Skip to main content

Jak jsem se vsadila s Architektem

V pátek jsme jeli do Brna. V Liberci jsme si dali ještě rychlý oběd, nasedli na bus a vyrazili směr Praha. Metro nás dovezlo na Florenc a jelikož jsme zvolili špatný východ, nezbývalo nám než kus k autobusovému nádraží dojít pěšky. Procházeli jsme tím nevábně vyhlížejícím podchodem a najednou se Architekt ptá- proč si vlastně kupuješ tolik věcí? Vydržela bys 3 měsíce nenakupovat?

No? Vydržela? Ptám se sama sebe. Ale beru to jako výzvu. Sám Architekt nakonec řekl, že tři měsíce jsou dost, takže dáme pro začátek měsíc a budeme po týdnech přidávat. Můžu kupovat věci, které potřebuju – šampón a jinou hygienu, nový silonky atd. Pak mám povolenou NARS Dual Intensity Eyeshadow Palette, která za mnou přijede z Ameriky. A tím to hasne.

A proč jsem na tuhle šílenost přistoupila? Protože brzy budeme bydlet spolu a já chci ušetřit peníze, abychom si mohli koupit pěkné a kvalitní vybavení do našeho bytu. Nechci kupovat levné a nekvalitní věci jen proto, že jsem si koupila už 150. pár bot. Navíc kosmetiky mám plnou skříň, od Sobi jsem teď dostala další hromadu, a tak je nasnadě, že mám na chvíli útrum.

Jsem sama na sebe zvědavá. Věřím, že to dám.

A tady jsou moje poslední nákupy – můj naprosto první kus dekorativní kosmetiky od Chanelu a vlastně i první věc od Chanelu vůbec (Architekt mě předběhl, protože se už dva roky voní parfémem Allure Homme Sport!). Lak byla jarní limitka a 40% sleva v Douglasu se musela využít. Vyšel na 430 Kč a doufám, že mi bude dělat dlouho radost. No a úplně poslední je wishbone dlouhý řetízek z I am za 50 Kč. Jsem straka a tyhle jednoduché šperky mám prostě ráda. A málem bych zapomněla! Dnes si ještě jdu koupit rezervovanou bundičku na jaro v Lindexu 😀 (To to teda pěkně začíná…)

No a abych to neměla tak jednoduchý, tak já, sama pro sebe, jsem se zařekla, že si nekoupím nic sladkého a „jedovatého“. Jedinou povolenou cukrovinkou je tahle tyčinka, kterou si dávám po cvičení. A jestli něco upeču? Tak to se ještě uvidí…:-)

Držte mi palce! Terez

Poslední sbohem…

Koukám na monitor počítače na naši poslední konverzaci, 23. července 2014. Říkal jsi mi, že na dovolené v Chorvatsku jste se s přítelkou moc neohřáli a já jsem s tebou souhlasila, že letos to teda nebyla žádná sláva. Taky jsi říkal, že se chceš vrátit domů, do hor. Nechtělo se ti psát rozpravu na doktorským a já si stěžovala, jak je nanic mít vztah na dálku. Poslední, co jsem ti napsala, bylo, že jsem v lednu úspěšně odstátnicovala.

Poznali jsme se vlastně náhodou. To Kája to měl na svědomí. A taky Strahov a vejška a „poznej svého souseda párty“. Tehdy jsem se s Kájou dala do řeči, je to přeci skvělej bláznivej Slovák, kterýmu jsem na začátku nebyla vůbec schopná rozumět. Ale byla s ním sranda a to bylo hlavní! Já vyjukaná prvanda jsem našla na koleji spřízněnou duši! A pak přišla řeč na tebe, že prý nejsi úplně party typ a že tě rozhodně musíme vytáhnout ven. No, asi se nám to nepovedlo. Zůstali jsme na pokoji, povídali a bylo nám dobře.

Byls tichý a měl jsi zvláštní smysl pro humor. Ani jo, viď? Nezůstalo jen u jednoho večera. Chodila jsem k vám často. Večer na pokec, na čaj, občas pomoct s nádobím, poradit Kájovi pár tipů na pájení nebo když jsem byla bezradná s počítačem. Koukali jsme spolu na filmy, občas vařili a já věděla, že v prváku nejsem sama. A nesmím zapomenout na to, že u vás na pokoji bylo oproti tomu mýmu vždycky teplíčko. Dělali jste mi s Kájou skvělou společnost.

Když ti bylo 21, chtěli jsme tě s Kájou a s holkama překvapit. Koupila jsem dort a udělali jsme nějaký jednohubky, vzpomínáš? Strašně ses na nás zlobil a pořád opakoval, že nechceš nic slavit. Sice ses durdil, ale my se nedali a nakonec z toho byl krásnej večer. Taky jsem ti upletla náramek přátelství. Nosil jsi ho pořád na ruce a jednou jsi ho ztratil. Když jsi to říkal, byls vážně strašně smutnej. Upletla jsem ti jinej a ty sis ho přidělal na batoh, že prý tam se ti neztratí. Vzpomínáš si, jak sis koupil tu novou modrou čepici? Dobírala jsem si tě, že v ní vypadáš trochu jako bezdomovec a moc jsem se ti smála. Na oko ses urazil, ale nosil jsi ji pořád, co si pamatuju.

Ten nejvtipnější dort s jedinou svíčkou, kterou u Negra měli..

Jednu dobu ses mi moc líbil. Ale bylo to jen tak na chvilku, to asi občas vy chlapi děláte, že se svým kamarádkám líbíte. Věděla jsem, že bych se nechtěla o to skvělý přátelství připravit. Tys za to stál.

Kája se pak s přítelkou odstěhoval a tys dostal novýho bydlu. Bylo to ve třeťáku? Kuba byl moc fajn, ale nikdy s námi nepekl tolik jako Kája. I tak jsme si ale našli čas a pořád se scházeli na čaj. A taky jsi mi vždycky psal na ICQ, jestli dáme menzu. Jen jsi seběhl pár pater a byls u mě. A ten tvůj nezbednej úsměv zpod modrý čepice..Ten se prostě nedá zapomenout.

Když jsem začala bydlet s Architektem a ty se svou holčinou, přestali jsme se vídat a psát si tolik. Ale náhoda nás vždycky svedla dohromady. Tím „naším“ místem byl jednoznačně Jiráskův most a bus 176. Kolikrát jsme se potkali a dali se do řeči a vždycky jsme si toho měli tolik co říct. Byli jsme oba šťastní a spokojení, mladí a zamilovaní. Naposledy jsme se potkali na Jiráskově mostě, když jsem mířila na koncert do Jazz Docku. Tak ráda jsem tě potkala a přála bych si, abych měla víc času si s tebou popovídat. Vyměnili jsme si pár vět a já zas utíkala.

A teď tu sedím, uplakaná a nechápu, jak se mohlo stát, že jsem se to dozvěděla až včera. Koukala jsem na monitor a nemohla uvěřit vlastním očím. Všechno se ve mně sevřelo, nemohla jsem dýchat a opakovala si, že to přeci nemůže být pravda. 22. listopadu 2014 vyhasnul tvůj nezbednej úsměv. Bylo ti 26 let, celej život jsi měl před sebou a všechno to skončilo. Koukám na tvoji profilovku na Facebooku a přijde mi, že přeci nemůžeš být tam nahoře, tak strašně daleko…

Nikdy jsem si to asi úplně neuvědomila, ale díky tvýmu přátelství byly ty začátky na vejšce přeci jen příjemnější. Přirostl jsi mi k srdci a teprve teď, když tu nejsi, si to ve všech důsledcích uvědomuju. Vybavují se mi ty hezký večery a chvíle, který jsem s tebou mohla strávit. Byls skvělej přítel a přála bych takovýho každýmu.

Doufám, že na nás seshora dáváš pozor. Opatruj nás, Péťo. Jednou se tam nahoře sejdem.

S láskou, Terez

Jaro, léto, podzim nebo zima?

Sedím hezky u sebe v pokojíku, na nohou mám nový teplý pruhovaný bačkůrky ze slev v Tescu, ve kterých vypadám jak Mexičanka, popíjím ovocný čaj, uzobávám čokoládu..A zahřívám se po procházce, kterou jsem si naordinovala po odchodu z práce. A jak jsem se tak toulala liduprázdným Libercem mezi obrovskými vločkami, přemýšlela jsem, které že to roční období mám ze všech na světě nejradši. Nu?

Tady v Liberci je dneska lidově řečeno slota. Od brzkého rána hustě chumelí, všude je krásno a bílo. Dokonce i ta pošramocená pověst Liberce jako by najednou byla přeci jen o trochu vylepšená. A i když to na chodnících není kdovíjaká sláva, rozhodla jsem se tentokrát nejet tramvají, ale dojít domů pěšky (ostatně jako i včera). A po cestě jsem přemýšlela o tom, které roční období je ten můj největší favorit.

Miluju zimu.

 


Miluju, když z nebe padají obrovské sněhové vločky, které se zachytávají na všem. Miluju ten lehounký šum sněhu, když je všude ticho a on pomalu dopadá na studenou zem. Miluju pozorovat stíny dopadajících vloček ve světle lamp. Miluju, jak je svět o trochu tišší. Miluju pozorovat zachumelený lidi, jak přicházejí a zase odcházejí. Miluju (nejen) svoje tváře zčervenalý mrazem. Miluju Vánoce a dárky a cukroví a br salát a kuřízek, babiččinu svíčkovou a vůbec všechny ty nebezpečně dobrý věci, na který přes rok radši ani nemyslim. Miluju kulichy a šály, kterých se v zimě nanosím až až. Miluju to křupání čerstvě napadnutého sněhu pod nohama. Miluju dělat andílky, stavět sněhuláky, prdelákovat, bobobat a lyžovat. Miluju to jiskření mrazu, které se objevuje za tmy, když čekám na tramvaj. Miluju, když do netknuté bílé peřiny zasvítí nesmělé paprsky slunce. Miluju ten skrz naskrz promrzlý a větrem ošlehaný Ještěd, který je v zimě naprosto neuvěřitelný. Miluju svýho Architekta, když nosí kabát.

Miluju jaro.



Miluju, když se začnou objevovat první zelené lístečky na stromech. Miluju, když nám na zahradě začnou nesměle zpívat ptáci a jejich zpěv sílí tím víc, čím víc se jich vrací z jihu. Miluju sněženky, bledulky, krokusy, petrklíče a vůbec všechna jarní kvítka, co obarví po zimě zem. Miluju, když se prodlužuje den a pomalu vstávám do světla. Miluju tu vůni jara. Miluju Velikonoce na vesnici a malování kraslic. Miluju setí a sázení všeho toho, na čem si pochutnám v létě. Miluju, jak začnou bzučet lípy v aleji a celá ulice se zaplní tou krásnou vůní. Miluju, když vytáhneme po zimě houpačku. Miluju svoje botasky, který dostanou po zimě zase zelenou. Miluju, jak je všechno svěží a čerstvý a natěšený.

Miluju léto.



Miluju, když mě ráno budí sluníčko, který mi svítí oknem do postele. Miluju dlouhý dny a ještě delší večery. Miluju vůni prádla, co se nechá na slunci uschnout. Miluju grilování a večery strávený venku. Miluju koncerty a divadlo pod širým nebem. Miluju všechno ovoce, který touhle dobou dozrává a já si pak připadám jako balon, když ho spořádám vagon. Miluju dělat si z třešní náušnice. Miluju trávit volný čas na chatě. Miluju rychlý letní bouřky a vůni vzduchu po nich. Miluju chodit bosa v trávě. Miluju nosit sandálky a podpatky. Miluju sedět u vína na terasách, zahrádkách nebo jen tak na trávě v parku. Miluju studený pivo po cyklo výletě v parným dni. Miluju in-line bruslení s Architektem. Miluju koupání v rybníce, jezeře, moři, koupališti nebo vaně. Miluju, když jsem opálená. Miluju svůj pihatej nos.

Miluju podzim.



Miluju to zvláštní světlo, který je na podzim tak typický. Miluju všechny barvy, který les získá, když se ukládá k zimnímu spánku. Miluju sbírat kaštany (a pak je po pár týdnech vyhazovat). Miluju chodit na houby. Miluju trhání jablek u nás na zahradě. Miluju ty poslední teplý dny, který sí užívám vždycky nejvíc. Miluju prohlížení fotek a vzpomínek z léta. Miluju, když se poprvé zatopí v krbu. Miluju všechny ty hnědý, šedivý, černý, burgundy a tmavě modrý barvy, který hrajou na podzim v módě prim. Miluju, když si připadám jako cool holka, když mám ještě holý kotníky. Miluju, jak se plíživě vkrádá do mysli kouzlo Vánoc. Miluju dýňovou polévku. Miluju podzim, protože máme výročí. Miluju podzim, protože mám svátek. Miluju ty vždycky neskutečně barevný západy slunce.

Chtěla jsem tím asi říct, že miluju to, že máme 4 roční období a jsem za to neskutečně vděčná, protože každý z nich má pro mě neskutečný kouzlo a užívám si každý jednotlivý den roku, ať je sebevíc náročný. A věřím, že každý si najde to svoje. A taky jsem určitě na spoustu věcí zapomněla, ale copak to jde myslet na všechno? 🙂

Jaké je vaše oblíbené roční období a co na něm milujete?

Terez

Anonymita, metla lidstva

Já vím, tohle se většinou říká o alkoholu. Poslední dobou mám ale pocit, že se to překlopilo spíš ve fenomén anonymity a možnosti říct cokoliv, kdykoliv a kdekoliv – teda co se internetového světa týče. Jasně, co člověk, to názor, chceme ho vyjádřit, ale je otázka, jak ten názor prezentovat.

Sledovat současné dění, dělat si na věc vlastní názor, to považuju za skvělou věc. A rozhodně stojí za to ten názor vyjádřit a otevřít diskusi, kdy lidi nad tématem diskutují, polemizují a třeba získají nové informace, které změní jejich pohled na danou problematiku. Já tohle uznávám a myslím si, že diskuse všeobecně rozšiřují lidem obzory. Ale to, co se v poslední době děje skrz naskrz internetem, je s odpuštěním prasárna nejhrubšího zrna.
Anonymní. Anonym. Guest. Host. Tak tohle se objeví skoro v každé diskusi, do které se náhodou podívám. Mnohdy je to komentář, který mě třeba zaujme, je k tématu, subjektivní, ale nijak neurazí, vyjadřuje jednoduše postoj pisatele v mezích slušnosti. Ale když pak vidím „no jo, spíš s pracháčem a pak se necháš vydržovat jako nějaká k****“ nebo „napatláš na sebe každou s*****, kterou ti dá někdo zadarmo“, tak jen nestačím zírat. Pochopitelně, že se spustí diskuse o hrubosti, slaboduchosti, nadávka střídá nadávku a nakonec všichni klesnou na úroveň primitiva, který napsal první neucitvý komentář. Vážně? Máme tohle zapotřebí?
Jasně. Socialismus skončil, a tak všechno je všech a všichni máme stejně je už pasé. Holt je společnost rozdělená na vrstvy, někdo má víc, někdo má míň, někdo má pasivní příjem a někdo musí makat jako mourovatej, aby poplatil, co poplatit má a se zbytkem bojuje do další výplaty. Stejně tak blogerky můžou být na scéně už několit let, můžou si vybírat spolupráce a pak jsou tu ty, co začínají a jsou vděčný za každý produkut, který jim PR nabídne zadarmo. Rozdílů se nezbavíme a je na každém z nás, kam až to dotáhneme. A popravdě, závist je strašná vlastnost. Jenže se k ní dá taky přistupovat ze dvou stran. Buď se tím nechám sežrat a pak jsem jeden z těch anonymů, co píšou nenávistné komentáře pod každý článek, co kdokoliv, kdekoliv, kdykoliv napíše a užívám si to, jak někoho dokážu ponížit, nebo se k tomu postavím čelem a řeknu si, že když se někdo dokázal realizovat, proč bych to nedokázala já? Jsme co kus, to originál a určitě existuje něco, co nás bude naplňovat, v čem jsme dobří a můžeme tu zatracenou kariéru udělat.
Zajímala by mě jedna věc. Rodiče nás rozhodně učili, jak být sami sebou. Učili nás, ať si stojíme za svým názorem a nebojíme se ho říct. Učí nás neustále, že si musíme stát za tím, abychom se dobře cítili ve škole/ v práci/ ve vztahu, a když se nám něco nelíbí, říct to nahlas a pokusit se něco změnit. A ten názor se nemusí líbit všem, může být negativní, ale bude MŮJ. A jako anonym? To si dám pytel na hlavu, až budu chtít říct něco naživo? A nebo radši držet hubu, šoupat nohama a nechat se sebou zametat? Jestli se neumíme postavit za svůj názor ve virtuálním světě, jak pak můžeme chtít, aby nás někdo respektoval ve světě reálném?
P.S.: Kdybyste vy všichni, anonymní pisatelé, věnovali čas, ve kterém urážíte ostatní, k nějaké smysluplné činnosti, už dávno jste mohli být někde jinde a možná i lepším člověkem.

Diamantovej kluk

Jedna slavná blondýna zpívala, že „Diamonds are a girls´ best friends“. Nebudu zapírat, diamanty jsou prostě krásný a podle mě by si každá holka měla jednou za život udělat radost a něco si s těmahle kamínkama koupit, i když všichni víme, že přízvisko „krvavý“ nedostaly jen tak pro nic za nic. Jenže nesmím zapomenout, že diamanty jsou nejen exkluzivní doplněk, ale taky způsob, jak investovat. Takže voilá, vítej v příběhu o Diamantovym klukovi.

Diamantovej kluk se mi vždycky líbil. Byl vysokej, vysportovanej, tmavý vlasy, pěkný oči, chytrej a vtipnej. Zájem z jeho strany žádnej, měl radši jiný typy. Ale co, byli jsme kamarádi, studovali spolu a bylo to oukej. Po prázdninách jsme se potkali, já měla pár kilo dole, začala o sebe víc pečovat a on se začal víc zajímat. Psal mi smsky, scházel se se mnou v naší školní kantýně, galantně mě chytal kolem pasu, večer mi volal a povídal si se mnou… A já věděla, že má přítelkyni, tak o co mu jde? Moje slepice pochopitelně vyvozovaly závěry (ten tě balí!) a málem už plánovaly jména našich dětí. A já pořád čekala, jestli se z toho něco vyvrbí.

A taky že jo. Období alá balení netrvalo moc dlouho a Diamantovej kluk mě pozval do showroomu na výstavu diamantový kolekce pro jakousi Miss soutěž. Udělalo mi to radost, ne že ne, kdo to kdy viděl, aby se kluk zajímal o šperky, ale stejně jsem pořád cítila nějakou levárnu. Tak jsem mu na to kývla a vyčkávala. Hezky jsem se na to musela obléct, asi abych nedělala ostudu, a sešla se s ním. Diamantovej kluk byl nadšenej, říkal, že mě představí svojí kamarádce a něco mi o diamantech poví. Přišla jsem do showroomu, uvařili mi kafe a začali jsme si povídat. Nakonec to bylo docela příjemný, dozvěděla jsem se o diamantech obecně spoustu věcí, a jelikož jsem lačná po nových informacích všeho druhu, tak se mi to fakt líbilo. Když mi pak nabídli, abych se zúčastnila přednášky o diamantech, tak jsem vlastně nic nenamítala a souhlasila.
zdroj: flickr.com, Kim Alaniz
O pár dní později už jsem si, já bláhová, kupovala černý kalhoty, protože na tuhle přednášku už jsem musela být vážně nóbl. Bílý tílko, sáčko, boty na podpatku, hezky nalíčit a hurá za Diamantovým klukem. Tam nás vyzvedla jeho kamarádka, naložila do auta a vyrazila směr Nupaky za Prahou. Hezkej hotýlek to byl. Zalezli jsme do sálu, dostali vodu, kafe, znáš to. Pěkně nás usadili a přednáška mohla začít.
V tu chvíli jsem začala tušit, že to není žádná jen tak přednáška. Byla to solidní manipulace potenciálních zákazníků jedný nejmenovaný společnosti, která se zabývá obchodem s diamanty. Kupte si šperky s diamanty, jen tady za ně místo 120 tisíc zaplatíte 80! (Ptám se sama sebe – jak si ten kluk mohl myslet, že na to mám peníze?) Nominujete se do našeho diamantovýho klubu, a když budete lanařit další, budete mít provize a s vámi i další milion lidí, co jsou nad vámi! (Takže klasický letadlo, že jo.) Diamanty jsou byznys, jejich cena roste a prostě jednou, jednou za to budete mít vážně majlant! Nejhorší na tom bylo, že jsem sama na sobě cítila, jak je ta manipulace dobrá. Začnou se ti trochu potit ruce, do mysli vkrádat myšlenky, jaký by to bylo a kolik by to vyneslo, svítěj ti oči… A pak jsem se rozhlídla kolem sebe a rychle mě ten pohled vrátil na zem. Ty lidi kolem mě vypadali jako zhypnotizovaný, žrali každý slovo, co ten jouda na pódiu vypustil z pusy a nejvíc teda Diamantovej kluk a jeho kamarádka, horlivě přikyvovali a místo zorniček měli kalkulačku. Naštěstí přišla pauza a věta „Nezapomeňte si vyzkoušet naše úžasný šperky!“
A tak nakonec proč ne? Tak jsem se jala zkoušet všechny ty prvotřídní šperky, a jelikož jsem si něco z přednášky zapamatovala, tak se obrátim na diamantovou kamarádku a ptám se jí: „A když se do šperků vsazují horší kameny, proč si nemůžu na začátku koupit investiční kámen, kterej mi bude vydělávat víc než ty nekvalitní kameny ve špercích?“ Čekala jsem nějakou chytrou odpověď, která mi vezme vítr z plachet, ale tohle teda rozhodně ne: „No, protože se to tak prostě dělá.“ Aha. Měla jsem chuť servat kabát z ramínka, popadnout kabelku a zastavit první auto na silnici před hotelem, který pojede. Skrblík ve mně se ale projevil – máš zaplacenej oběd, koukej to vydržet. Jasně, zatnout zuby, přetrpět druhou půlku přednášky, naházet do sebe oběd a co nejrychleji pryč.
Druhá půlka byla ještě lepší manipulace, za tohle by měli dostat metál. Ale já už byla trochu imunní  a taky zpruzelá, poslouchala jsem ty plky a bavila se pohledem na ty okolo, protože to fakt žrali. Po velkolepém aplausu na konci jsme se pomalu odebrali na oběd. A nemohlo mi neujít, jak si diamantová kamarádka vytahuje nějaký papíry z tašky a spolu s Diamantovym klukem kujou pikle. Aha, je to tady. Podpis smlouvy se zhypnotizovanou blbkou. Mám utýct teď nebo až za chvíli?
Ale ne, ten OBĚD! Doufám, že mě nechají aspoň v klidu najíst… A nechali. Dokonce ani nemluvili. A pak že to teda podškrábnem. Tak jsem jim s velkou slávou řekla, že ne. Že jsem studentka, která si tohle prostě dovolit nemůže. Argument Diamantovýho kluka byl nasnadě, prý on je taky student. Tak jsem odpověděla, že si dokážu představit lepší využití peněz než na šperky. A na to už mi neměli co říct. Naložili mě do auta, zkusili bezúspěšně ještě jednu nátlakovou akci, vyložili mě na Chodově a já od nich mazala co nejdál. Tváře mi hořely, ale byla jsem na sebe pyšná. A večer to náležitě ořvala.
Diamantovej kluk se od tý nepovedený náborový akce neozval. Ani jednou.
Já se za dva týdny dala dohromady s Architektem.
A kdykoliv si na tenhle smutnej kousek mý velmi krátký historie s Diamantovym klukem vzpomenu, vybaví se mi vdova Kubátová, která to v Byl jednou jeden král řekla jasně, a já se toho držím: „A to si pak chleba posolím diamantama? Nebo náušnicema?“

Holka z vesnice

Kdo mě nezná, asi by to do mě neřekl. Kdo mě zná, ví, že občas odjedu na víkend k dědečkovi. Jsou i tací, kteří se vážně diví některým věcem (a to tam jako vážně nemáte internet?). Ale já jsem na tuhle část svýho života přeci jen pyšná.

Mamčoid se nedávno vrátila ze školního srazu, který se pořádal na farmě za Benešovem. Přijela, oči navrch hlavy a říká mi: „Normálně ty lidi z města tam jezděj kydat hnůj a honit slepice! A strašně to tam všude smrdělo, já to fakt nechápu…“ A já začala přemýšlet, co mi vlastně těch 10 let dětství na vesnici dalo a proč tam sakra pořád jezdím.

A nemyslím tím život v satelitu za Prahou. Myslím tím malou vesničku v Českém ráji, která má v současný době asi 20 stálých obyvatel, každý se zná s každým a sousedka vám nosí přerostlý cukety se slovy „letos se mi to nějak urodilo“. Když jsme se přestěhovali do města, byla jsem fakt ráda, toho vyžití, obchodů, zábavy, sportu! Ale čím jsem starší, tím raději se vracím k dědečkovi do světnice, dám si turka, osladím si cukrem, kterej nevím proč tak hodně sladí a po kolikátý už poslouchám jeho životní dobrodružství a sama vzpomínám na ty svoje.

zdroj: flickr.com, Janos Korom Dr.

Vzpomínám na doby, kdy jsem se učila dojit krávu (a na ten strach, jestli mě nekopne do hlavy, když to nebudu umět), jak jsem se honila s kůzlatama na dvorku, jak jsme se každý rok lopotili v brázdě a vybírali tuny brambor, jak jsem jezdila na obrovský fůře sena (i když se to nesmí), jak jsem se s dědečkem učila řídit traktor, s babičkou tlouct máslo, jak jsem chodila čekat, až slepice vyletí z hnízda a já seberu ještě teplý vajíčko…

Jasně, byla tu i ta horší stránka – rozhazování hnoje, hrabání trávy a obracení sena, sbírání mandelinek a slimáků, třísky, žihadla, kopřivy. Nic z toho už mi nikdy nebude cizí. A už vůbec se nebudu bát žádný práce, protože v tomhle mě teda venkov a hospodářství naučilo. Ale já jsem za to vděčná. A proč na začátku ten údiv nad smradem na farmě? Protože naše malý hospodářství bylo součástí domu, ale nikdy to tam prostě nesmrdělo.

A hlavně co já si užila jako malej harant! Hoblovali jsme kopec na igelitových taškách se senem, hráli si v kočičím domku, jedli všechno nezralý ovoce a pak nás bolely břicha, jezdili na kole po silnici, kde za celý den neprojelo ani auto, spali ve stanu na zahradě, prožívali „válku“ dvou vesnických gangů, chodili na houby za poslední plot, s holkama jsme si nalepovaly nehty z fialových kytek, co rostou všude a chodili k rybníkům pozorovat čolky.

Mamčoid mi vždycky říkala, když jela za dědečkem: „Když já si tam odpočinu tak, jako nikde jinde.“ A já na ni koukala jak na blázna a přemýšlela, jak si může u takový fyzický makačky odpočinout. Ale teď už to chápu. Nejde o odpočívání tělesný, ale duševní. Hrabeš se v hlíně, nad ničím nepřemýšlíš, čas od času tě přijde zkontrolovat pes a hodit na tebe pohled „už to bude hotový?“ a ty prostě odpočíváš. Pak si sedneš na dvorek, dáš si třeba i to pivo, koukáš, jak na zahradu svítí sluníčko, a říkáš si, že tohle všechno za to stojí a že bys prostě pracovní víkendy nevyměnila ani za nic.