Archiv rubriky: Ze života

Už jste někdy byli u kartářky či jiné „baby“ s vševidoucím okem, zakalenou skleněnou koulí nebo kávovou sedlinou? Já jo. Už je to dávno, moc si toho nepamatuju, ale pár věcí přeci jen. Tak vzhůru za trochou nadpřirozena a taky tím, jak se to všechno týká mě.

Předpovídala mi, že až mi bude 27, potkám někoho z oboru psychologie, koho si vezmu. No, 27 mi ještě nebylo, tak uvidíme, jestli nehodím příští rok na Architekta bobek 😀

Taky si pamatuju, že mi tehdy říkala, aby si mamina dávala pozor na auto, že se může něco přihodit. Co vám budu povídat, o prázdninách se pochopitelně auto porouchalo.

Ale krom těch pár výhledů do budoucnosti hlavně v kartách viděla mě jako osobnost. A zcela upřímně mě to vyděsilo, co všechno mi o mně pověděla. Bylo to, jako by se mnou celou dobu žila. Brr! Mezi námi, grafologický rozbor vám toho poví taky dost, ale o tom až zase jindy, ať se máte na co těšit 😉

Zbytek už byl pro mě tak nějak v mlze, ale říkala zajímavou věc (teda hlavně mojí mamině). Na férovku se jí zeptala, proč k ní chodí, když to všechno ví? Moje mamina údajně má ten šestý smysl, co je k prognózám a pohledům do budoucnosti potřeba.

Od kartářky jsem se ale chtěla dostat trochu někam jinam. Nebudu říkat, že mám dar předvídat nebo vidět do budoucnosti (že by po mamince?), ale občas se v mém životě přihodí věci, které už předem vím, že se stanou.

Asi nejjednodušší příklad ze všech je při poslouchání hudby. Najdu si svůj oblíbený mix, ve kterém je kolem stovky písniček, vařím, zpívám si a je mi fajn. Skončí písnička a já si zanotuju pár tónů další písničky. Dřív, než ve skutečnosti začne hrát. Taky se vám tohle stává?

Klíče a věci, které padají. To je kapitola sama o sobě. Je to, jako by se všechno dělo o chviličku později než ve skutečnosti, takže napřahuju ruce pod padající klíče dřív, než je pustím z ruky, chytám žárovky kutálející se ze stolu, tužky, hrnky, sklenky..Není to vždycky, ale někdy tenhle záblesk přijde a já třeba něco „zachráním“.

Asi nejsilnější to bylo, když jsme jeli s Architektem na svatbu. Stojíme na zastávce autobusu, oblek a šaty v obalu a já Architektovi povídám: „A až přijedeme, řeknou nám, že nevěsta je těhotná.“ Ani jsme nedojeli. Ještě na zastávce mi zazvonil telefon. Prý včera slavili poslední večer zasvobodna. Tak jsem se ptala, jestli to nevěsta moc nepřehnala. Odpověď „ta nepila vůbec, protože čeká Barunku“ mě pak už ani nepřekvapila.

Netvrdím, že jsem něčím výjimečná ( i když říct bych to měla, protože KAŽDÝ z nás je něčím výjimečný!), ale když se mi něco takovýho přihodí, vždycky si pro sebe v duchu říkám: „Vidíš, ještě to s tebou neni tak hrozný.“

Jak jste na tom vy s nadpřirozenými schopnostmi? Vidíte lidské aury, nahlížíte do budoucnosti, vykládáte taroty? Pochlubte se mi 🙂

Terez

Babča vždycky měla na balkóně truhlíky s převislými muškáty. Nechápejte mě špatně, já mám muškáty ráda, ale ty na balkóně byly vždycky takový ubožáci, větvička tuhle a támhle, spíš to nekvetlo než kvetlo a prostě..meh. No a jelikož jsem začala s Architektem okupovat patro nad babčou, tak jsem si řekla, že tuhle její starost převezmu já (přeci jen je jí 88, tak už se nebude drápat do patra a starat se o kytky, to dá rozum). A jak jsem se zhostila role vrchní balkonové květinářky?

zdroj: flickr.com (Michael Button)

Věděla jsem, že na začátku to bude chtít poměrně velkou finanční injekci. Babči truhlíky měly nejlepší léta za sebou a já navíc chtěla samozavlažovací, abych nemusela s konvičkou poletovat každý den jako cvok.

Babička mě navíc neustále strašila s tím, že balkon je situovaný na sever, není tam moc sluníčka a jen tak něco mi tam neporoste. Takže jsem došla na libereckou výstavu Dům a zahrada a koupila osm převislých plnokvětých surfinií, 4 růžové a 4 krémově žluté.

Pak jsem zamířila do Bauhausu a koupila samozavlažovací truhlíky a speciální substrát pro surfinie.

Babička měla upevňovací háky na truhlíky, ale já si neprozřetelně vybrala truhlíky širší, takže ani jeden hák nepasoval. Ajks. Bauhaus znovu, tentokrát dvě sady háků a k tomu navíc keramzit jako základ pod substrát. A konev na vodu, abych nechodila s lahví.

Hnojivo jsem dostala od mamky, jinak by to bylo dalších cca 50 korun.

Celkem jsme se dostali na 1010 korun českých. No, to je docela pěkná sumička za trochu parády ne? A to nepočítám náklady na dopravu a čas, který jsem tomu věnovala.

Ale za tu babči pochvalu to teda stálo! Prej se jí to moc líbí a v tom případě jsem i já spokojená. Připisuju si malé bezvýznamné plus, které bude při první možné příležitosti smazáno a nahrazeno deseti černými puntíky (jsme prostě hajzli).

A teď mi na ně prší a všechna ta rozkvetlá krása půjde do…kytek.

Krásný víkend všem!

Terez

Jak jsem v jednom z prvních článků psala, vyrostla jsem na vesnici. Můj děda tam pořád bydlí, takže k němu čas od času jezdíme. A naše návštěva se, kromě oslav narozenin, téměř vždy pojí s prací. Přesně tak vypadal i čtvrtek před prodlouženým víkendem v květnu. Po práci jsem sbalila tátu a už jsme frčeli na vesnici. A proč že mluvím o fitku a o vesnici? Čtěte dál a uvidíte..

Věděla jsem, že na nás čeká sekání zahrady, což je na jaře vždycky potřeba. Nejen my nabíráme po zimě sílu, ale i tráva, potvora.

Na místě matka rozdělila úkoly. Já se chopila srpu (nebo lidově řečeno klepance) a jala jsem se dosekat všechnu trávu kolem plotu a stromů, kterou sekačka jednoduše nezvládne. Jak jsem se tak plahočila po zahradě, skrčená u plotu, popálená od kopřiv a „učesaná“ od všech keřů, napadlo mě, jak je vlastně jednoduchý se fyzicky odrovnat. A druhej den jsem na to nejen myslela, ale hlavně to pořádně cítila.

zdroj: flickr.com (Kathleen Tyler Conklin)

Jeden by si ani nemyslel, co všechno dokáže takový zahradničení. Tak třeba zrovna ten srp – zkuste si 100x dřepnout až na zem a zase vstát (o tom, že ještě hýbete oběma rukama, abyste posekali tu trávu, ani nemluvím). Nebo takové trhání jablek. Vylézt na žebřík, udržovat rovnováhu, natahovat se pro jednotlivá jablka, pak koš s jablky snést dolů, vysypat, přestavět žebřík a tak pořád dokola. A co teprve ryze lidové rozhazování hnoje (toho opravdového, ne jen imaginárního). Už tak těžký vidle ještě zatížit pořádnou dávkou pořádně těžkého materiálu 😉 a ten lehkým třepáním rozptýlit po poli. A hrabání zahrady? Zkuste si takovou práci dělat tři hodiny. A takových činností by se kolem domu na vesnici dalo najít desítky.

Přiznávám, že i já mám celoroční permici do fitka. Ráda si jdu s kamarádkou zacvičit, přeci jen u toho stihneme i trochu podrbat a odreagovat se. Když je venku hezky, ráda jdu na bruse, na kolo nebo na procházku. Ale prospívám tím „jen“ sama sobě a nic za mnou nezůstává.

zdroj: flickr.com (Redlionhoteldenver)

Možná vám to přijde trochu přitažený za vlasy, ale až se zase jednou budete dloubat v nose a nevědět roupama co by a máte tu možnost, jděte ven pracovat. Vezměte si sekačku, lopatu, hrábě a ukažte, že nejen činkama se člověk dokáže zničit. Nemáte vlastní zahradu? Nabídněte se známému. Všichni rozumíme mobilům, počítačům, tabletům, ale kdo z vás by uměl ještě sekat kosou, hm?

Vymýšlejí se desítky nových cvičení ročně – zumba, fitbox, piloxing, kruháč, cross fit, trampolínky, alpinning a spousty dalších. Přitom dát tělu co proto je tak jednoduché. Chceme zkoušet neustále něco nového, tak se zkusme vrátit zpátky „ke kořenům“. Vyčistíte si u toho hlavu, budou po vás vidět výsledky a druhý den určitě poznáte, že jste včera něco dělali. A kdyby vás někdo poplácal po rameni a řekl: „No vidíš, ani to nebolelo.“? Máte moje upřímný požehnání mu jednu vlepit 😉 Práce totiž nejenom šlechtí, ale taky bolí!

P.S.: Minulý čtvrtek jsme byli zas. Nájezd na zahradu trval cca tři hodiny, k večeři jsme si dali ovar a pivo a večer padli za vlast.

Terez

Nevěřím na pověry, černý kočky, čtyřlístky, hrnce zlata na konci duhy ani kulatý kanály. Ale jeden pátek třináctýho mi teda udělal čáru přes rozpočet…

Sdílím teď tady jedno moje hodně osobní a občas trochu bolavé tajemství. Není to tak úplně tajemství, ale na potkání to taky nikomu nevyprávím. Naučila jsem se s tím žít a věřím, že TO se mnou bude žít dál v poklidu a harmonii, jako tomu bylo dodnes.

Ten osudný pátek 13. se podruhé ženil můj strýc. Užívala jsem si svatební hostinu a bylo mi skvěle. Pak zavolala máma a řekla jen – něco není v pořádku. My tě vyzvedneme. Přijela ubrečená a já nevěděla, co se děje. Čekali jsme na výsledky CT a jelikož jsem úplně normální holka, nečekala jsem nic převratnýho. Jen mě občas bolela hlava, to přece nic neznamená, ne?

zdroj: flickr.com (Tax Credits)

Asi neznamenalo, ale nic to neměnilo na tom, že v tý mojí palici dubový se to holt trochu zkomplikovalo. Hned další den jsem ležela v tom nejděsivějším tunelu na magnetický rezonanci a čekala. Čekala jsem, až se všechno potvrdí.

Můj neurolog na mě koukal jako puk. Nevěděl, jestli se má divit nebo spíš radovat. Že jsem normální. Že jsem jen jedna z mála, která s takovou vadou dokáže chodit, mluvit, učit se. Vystudovat vysokou školu už mu přišlo jako zázrak.

Tehdy přišly všechny omezení. Musela jsem nadobro opustit svou začínající zálibu v potápění a hodně přemýšlet nad tím, které sporty už pro mě nikdy nepřichází v úvahu. Když popíjím, nikdy nesmím překročit rozumnou míru a musím pořád vědět, co dělám. Vím, že když se něco bude dít, mám 24 hodin na to, abych se dostala do nemocnice a vyvázla bez následků.

Když přišel tenhle novej režim, v první chvíli jsem všem záviděla. Záviděla jsem jim, že jsou zdraví. A štvalo mě (a štve mě dodnes), že se svým zdravím hazardují. Nemohla jsem vědět, co se děje u nich doma za zavřenými dveřmi a že možná žijou horší život než já, ale to, co jsem mohla vidět naživo, mě mrzelo a štvalo a já měla chuť jen křičet: „Copak si neumíte vážit toho daru, že žijete a jste zdraví? To vážně musíte pokoušet, co ještě ve zdraví přežijete?“

zdroj: flickr.com (Ars Electronica)

Dneska už to beru tak, že anomálie je moje součást. Vím o ní já, moji nejbližší a teď částečně i vy. Na kartičce pojištěnce mám cedulku s diagnózou a čas od času jdu znovu do tunelu na kontrolu. Máma se o mě bojí pořád. Architekt se asi taky na začátku bál, i když to nedával moc najevo. V Americe třeba nejdřív otestoval všechny horský dráhy a pak mě vzal na ty, které pro mě byly bezpečné 🙂 Já na sebe dávám pozor a nepokouším to obrovský štěstí, který se mě asi drželo zuby nehty, když se tohle stalo. Až uvidíte blázna na bruslích, co i na rovině jezdí s helmou, tak jsem to já.

Nejvíc mě ale mrzí to, když moji blízcí mají pocit, že vlastně „o nic nejde“ a že jsem „přeci zdravá“. Mně to změnilo život. Občas mě to stojí hodně psychických sil odmítat pozvání na skvělé akce a nechtít vysvětlovat, proč to nejde. Nechci, aby se na mě lidi koukali jako na tu holku, co to nemá v hlavě v pořádku.

Tím svým příběhem jsem vám chtěla říct, že zdraví by pro nás pro všechny mělo být jedním z těch darů, který podruhé nedostaneme. Máme jen jedno, které bychom si měli střežit jako ten největší poklad. A setsakra se snažit, abychom o něj vlastní blbostí nepřišli. Protože možná vedle vás sedí někdo, kdo tenhle dar ztrácí a dal by všechno za to, aby ho u sebe ještě chvíli udržel. A vaše nerozvážnost trhá těm, co zdraví opustilo, srdce.

Terez

Když jsme s Architektem začali přemýšlet nad vybavením našeho bytu, už od začátku jsme měli oba celkem jasnou představu o tom, jakou bychom chtěli postel. A co je důležitější, že na posteli rozhodně nechceme šetřit. Proč? A jak jsme nakonec vybrali?

Architekt má od věčnýho sezení u počítače namáhanou krční páteř a jeho současná postel rozhodně není kdovíjak kvalitní. Teď jsme dostali jedinečnou šanci na to zařídit si kvalitní spánek a tím kupodivu i kvalitnější život. Stanovili jsme si, co všechno bychom od naší postele chtěli:

Architekt má přinejmenším 190 cm a když si lehne na polštář na klasické „dvoumetrovce“, nohy mu čouhají z postele ven. I já mám radši, když mi nikde nic nekouká z postele ven, natož když mi z postele padá peřina. Takže prodloužená postel 220 cm byla nutnost. A taky bez spodního čela. Není nic horšího než si nemoct natáhnout na posteli nohy (a jo, věřte mi, že i já, 168 cm „vysokej“ prcek jsem to zažila).

Nechceme si zastavět všechen náš obytný prostor skříněmi, komodami, poličkami a jiným nábytkem. Oběma se nám líbí trochu víc strohý a minimalistický interiér s výraznými doplňky. Takže moct něco schovat do postele se nám jevilo jako celkem příhodné řešení.

Uf uf, tohle byla asi ta nejhorší část. Nechtěli jsme dekor dřeva, natož kůži/eko kůži. A nožičky, který postel o pár cm zvednou, ale ne natolik, aby se pod ní dostalo koště? To je tak akorát skladiště prachu.

O tom se nediskutovalo. Jestliže jsme chtěli, aby nás ráno nic nebolelo, tak do matrace se investovat muselo. Oba máme rádi středně tuhou matraci a tím jsme se řídili.

Vítězka (zdroj)

No, když vám řeknu, že jsme po návštěvě všech nábytků a studií vybrali JEDNU postel, tak mi asi nebudete věřit. Ale je to tak. A to ještě ani nebylo jisté, že nám ji vyrobí prodlouženou. Nakonec to klaplo a máme postel přesně podle naších představ – prodlouženou, s úložným prostorem, v tmavě šedé látce s mini nožkami (cca 1 cm), vysokým čelem a matracemi s různou tuhostí na každé straně. K posteli jsme ještě dokoupili polštáře z „líné“ pěny a naše oáza je hotová.

A teď se dostáváme k tomu hlavnímu, ceně. Pár známých se nás zeptalo, na kolik nás postel vyšla. Pro vaši představu – naše postel stála tolik, co kuchyně, trouba, plynový sporák, sprchový kout a digestoř dohromady. Takže si všichni klepou na čelo. „Na co jste si kupovali tak drahou postel, když se dají sehnat i levnější?“ „K čemu vám to bude?“ „Tolik peněz, nezbláznili jste se?“

Naše, jen jinak barevná (zdroj)

A já už toho začínám mít tak trochu plný zuby. V posteli strávíme třetinu svýho života. Nevím, jak moc si tohle uvědomujete vy, ale já dost. Pokud se dobře a kvalitně vyspíme, bude kvalitnější i náš den, naše tělo bude lépe odpočaté. Postel JE investice. Investice do našeho lépe prožitýho života. A hlavně, postel je dlouhodobá investice, nikoliv chvilkový rozmar. Pokud budu střízlivá ve svých odhadech, tak nám postel vydrží 20 let, tedy 7300 dní. Při takové životnosti nás vychází jedna noc spánku na naší posteli na 6 korun za oba. Ještě pořád vám to přijde hodně peněz?

Jsme ochotní utrácet horentní sumy za auta, sportovní vybavení, ale třeba taky za dobrý jídlo, alkohol a cigarety. Když ale dojde na to, abychom svému tělu, které všechny naše rozmary snáší, poskytli tolik potřebný odpočinek, jsme pěkně skoupí. Není v téhle rovnici něco špatně?

Jak spíte vy? Máte svou vysněnou postel?

Na tenhle článek mě přivedl nový tag na instagramu – #radasleduji . Když se na něj podíváte, tak zjistíte, že tam těch fotek moc není, ale jde vlastně jen o jedno – označit toho, koho s oblibou sledujeme. A nebo snad označit toho, komu se chceme vetřít do přízně?

Jsem jedovatá, já vim. Ale tohle je prostě postavený na hlavu. Mně se koncept instagramu fakt líbí, sama tam mám účet (odkud pocházejí některé fotky) a jasně, sleduju lidi, ať už jsou to moji kamarádi, nebo i bloggeři a lidi mně sympatičtí. Já jsem ale od začátku přistupovala k instagramu s opatrností. Je to stejný jako s jakoukoliv jinou sociální sítí – pouštíme si někoho do soukromí. Takže teď jsem po 156 týdnech existence svého účtu na instagramu přidala první fotku, na které je vidět (částečně) Architekt. Ze mě tam uvidíte maximálně nohy nebo ruce. Můj účet na IG je postavenej na momentkách, věcech, který se mi líbí, dělají mi radost. Okamžicích, který stojí za to si zapamatovat. Když projedu svou historii, vzpomenu si, jak mi bylo a vyplave na povrch spousta vzpomínek, které jsou jinak ukryté pod nánosem nových věcí.

Pro mě je IG vlastně takový „life reminder“. Ale pro spoustu lidí je to způsob vyjádření sebe sama, exhibice, provokace, hýčkání svýho ega a v neposlední řadě i možnost upoutat na sebe pozornost. No jo, ale není to trochu kontraproduktivní?

Díky moderním technologiím jsme spojeni s celým světem. No ne, vážně. Věděli jste, že dva zcela náhodně vybraní jedinci kdekoliv na světě se znají přes sedm lidí (přátel – přítel přítele atd.)? Neskutečný co? Cestování, poznávání nových lidí, ale hlavně sociální sítě smrskly vzdálenost mezi lidmi na pár vteřin a pár kliků myší. To by mělo ale znamenat, že máme hodně času na všechno ostatní! Nebo ne?

S Architektem to už přes rok táhneme na dálku. Společné bydlení už je za humny, na což se popravdě hodně těším, protože to není žádná hitparáda. Ale zvládáme to, vidina společné budoucnosti je krásná a žene nás kupředu. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že se nebojím. Bojím. Přeci jen rok o samotě udělá svoje a uvidíme, jestli to nebude trochu boj být spolu pořád a ne jen o víkendech. Za tu dobu jsem měla ale dost času na to uvědomit si, jak snadno život sklouzává do stereotypu. K tomu se přidaly i občasné výměny názorů s mámou, která mi vyčítá přílišnou „aktivitu“ u pc. Ale má pravdu, já to vím (ostatně maminky mívají většinou pravdu, což?).

Přišla jsem na to, že opravdu trávím u počítače až nezdravě mnoho času. Omlouvám to dokola tím, že si píšu s Architektem, když už spolu nemůžeme být. Jenže! Když si večer zavoláme, povíme si obsahově to samé, co bychom jinak psali celé odpoledne, ještě se u toho vidíme (chvála tomu, kdo vymyslel Skype) a za půl hodiny můžeme s klidným srdcem zavěsit.

Možná, že facebook, twitter, instagram apod. spojuje lidi, ale bohužel jen obrazně. Ve skutečnosti nám ten opravdový život a opravdoví lidé unikají. Při očním kontaktu jsme nesví, při živé konverzaci nenacházíme ta správná slova, protože nemůžeme větu třikrát vymazat a v neposlední řadě ani nevnímáme, co se děje kolem nás, protože Farma na Facebooku / Candy Crush Saga / Simpsonovi nás zaměstnávají ve chvílích volna.

Já se s tím rozhodla bojovat. Nechci skončit sama jako kůl v plotě, který místo v plotě je zapíchlý na židli před počítačem a čeká, až se jeho život obrátí o 180 stupňů. Takže co dělat proto, abych nezakrněli?

Hned první bod a taková hovadina, co…Ale máte jedinečnou šanci někoho potkat (ať už kamaráda nebo třeba v případě někoho singl i potenciálního partnera) a popovídat si. Máte šanci užít si hezký den, kdy svítí slunce a dokonce se můžete i opálit. Máte čas přemýšlet o všem, co se dělo, děje a bude dít kolem vás. A nesmíte zapomenout na to, že děláte něco pro svoje zdraví (10 000 kroků denně, víme?).

Já to poznala na vysoké. Byla jsem zvyklá číst, ale s náporem učení jsem téměř přestala. A pak jsem debatovala s lidmi a zjistila, že mám problém se „vymáčknout“. Nemohla jsem najít ta správná slova, pořád opakovala ty stejná a zadrhávala jsem se v řeči. Fuj! Možná to zní jako sci-fi, ale čtením knih si zvětšujete slovní zásobu a zároveň i všeobecný přehled. A navrch pak máte téma k dalším hovorům!

Nedávno jsem koukala na program kin a zcela upřímně jsem se zděsila, když jsem viděla, kolik stojí jeden lístek. Pak jsem se podívala na program divadla a zjistila, že pokud nesedím v první řadě, stojí mě lístek míň než ten do kina. Takže jsem si vybrala divadlo. Zaprvé (s nadsázkou), uděláte ze sebe slušně vypadajícího člověka. V dnešní době je to nehoráznost (aka pohorky do Národního fakt ne!) a výmluva typu – všichni na to pečou, proč já bych se měla oblíkat slušně, neobstojí. Zadruhé, opět rozšiřujete svůj přehled. Některé hry jsou legendární, tak proč je nevidět a nezasmát se? Najděte si recenze her, ať nejste zklamaní a vyberte si žánr, který vás baví. Jasně, i vás, stejně jako moji maminu, určitě potká „Peer Gynt v Národním, kdy jsem po třech hodinách prosila, aby už byl konec, protože ani Boris Rösner to nezachránil“, ale stejně tak můžete jít do kina na film, kterej bude totální propadák.

Pokud jste fandové hudby, jděte na operu, nebo operetu! Já jsem propadla kouzlu Metropolitní opery v New Yorku a jejich přímým přenosům do kin. Lístek je dražší (kolem 300 korun), ale kvalita je diametrálně odlišná od té české. Díky kamerám máte na operu jedinečný pohled ze všech stran a úhlů a hlavně bez vysokých lidí ve vašem zorném poli, podíváte se do zákulisí, jak se chystá scéna. A ta výprava! Naposledy jsem viděla Jezerní paní a jedním slovem nádhera! Brzy snad napíšu víc. A btw, konečně vylezl nový program na nadcházející sezonu a je na co se těšit! Podívejte se tady.

A nesmím zapomenout na koncerty. Tam máte šanci narazit na lidi, kteří mají podobný nebo dokonce stejný hudební vkus a možnost si popovídat se zvyšuje. Tak šup, co se děje dnes večer ve vašem městě?

Jako poslední bych se ráda zmínila o různých besedách. Z těch posledních, které jsem navštívila, zmíním třeba tu s Pavlem Maurerem (Nejezte blbě!) nebo s Adamem Gebrianem (kritik architektury). Naši pro změnu chodí na besedy týkající se Liberce, ať už o libereckém podzemí, válečných křížích, historii města apod. Dozvíte se zajímavé věci, poznáte lidi, o které se třeba zajímáte o obohatíte se.

Zvyk je železná košile. O tom není pochyb. Ale proč ten zvyk nezměnit? Moje teta, která měla kavárnu, s oblibou říkala – když přišel někdo, kdo sem chodí pravidelně a nevybral si napoprvé, stejně si nakonec dal to, co vždycky. Změňte to! Dělejte malé krůčky, kupte si jinou kávu, jiný zákusek, sedněte si k jinému stolu, nechte se inspirovat přáteli a vyzkoušejte nový podnik! Možností je tolik a jen tak se nevyčerpají!

Jak už jsem zmínila v minulém článku, jen vy se sebou musíte vydržet celý život. Pokud potřebujete mít všude společnost (mladý kuřátka záchod nevyjímaje), jednou pro vás bude samota trýznivá. Já sama objevuji postupně kouzlo „mých“ dýchánků v kavárně. Neříkám, abyste jen seděli a nic nedělali. Vezměte si knihu, noviny a čtěte si. Připravujte se (ať už do práce nebo do školy). Poslouchejte lidi kolem sebe. Vnímejte tempo a atmosféru míst, ve kterých se nacházíte.

Mobil, počítač, tablet. Používejte hlavně tu jednu ověřenou komunikační technologii – svůj jazyk. Mluvte, poslouchejte a bavte se.

Nejsou to žádný rady alá objevila jsem Ameriku. Vlastně jsou to úplně obyčejné činnosti. Ale chyťte se za nos a přiznejte si, jak často alespoň jednu z nich provozujete. Hm?

Pusu, Terez

Něco se děje. Asi se blíží konec světa, apokalypsa nebo vyhynutí lidstva na blbost. Včerejší návštěva pošty byla teda rozhodně generálka.

No jo, doporučený psaní se nevyhne čas od času nikomu. Mířím si to na poštu v tu nejmíň vhodnou dobu (jak jinak) kolem třetí hodiny odpoledne. Najednou se přede mnou na náměstí objeví obrovská záře. Víte, já mám neonový barvy náhodou docela ráda. Ale mít svítivě oranžový legíny a podkolenky a neonově růžovou bundu, to je i na mě moc. A aby to bylo vyladěný do posledního detailu, na hlavě měla kapucu s ušima. Vypadala asi nějak takhle:

A aby nedošlo k omylu, neonová medvědice byla asi padesátiletá fortelná ženská. Ale tak proti gustu..

Na poště jak jinak než milion lidí. Vezmu číslo, sednu si, abych vyplnila ještě podací lístek. Přede mnou přichází kluk k okýnku. Asi bych si ho normálně nevšimla, ale ve chvíli, kdy se před okýnkem zastavil, rozkročil se asi tak na míru sudu a zarazil ruce do kapes. Korunu tomu pak nasadil, když se začal v bocích tak nějak pohupovat ze strany na stranu a vypadalo to, jako když větrá výbavu.. Dojem asi takový:

Došla jsem si spravit náladu do Mikyny. Skvělá čočková polévka s rajčaty (30 korun), klasicky výborný kafe (35 korun) a nakonec naprosto mňamózní malinová limonáda s tymiánem (35 korun). Tahle kavárna si mě získala a rozhodně se o ní brzy zmíním.

Nechci, abyste si mysleli, že jsem nějaká nerudná fuchtle. Ale včerejšek měl prostě grády. Lidi nefotím, přijde mi to neetický, tak doufám, že vám moje kresbičky budou stačit 🙂

Buďte věrní black and white a držte nohy u sebe!

Terez