Skip to main content
hands

Dědečkovi

Všechno to, co se teď děje, na mě leží jako obrovskej balvan a já si s nim nějak neumim poradit. Špatně se mi o tom mluví, protože se mi hned začnou kutálet slzy jak hrachy. Jedinej, u koho si připadám v bezpečí a svá, je můj Architekt. Ale vím, že to ze sebe potřebuju dostat, protože jinak mě to sežere. Neumím to říct ani svým kamarádům, protože prvně to potřebuju nějak zpracovat a odžít. Tak to napíšu. Napíšu to i proto, že snad nejsem (a nebudu) jediná, kdo přichází o někoho, na kom mu strašně moc záleží.

S babi jste byli jako oheň a voda. Ona milá a hodná, pro každýho by se rozdala. Tys byl takovej starej bručoun ještě v době, kdys byl vlastně docela mladej 🙂 A sice jsi nás, děti, někdy pěkně vyplísnil, ale myslím, žes nás měl vždycky ohromně rád. Ono asi všichni dědové jsou tak trochu mrzouti, ale se srdcem tak hodným, že by tomu jeden nevěřil.

S babi jste taky byli ohromní cestovatelé. Nestačila jsem žasnout, kolik jste toho viděli a navštívili. Eiffelovka? Až na vrcholu. Květinový průvody v Amsterdamu? Paráda! Mohla bych spíš vyjmenovat země, ve kterých jste nebyli. A když jsem trochu dorostla, jezdila jsem s vámi. Slovensko, Rakousko, Čechy…A bylo mi s vámi blaze, i když jste oba strašně chrápali 🙂

Když babi odešla, viděla jsem, jak moc ti to ublížilo. Pořád jsi k ní promlouval, i když už byla tam, odkud se nejde vrátit. Často jsem tě slyšela brečet a věděla jsem, že ti ohromně chybí, protože 50 let života s jednou ženskou prostě nejde jen tak smazat. Naštěstí přišel Míša, kterej zachránil nás všechny a ukázal nám psí lásku v tý nejčistší a nejupřímnější podobě. Úžasně jste k sobě přirostli a tak nějak stárli spolu. Bylo to roztomilý a nádherný, jak moc jste k sobě patřili.

Přede dvěma lety si Míša potichu usnul. Hezky se uložil do pelíšku, jak kdyby si chtěl jen trochu odpočinout, ale už se neprobudil. A přišla Míca. Kočka, do který snad ten Míša vstoupil, protože která kočka čeká u dveří, až se jí vrátí pán? Seděli jste spolu na lavičce a byl to fakt krásnej pohled.

Na začátku tohohle roku jsi začal chřadnout ty. Bylo tě čím dál tím míň. Přestával jsi jíst, protože ti to nedělalo dobře a už to nás mělo varovat. Přišli jsme na ni pozdě. Však víš.

Rakovina.

Každej den si z tebe uloupne kousek. Někdy malinkej a jindy zas pořádný sousto. Doma už to nešlo, protože jsi zeslábnul a sotva ses o sebe postaral. Ale i tak tě teď mamka vzala na víkend domů. Naposledy. Aby ses rozloučil s kočkama a s místem, který ti bylo většinu tvýho života domovem.

Bolelo mě u srdce, když jsem tě viděla. Pořád nechápu, kam zmizel ten energickej stařík, kterej vždycky seděl na gauči, pouštěl si rádio a nadával na politiku. Co bych dala za jeden tvůj úsměv. Kdybych mohla, seberu sobě aspoň pět let, abych tě tu mohla mít dýl. Ale vím, že na tohle se nepřipravím nikdy, i kdybych těch let měla ještě dvacet. A tak mi nezbývá než doufat, že to, co se teď bude dít, nebude bolet. Alespoň ne tebe.

Jedno vím jistě. Vím, že na tebe nikdy nezapomenu a vždycky na tebe budu ráda vzpomínat.

Když jsi mě vozil na klíně na traktoru nebo na fůře sena (i když vím, že se to nesmí).

Když jsi mi poprvé uvařil vepřovej jazyk a já se do něj tehdy zamilovala.

Když jsem tě pozorovala při sekání kosou – byla to neskutečná podívaná.

Když jsi nám vyprávěl, co všechno jsi zažil a viděl – ať už na vojně nebo za dob tvý elektrikářský praxe.

Když jsme se s mamkou válely smíchy pod třešní, na který jsi na žebříku visel s montérkama u kotníků.

Vím, že už nikdy nevejdu k vám do světnice a ty nebudeš sedět na gauči a poslouchat rádio, na židli budeš mít rozdělaný pivo a rukou hladit kočku.

Taky vím, že už se nikdy nepodíváš k nám do bytu a neuvidíš mě jako nevěstu. A to mě mrzí moc.

Moc bych si přála, aby to bylo jinak, ale jsem malej pán. Někdo nahoře ti to holt naplánoval jinak. Dvakrát jsme tě zachránili hrobníkovi z lopaty, ale teď už to nezvládnem.

Děkuju za všechno. Byls skvělej dědeček. S těma nejkrásnějšíma modrýma očima.

S láskou tvoje Terez

zdroj obrázku: flickr.com (Marianne)

 

 

Komentářů: 5

  1. Terezko, je mi to lito… Mne odesel dedecek 13.5.2017, takze rany jsou jeste tak cerstve, ze jsem u clanku brecela taky… Mame vzpominky, uz naporad…

  2. Už dlouho mě něco takhle nevzalo za srdce. Brečím jak želva. Krásně napsané. Přeji hodně <3

  3. Terezko, zažila jsem to samé.. odešel 3.12.2016 a bolí to moc ještě teď.. Tvůj děda mi toho mého podle vyprávění hodně připomíná.. Drž se, i když vím, že to není snadné .. nejhorší je ta bezmoc.. Můžeme se aspoň utěšovat, že už se nebudou trápit.. 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *