsme červený víno, o půlnoci bouchli Cinzano Asti (velká mňamka), koukali z kopce na ohňostroje (dík za ten parádní výhled), a když ta největší euforie z nového roku pominula, zalezli jsme na kutě.

Ráno jsme se vyhrabali v osm a jeli jsme do Bedřichova na malej novoroční výlet.

A víte co? Takovej silvestr mi vyhovuje. Příště ještě pozveme pár přátel a bude to už úplně dokonalý.

Jak slavíte Silvestra vy? Preferujete bujaré veselí až do rána nebo poklidnější komorní slavení?

Pa, Terez

Bilance roku 2015 – vítěz v kategorii nejvíc podělanej rok!

Tenhle rok vyhlašuju suverénně jako nejhorší rok, co moje chvílema ošemetná paměť dosahuje. Ještě nedávno tomu tak vůbec nebylo. Ale konec roku mi dává co proto. A nejen mně. Chtěla bych o tomhle roce mluvit v superlativech, protože se událo tolik skvělejch věcí, ale ten konec…Ten mi to všechno vynahrazuje. Sice ještě nejsme u konce úplně, ale já věřím stále v lepší zítřky, takže hurá na mou bilanci – je pekelně dlouhá a bez obrázků, sorry. A nebojte, nebude to jen negativní 😉


Jasně, že začnu tím skvělým a báječným, co mě tenhle rok potkalo!

1. konečně jsme se s Architektem přestěhovali a bydlíme společně a sami za sebe

Jo, tohle beru jako to nejúžasnější dění letošního roku. Toužila jsem po tom už dlouho a popravdě jsem to potřebovala. Chtěla jsem vědět, že nám to bude klapat dál. Že je všechno tak, jak jsem si přála. Že se můžeme pořád milovat a že náš vztah nejde do kopru. A že to všechno zvládneme i jako taková skoro rodina. A jako bonus jsme v listopadu oslavili to, že už spolu válčíme celých pět let 🙂

2. cestovali jsme a rozhodně ne málo

Jen za letošek jsme zvládli několik evropských destinací a taky pár míst v Čechách. Na jaře jsme se podívali do Varšavy, v září do Berlína a v listopadu do Wroclawi a nakonec do Osla. V Čechách jsme poznali lépe Brno a strávili prodloužený víkend v Českém Krumlově. Každý město mělo něco do sebe a já si zas a znovu uvědomila, jaký mám štěstí mít vedle sebe chlapa, kterýho baví objevovat krásy měst.

3. poznala jsem pár nových lidí, kteří mi obohatili život

Nemusí jich být přeci desítky, pár stačí. Takže Sobi a Ráďo, jsem ráda, že jsme se díky internetu poznali, protože víkendy s vámi byly báječný a věřím, že nás jich ještě pár čeká. Káč a Sašenko, i když jsme každá úplně jiná, tak nám to naše foodblogerský kamarádství klape. Na náš piknik budu dlouho a ráda vzpomínat a pevně doufám, že všechny naše společný plány a akce se rozjedou a bude to šlapat. Terezko, jsi skvělá ženská s naprosto unikátním pohledem na svět a to mě baví. Díky za všechno, protože Oslo bylo velkým dílem tak skvělý právě díky tobě a Radanovi, který mi ukázal u pár věcí druhou stranu mince. Klárko, ty seš tak ohromně pozitivní člověk, že bych tě mohla vídat pořád, protože setkání s tebou je vážně baterky dobíjející 🙂 Honzo, chybíš mi v už neexistujícím Small Change Coffee, ve svý stylový zástěře! Ale aspoň vím, že ani pár km navíc nám nebrání se čas od času vidět a vést naše vskutku zajímavé debaty 😉

A pak jsou tu menší, ale i tak zajímavý setkání, který mě obohatily – Baruš, Markét a Robert, Hanička, Jiřík.

4. měla jsem neskutečný štěstí v soutěžích

Letos jsem si toho všimla a nebyla jsem sama. Hned na začátku roku jsem vyhrála pětikilo na nákup v Nordic Days, pak přišla kožená kabelka z kolekce Jean Paul Gaultiera pro Lindex, kosmetickej balíček u Péti, lístky do muzea v Brně, ale třeba taky kompostér 🙂 . Jo a abych nezapomněla, spoustu výher v tombolách. A většinou ty, co jsem chtěla.

5. vařila jsem pro lidi

Vaření a pečení se stalo i díky Architektovi mojí vášní. A v květnu jsem se hecla a zúčastnila se historicky prvního Restaurant Day v Liberci. Naše polívky měly neskutečnej úspěch. V létě jsem to nezvládla, ale teď na podzim jsem lidem zase připomněla, jak dobrej je můj boršč podle rodinného receptu 😉

Teď už se ale dostáváme k věcem, který mi letos obrazně řečeno vrazily kudlu do zad. Poslední týdny se budím s chuchvalcem v břiše, knedlíkem v krku a přetrvávajícím strachem, co ještě si pro mě 2015 nachystá…Nemá cenu to ani číslovat.

Na začátku roku jsem naprosto šokovaná zjistila, že mi zemřel můj blízkej kamarád z ČVUT. Byl jen o rok starší než já a zubatou měl potkat až za hodně dlouho. I teď se mi derou slzy do očí a uvědomuju si, jak moc pro mě znamenal a jak strašně mi chybí. V tý době jsem napsala i Poslední sbohem, který mi trochu pomohlo se s tím vypořádat.

Zubatá si poměrně nahlas brousila kosu na mou rodinu. Oba chlapi měli z prdele kliku a vyvázli nejen živí, ale i nad poměry v pořádku. V první chvíli jsem si to úplně neuvědomovala, ale teď je mi víc než jasný, že jejich životy visely na vlásku.

Můj táta se važně zranil. Dokud se to nestane, nepřijde vám, jak to s vámi může zamávat. Prahu jsem nenáviděla, protože jsem věděla, že nejedu za zábavou, ale koukat na utrpení někoho, kdo je blízkej mýmu srdci. Teď už je doma, ale léčení potrvá ještě dlouho a následky už budou asi napořád.

Snažila jsem se potlačit očekávání nejhoršího (a neposlouchat Architekta), ale měla jsem poslechnout svůj vnitřní hlas. Pak by mě totiž nepřekvapilo, že babičce, která s námi bydlí v domě, bouchnou saze a smrtelně vážně se urazí. Ať už něco uděláme nebo naopak neuděláme, pokaždý to je blbě. Teď vedeme tichou válku a já vůbec nevím, jestli a jak dlouho tohle vydržíme.

Zjistila jsem, jak nevděčný je pracovat ve firmě svých rodičů. A hlavně jsem zjistila, že mě taková práce nenaplňuje. Dělám něco, co jsem nevystudovala, nevyznám se v tom a jsem naprosto demotivovaná. I proto jsem přistoupila na nabídku Architekta a od nového roku spolu budeme pracovat a já se vrátím k živnosti a snad i mýmu vysokoškolskýmu vzdělání.

A nakonec to nejaktuálnější. Moji rodiče mají po 16 letech společnýho života dost těžkou krizi. Nevím, jak to skončí, jsem psychicky vyčerpaná a teď momentálně si procházím obdobím, kdy jsem na oba neskutečně naštvaná.

Uf, víc než dost jobovek na jeden rok, nemyslíte? Ale nechci končit jako ufňukaná citlivka, takže ať byl tenhle rok jakkoliv podělanej, naučil mě a nebo mi připomněl pár důležitejch věcí:

– Ať je to sebevíc nepříjemný, mluvte o věcech, který vás trápěj, štvou a zvedaj ze židle – s rodinou, partnerem, kamarádama.

– Když jste v ráži, radši se kousněte do jazyka a schovejte si proud slov, kterých byste mohli litovat, na později. Nechte to uležet, projít si hlavou, co je vážně nezbytný říct. Zjistíte, že to jde klidněji, rozvážněji a za použití trochu jiných slov.

– NEVYTAHUJTE STARÝ KŘIVDY! Ne, ne, ne a znovu ne. Buď to řekni rovnou nebo drž hubu.

– Táto, tvoje moudro nabírá ty nejostřejší obrysy. Aneb do vztahu nepatří 3xV – VÝČITKY, VÝHRŮŽKY, VULGARISMY. Zapsat za uši, vyškrtat z těch slovních průjmů a uvidíte, jak málo vám vlastně zbyde, až se zas budete chtít pohádat.

– Čím starší, tím hůř vnímaná rodinná krize. Obzvlášť mezi rodičema. Oba se snaží obhájit, vnutit vám svůj pohled na to, co se děje a vy jste uprostřed toho všeho, motáte se v tom jak nudle v bandě, nechcete se přiklánět ani na jednu stranu a je vám tak akorát nanic.

– S přesvědčením o vlastní pravdě nepohnete ani párem volů. Marná snaha. Radši si dejte kafe a nechte to vyhnít. Nemá cenu snažit se někoho přesvědčit o tom, že jeho názor je blbej.

– Chuť na sex klesá úměrně s množstvím sraček, se kterýma se potýkáte. Fakt.

– Manuální práce a bastlení je ten nejlepší vypínač na mozek. Až zas budete přemejšlet nad hovadinama, něco třeba uvařte.

– Mít se o koho opřít, komu si občas pobrečet na rameni a komu říct svoje obavy a pocity je neskutečnej dar. Dík, lásko, že tě mám. Bez tebe bych byla zoufalá hysterka bez pevný půdy pod nohama.

Jestli jste to dočetli až sem, tak díky. Zjistila jsem, že tohle je báječnej způsob, jak to ze sebe všechno dostat. Ale nebojte, optimismus neztrácím, příští rok bude jednoznačně lepší! Hlavně jsem vám ale chtěla ukázat, že s nikým se život nemazlí. Jen to nikdo nechce moc ventilovat a kazit tak dokonalou iluzi o ještě dokonalejším životě.

Jakej byl váš rok 2015? Podělte se, ať vím, že jsem v tom třeba nebyla sama!

Čao, Terez