Skip to main content
Work work!

Cesta za lepší prací aneb rozhodnutí, která se nedělají lehce

Skromně si troufám tvrdit, že jsou pryč doby, kdy člověk v osmnácti nastoupil do zaměstnání a v šedesáti letech z něj odcházel do důchodu. Doba se změnila. Všichni chtějí fungující kolektiv, smysluplnou náplň práce, patřičný finanční ohodnocení, benefity, volnost, gauč na odpolední šlofík, fotbálek, masérku ve vedlejší místnosti…

Dobře. Z výše uvedených jsou nejdůležitější první tři. A když jeden nebo více aspektů není úplně podle našich představ, začneme si uvědomovat, že nás naše práce nenaplňuje tolik jako dřív. A možnost, že změníme práci ještě před odchodem do důchodu, se nám jeví jako nejlepší řešení.

A ačkoliv mi to nedělá radost, potkala tahle zkušenost i mě. 

Ono to vlastně začalo dost nenápadně. Sem tam jsem si sáhla pro tisícovku na spořící účet, protože jsem na běžném už neměla peníze.

A taky mě šéf nikdy nepochválil. Dostala jsem na starost několik projektů, který bylo potřeba dotáhnout a já to udělala. Odezva alespoň ve formě „děkuju“ se bohužel nedostavila. Bylo mi řečeno, že „až zkolauduješ …, tak tě možná pochválím“. A po každym pro mě velkym úspěchu přišla podobná „pochvala“.

Jasně, metoda cukru a biče možná někde funguje, ale aby lidi bavilo pracovat, je potřeba je motivovat. Slovem, penězma, nějakým hezkým benefitem (třeba společným výletem).

Tenhle rok, hlavně i díky plánování a financování svatby, jsem začala cítit, že co se finančních podmínek týče, přestávám to zvládat. Peníze mi chyběly, navíc jsme se rozhodli koupit auto, bude se nám zvyšovat nájem a já zjistila, že se současnou hodinovkou moje náklady na život prostě neutáhnu.

Na přetřes přichází otázka, proč chod domácnosti a výdaje kolem nefinancuje můj manžel (říkejte mi paní Architektová 🙂 ).

Jednoduše není důvod, aby si mě vydržoval. Už od začátku jsme si nastavili jasný pravidla – každý máme svůj soukromý účet a společně hospodaříme s jedním, kam každý měsíc posíláme svou část peněz na chod domácnosti.

Asi posledním hřebíčkem do pomyslné rakve pro mě byla faktura za pronájem stolu, která na něm přistála ihned po svatbě. Není důvod zatajovat, že jsem OSVČ, sedím jedním zadkem na více židlích a jedna z nich se stala placenou.

Spousta lidí si myslí, jak se mají podnikatelé blaze. Jenže ono tomu ve skutečnosti tak úplně není. Ten, pro koho pracujete na fakturu, se vás přeci jen snaží trochu oškubat, protože nejste sice zaměstnanec, ale superhrubou, kterou by vám jako zaměstnanci dal, se mu dávat nechce. Faktury vám proplácejí pozdě a když už máte peníze na účtu, zaplatíte povinné výlohy, činži, jídlo, telefon a peníze jsou v tahu. Dovolenou dotujete ze svého (4 týdny placené dovolené = utopie) a když nemáte našetřeno, žádná dovolená není.

Já se dostala do slepý uličky. Sem tam jsem si vyslechla poznámku od rodiny, jestli jsem kvůli takové hodinovce studovala 5,5 roku vysokou školu v poměrně specifickém oboru. Kolektiv lidí, se kterýma pracuju, je moc fajn a rozumíme si a spolupráce probíhá naprosto skvěle. Baví mě i to, co dělám.

Ale připadám si podhodnocená.

Na začátku jsem si říkala, že až se trochu oťukám a šéf zjistí, jestli je na mě spoleh, hodinovku mi zvedne.

Začátek byl přede dvěma lety.

Hodinovka se nezměnila.

Nájem za místo u stolu se přidal na seznam výloh.

Objevily se obrovský zakázky, za který nesu odpovědnost, ale nemám chuť na nich pracovat, když mám pocit, že si mojí práce šéf neváží. Ono totiž už jen spojení „ocenit něčí práci“ vychází z ceny. A cena je dána penězi…

A ačkoliv o mym chuchvalci v žaludku věděl jen Architekt, objevila se pracovní nabídka od mýho táty. Mluvil o tom už delší dobu, ale teprve teď to pro mě začalo dávat smysl.

I s ohledem na to, že mi nabízí značně víc peněz.

Právě teď se nacházím v bodě, kdy rozseknu svoji současnou pracovní situaci. Řekla jsem si o trochu víc peněz, počítám s tím, že svou současnou práci si ve formě hodně osekaný spolupráce nechám.

Ale větší část mýho příjmu bude tvořit práce nová. A nemyslete si, spolupráce s členem rodiny ve mě budí obrovskej respekt (a možná taky trochu strach)! To bude možná časem na další článek 🙂

Rozhodnutí o změně práce jsou vždycky ohromně náročný. Bojíme se, že přijdeme o stabilní zázemí. Že o nás nebudou mít jinde zájem nebo že nás ve zkušebce vyhodí (případně po odpracované zakázce už nám řádnou další nezadají). Že si nesedneme s lidma, se kterýma máme dnes a denně pracovat.

Každej z nás by našel aspoň pět důvodů, proč radši setrvat v něčem, co nás neuspokojuje tolik, jako dřív (ale je to přece jistota!), než se vrhnout do vod neznámých a neprozkoumaných.

Ale já tohle nechci.

Chci si svůj život užívat a ať chci nebo ne, peníze mi k tomuhle účelu slouží víc než dobře.

Chci jít s Architektem na večeři, dopřát si každej měsíc masáž, poznávat svět, koupit si kvalitní kožený boty, dojít si na kosmetiku a ochutnávat kafe všude, kam mě vítr zavane.

Hlavně bychom ale rádi v dohledný době vytvořili nějakýho toho pitomka, ehm, potomka. A tomu malýmu člobrdovi chci dát co nejvíc, nejen ze sebe, ale poskytnout mu i dostatečnej komfort, aby se měl dobře.

A to bez peněz nejde.

Takže vám všem, kdo v současný chvíli bojujete se svojí prací (a taky asi trochu sami se sebou), posílám trochu tý virtuální síly změnit vaši současnou situaci. Já mám takovou sílu v podobě Architekta, kterej mě v mejch problémech plácat nenechá.

Musíme pracovat celej život (rentiéry teď nepočítám), tak ať ta práce sakra stojí za to!

Zdar a sílu, vaše Teruna Architektová ♥

*zdroj úvodního obrázku: flickr.com (rawpixel.com)

 

 

Sdílením zachráníš jedno koťátko!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *