Skip to main content

Holka z vesnice

Kdo mě nezná, asi by to do mě neřekl. Kdo mě zná, ví, že občas odjedu na víkend k dědečkovi. Jsou i tací, kteří se vážně diví některým věcem (a to tam jako vážně nemáte internet?). Ale já jsem na tuhle část svýho života přeci jen pyšná.

Mamčoid se nedávno vrátila ze školního srazu, který se pořádal na farmě za Benešovem. Přijela, oči navrch hlavy a říká mi: „Normálně ty lidi z města tam jezděj kydat hnůj a honit slepice! A strašně to tam všude smrdělo, já to fakt nechápu…“ A já začala přemýšlet, co mi vlastně těch 10 let dětství na vesnici dalo a proč tam sakra pořád jezdím.

A nemyslím tím život v satelitu za Prahou. Myslím tím malou vesničku v Českém ráji, která má v současný době asi 20 stálých obyvatel, každý se zná s každým a sousedka vám nosí přerostlý cukety se slovy „letos se mi to nějak urodilo“. Když jsme se přestěhovali do města, byla jsem fakt ráda, toho vyžití, obchodů, zábavy, sportu! Ale čím jsem starší, tím raději se vracím k dědečkovi do světnice, dám si turka, osladím si cukrem, kterej nevím proč tak hodně sladí a po kolikátý už poslouchám jeho životní dobrodružství a sama vzpomínám na ty svoje.

zdroj: flickr.com, Janos Korom Dr.

Vzpomínám na doby, kdy jsem se učila dojit krávu (a na ten strach, jestli mě nekopne do hlavy, když to nebudu umět), jak jsem se honila s kůzlatama na dvorku, jak jsme se každý rok lopotili v brázdě a vybírali tuny brambor, jak jsem jezdila na obrovský fůře sena (i když se to nesmí), jak jsem se s dědečkem učila řídit traktor, s babičkou tlouct máslo, jak jsem chodila čekat, až slepice vyletí z hnízda a já seberu ještě teplý vajíčko…

Jasně, byla tu i ta horší stránka – rozhazování hnoje, hrabání trávy a obracení sena, sbírání mandelinek a slimáků, třísky, žihadla, kopřivy. Nic z toho už mi nikdy nebude cizí. A už vůbec se nebudu bát žádný práce, protože v tomhle mě teda venkov a hospodářství naučilo. Ale já jsem za to vděčná. A proč na začátku ten údiv nad smradem na farmě? Protože naše malý hospodářství bylo součástí domu, ale nikdy to tam prostě nesmrdělo.

A hlavně co já si užila jako malej harant! Hoblovali jsme kopec na igelitových taškách se senem, hráli si v kočičím domku, jedli všechno nezralý ovoce a pak nás bolely břicha, jezdili na kole po silnici, kde za celý den neprojelo ani auto, spali ve stanu na zahradě, prožívali „válku“ dvou vesnických gangů, chodili na houby za poslední plot, s holkama jsme si nalepovaly nehty z fialových kytek, co rostou všude a chodili k rybníkům pozorovat čolky.

Mamčoid mi vždycky říkala, když jela za dědečkem: „Když já si tam odpočinu tak, jako nikde jinde.“ A já na ni koukala jak na blázna a přemýšlela, jak si může u takový fyzický makačky odpočinout. Ale teď už to chápu. Nejde o odpočívání tělesný, ale duševní. Hrabeš se v hlíně, nad ničím nepřemýšlíš, čas od času tě přijde zkontrolovat pes a hodit na tebe pohled „už to bude hotový?“ a ty prostě odpočíváš. Pak si sedneš na dvorek, dáš si třeba i to pivo, koukáš, jak na zahradu svítí sluníčko, a říkáš si, že tohle všechno za to stojí a že bys prostě pracovní víkendy nevyměnila ani za nic.

Sdílením zachráníš jedno koťátko!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *