Skip to main content

Medité aneb jak jsem konečně zjistila, co je to TAPAS

Kdekdo o tom mluví, ale jen málokdo ví, co to doopravdy je. A jestli to někdo ví, tak buď rodilý Španěl, a nebo třeba majitel restaurace Medité v Mariánských lázních, který ve Španělsku 8 let žil. A co že to ví? No přece jak vypadají a hlavně chutnají nefalšované španělské tapas. Co můžete od téhle mini restaurace na Hlavní třídě čekat?

My se do Mariánek vypravili ve čtyřech, stůl jsme měli rezervovaný týden dopředu a já popravdě vůbec nevěděla, na co se připravit. První dojem z restaurace byl úžasný. Útulná malá restaurace v moderním duchu, malé stolky, dominantní bar a sympatická obsluha. Okamžitě nás usadili ke stolu a brzy se u nás objevil první číšník s jídelním lístkem. K pití nabízejí velké množství vín, ale i domácí limonády, pivo, na cokoliv si vzpomenete. Jak jsem dopadla se svou obligátní otázkou na kohoutkovou vodu? Asi nejlépe, jak jsem mohla. V litrovém džbánku byla kromě vody i okurka a máta, takže voda příjemně chutnala a na účtence jsem ji nakonec jako zpoplatněnou položku nenašla.
Když k nám číšník přišel podruhé, krátce nám představil koncept restaurace a zeptal se nás, jakou formou bychom si dnešní jídlo představovali. Všichni jsme si v menu našli něco, co se nám líbilo, ale nevěděli jsme přesně, jak večeři pojmout jako celek. Z toho nás záhy vysvobodil číšník. Navrhl nám, že pro nás sestaví menu, ve kterém budou figurovat všichni naši „favorité“. A to znělo skvěle! Neváhali jsme, nahlásili svoje vybraná jídla a zbytek jsme nechali na kuchyni. A jak tenhle krok do neznáma dopadl?
Neuplynulo moc času a na stůl nám přistálo první kolo pokrmů. Co všechno jsme ochutnali? Pan y tomate, naprosto luxusní toasty z bílého chleba (vypadalo to jako ciabatta) se salsou z rajčat. Salsa byla neskutečná, chutná, sladká a přitom bylo zřejmé, že i velmi jednoduchá! Byl z ní nádherně cítit kvalitní olivový olej. Dále jsme dostali mističku marinovaných domácích oliv s bylinkami. Opět výborné, s těmi, co koupíte u nás, to ani nemá cenu srovnávat. Talíř španělských uzenin přišel na řadu hned záhy, jamon a chorizo si pamatuju, zbylé názvy už pro mě byla vyšší dívčí 🙂 A posledním chodem v první várce byla tapenáda z černých oliv, sušených rajčátek a petrželky podávaná opět s toasty. K celému prvnímu chodu byl zároveň i košík s bílým pečivem. Na „předkrmech“ jsme si neskutečně pochutnali a začali se těšit, co přijde dál.
Druhé kolo mělo kupodivu jen jeden chod, a tím byla polévka. Ale ne jen tak ledajaká! Jednalo se o krevetovou polévku s bílým vínem. Přikusovali jsme bílý chléb a dohromady to byla pohádka. Polévka byla jemná, ale zároveň chuťově výrazná, krémová s kousky krevet.
Třetí kolo si získalo moje srdce. Na stůl nám donesli hodně mořských plodů a to já ráda. Začínali jsme mým přáním, a to mušlemi svatého Jakuba v omáčce ze zeleniny a bílého vína. Společně s mušlemi byly i tygří krevety. Celé to bylo chuťově vyvážené, mušle výborně udělané a přikusovat k nim chleba namočený v omáčce byla dokonalost! Další přišlo na řadu vykoštěné stehno z kukuřičného kuřete na šafránu. Opět výborné, chuť kuřete naprosto odlišná od toho kupovaného v supermarketu a šafrán tomu dodal úplně jiný rozměr. Další dobrotou byly krevety na česneku a sušených rajčatech. A to byla chuťová bomba! Lehce pikantní, ale rajčata chuť zjemňovaly, všichni u stolu jsme se shodli na tom, že je to jedno z nejlepších jídel večera. Jako poslední chod třetího kola servírovali přání Architekta aneb „jé, tortilla, to znám!“. Pěkně nás všechny překvapili, když donesli bochánek z brambor, vajec a cibule podávaný s domácí „majonézou“. Chutnala máslově, ale nedokázala jsem moc identifikovat. co v ní bylo. Ale dohromady s tortillou to chutnalo skvěle.
V tuhle chvíli jsme si mysleli, že už si dáme jen dezert a kávu a naše obžérství ukončíme. Všichni jsme si připadali docela plní, a tak nás číšník zaskočil s tím, že bude ještě jedno kolo. Copak jsem si nepamatovala, že chybí ještě jedno moje přání?? Poslední chod byl vyloženě masový 🙂
Mým přáním byly bešamelové krokety se sýrem s modrou plísní (asi roquefort?). K nim nám bylo doporučeno dát si hovězí ve skvělé omáčce. Je pravda, že dohromady to skvěle ladilo. Dalším chodem bylo jelítko v šunce Jamon na cibulovém čatní (nebo tak mi to alespoň připadalo). A jako poslední dvě jídla bylo Ratatouille s pečenou dýní, ke kterému jsme dostali jehněčí. Opět parádně zkombinováno.
Dezerty jsme si objednali dva – čokoládový dort s chlebovými chipsy a ananasové ravioli s krémem z mascarpone a jahodovým přelivem. Dort bych přirovnala k americkému „death by chocolate“. Měla jsem co dělat, abych tu malou kostičku snědla. A ravioli? Tak to byl jeden z nejchutnějších dezertů, jaké jsem měla. Ananas neměl trpký konec, s krémem to parádně ladilo a omáčka z jahod tomu dodala potřebný šmrnc. Za mě palec nahoru a poznámka do „musím zkusit“ 🙂
Sečteno, podtrženo, bomba! Menu vám sestaví tak, aby to ladilo, chutnalo. A kolik nás tohle všechno stálo? Za degustační porce všech těchto jídel, tzn. každý měl kus masa, krevetu, mušli (takže většinou 4 ks v porci), jsme zaplatili něco málo přes 2 tisíce. V hospodě jsme strávili minimálně 2,5 hodiny a servis byl skvělý.
Ráda bych vám napsala přesněji, co jsme měli v posledním chodu, ale menu na oficiálním webu není aktualizované, což považuji za menší mínus. Pokud byste si totiž vybrali na webu, je možné, že některý pokrm už v nabídce nenajdete.
Chci se tam ještě někdy vrátit? Rozhodně! A pokud budete mít cestu na západ, tuhle španělsko – italskou perlu rozhodně nevynechejte!
PS.: A proč nejsou v článku fotky? Zaprvé, na netu jich najdete požehnaně. A zadruhé, já jsem byla v restauraci proto, abych si to užila, ne abych zběsile fotila. A alespoň se máte na co těšit podle slovního popisu. Snad vás pak originál nezklame 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *