Skip to main content

Sakra drahý spaní! Nebo ne?

Když jsme s Architektem začali přemýšlet nad vybavením našeho bytu, už od začátku jsme měli oba celkem jasnou představu o tom, jakou bychom chtěli postel. A co je důležitější, že na posteli rozhodně nechceme šetřit. Proč? A jak jsme nakonec vybrali?

Architekt má od věčnýho sezení u počítače namáhanou krční páteř a jeho současná postel rozhodně není kdovíjak kvalitní. Teď jsme dostali jedinečnou šanci na to zařídit si kvalitní spánek a tím kupodivu i kvalitnější život. Stanovili jsme si, co všechno bychom od naší postele chtěli:
1) Prodloužená
Architekt má přinejmenším 190 cm a když si lehne na polštář na klasické „dvoumetrovce“, nohy mu čouhají z postele ven. I já mám radši, když mi nikde nic nekouká z postele ven, natož když mi z postele padá peřina. Takže prodloužená postel 220 cm byla nutnost. A taky bez spodního čela. Není nic horšího než si nemoct natáhnout na posteli nohy (a jo, věřte mi, že i já, 168 cm „vysokej“ prcek jsem to zažila).
2) S úložným prostorem
Nechceme si zastavět všechen náš obytný prostor skříněmi, komodami, poličkami a jiným nábytkem. Oběma se nám líbí trochu víc strohý a minimalistický interiér s výraznými doplňky. Takže moct něco schovat do postele se nám jevilo jako celkem příhodné řešení.
3) Ne dřevo, ne kůže, ne nohy
Uf uf, tohle byla asi ta nejhorší část. Nechtěli jsme dekor dřeva, natož kůži/eko kůži. A nožičky, který postel o pár cm zvednou, ale ne natolik, aby se pod ní dostalo koště? To je tak akorát skladiště prachu.
4) Kvalitní matrace
O tom se nediskutovalo. Jestliže jsme chtěli, aby nás ráno nic nebolelo, tak do matrace se investovat muselo. Oba máme rádi středně tuhou matraci a tím jsme se řídili.

Vítězka (zdroj)
A jak tohle naše hledání dopadlo?
No, když vám řeknu, že jsme po návštěvě všech nábytků a studií vybrali JEDNU postel, tak mi asi nebudete věřit. Ale je to tak. A to ještě ani nebylo jisté, že nám ji vyrobí prodlouženou. Nakonec to klaplo a máme postel přesně podle naších představ – prodlouženou, s úložným prostorem, v tmavě šedé látce s mini nožkami (cca 1 cm), vysokým čelem a matracemi s různou tuhostí na každé straně. K posteli jsme ještě dokoupili polštáře z „líné“ pěny a naše oáza je hotová.
A teď se dostáváme k tomu hlavnímu, ceně. Pár známých se nás zeptalo, na kolik nás postel vyšla. Pro vaši představu – naše postel stála tolik, co kuchyně, trouba, plynový sporák, sprchový kout a digestoř dohromady. Takže si všichni klepou na čelo. „Na co jste si kupovali tak drahou postel, když se dají sehnat i levnější?“ „K čemu vám to bude?“ „Tolik peněz, nezbláznili jste se?“

Naše, jen jinak barevná (zdroj)
A já už toho začínám mít tak trochu plný zuby. V posteli strávíme třetinu svýho života. Nevím, jak moc si tohle uvědomujete vy, ale já dost. Pokud se dobře a kvalitně vyspíme, bude kvalitnější i náš den, naše tělo bude lépe odpočaté. Postel JE investice. Investice do našeho lépe prožitýho života. A hlavně, postel je dlouhodobá investice, nikoliv chvilkový rozmar. Pokud budu střízlivá ve svých odhadech, tak nám postel vydrží 20 let, tedy 7300 dní. Při takové životnosti nás vychází jedna noc spánku na naší posteli na 6 korun za oba. Ještě pořád vám to přijde hodně peněz?
Jsme ochotní utrácet horentní sumy za auta, sportovní vybavení, ale třeba taky za dobrý jídlo, alkohol a cigarety. Když ale dojde na to, abychom svému tělu, které všechny naše rozmary snáší, poskytli tolik potřebný odpočinek, jsme pěkně skoupí. Není v téhle rovnici něco špatně?
Jak spíte vy? Máte svou vysněnou postel?
televize

Seriály, co se mnou stárnou

Jak mě tohle napadlo? No, úplně jednoduše. Na IG (kde taky jinde kromě FB) se všichni pomátli a začali koukat na Grey´s Anatomy. A rozumějte, Chirurgové jsou pro mě srdcovka. Vždycky jsem měla ráda tyhle seriály z nemocnic (asi nějaká deformace z toho, že babička dělala zdravotní sestru a máma pracuje taky v nemocnici), ale Chirurgové se mi trefili přímo do noty a já na ně koukám už bratru osm let. Neskutečný, co? A jaký další seriály si neodpustím a myslím si, že vážně stojí za zhlédnutí?

1) Grey´s Anatomy (Chirurgové)

zdroj: flickr.com (Disney | ABC Television Group´s Photostream)
Minulý týden proběhlo tzv. season finale. A to už 11. řady! A 12. řada podle všech indicií bude. Sice jsem po téhle řadě více než rozpačitá a smutná (spoilery nebudou, nebylo by to fér), protože se toho stalo docela dost a poslední tři díly jsem popravdě brečela u každýho, ale Shonda se holt nezapře.
Na GA jsem začala koukat už na střední. Pokud se nepletu, tak jsem si dokoukala první dvě série zpětně a pak už jsem se co týden těšila na nový díl v originále. Je to snad jediný seriál, který mě drží už tak dlouho.
Jasně, když se na to dívám zpětně, tak to místama bylo víc než přehnaný – havárie trajektu, letadla, bouračky, rakovina, střílení, super bouře, každej si s každým vyměnil partnera atd. Ale nic to nemění na tom, že osudy a příběhy všech chirurgů sleduju s nadšením a těším se na každý další díl, který vyjde. Občas je to sice na ránu (Shondo!), ale trocha nervů být musí.

2) The Mentalist (Mentalista)

zdroj: flickr.com (Yellowblade67)
Hned na úvod, českej dabing je v případě tohohle seriálu otřesnej! A jestli nemusíte, tak na to v češtině nekoukejte. Originál je o hodně lepší a Patrickův hlas víc než podmanivý…:-)
Na tenhle seriál se mnou začal někde kolem 5. série koukat i Architekt. A chytil ho stejně jako mě. Nedávno skončila 7. série a já jsem s vývojem více než spokojená (což se u Chirurgů tolik říct nedá).
Patrick má neskutečný kouzlo. Směju se pokaždý, když vymyslí nějakou koninu a vždycky mě dostává, co je ochotný udělat proto, aby dopadnul zloducha 🙂 Navíc po odhalení Red Johna nabral seriál trochu jiný směr a dál si drží vysoký standard. Jsem zvědavá, jestli bude další série a kam se bude seriál ubírat.

3) True Blood (Pravá krev)

zdroj: flickr.com (Luis M. Gallardo D.)
Aneb upíří porno. Jo, přesně tak. Když jsem na TB začala koukat, byla jsem snad jediná, kdo o tenhle typ seriálu projevil zájem. Pak jsem náhodou zjistila, že na něj kouká i kamarádka (která se teda rozhodně nezdá) a před necelým rokem se přiznala i Sobi.
Letos na jaře seriál po neskutečných 7 letech a sedmi sériích skončil. Mezitím stihla Anna Paquin alias Sookie i porodit dvojčata (upíru Billovi 😛 ). Konec byl smutný, ale ne až tak nečekaný. V průběhu seriálu zemřelo hodně těch, kterým jsem fandila, ale i tak jsem seriál měla moc ráda.
A proč zrovna tenhle seriál? Jasně, je to scifi. Ale Jason je vtipnej (a občas úžasně hloupej), Erik sexy (ach bože), Bill má pěknej hlas („Sookie!“), Sookie je víla, Tara černoška s prořízlou pusou a ostrovtipem a Lafayette? Nejlepší gay všech dob, fakt.
Každá série má vlastní dějovou linku a konec série bývá zároveň i částečným cliff hangerem, takže se na další sérii budete o to víc těšit. Opět doporučuju originál, Gondík jako Bill mi nepřišel zrovna moc vydařenej..

4) Pretty Little Liars (Prolhané krásky)

zdroj
No jo, ani mně se tenhle dost teenage seriál nevyhnul. Začala jsem na něj koukat na VŠ na popud spolužaček a teď na něj občas kouknu ze setrvačnosti. Fakt by mě totiž zajímalo, kdo je -A. Celý seriál už mi ale přijde dost natahovaný, všechny hlavní hrdinky úžasně hloupý (nejlepší řešení všeho je mlčet a snažit se nevypadat podezřele = skončí to vždycky super odhalením) a dosah samotnýho -A. až neskutečně obrovský. Copak by to vážně někdo zvládl (a navíc chtěl dělat) permanentně někoho sledovat, šmírovat a vyhrabávat na něj špínu?
Ale jinak holky jsou to mladý a hezký, jeden z důvodů, proč na seriál ještě koukám, je i jejich styl oblékání (jo, občas je to přes, ale jinak se mi to celkem líbí), no a na Caleba se taky pěkně kouká..;-)

5) Bones (Sběratelé kostí)

zdroj
No jo, další detektivky. Ale když já je mám vážně ráda! Tuhle jsem si oblíbila a mám pocit, že seriál si pořád drží vysokou laťku a rozhodně není nijak vyčpělý. A to už teď dávají 10. sérii! Abych nezapomněla, opět radši originál s titulky (nebo bez) než český dabing. I když ten ještě není tak zlý. S tím se pojí i vtipná historka z divadla (hra Do ložnice vstupujte jednotlivě). Já pořád nemohla přijít na to, odkud tu herečku znám. Moje kamarádka se pak ke mně naklonila a pošeptala mi – ta přece mluví Kůstku! No a bylo jasno 🙂
V poslední sérii mě teda naštvali a zklamali (achjo), ale jinak Kosti zbožňuju. Seriál má ucelený příběh, který se postupně odvíjí a líbí se mi, jak se i jednotlivé postavy mění a kupodivu i stárnou 🙂 Údajně se chystá i 11. série, takže třikrát hurá a já bych měla dokoukat pár posledních dílů, které jsem ještě neviděla.

6) Criminal Minds (Myšlenky zločince)

zdroj
Na tenhle seriál koukám online, když mám chuť a čas. Kupodivu i s českým dabingem, protože v tomhle případě mám všechny hlasy ráda a k jednotlivým hercům mi sedí (což se třeba u Mentalisty říct nedá). Na tomhle seriálu se mi líbí samotná profese profilování. A jestli to takhle někdy funguje i ve skutečnosti, tak klobouk dolů. U tohohle seriálu odpočívám, trochu se kochám (Morganem 😉 ) a pochopitelně si přijde na svý i moje detektivní duše 🙂
Seriál už je taky trochu veterán, v současné době se vysílá 10. série, ale co víc, téměř v nezměněném obsazení! Spousty hlavních postav tak vídáme na obrazovce 10 let (Morgane.. 😛 ). Jasně, někdo odešel, ale většina těch důležitých je pořád ve hře.
Na jaké seriály koukáte vy? Našli jste svůj oblíbený? A máte pro mě tipy na seriály, které rozhodně musím vidět?
Terez
*zdroj úvodního obrázku: flickr.com (mxmstryo)

Jak nejsem (snad) těhotná, ale málem úplně plešatá

Pořád jsem na něj musela koukat. Chodila jsem kolem něj po špičkách a čekala, že se to nějak vyvine. Že se to určitě samo nějak vyřeší. Jenže ta nejistota..Představila jsem si, že se odhodlám a chopím se ho, ale ta představa toho, že mi možná ukáže, že je to to, co nechci, mě upřímně hodně děsila. A o čem že to mluvím? O těhotenském testu!
zdroj: flickr.com (Stéfan)

Děti chci. Oba je chceme. Mluvíme o nich, o jménech, jestli jedno nebo dvě. Tak nějak počítáme s tím, že v budoucnosti se naše rodina rozroste. Do té doby chceme ještě poznávat svět, užívat si jeden druhého a dělat to, co nás baví.
Vloni jsem vysadila z důvodu očisty organismu HA. Původní plán byl na tři měsíce. Nu, když už jsem byla dva měsíce bez cyklu, koupila jsem si těhotenský test. Jen tak pro jistotu, i když jsem věděla téměř s železnou jistotou, že není důvod se obávat. Ale nepoužila jsem ho. Za pár měsíců jsem si došla k doktorovi, který mi řekl, že mám něco jako hormonální útlum, že mám čekat a za další čtvrt rok přijít na kontrolu a případné vyvolání. Takže jo, došla jsem si na vyvolání, protože moje tělo se rozhodlo, že nějakou sliznici už nepotřebuje. Na tohle rozsáhlý povídání o mojí skoro menopauze se teprve chystám. K HA jsem se nevrátila a spoléháme se teď na osvědčenou latexovou klasiku.
Každopádně cyklus se vrátil. Je to teda bída a navíc pěkně bolestivá. Ale lepší něco než nic. Průměrně čekám tak 30 – 35 dní. Nebo jsem čekala až doteď. 40 dní už je za mnou a cyklus pořád nikde. Jsem kliďas, ale tohle mě v mém klidu úplně nepodpořilo.
Řekla jsem o tom Architektovi. Jsme tak nějak smíření s tím, že kdyby to teď přišlo, tak to přijmeme tak, jak to je a budeme mít ještěrku o pár let dřív. Takže jsme vlastně i docela vtipkovali. Protože dokážete si při naší frekvenci vídání se a s tím spojeným intimním životem představit ještě splodit potomka? Já ne. Jak řekl Architekt, to by musel bejt ale pěknej Ninja! Ale…
Ta pochybnost tam byla. Žádná ochrana není stoprocentní. Podle pochybně počítanýho kalendáře jsem dokonce víkend, kdy jsme se viděli, měla největší šanci otěhotnět. Ale pořád mě to nedonutilo sáhnout do krabičky pro test.
Protože to je ten nejhorší úkon. Můžete se přesvědčovat, racionálně zdůvodňovat a obhajovat, proč to možný není. Ale někde úplně vzadu je to semínko pochybnosti. Nebo spíš statisticky podložené studie, které udávají ochranu na cca 97%. Tři procenta si jednoduše upletou nechtěnýho sviště. A co když jsem zrovna v tomhle procentu já?!
Architektovi jsem napsala, že tuhle nejistotu prostě nevydržím a udělám si test. A taky že jo. Došla jsem domů, přečetla návod, načůrala do kalíšku, chvíli počkala (viz návod) a ponořila tyčinku. Takhle se mi ruce neklepaly už dlouho. Koukáte, jak se postupně zbarvuje lehounce dorůžova celá tyčinka a čekáte, jestli se objeví jeden proužek. Nebo dva.
Objevil se jeden. Dost zřetelně.
a takhle to dopadlo
Druhý ani trochu. Začala jsem zas dýchat a ulevilo se mi. Takže podle všeho to spíš vypadá, že se mi vrátila moje dívčí menopauza…
Na chlapa bychom se setsakra zlobily, kdyby nedorazil na plánovanou schůzku. Proužku, jsem docela ráda, že ses opozdil. Čekám tě až za pár let!

Moderní stalking

Na tenhle článek mě přivedl nový tag na instagramu – #radasleduji . Když se na něj podíváte, tak zjistíte, že tam těch fotek moc není, ale jde vlastně jen o jedno – označit toho, koho s oblibou sledujeme. A nebo snad označit toho, komu se chceme vetřít do přízně?

Jsem jedovatá, já vim. Ale tohle je prostě postavený na hlavu. Mně se koncept instagramu fakt líbí, sama tam mám účet (odkud pocházejí některé fotky) a jasně, sleduju lidi, ať už jsou to moji kamarádi, nebo i bloggeři a lidi mně sympatičtí. Já jsem ale od začátku přistupovala k instagramu s opatrností. Je to stejný jako s jakoukoliv jinou sociální sítí – pouštíme si někoho do soukromí. Takže teď jsem po 156 týdnech existence svého účtu na instagramu přidala první fotku, na které je vidět (částečně) Architekt. Ze mě tam uvidíte maximálně nohy nebo ruce. Můj účet na IG je postavenej na momentkách, věcech, který se mi líbí, dělají mi radost. Okamžicích, který stojí za to si zapamatovat. Když projedu svou historii, vzpomenu si, jak mi bylo a vyplave na povrch spousta vzpomínek, které jsou jinak ukryté pod nánosem nových věcí.
Pro mě je IG vlastně takový „life reminder“. Ale pro spoustu lidí je to způsob vyjádření sebe sama, exhibice, provokace, hýčkání svýho ega a v neposlední řadě i možnost upoutat na sebe pozornost. No jo, ale není to trochu kontraproduktivní?
zdroj: flickr.com (Patrick Nygren)
Zcela upřímně si myslím, že v současné době si kdejakej prasák přijde na IG na to svoje. Ať už úchyl (focení zadků, prsou, nohou až ke garáži), tak i pedofil (všechny ty malý roztomilý dětičky, o který se prostě M-U-S-Í-M-E podělit), ale i zvrhlej fetišista. To vám to vůbec nevadí, že si možná právě nad vaší fotkou někdo dělá dobře? Kdyby na vás vykoukl úchyl z křoví s vytaženou výbavičkou, asi by se vám to nezamlouvalo. Tak proč vás tohle ani trochu neznepokojuje?
A abych se vrátila k tagu, který jsem zmínila na začátku. Víme, kdo si co koupil, kde byl, že má nový tetování a dal si první letošní zmrzlinu. Víme dokonce, jak vypadá její/jeho partner, kde jsou a co právě dělají. Protože všechno najdeme na IG.
Ale víte, jaký kafe má nejradši vaše máma?
Jakou barvu by si na sebe nikdy nevzal váš táta?
Co dneska dělá váš sourozenec?
Jak se jmenuje poslední kluk, se kterým randila vaše nejlepší kamarádka?
Možná byste měli jen na chvíli přestat sledovat lidi, kteří vás ani neznají a věnovat se těm, kteří za to budou vděční a odmění se vám. Třeba jen obyčejnou láskou.

Obyčejný, ale bohatý život

Díky moderním technologiím jsme spojeni s celým světem. No ne, vážně. Věděli jste, že dva zcela náhodně vybraní jedinci kdekoliv na světě se znají přes sedm lidí (přátel – přítel přítele atd.)? Neskutečný co? Cestování, poznávání nových lidí, ale hlavně sociální sítě smrskly vzdálenost mezi lidmi na pár vteřin a pár kliků myší. To by mělo ale znamenat, že máme hodně času na všechno ostatní! Nebo ne?
zdroj: flickr.com (Graham Holliday)

S Architektem to už přes rok táhneme na dálku. Společné bydlení už je za humny, na což se popravdě hodně těším, protože to není žádná hitparáda. Ale zvládáme to, vidina společné budoucnosti je krásná a žene nás kupředu. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že se nebojím. Bojím. Přeci jen rok o samotě udělá svoje a uvidíme, jestli to nebude trochu boj být spolu pořád a ne jen o víkendech. Za tu dobu jsem měla ale dost času na to uvědomit si, jak snadno život sklouzává do stereotypu. K tomu se přidaly i občasné výměny názorů s mámou, která mi vyčítá přílišnou „aktivitu“ u pc. Ale má pravdu, já to vím (ostatně maminky mívají většinou pravdu, což?).
Přišla jsem na to, že opravdu trávím u počítače až nezdravě mnoho času. Omlouvám to dokola tím, že si píšu s Architektem, když už spolu nemůžeme být. Jenže! Když si večer zavoláme, povíme si obsahově to samé, co bychom jinak psali celé odpoledne, ještě se u toho vidíme (chvála tomu, kdo vymyslel Skype) a za půl hodiny můžeme s klidným srdcem zavěsit.
Možná, že facebook, twitter, instagram apod. spojuje lidi, ale bohužel jen obrazně. Ve skutečnosti nám ten opravdový život a opravdoví lidé unikají. Při očním kontaktu jsme nesví, při živé konverzaci nenacházíme ta správná slova, protože nemůžeme větu třikrát vymazat a v neposlední řadě ani nevnímáme, co se děje kolem nás, protože Farma na Facebooku / Candy Crush Saga / Simpsonovi nás zaměstnávají ve chvílích volna.
Já se s tím rozhodla bojovat. Nechci skončit sama jako kůl v plotě, který místo v plotě je zapíchlý na židli před počítačem a čeká, až se jeho život obrátí o 180 stupňů. Takže co dělat proto, abych nezakrněli?
1) Chodťe pěšky.
Hned první bod a taková hovadina, co…Ale máte jedinečnou šanci někoho potkat (ať už kamaráda nebo třeba v případě někoho singl i potenciálního partnera) a popovídat si. Máte šanci užít si hezký den, kdy svítí slunce a dokonce se můžete i opálit. Máte čas přemýšlet o všem, co se dělo, děje a bude dít kolem vás. A nesmíte zapomenout na to, že děláte něco pro svoje zdraví (10 000 kroků denně, víme?).
takhle to vypadá, když ráno chodím do práce..:-)
2) Čtěte.
Já to poznala na vysoké. Byla jsem zvyklá číst, ale s náporem učení jsem téměř přestala. A pak jsem debatovala s lidmi a zjistila, že mám problém se „vymáčknout“. Nemohla jsem najít ta správná slova, pořád opakovala ty stejná a zadrhávala jsem se v řeči. Fuj! Možná to zní jako sci-fi, ale čtením knih si zvětšujete slovní zásobu a zároveň i všeobecný přehled. A navrch pak máte téma k dalším hovorům!
Dva nejoblíbenější žánry – vaření a detektivky 🙂
3) Choďte za kulturou.
Nedávno jsem koukala na program kin a zcela upřímně jsem se zděsila, když jsem viděla, kolik stojí jeden lístek. Pak jsem se podívala na program divadla a zjistila, že pokud nesedím v první řadě, stojí mě lístek míň než ten do kina. Takže jsem si vybrala divadlo. Zaprvé (s nadsázkou), uděláte ze sebe slušně vypadajícího člověka. V dnešní době je to nehoráznost (aka pohorky do Národního fakt ne!) a výmluva typu – všichni na to pečou, proč já bych se měla oblíkat slušně, neobstojí. Zadruhé, opět rozšiřujete svůj přehled. Některé hry jsou legendární, tak proč je nevidět a nezasmát se? Najděte si recenze her, ať nejste zklamaní a vyberte si žánr, který vás baví. Jasně, i vás, stejně jako moji maminu, určitě potká „Peer Gynt v Národním, kdy jsem po třech hodinách prosila, aby už byl konec, protože ani Boris Rösner to nezachránil“, ale stejně tak můžete jít do kina na film, kterej bude totální propadák.
Pokud jste fandové hudby, jděte na operu, nebo operetu! Já jsem propadla kouzlu Metropolitní opery v New Yorku a jejich přímým přenosům do kin. Lístek je dražší (kolem 300 korun), ale kvalita je diametrálně odlišná od té české. Díky kamerám máte na operu jedinečný pohled ze všech stran a úhlů a hlavně bez vysokých lidí ve vašem zorném poli, podíváte se do zákulisí, jak se chystá scéna. A ta výprava! Naposledy jsem viděla Jezerní paní a jedním slovem nádhera! Brzy snad napíšu víc. A btw, konečně vylezl nový program na nadcházející sezonu a je na co se těšit! Podívejte se tady.
Jezerní paní (zdroj: http://www.metopera.cz/dap.html)
A nesmím zapomenout na koncerty. Tam máte šanci narazit na lidi, kteří mají podobný nebo dokonce stejný hudební vkus a možnost si popovídat se zvyšuje. Tak šup, co se děje dnes večer ve vašem městě?
Jako poslední bych se ráda zmínila o různých besedách. Z těch posledních, které jsem navštívila, zmíním třeba tu s Pavlem Maurerem (Nejezte blbě!) nebo s Adamem Gebrianem (kritik architektury). Naši pro změnu chodí na besedy týkající se Liberce, ať už o libereckém podzemí, válečných křížích, historii města apod. Dozvíte se zajímavé věci, poznáte lidi, o které se třeba zajímáte o obohatíte se.
4) Objevujte nová místa.
Zvyk je železná košile. O tom není pochyb. Ale proč ten zvyk nezměnit? Moje teta, která měla kavárnu, s oblibou říkala – když přišel někdo, kdo sem chodí pravidelně a nevybral si napoprvé, stejně si nakonec dal to, co vždycky. Změňte to! Dělejte malé krůčky, kupte si jinou kávu, jiný zákusek, sedněte si k jinému stolu, nechte se inspirovat přáteli a vyzkoušejte nový podnik! Možností je tolik a jen tak se nevyčerpají!
5) Naučte se být sami se sebou.
Jak už jsem zmínila v minulém článku, jen vy se sebou musíte vydržet celý život. Pokud potřebujete mít všude společnost (mladý kuřátka záchod nevyjímaje), jednou pro vás bude samota trýznivá. Já sama objevuji postupně kouzlo „mých“ dýchánků v kavárně. Neříkám, abyste jen seděli a nic nedělali. Vezměte si knihu, noviny a čtěte si. Připravujte se (ať už do práce nebo do školy). Poslouchejte lidi kolem sebe. Vnímejte tempo a atmosféru míst, ve kterých se nacházíte.
6) Omezte komunikační technologie.
Mobil, počítač, tablet. Používejte hlavně tu jednu ověřenou komunikační technologii – svůj jazyk. Mluvte, poslouchejte a bavte se.
Nejsou to žádný rady alá objevila jsem Ameriku. Vlastně jsou to úplně obyčejné činnosti. Ale chyťte se za nos a přiznejte si, jak často alespoň jednu z nich provozujete. Hm?
Pusu, Terez

Svět se zbláznil, držte si klobouky!

Něco se děje. Asi se blíží konec světa, apokalypsa nebo vyhynutí lidstva na blbost. Včerejší návštěva pošty byla teda rozhodně generálka.
Holuby a bacily?

No jo, doporučený psaní se nevyhne čas od času nikomu. Mířím si to na poštu v tu nejmíň vhodnou dobu (jak jinak) kolem třetí hodiny odpoledne. Najednou se přede mnou na náměstí objeví obrovská záře. Víte, já mám neonový barvy náhodou docela ráda. Ale mít svítivě oranžový legíny a podkolenky a neonově růžovou bundu, to je i na mě moc. A aby to bylo vyladěný do posledního detailu, na hlavě měla kapucu s ušima. Vypadala asi nějak takhle:
neonová medvědice
A aby nedošlo k omylu, neonová medvědice byla asi padesátiletá fortelná ženská. Ale tak proti gustu..
Na poště jak jinak než milion lidí. Vezmu číslo, sednu si, abych vyplnila ještě podací lístek. Přede mnou přichází kluk k okýnku. Asi bych si ho normálně nevšimla, ale ve chvíli, kdy se před okýnkem zastavil, rozkročil se asi tak na míru sudu a zarazil ruce do kapes. Korunu tomu pak nasadil, když se začal v bocích tak nějak pohupovat ze strany na stranu a vypadalo to, jako když větrá výbavu.. Dojem asi takový:
hlavně stabilní základna!
A vrcholem všeho byla vitrína s knihami o holubech a bacilech (foto v úvodu). Zaprvé, ty kresby na přebalu jsou prostě odporný! A zadruhé, tohle fakt chceme číst našim dětem před spaním? Takový věci se snad s dětma řeší doma a tak nějak privátně..
Došla jsem si spravit náladu do Mikyny. Skvělá čočková polévka s rajčaty (30 korun), klasicky výborný kafe (35 korun) a nakonec naprosto mňamózní malinová limonáda s tymiánem (35 korun). Tahle kavárna si mě získala a rozhodně se o ní brzy zmíním.
Nechci, abyste si mysleli, že jsem nějaká nerudná fuchtle. Ale včerejšek měl prostě grády. Lidi nefotím, přijde mi to neetický, tak doufám, že vám moje kresbičky budou stačit 🙂
Buďte věrní black and white a držte nohy u sebe!
Terez

Slepičí úlet

V tuhle chvíli jsem trochu konsternovaná tím, co se kolem mě, o mě beze mě a díky mě děje. A vůbec to jako nechápu! Nutí mě to se zamyslet nad tím, kde ostatní lidi berou tolik času, že ho mají tolik, aby se starali, co dělám já?!

zdroj: flickr.com (Tambako The Jaguar)

Včera byl vážně nádhernej den. Vypadla jsem z práce a jela s našima do Jizerek trochu vyvětrat hlavu. Potkali jsme naše známé, zastavili se u nich na čaj a na naprosto dokonalý pracny (ten recept vám snad budu muset přidat, protože to bylo fakt něco) a nakonec jsme si dojeli na Prezidentskou chatu na menší večeři. Úplně obyčejný den, který by byl naprosto dokonalý. Jen bych se večer nesměla dozvědět, že jsem zavdala příčinu k tomu (nebo jsem minimálně jako jedna z příčin posloužila), aby se rozkmotřily dvě holky, aniž bych o tom věděla!

Královka

 

Děcka, zcela upřímně mi povězte, kde ten čas berete. Čas na to řešit úplně cizí lidi a věci, který vám řešit prostě nenáleží. Kde ve svým mozku berete tolik kapacity na to, abyste tam nacpali haldy něčeho, co vás
a) nikam neposune
b) nijak neobohatí.
K čemu vám to je řešit, že támhle Anča z horní dolní údajně řekla, že máte křivý nohy?
Fakt jsem se včera dopálila. A dneska, když jsem se dozvěděla podrobnosti, ještě o trochu víc. Víte, co to všechno způsobuje? Holčičí slepičí mozky. A ano, jsou slepičí, protože když se jako slepice chováme, nemůžeme mít jinej mozek. Naše neskutečný nadání provázat a nakombinovat naprosto neskutečný věci, ze kterých posléze vyvozujeme závěry, to je prostě unikátní, avšak dosti danajskej, dar. A abychom tomu nasadily korunu, ještě o tom nezapomeneme jako správný slepice informovat širokou veřejnost, aby každej znal naše naprosto pošahaný závěry. Vkládáme lidem do úst věty, který nikdy neřekli a ve svejch ubohejch hlavách formulujeme myšlenky, který by toho druhýho nikdy nenapadly.
Myslela jsem si, že se z tohohle vyroste. Já jsem nebyla jiná. Když jsem jela nedávno tramvají, odrovnalo mě, co holky ve sladkých sedmnácti řeší. Jak co myslel, když to řekl a jak se ta třetí podívala a bla bla..Ale já to dělala taky. Přiznám se, bez mučení. Protože pak na sebe můžu být náležitě hrdá, když řeknu, že tohle už nemám zapotřebí. Hodně mi v tom pomohl Architekt a jsem mu za to vděčná. Svůj mozek šetřím o spoustu věcí, který řešit nepotřebuju a hlavně bych je ani nevyřešila. Jenže ono tohle dělají nadále i holky stejně staré a dokonce starší než já!
To vás ti chlapi vážně nic nenaučili?
Děvčata, věnujte svůj drahocenný čas, kterého vám bylo dáno omezené množství, lepším věcem než jsou konspirační teorie! Použijte svoje mozečky k prospěšnějším činnostem, pomůžete tím sobě a ulehčíte těm, kterých se vaše výplody týkají!

Howgh.

PS. Článek je uveřejněn s mírným zpožděním, každopádně stále reflektuje moje popuzení danými událostmi 🙂

Jak jsem se vsadila s Architektem

V pátek jsme jeli do Brna. V Liberci jsme si dali ještě rychlý oběd, nasedli na bus a vyrazili směr Praha. Metro nás dovezlo na Florenc a jelikož jsme zvolili špatný východ, nezbývalo nám než kus k autobusovému nádraží dojít pěšky. Procházeli jsme tím nevábně vyhlížejícím podchodem a najednou se Architekt ptá- proč si vlastně kupuješ tolik věcí? Vydržela bys 3 měsíce nenakupovat?

No? Vydržela? Ptám se sama sebe. Ale beru to jako výzvu. Sám Architekt nakonec řekl, že tři měsíce jsou dost, takže dáme pro začátek měsíc a budeme po týdnech přidávat. Můžu kupovat věci, které potřebuju – šampón a jinou hygienu, nový silonky atd. Pak mám povolenou NARS Dual Intensity Eyeshadow Palette, která za mnou přijede z Ameriky. A tím to hasne.

A proč jsem na tuhle šílenost přistoupila? Protože brzy budeme bydlet spolu a já chci ušetřit peníze, abychom si mohli koupit pěkné a kvalitní vybavení do našeho bytu. Nechci kupovat levné a nekvalitní věci jen proto, že jsem si koupila už 150. pár bot. Navíc kosmetiky mám plnou skříň, od Sobi jsem teď dostala další hromadu, a tak je nasnadě, že mám na chvíli útrum.

Jsem sama na sebe zvědavá. Věřím, že to dám.

A tady jsou moje poslední nákupy – můj naprosto první kus dekorativní kosmetiky od Chanelu a vlastně i první věc od Chanelu vůbec (Architekt mě předběhl, protože se už dva roky voní parfémem Allure Homme Sport!). Lak byla jarní limitka a 40% sleva v Douglasu se musela využít. Vyšel na 430 Kč a doufám, že mi bude dělat dlouho radost. No a úplně poslední je wishbone dlouhý řetízek z I am za 50 Kč. Jsem straka a tyhle jednoduché šperky mám prostě ráda. A málem bych zapomněla! Dnes si ještě jdu koupit rezervovanou bundičku na jaro v Lindexu 😀 (To to teda pěkně začíná…)

No a abych to neměla tak jednoduchý, tak já, sama pro sebe, jsem se zařekla, že si nekoupím nic sladkého a „jedovatého“. Jedinou povolenou cukrovinkou je tahle tyčinka, kterou si dávám po cvičení. A jestli něco upeču? Tak to se ještě uvidí…:-)

Držte mi palce! Terez

Poslední sbohem…

Koukám na monitor počítače na naši poslední konverzaci, 23. července 2014. Říkal jsi mi, že na dovolené v Chorvatsku jste se s přítelkou moc neohřáli a já jsem s tebou souhlasila, že letos to teda nebyla žádná sláva. Taky jsi říkal, že se chceš vrátit domů, do hor. Nechtělo se ti psát rozpravu na doktorským a já si stěžovala, jak je nanic mít vztah na dálku. Poslední, co jsem ti napsala, bylo, že jsem v lednu úspěšně odstátnicovala.

Poznali jsme se vlastně náhodou. To Kája to měl na svědomí. A taky Strahov a vejška a „poznej svého souseda párty“. Tehdy jsem se s Kájou dala do řeči, je to přeci skvělej bláznivej Slovák, kterýmu jsem na začátku nebyla vůbec schopná rozumět. Ale byla s ním sranda a to bylo hlavní! Já vyjukaná prvanda jsem našla na koleji spřízněnou duši! A pak přišla řeč na tebe, že prý nejsi úplně party typ a že tě rozhodně musíme vytáhnout ven. No, asi se nám to nepovedlo. Zůstali jsme na pokoji, povídali a bylo nám dobře.

Byls tichý a měl jsi zvláštní smysl pro humor. Ani jo, viď? Nezůstalo jen u jednoho večera. Chodila jsem k vám často. Večer na pokec, na čaj, občas pomoct s nádobím, poradit Kájovi pár tipů na pájení nebo když jsem byla bezradná s počítačem. Koukali jsme spolu na filmy, občas vařili a já věděla, že v prváku nejsem sama. A nesmím zapomenout na to, že u vás na pokoji bylo oproti tomu mýmu vždycky teplíčko. Dělali jste mi s Kájou skvělou společnost.

Když ti bylo 21, chtěli jsme tě s Kájou a s holkama překvapit. Koupila jsem dort a udělali jsme nějaký jednohubky, vzpomínáš? Strašně ses na nás zlobil a pořád opakoval, že nechceš nic slavit. Sice ses durdil, ale my se nedali a nakonec z toho byl krásnej večer. Taky jsem ti upletla náramek přátelství. Nosil jsi ho pořád na ruce a jednou jsi ho ztratil. Když jsi to říkal, byls vážně strašně smutnej. Upletla jsem ti jinej a ty sis ho přidělal na batoh, že prý tam se ti neztratí. Vzpomínáš si, jak sis koupil tu novou modrou čepici? Dobírala jsem si tě, že v ní vypadáš trochu jako bezdomovec a moc jsem se ti smála. Na oko ses urazil, ale nosil jsi ji pořád, co si pamatuju.

Ten nejvtipnější dort s jedinou svíčkou, kterou u Negra měli..

Jednu dobu ses mi moc líbil. Ale bylo to jen tak na chvilku, to asi občas vy chlapi děláte, že se svým kamarádkám líbíte. Věděla jsem, že bych se nechtěla o to skvělý přátelství připravit. Tys za to stál.

Kája se pak s přítelkou odstěhoval a tys dostal novýho bydlu. Bylo to ve třeťáku? Kuba byl moc fajn, ale nikdy s námi nepekl tolik jako Kája. I tak jsme si ale našli čas a pořád se scházeli na čaj. A taky jsi mi vždycky psal na ICQ, jestli dáme menzu. Jen jsi seběhl pár pater a byls u mě. A ten tvůj nezbednej úsměv zpod modrý čepice..Ten se prostě nedá zapomenout.

Když jsem začala bydlet s Architektem a ty se svou holčinou, přestali jsme se vídat a psát si tolik. Ale náhoda nás vždycky svedla dohromady. Tím „naším“ místem byl jednoznačně Jiráskův most a bus 176. Kolikrát jsme se potkali a dali se do řeči a vždycky jsme si toho měli tolik co říct. Byli jsme oba šťastní a spokojení, mladí a zamilovaní. Naposledy jsme se potkali na Jiráskově mostě, když jsem mířila na koncert do Jazz Docku. Tak ráda jsem tě potkala a přála bych si, abych měla víc času si s tebou popovídat. Vyměnili jsme si pár vět a já zas utíkala.

A teď tu sedím, uplakaná a nechápu, jak se mohlo stát, že jsem se to dozvěděla až včera. Koukala jsem na monitor a nemohla uvěřit vlastním očím. Všechno se ve mně sevřelo, nemohla jsem dýchat a opakovala si, že to přeci nemůže být pravda. 22. listopadu 2014 vyhasnul tvůj nezbednej úsměv. Bylo ti 26 let, celej život jsi měl před sebou a všechno to skončilo. Koukám na tvoji profilovku na Facebooku a přijde mi, že přeci nemůžeš být tam nahoře, tak strašně daleko…

Nikdy jsem si to asi úplně neuvědomila, ale díky tvýmu přátelství byly ty začátky na vejšce přeci jen příjemnější. Přirostl jsi mi k srdci a teprve teď, když tu nejsi, si to ve všech důsledcích uvědomuju. Vybavují se mi ty hezký večery a chvíle, který jsem s tebou mohla strávit. Byls skvělej přítel a přála bych takovýho každýmu.

Doufám, že na nás seshora dáváš pozor. Opatruj nás, Péťo. Jednou se tam nahoře sejdem.

S láskou, Terez

Jaro, léto, podzim nebo zima?

Sedím hezky u sebe v pokojíku, na nohou mám nový teplý pruhovaný bačkůrky ze slev v Tescu, ve kterých vypadám jak Mexičanka, popíjím ovocný čaj, uzobávám čokoládu..A zahřívám se po procházce, kterou jsem si naordinovala po odchodu z práce. A jak jsem se tak toulala liduprázdným Libercem mezi obrovskými vločkami, přemýšlela jsem, které že to roční období mám ze všech na světě nejradši. Nu?

Tady v Liberci je dneska lidově řečeno slota. Od brzkého rána hustě chumelí, všude je krásno a bílo. Dokonce i ta pošramocená pověst Liberce jako by najednou byla přeci jen o trochu vylepšená. A i když to na chodnících není kdovíjaká sláva, rozhodla jsem se tentokrát nejet tramvají, ale dojít domů pěšky (ostatně jako i včera). A po cestě jsem přemýšlela o tom, které roční období je ten můj největší favorit.

Miluju zimu.

 


Miluju, když z nebe padají obrovské sněhové vločky, které se zachytávají na všem. Miluju ten lehounký šum sněhu, když je všude ticho a on pomalu dopadá na studenou zem. Miluju pozorovat stíny dopadajících vloček ve světle lamp. Miluju, jak je svět o trochu tišší. Miluju pozorovat zachumelený lidi, jak přicházejí a zase odcházejí. Miluju (nejen) svoje tváře zčervenalý mrazem. Miluju Vánoce a dárky a cukroví a br salát a kuřízek, babiččinu svíčkovou a vůbec všechny ty nebezpečně dobrý věci, na který přes rok radši ani nemyslim. Miluju kulichy a šály, kterých se v zimě nanosím až až. Miluju to křupání čerstvě napadnutého sněhu pod nohama. Miluju dělat andílky, stavět sněhuláky, prdelákovat, bobobat a lyžovat. Miluju to jiskření mrazu, které se objevuje za tmy, když čekám na tramvaj. Miluju, když do netknuté bílé peřiny zasvítí nesmělé paprsky slunce. Miluju ten skrz naskrz promrzlý a větrem ošlehaný Ještěd, který je v zimě naprosto neuvěřitelný. Miluju svýho Architekta, když nosí kabát.

Miluju jaro.



Miluju, když se začnou objevovat první zelené lístečky na stromech. Miluju, když nám na zahradě začnou nesměle zpívat ptáci a jejich zpěv sílí tím víc, čím víc se jich vrací z jihu. Miluju sněženky, bledulky, krokusy, petrklíče a vůbec všechna jarní kvítka, co obarví po zimě zem. Miluju, když se prodlužuje den a pomalu vstávám do světla. Miluju tu vůni jara. Miluju Velikonoce na vesnici a malování kraslic. Miluju setí a sázení všeho toho, na čem si pochutnám v létě. Miluju, jak začnou bzučet lípy v aleji a celá ulice se zaplní tou krásnou vůní. Miluju, když vytáhneme po zimě houpačku. Miluju svoje botasky, který dostanou po zimě zase zelenou. Miluju, jak je všechno svěží a čerstvý a natěšený.

Miluju léto.



Miluju, když mě ráno budí sluníčko, který mi svítí oknem do postele. Miluju dlouhý dny a ještě delší večery. Miluju vůni prádla, co se nechá na slunci uschnout. Miluju grilování a večery strávený venku. Miluju koncerty a divadlo pod širým nebem. Miluju všechno ovoce, který touhle dobou dozrává a já si pak připadám jako balon, když ho spořádám vagon. Miluju dělat si z třešní náušnice. Miluju trávit volný čas na chatě. Miluju rychlý letní bouřky a vůni vzduchu po nich. Miluju chodit bosa v trávě. Miluju nosit sandálky a podpatky. Miluju sedět u vína na terasách, zahrádkách nebo jen tak na trávě v parku. Miluju studený pivo po cyklo výletě v parným dni. Miluju in-line bruslení s Architektem. Miluju koupání v rybníce, jezeře, moři, koupališti nebo vaně. Miluju, když jsem opálená. Miluju svůj pihatej nos.

Miluju podzim.



Miluju to zvláštní světlo, který je na podzim tak typický. Miluju všechny barvy, který les získá, když se ukládá k zimnímu spánku. Miluju sbírat kaštany (a pak je po pár týdnech vyhazovat). Miluju chodit na houby. Miluju trhání jablek u nás na zahradě. Miluju ty poslední teplý dny, který sí užívám vždycky nejvíc. Miluju prohlížení fotek a vzpomínek z léta. Miluju, když se poprvé zatopí v krbu. Miluju všechny ty hnědý, šedivý, černý, burgundy a tmavě modrý barvy, který hrajou na podzim v módě prim. Miluju, když si připadám jako cool holka, když mám ještě holý kotníky. Miluju, jak se plíživě vkrádá do mysli kouzlo Vánoc. Miluju dýňovou polévku. Miluju podzim, protože máme výročí. Miluju podzim, protože mám svátek. Miluju ty vždycky neskutečně barevný západy slunce.

Chtěla jsem tím asi říct, že miluju to, že máme 4 roční období a jsem za to neskutečně vděčná, protože každý z nich má pro mě neskutečný kouzlo a užívám si každý jednotlivý den roku, ať je sebevíc náročný. A věřím, že každý si najde to svoje. A taky jsem určitě na spoustu věcí zapomněla, ale copak to jde myslet na všechno? 🙂

Jaké je vaše oblíbené roční období a co na něm milujete?

Terez