Skip to main content
The last journey

O stáří, péči a umírání

Víte, asi by pro mě bylo mnohem jednodušší napsat prostej a nenáročnej článek, třeba o tom, co jsem měla včera na sobě (šaty – modrý, lněný, z Marks & Spencer ze slev). Jenže já v takových článcích nevidím žádnou velkou přidanou hodnotu. Na dnešní téma jsme narazili s panem domácím a přijde mi natolik důležitý (a opomíjený), že jsem se rozhodla o něm napsat. Původně to měl být jen příspěvek na Instagram, kde jsem před pár týdny uspořádala klasicky i průzkum. Ejhle – malý průzkum mi zaprvé dal poměrně velkou zpětnou vazbu a zadruhé ve mně zažehnul zájem zabývat se tímhle tématem trochu víc.

V dnešním článku najdete mnou dohledaný informace, moje názory a myšlenky, částečně taky moji zkušenost. Věřím, že každý z nás se na tuhle problematiku bude dívat trochu jinak, a i proto bych vás už teď na začátku chtěla požádat – vyjádřete svůj názor v komentářích. Podělte se o svoje myšlenky a třeba i zkušenost, ať je jakákoliv (anonym to jistí). Předem děkuji a pojďme na to.

Stáří se nás týká dřív, než se ho sami dožijeme

Připadáte si (stejně jako já) moc mladí na to, abyste řešili stáří? Naše stáří je vlastně ještě daleko, ačkoliv to, že naše těla stárnou, už možná nejeden z nás pociťuje 🙂 Ale stáří našich rodičů začíná klepat na dveře. Nestalo se vám někdy, že ve vás zatrnulo, když jste zjistili, že rodiče museli k doktorovi (nebo se mu ze všech sil snaží vyhnout) nebo že se jejich zdravotní stav plíživě zhoršuje? Nenapadlo vás, byť jen na jedinou vteřinu, jak by to vypadalo, kdyby se o sebe nemohli postarat? Nemluvím jen o dlouhodobé nemoci, ale třeba i o rekonvalescenci po těžkém úrazu, kdy váš rodič zůstane odkázaný na pomoc druhých.

Zrovna s úrazem máme doma svou zkušenost – můj nevlastní táta, 120 kilo živé váhy, v tý době ani ne 60 let, si na výletě zlomil nohu v kotníku. Okamžitá operace, komplikace při intubaci, psychická (a následně fyzická) paralýza při bolesti (vyřadí ho z provozu i křeč, kdy jen leží na posteli a nemůže se ani hnout) a po týdnu měl jít domů. Do třetího patra v domě bez výtahu. Navíc po potížích s intubací (trošku nám ho přidusili) pak velmi špatně spal a měl noční můry. Jen díky známostem ho naštěstí vzali rovnou na dvoutýdenní pobyt na rehabilitaci, kde největším úkolem bylo právě chození do schodů – dokud to nebudeš umět, domů nechoď. Co by asi tak moje máma dělala s kusem chlapa, co po dvou krocích zblednul a málem se sesunul k zemi?

Ale zpět ke starouškům (tohle oslovení budu používat v celém článku, pro mě je to něžné a láskyplné označení rodičů nebo prarodičů).

Jak jsme na tom v Čechách?

Dle článku na novinky.cz pomáhá cca pětina dospělých Čechů (bratru 1,8 milionu) svým nemocným a/nebo stárnoucím členům rodiny občas. Intenzivně se pak o tyto členy rodiny stará cca 400 000 lidí.

Každý pátý pečující pak pociťuje stres, vyčerpání a někdy i syndrom vyhoření. Nemluvě o tom, že téměř polovina těchto lidí zaznamená výrazný pokles příjmů v rodině.

Není se čemu divit. Pro rok 2020 byl příspěvek na péči o osobu blízkou stanoven až na 15 200 korun. Proč až?  Protože dle různých kritérií se vyhodnotí, jak moc je daný staroušek neschopný se sám o sebe postarat (podrobnosti najdete na https://www.prispevky.cz/zdravotne-postizeni/prispevek-na-peci).

S ohledem na tuto sumu (na kterou si dle mého názoru sáhne jen velmi malé procento pečujících) nás pak ani nemůže překvapit, že 600 000 lidí věnuje starouškům středně náročnou péči, přičemž nadále pracují.

Doma jsme všude, ale rodinu máme jen na jednom místě

Historicky byla rodinná situace značně odlišná od té současné.

Zaprvé – lidé tolik necestovali a nestudovali.

Lidi žili pospolitě v jedné dědině, znali se a velmi brzo se vědělo, kdo s kým (pravděpodobně) skončí. Děti buď přebíraly hospodářství nebo si postavily domek na pozemku patřícímu rodičům jednoho z páru. Rodiče tak pořád zůstávali nablízku svým dětem i vnoučatům a měli to nanejvýš přes kopec nebo údolí z jedné vesnice do druhé.

Dnešní situace je odlišná. Děcka odcházejí studovat do velkých měst, odcházejí za lepší prací a šance poznat někoho jiného než Janka odvedle se rapidně zvyšuje. Najednou dostudují, z brigády při škole se stává práce na plný úvazek a mnohdy je nenapadne vracet se na vesnici (maloměsto), kde lišky dávají dobrou noc. Rodiče navštíví jednou za čas a je to.

Zadruhé – ženy (většinou) nepracovaly.

Staraly se o bandu dětí, domácnost, hospodářství a polnosti. V neposlední řadě taky o svoje nebo manželovy rodiče. Jen si vzpomeňte, jak krásně bydleli starouškové ve filmu Karlík a továrna na čokoládu (pro ty méně romantické duše pak Škopková a maminka na posteli ze Slunce, seno).

Trochu historie – pokud pohledáte slovo vejminek (nebo výměněk), wikipedie vám prozradí, že se jednalo o starou formu smlouvy. Za přenechání hospodářství (většinou potomkům) měl hospodář na statku vždy alespoň místnost, někdy i malé stavení, které mohl doživotně užívat. Modří již vědí, že se jedná o jakousi formu věcného břemena. Slovo vejminek je od slova vymínit si, v tomto případě právo na dožití na určitém místě s rentou a službami.

Shrňme si to.

Spousta z nás žije s partnerem ve městě, kde nemají ani jedny rodiče. Postavíme si tam domek, založíme rodinu, za starouškama zajedeme čas od času, vidíme se o narozeninách a Vánocích, možná spolu jednou za rok jedeme na nějakou dovolenou. O tom, jak úplně na prdlajs je to, že vaše děti nemají svoje babičky a dědečky na dosah, tady dál mluvit nebudu, ale i to byl jeden z argumentů, proč třeba my jsme nakonec zakotvili v Liberci, kde mám rodiče já. Ale jinak je to idylka, všichni (snad) šťastní a spokojení.

—BUM—

Dosaďte si cokoliv – rakovina, Alzheimer, zlomená noha v krčku, těžká autonehoda a rozdrcená pánev, stařecká demence.

Najednou je jeden z našich staroušků odkázaný na pomoc někoho druhého. Někoho, kdo mu nakoupí, uvaří, uklidí a pomůže s běžnou denní činností jako je třeba i oblékání ponožek nebo koupání.

První na řadě v pečování je druhý z rodičů. Pokud mu to jeho zdravotní stav dovolí, napne všechny síly, aby se o svého dlouholetého partnera postaral. Jenže vraťme se zpět ke článku o tom, jak každý pátý končí s psychickými problémy.

Starost o člena rodiny je jednoduše zápřah. Kromě toho psychického hlavně fyzický. Představte si jen na chvíli polohovat starouška tak, aby neměl proleženiny a bylo mu v posteli pohodlně.

Konečně se dostávám k další stránce týhle nezáviděníhodný situace.

Tohle se mi přece hlavou honit nesmí, takhle se cítit nemůžu!

Asi první emoce, kterou si přiznáme všichni, je STRACH.

Je to přece náš (pra)rodič, člověk, který nás vychoval, chránil, ukazoval nám svět a bezpodmínečně nás miloval.

Dostane se z toho? Bude mít nějaký následky? Jak rychle se to bude zhoršovat? Co když se nedožije mojí příští návštěvy? A jak je na tom táta, zvládá péči o mámu? Neměl bych jezdit častěji? Co kdybychom rodiče přestěhovali blíž k nám?

Vypsala bych stovku dalších otázek, co mi teď jen namátkou víří v hlavě.

Pokud to není rodič náš, ale partnerův, jsou možná pocity strachu trochu menší, na druhou stranu je na nás poskytnout partnerovi zázemí a oporu, aby tenhle nápor zvládnul. A i to je náročný.

V některých z nás možná na povrch vybublá i trochu ostychu/studu/zhnusení (hodně expresivně řečeno) – co když budu muset mámu umývat a přebalovat? A není tahle emoce zase jen převlečený strach?

A teď se zkuste zamyslet nad tím, co se honí hlavou našemu starouškovi.

Nebojí se stejně, ne-li ještě víc? Nemá pocit, že bude překážet a přidělávat práci?

Máme to v sobě asi tak zakořeněný. Dokud jsme schopní se o sebe postarat sami, je nám hej, ale jakmile potřebujeme pomoc (a je jedno, jestli jen odnést pračku nebo pomoc odborníka, třeba zrovna doktora), připadáme si hloupě.

Přece nebudeme otravovat, o nic nejde, dřív jsme to taky zvládali! Tu pračku nějak vytáhneme sami, nebudeme volat mladým. Přeci dceři nepřiznám, že už musím mít plínku, protože mi občas pár kapek uteče. Občas se mi motá hlava a včera jsem na zahradě upadl, ale to bude jen tlakem (příklad mého dědečka, který si při jednom pádu rozbil hlavu).

Ať je to jak chce, naši starouškové si velmi dobře uvědomují, že máme svoje rodiny, životy a záliby a nechtějí nám náš rytmus narušovat.

Navíc představa toho, že by museli opustit dům, kde žili s partnerem posledních 50 let z důvodu, že už to jednoduše nezvládají, je pro ně naprosto nemyslitelná! Přesun do nového prostředí může být navíc výrazným stresorem (a zdravotní stav se může paradoxně zhoršit).

Pro představu přidávám odkaz na článek na webu pro aktivní seniory – https://www.i60.cz/clanek/detail/19402/kdo-se-ma-starat-o-seniory-rodina-nebo-stat.

Pokud byste se jich ale zeptali, jakou představu mají o tom úplném konci, drtivá většina by vám odpověděla stejně.

CHCI UMŘÍT DOMA. TAM, KDE JE MI DOBŘE.

Home care
Home care – zdroj obrázku flickr.com (vhines200, care home resident, Hoi An)

Jak se poprat s odcházením

Když se ukáže, že druhý rodič péči nezvládá (nebo už ani nežije), přichází asi to nejtěžší rozhodování v životě.

Dám starouška do ústavu nebo si ho vezmu domů? A jak vůbec taková domácí péče vypadá? Kolik stojí umístění do ústavu?

Dle mého názoru není nemocnice do začátku vůbec špatný nápad. Staroušek dostane vysoce odbornou péči, někdo se mu věnuje a do začátku může výrazně urychlit léčebný proces a starouška „nastartovat“. Nám pobyt v nemocnici dává čas vše promyslet, zhodnotit a případně začít jednat.

Zajistit vhodnou postel, pomůcky a vybavení (madla do koupelny a WC, zábradlí, chodítko atd.), upravit některé drobnosti v bytě. Probrat vše s rodinou, se zaměstnavatelem, psychicky se alespoň trochu připravit na to, co nás čeká.

V dnešní době už se téma domácí péče otevírá čím dál víc. Pokud se o tématu chcete dozvědět víc, podívejte se třeba na web www.paliativnicentrum.cz, kde se dozvíte spoustu informací a vlastně i námětů k přemýšlení.

Pokud si starouška necháte doma a rozhodnete se o něj starat, myslete taky na sebe. Nebojte se vyhledat odbornou psychologickou pomoc, čas od času (při dlouhodobé péči) využijte odlehčovací pobyty některých nemocnic (na pár dní se o starouška postarají, abyste měli čas třeba jen sami pro sebe nebo zařídit, co je třeba), využívejte služby pečovatelek a ošetřovatelek, které přijedou domů a pomůžou s některými úkony. Mluvte s partnerem o tom, jak to snášíte a co cítíte.

Na začátku to může být fakt těžký. Pro vás třeba proto, že se budete cítit trapně, až budete měnit plínky vlastnímu rodiči. Pro starouška, protože pro něj bude pro změnu výměna plínky obrovskou potupou.

Jenže nejen na začátku je to boj. Pokud péče o rodiče trvá již několik let, naše odhodlání a síly ubývají a někdy můžou prostě dojít. Z dřív krásného vztahu třeba mezi otcem a dcerou zbydou už jen hořkosladké vzpomínky. Staroušci se stanou nerudnými, sprostými (to se u některých nemocí stává), nechtějí si nechat pomoci, komplikují péči, jsou zmatení a vy tak nikdy nevíte, co můžete čekat při příchodu do pokoje. Už se společně nezasmějete ani nezavzpomínáte. Jak se chovat v takové situaci? Popravdě, sama nevím. Jasně, ústavní péče se vyloženě nabízí, ale co když se starouškův stav rapidně zhorší a já pak budu žít s tím, že jsem nebyla dost silná se o něj postarat až do konce? Může být člověk sobec a říct si, že už to prostě nezvládá?

A když už je konec blízko? Nebude to jednoduchý. Pokud nebude staroušek utlumený léky proti bolesti, může naříkat, křičet. Střídavě bude upadat do spánku nebo deliria. Nebude vás třeba poznávat. Bude méně a méně jíst a pít. Dojde k drobným změnám v obličeji (což bývá často chvíle, kdy se vám ozvou z nemocnice). Pár dní nebo i hodin před smrtí může dojít k poslednímu vzepětí – staroušek bude vypadat, jako by mu někdo vlil novou krev do žil. Jedná se opravdu o krátké chvíle a pokud bude lucidní, využijte je k tomu říct starouškovi, jak moc ho máte rádi.

O odcházení babičky je zde citlivě napsaný článek – https://peceosverodice.cz/jak-nase-babicka-umrela-doma/.

Až staroušek odejde, nebojte se ho pohladit a rozloučit se s ním.

Někteří z vás asi četli můj článek o dědečkovi, pokud ne, přidávám prokliky na ten první bolavej i druhej trochu kritickej.

Závěrem

Popravdě jsem nevěděla, jak poslední část nadepsat, takže nakonec jen závěrem.

Pokud se rozhodnete a odhodláte (a chce to fakt koule) postarat se o starouška doma, dáváte sami sobě malý dar.

Projdete si procesem smíření.

Nebudete si dělat falešný naděje, když vkročíte do dveří nemocničního pokoje a budete mít pocit, že zrovna dneska se mu daří lépe.

Doma uvidíte, že jsou dny lepší a horší, ale život každým dnem vyprchává víc a víc.

Nebudete se muset strachovat, jestli až příště přijdete do nemocnice, nebude na tom váš milovaný táta mnohem hůř než byl naposled.

Starouškovi prokážete obrovskou laskavost tím, že mu dopřejete klid a soukromí při jeho poslední cestě – nebude se muset o pokoj dělit s dalším trpícím člověkem.

Budete si moci říct, že se máte rádi, bez zvědavých uší z okolních postelí.

Strávíte se svým rodičem tolik času, kolik jste na sebe neměli už dlouhá léta.

Rozloučíte se.

A necháte ho odejít s vědomím, že zůstal doma.

S těmi, které nade všechno miloval.

 

Pokud jste tenhle neveselý článek dočetli až sem, patří vám v první řadě moje obrovské děkuju. Já sama jsem v průběhu musela několikrát nabírat dech, protože to není jednoduchý.

Ačkoliv nemám zkušenost s plnou péčí o kohokoliv z rodiny, jedno vím jistě – je důležitý o tomhle životním období mluvit v předstihu. S partnerem, abyste si ujasnili, jakou o tom máte představu a co je pro vás únosný (a věřte mi – jestli nesnášíte svoji tchyni, s velkou pravděpodobností se o ni budete na konci života starat). Ale taky s rodiči – citlivě tohle téma nadnést a zjistit, co je pro ně důležité a po čem opravdu touží, aby z tohohle světa odcházeli tak, jak si to přáli nebo alespoň tak, jak je to co nejvíc možné.

Přeju nám všem hodně sil, třebaže snad s velkou časovou rezervou.

A teď povídejte vy – jak se díváte na ústavní a domácí péči vy? Máte zkušenost s péčí o starouška u vás doma? Nebo můžete dokonce porovnat oba druhy péče a říct, co bylo ve výsledku „lepší“?

Mějte se krásně.

A nezapomínejte na svoje rodiče a prarodiče.

Terez

** zdroj náhledového obrázku – flickr.com (Tom Lee, The Armains´s grave)

Sdílením zachráníš jedno koťátko!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *