Rozhodla jsem se, že občas uveřejním článek, kterej byl psanej „do šuplíku“. Zjistila jsem, že jsem často jen potřebovala všechny svoje myšlenky a pocity někam uložit. Ten následující je starej přibližně dva roky a na vysvětlenou – McDreamy je označení pocházející z Chirurgů (Meredith tak říkala Derekovi). McSteamy byl Mark Sloan a označení dostál na výbornou…:-)
Tak vzhůru do minulosti!
Já si to dokonce jednou napsala. Jak chci, aby vypadal, jakou má mít povahu a vlastnosti, abych s ním byla dokonale šťastná a spokojená. Udělala jsem si manuál mýho dokonalýho chlapa. Obstál Architekt, když jsem si po třech letech vztahu vlastně uvědomila, co jsem od svýho McDreamyho očekávala? A má vůbec nějakej chlap šanci vyhovět představám o ideálním partnerovi?
S Architektem vedeme docela často debaty na nejrůznější témata. Ó ano, náš vztah se netočí pouze kolem postele, ale umíme spolu i mluvit. Nebo že by to snad po pár letech společného soužití směřovalo od postele už jen k mluvení? 😀 Každopádně jednou jsem se ho zeptala, jaká vlastně byla jeho představa ideální partnerky. Nebo minimálně té, se kterou by chtěl zůstat. Protože pokud mluvíme o ideálu, můžeme akorát filozofovat 🙂 Čekala jsem všechno možný, požadavky na postavu, barvu vlasů, velikost prsou a bůhví, co ještě. Ale můj milý mi řekl jen pár věcí. Chtěl, aby mu rozuměla a aby ho podporovala ve věcech, které dělá a které ho baví. Chtěl, aby se mu líbila – prostě jen tak, bez požadavků. A chtěl, aby měla ráda sex. Konec, tečka, nic víc. A taky mi řekl, že nikdy nehledal dokonalou ženu. Když u nás sem tam zavládne těžká romantika, říká mi, že si nemohl přát lepší ženskou. Takže jsem splnila předpoklady pro to být tou jeho pravou?
Já i svoje „chci, aby byl“ napsala asi v sedmnácti. Myslela jsem si, že když si to řádně ujasním, určitě se nějakej vhodnej adept brzy najde. Mno, Architekta jsem poznala, když mi bylo 21, tak to ještě chvíli trvalo…A jaký byly moje požadavky?
- vysoký
- ostře řezané rysy
- pěkný ruce
- tmavovlasý
- vtipný
- věrný
- pohodový
A nejdůležitější pro mě bylo, aby mě měl rád a respektoval mě jako sobě rovnou. Vždycky.
S Architektem jsem kupodivu a bez svého uvědomění všechno našla. Tohle a mnohem víc. Nepotřebovala jsem si dělat seznamy, jaký by měl být a jestli splňuje to, po čem jsem vždycky toužila. Cítím se vedle něj dobře, připadám si žensky, milovaná, respektovaná, ráda se na něj dívám, poslouchám ho, směju se s ním a taky se s ním ráda miluju. Můžu s ním jít na kafe, do divadla, na koncert, do hor, jet na kolo nebo brusle a procestovat svět a vždycky to bude přirozený a pro oba skvělý. Čekala jsem na něj dlouho. Máma mi pořád s oblibou připomíná, jak jsem v osmnácti hořekovala: „Mamíííí, já chci mít taky kluka!!“ Dneska jsem možná i vděčná za to, že jsem nepotkala žádnýho z těch „dárečků“ a že jsme se pak s Architektem našli. Možná jsme na sebe vážně čekali.
A proč ten nadpis? Myslím si, že každá z nás ho jednou potká. Toho, se kterým jí bude dobře bez ohledu na situaci nebo společenský postavení. Který ji bude milovat takovou, jaká je a nejvíc po ránu. Ale jde o to, že ten náš papírovej ideál nejspíš nikdy nenajdeme. Vždycky můžeme říct sbohem a hledat dál, protože ten nesplňoval to a ten zas tohle. Ale když budeme cítit, že všechno zapadá a že snad to je On, tak to tak bude. Není to tolik o tom, co mít musí, ale o tom, že to cítíme. Možná, že u některých bude ten pocit skrytý hodně hluboko, ale občas vyleze na povrch. Dá o sobě vědět. Pro mě to byla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že chci, aby byl táta mých dětí a člověk, vedle kterého budu stárnout.
————
Myslím si to pořád. Možná silněji než dřív. Architekta se budu držet jako klíště 🙂
Jé to je hezký! No já jsem právě ve stadiu hledání. Nehodlám zas padnout do náruče prvnímu, který mě za šera dobře uspokojí, i když u nás holek je to občas těžký. Každopádně mé požadavky se zkušenostmi mění. Už tam není vtipný, milý, hezký… Nyní potřebuju, aby měl mozek, byl vysoký a pracoval, měl rád mé dítě i mě a nechlastal. Snad se zadaří 🙂