Skip to main content

Odcházení aneb o smrti zblízka

V pátek ráno jsem s vámi sdílela článek, kterej byl z nitra mojí duše. Úvod dnešního článku píšu následující středu. Už je po všem. Snažím se věřit tomu, že dědouška to nebolelo, i když doktoři si myslí opak. Teď už ho to nebolí. Zato nás moc. O to víc, že zpráva o jeho odchodu přišla na den a hodinu přesně 4 týdny po zprávě o úmrtí babičky. Během jednoho měsíce oblékáme podruhý černou a je to kurevsky těžký. Jedno si ale až bolestivě moc uvědomuju a je to i důvod, proč píšu tenhle článek. Zjistila jsem totiž jednu nepříjemnou pravdu.

Umírání se pro naši společnost stalo něčím, s čím neumíme zacházet.

„Dědečku, pohoupej mě na kolenou!“

„Mami, já chci tohohle barevnýho nanuka!“

Dokud všechno funguje tak, ja má a jak je to „běžný“, tak je to strašně super. Máme rodinu, která je plně funkční a všechno šlape jak na drátkách.

Jenže jak se říká: Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Stačí trocha nepozornosti nebo špatnej los a všechno se může změnit během okamžiku. A místo elánem nabitýho staříčka, kterej nám dělal k snídani bíly kafe a namáčel nám v něm rohlík, zahlídneme v těch neskutečně modrejch očích smíření. Smíření s tím, že vyměřenej čas už pomalu dobíhá.

Jsme postavený před hotovou věc a hlavně před jednoho obrovskýho strašáka lidstva.

SMRT.

Život je tragédie, která končí smrtí hlavního hrdiny.

A teď si nemyslete, že jsem pesimistická. Tohle je realita. To, co se odehraje mezitím, je jen na nás a vím, že ta tragédie může být ve skutečnosti skvělá jízda plná zážitků a štěstí od začátku do konce. Všechno totiž záleží na nás. Ale konci se bohužel nevyhne nikdo z nás (prozatím).

A když ten konec přijde, lidi kolem začnou zmatkovat, kličkovat, stranit se a vyhýbat se zodpovědnosti.

„Chci si ho pamatovat tak, jak vypadal, když byl zdravej. Chodit za ním do nemocnice by mě zničilo.“

„Nemůžu se o něj doma starat, nezvládl bych to. Musíme ho dát do nemocnice nebo do ústavu.“

„Co když umře, když u něj budu na návštěvě?“

„On pořád naříká, to přece nejde poslouchat!“

„Třeba už mě ani nepoznává.“

„Proč bych tam chodila, když už je v bezvědomí a neslyší mě?“

Moje máma se vybodla na práci, sbalila si tašku a poslední týden s ním byla v nemocnici na speciálním pokoji pro rodinu. Ano, i takový pokoje existujou, který umožňujou nejbližším rozloučit se a trávit čas s tím, kdo pomalu odchází. Víc info hledejte na stránkách Hospicu svaté Zdislavy.

Já jsem do nemocnice jezdila každý den na pár hodin. A věřte mi, že to je čas, kterýho si při vzpomínkách na dědečka budu hodně vážit. Když se na mě podíval, usmál se a pozdravil mě a bylo tak moc vidět, že je rád, že tam jsem, ta upřímná vděčnost – tu si schovávám. Tu chvíli, kdy mě držel za ruku a říká „neboj, dítě, neboj“ a mně se valily slzy z očí, protože jsem věděla, že já se bojím mnohem víc než on a uvědomovala si ten klid, kterej naleznul ve smíření s tím, co přichází.

A my jsme se to v průběhu let odnaučili. Snažíme se smrti vyhnout a nepouštět si ji k tělu. Nemluvit o ní, nevzpomínat na ty, co nás opustili. Málokdy si vezmeme nemocnýho k sobě domů, abychom se o něj postarali, ačkoliv dřív to bylo běžný. Nechceme se se smrtí smířit a proto od ní dáváme ruce pryč.

Měli bychom si ale uvědomit, že nedáváme ruce pryč primárně od smrti, ale od těch, kteří k ní už ruce natahují.

Není nic víc, než dát všem, co už jsou na konci, náš čas. Nestojí nás skoro nic. Ale jim dá hodně. Vědomí toho, že na tenhle předem prohranej souboj nejsou sami a že jim budeme stát po boku do posledního nádechu.

Zcela upřímně přiznávám, že to bolí. Brečela jsem každej den, budila se v noci v očekávání nejhoršího, dveře do pokoje se mi pokaždý otevíraly pekelně těžko, protože jsem nevěděla, co mě za nima čeká. Vlastně věděla – věděla jsem s železnou jistotou, že to nebude lepší. Ale pokaždý jsem je otevřela i proto, že moje máma mi ukázala, jak dokáže bejt člověk silnej.

Za ten týden jsem zjistila jedno – že tohle všechno bylo pro mě smíření. Věděla jsem, že odchází, že už se nevrátí domů, ale taky jsem věděla, že dávám, co mám. Každej pohled do jeho očí, pohlazení, krátkej rozhovor, to všechno jsem si vryla do paměti a jen tak to nezmizí.

Trochu se stydím za lidi, co smrt odmítaj akceptovat a svůj protest dávají najevo tím, že v posledních dnech a týdnech života nechávají svoje nejbližší samotný. Přijdou jednou dvakrát do týdne na hodinovou zdvořilou návštěvu a pak zas rychle pryč, protože umírání je přece hrozný.

Umírání je hrozný. Ale víte, co je ještě horší?

Stydět se sám před sebou. Za to, že jste byli srabi. Že jste se nerozloučili. Že jste ani jedinkrát nepomohli ve chvíli, kdy to bylo nejvíc potřeba. Protože druhá šance už nebude, fakt.

V úterý odpoledne jsem měla přijet na návštěvu. Nakonec jsem přijela dřív, než jsem plánovala, ale děda už byl na druhym břehu. Ani to mi nezabránilo, abych ho chytila naposledy za ruku, dala mu pusu na čelo a s pánem Bohem ho poslala za babičkou.

Bude to bolet ještě hodně a hodně dlouho. Ale sama před sebou mám čistej stůl. Strávila jsem s dědečkem spoustu času v dobách dobrých a věřím, že si s sebou nahoru odnesl vzpomínku na to, že jsem ho nenechala samotnýho ani tváří v tvář smrti.

Terez

P.S.: Včera večer vyšel článek na idnes – rozhovor se sestrou z hospice, která jezdí domů a stará se o umírající.

P.P.S.: Příště už to bude na veselejší notu, slibuju!

One thought to “Odcházení aneb o smrti zblízka”

  1. Narazila jsem na tvé stránky přes někoho na facebooku.. A předchozí i tenhle článek mě děsně moc rozbrečel.. vzpomněla jsem si na všechny které odešli.. táta, děda, děda, teta…. A vzpomněla jsem si, když mi zemřel v 15 táta.. tak že jsem k němu šla, těsně po jeho odchodu a řekla mu poprvý, že ho mám ráda.. strašně moc mě to mrzelo, protože jsem byla v pubertě.. a on byl rok nemocný… Utíkala jsem ke koním.. a nechtěla vidět, jak se ztrácí před očima.. jak nosí plíny.. A ještě dřív jsem se nechtěla moc fotit na dovolených, byla protivná když ke mě přišel vždycky s čajem když jsem byla nemocná.. Ale tvým článkem jsem si uvědomila, že jsem prostě dělala co jsem mohla.. v tom věku jsem si to nechtěla ani připustit něco takového.. A už to že jsem mu řekla, že ho mám ráda.. věřím že to ještě jeho duše slyšela.. A že on to chápe.. To všechno…

    Na podzim nám umřel dědeček.. s ním jsem poslední chvíle trávila s ním.. Byl špatnej, nepoznával.. ale nikdy nezapomenu ten jeho pohled modrých velkých očí.. A jak píšeš ty to smíření.. Hladila jsem ho, dala mu pusu na tvář a řekla že ho mám ráda.. babička mězitím volala sanitku.. saniťáci ho vzali na nosítka..a on jakoby se chtěl rozloučit, si ještě sedl.. a naposledy se v autě rozhlédl přes jejich dvorek.. Podle slov saniťáku potom upadl do bezvědomí.. a v nemocnici pak zemřel.. Ulehčil do babičce jak jen to šlo.. Nemusela se starat o jeho tělo, nemusela ho mít na očích, převlíkat.. Jak kdyby věděl.. Navíc když by ho odvezli, už by se nevrátil- babička by to nezvládla, převlíkat, tahat z postele.. 85 let je 85 let.. .. – sháněli proto nějakej dům poblíž, kde by se postarali.. Ale on to za nás zařídil jak nejlíp mohl.. A zemřel po dni, když babička s dědou spolu byly 50 let.. prostě si počkal..

    Další děda zemřel 1.1. počkal si.. až oslavíme alespoň toho silvestra.. nechtěl nám to kazit..

    A poslední teta.. Děda umřel a ona několik let žila sama v bytě.. Jezdili jsme tam, ale člověk to nezvládal několikrát týdně.Byla tam sama.. Na štědrý den jsme ji museli zavolat záchranku.. Strávila tam dva týdny.. a byl ana tom hůř a hůř.. Její dcera si ji vzala k vnučce domů, aby se o ní chvíli postarala.. Teta strávila týden v domě plný lásky..běhala tam malé pravnoučátko, které se jí furt na něco ptalo.. A k tomu se tam narodilo miminko.. Několik let strávila sama v bytě a měla tam tolik lásky.. Až to opět vyřešial po svém.. a to že v tichosti odešla.. Dcera je z rakouska musela se vrátit a řešila opět někde kde by se o ní postarali.. Věřím že něco mezi nebem a zemí je.. že i ten člověk to musí „dovolit“.. už té duši odejít.. vyřešit nějaké věci a tak..

    No rozepsala jsem se.. Asi to ani nemusí číst.. já jsem si vzpomněla na ty milovaný.. a díky za článek ♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *