Je to tady – oficiálně jsem se dostala do věku plození, očekávání a hnízdění. Ono to taky dá rozum, když je nám už přes třicet.
A i když to může na první pohled vypadat, že všem to jde jako po másle a zadělají na první dobrou, tak na ten druhý pohled zjistíte, že ne pro všechny je to taková samozřejmost.
Stejně jako se to kolem mě hemží těhulema (to slovo je hrozný!), znám hodně holek a párů, který se snaží dlouho, přirozeně, uměle, úspěšně i neúspěšně.
I to je důvod, proč jsme se rozhodli, že chceme vědět, na čem jsme.
Přišla jsem s tím už před svatbou. Nevěděla jsem, jak se na takovou věc zeptat a navrhnout ji, ale když nevím, tak to prostě vybalím.
A naštěstí mám vedle sebe báječnýho chlapa, kterej v tomhle neviděl problém. Já vím, nemuseli jsme se o to vůbec starat a nechat to na přírodě, však ono se to nějak zařídí. Ale já jsem chtěla vědět, že jsme v pořádku a že spolu děti vůbec mít můžeme, nejen z hlediska funkčního, ale především z hlediska genetickýho.
Takže jsem se poptala a zjistila, že do Gennetu může přijít jakýkoliv pár a nechat se vyšetřit. Objednání na vstupní vyšetření bylo hned.
Kdo bude chvíli hledat, zjistí, komu Gennet patří, ale tady s dovolením svoje politické názory odsouvám.
Přiznám se, že do dne V(yšetření) jsem byla úplně klidná, vlastně mě ani nenapadlo, že by mohlo být něco v nepořádku. Jenže pak jsme stoupali po schodech, otevřeli dveře…A na mě to padlo jako deka. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli chci vědět, zda jsem zdravá, protože na některé páry tady čeká smutný verdikt. A není jich málo, to mi věřte.
Klepala jsem se jako ratlík, žaludek jsem měla až v krku. Ale pořád jsem věděla, že pro mě osobně je lepší vědět, na čem jsem, než se plácat v nejistotě a pochybách.
Paní doktorka, která nás měla na starosti, byla vážně skvělá. A není to jen můj subjektivní dojem, protože znám několik párů, které chodí přímo za ní. Je to ženská od rány, s nikým se nemaže a říká to, co si myslí. Třeba i to, že miminko vyhasínající vztah většinou nezachrání, spíš oddálí nevyhnutelné.
Hned na začátku mě vyšetřila. Překvapilo mě, že se Architekta zeptala, zda chce zůstat, což mně osobně přišlo trochu zvláštní, ale řekla mi, že někteří partneři jsou přítomni gynekologickému vyšetření. Já osobně považuju vyšetření za dost intimní, a i přítomnost mého muže by mi v tomto případě přišla trochu nemístná.
Následně přijde řada i na chlapa (pokud alespoň tři dny abstinoval).
Po obou procedurách přišlo na řadu plánování termínů se sestřičkou. Odběr krve normálně, odběr krve nalačno, odběr krve druhej den po začátku menstruace, odběr krve na genetiku, vzorek moči…Uf.
Po hodině jsme byli hotoví. Obrazně i doslova. Já odcházela úplně rozebraná (pokud chci otěhotnět, měla bych zhubnout).
Zašli jsme si na oběd a mně se tam koulely slzy jako hrachy. V hlavě se mi honily všechny nejhorší scénáře. Jestli jsme kompatibilní, jestli se naše geny nemůžou smíchat v nějakým ultra šíleným koktejlu tak, že žádná varianta společnýho dítěte prostě není možná…
Víte, co na celý anabázi V bylo nejhorší?
Čekání.
7 týdnů, kdy to prostě musíte vydržet. A věřit. Věřit, že zrovna takový vemena, jako jste vy dva, musej umět zplodit dítě už jen proto, aby se svět pobavil. A pak nám zavolali, abychom si přišli vyslechnout ortel.
„Jste zdraví.“
Obrovskej kámen mi spadl ze srdce. Nám oběma.
Co jsem tím vším chtěla říct?
Nečekejte, až to nepůjde. Nestresujte se roky tím, že jeden z vás nemusí bejt zdravej. Mít takovej stres v předstihu a vlastně i ve chvíli, kdy je dítě jen teoretická otázka, se může zdát zbytečný, ale není. A spoléhat se na to, že zrovna vy dva nebudete mít s plozením dětí problém, je v dnešní době sázka na nejistotu.
Nechte se vyšetřit. Jděte do toho spolu a buďte tu pro sebe, protože i když se dozvíte jakoukoliv špatnou zprávu, v tu chvíli s ní můžete začít počítat a jít štěstí naproti.
A nezapomeňte, že štěstí přeje připraveným.
Milujte se a množte se, děcka. T.
P.S.: Pro všechny, kteří mají ve svém okolí páry, u kterých už se tak nějak čeká, až žena „zabřezne“…Neptejte se „A co děti?“. Já vím, je to taková otázka do placu téměř samozřejmá, ale je možný, že touhle nevinnou otázkou se dotknete citlivýho místa těch dvou. A pokud o tom nechtějí z jakéhokoliv důvodu mluvit, mějte pro ně pochopení. Takové otázky totiž bolí a nepřidávají moc na psychické pohodě ani jednomu z nich. Až nastane ten čas, oni se vám určitě svěří! A navíc to na ní přece dřív nebo později poznáte…
P.P.S: Touhle dobou jsou to dva roky, co jsme na vyšetření byli. A ačkoliv bych ráda, těhotná nejsem. Střídají se u mě různý pocity, od nejistoty, zda jsem na dítě připravená (nebudu nikdy), přes naštvání (všem okolo to jde bez problémů – i když vím, že to není pravda!) až ke smutku (další menstruace, takže žádný bejby). Připadá mi, že stárnu rychle, že šance otěhotnět je strašně maličká, že nemám stabilní práci ani přísun peněz…
A zkuste si alespoň na chvilku představit, že do tohohle citovýho a myšlenkovýho zmatku se vás někdo permanentně ptá, „jestli už není na čase mít děti“.
*zdroj náhledového obrázku – flickr.com (Maria Mellor)