Skip to main content

Když telefon zvoní až do morku kosti

Když se stane něco, co vám ublíží, vaše podvědomí si to tak nějak uloží a když se podobná situace stane znova, všechny ty pocity zase vyplavou napovrch a historie se opakuje. A nebo taky ne, ale těch pocitů se zbavit jednoduše nejde. A přesně proto nemám ráda nečekané telefonní hovory.

listopad 2002
Zvoní telefon. Volá dědeček. Vůbec mu ale není rozumět, jen tak nějak mumlá. Podezříváme ho, že si vzal o jeden dva prášky na spaní víc, protože občas zapomene, jestli si ho už vzal. Naši ho jedou zkontrolovat.
Volají mi z nemocnice. Měl mrtvici.
28.11.2002
Zvoní telefon. Volá mamka. Že táta se vrací z jednání z Brna, protože dědečkovi se přitížilo.
Nestihl to. Dorazil chvíli potom, co dědeček zemřel.
Naši se vrací domů se smutnými zprávami. Pláču, měla jsem ho ráda. Na to mi říkají, že se pozítří budou brát. Že to nikdo neví a že doufali, že děda tam bude s námi. Uf.
únor 2005
Zvoní telefon. Pamatuju si to dodneška, zrovna dávali v televizi Stefanii. Slyším vzlykání. Máma sedí na podlaze. Volal dědeček, že babička je na tom psychicky hodně špatně a chtěla si ublížit. Naši jedou do nemocnice a já čekám.
10.listopadu 2005
Zvoní telefon. Je po všem, babička už neměla sílu. Odjíždíme za dědečkem říct mu tuhle šílenou zprávu. Stojíme přede dveřmi jak andělé smrti a zvoníme. Ve chvíli, kdy otvírá dveře, už má jasno.
Den před tím za ní přišli do nemocnice snad všichni. Děda, obě dcery, vnoučata. Něco jako poslední sbohem.
1.května 2013, dopoledne
Zvoní telefon. Učím se na zkoušku. Volá máma, že táta na výletě upadl a zlomil si nohu. Zrovna utíká k autu a jede za ním do nemocnice. Ještě večer ho budou operovat. Zavolá mi, až bude vědět víc, v 10 by měla operace končit.
1.května 2013, v noci
Nemůžu spát. Pořád nic nevím, přitom už musí být po operaci. Volám mámě. Taky nic neví, prý je ještě na sále.
Zvoní telefon. Táta je po operaci. Při intubování vznikly potíže a celá operace se prodloužila. Ale je v pořádku.
srpen 2014
Zvoní telefon. Mamka dědečka po dlouhodobých problémech s dýcháním dovezla do nemocnice. Už ani od doktora nemohl odejít po svých. Odvezli ho na JIP a čeká na kardiostimulátor. Nefunguje mu jedna srdeční komora.
Chodím za dědou do nemocnice co nejčastěji. Když ho tam vidím, jak leží mezi všemi monitory a přístroji, svírá se mi srdce. Displej snímače se vždycky červeně rozbliká, když komora zapomene, že má pracovat. Dědeček má tak hebkou ruku. A strach v očích. Ale slíbil čtyřnohýmu Míšovi, že se brzy vrátí.
Budík funguje, jak má. A dědeček drží svůj slib a vrací se do týdne k Míšovi.
Nedivte se mi, že občas, když zazvoní telefon, vynoří se najednou ten neodbytný pocit, že je něco v nepořádku. Není to pokaždé, jen někdy se ozve tenhle šestý smysl..A většinou pak přijde něco nemilého.
A jelikož nechci, aby mě tohle trápilo, musím s tím bojovat. Obrnit se proti tomu, protože ať chceme nebo ne, špatný věci se můžou přihodit kdykoliv. Takže já přestanu plašit v předstihu a zkusím svou mysl trochu vytrénovat – aby až to opravdu přijde, nepoložilo mě to na lopatky.
Taky máte nějakou nemilou zkušenost s telefonem?
Terez

2 thoughts to “Když telefon zvoní až do morku kosti”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *