Jedna slavná blondýna zpívala, že „Diamonds are a girls´ best friends“. Nebudu zapírat, diamanty jsou prostě krásný a podle mě by si každá holka měla jednou za život udělat radost a něco si s těmahle kamínkama koupit, i když všichni víme, že přízvisko „krvavý“ nedostaly jen tak pro nic za nic. Jenže nesmím zapomenout, že diamanty jsou nejen exkluzivní doplněk, ale taky způsob, jak investovat. Takže voilá, vítej v příběhu o Diamantovym klukovi.
Diamantovej kluk se mi vždycky líbil. Byl vysokej, vysportovanej, tmavý vlasy, pěkný oči, chytrej a vtipnej. Zájem z jeho strany žádnej, měl radši jiný typy. Ale co, byli jsme kamarádi, studovali spolu a bylo to oukej. Po prázdninách jsme se potkali, já měla pár kilo dole, začala o sebe víc pečovat a on se začal víc zajímat. Psal mi smsky, scházel se se mnou v naší školní kantýně, galantně mě chytal kolem pasu, večer mi volal a povídal si se mnou… A já věděla, že má přítelkyni, tak o co mu jde? Moje slepice pochopitelně vyvozovaly závěry (ten tě balí!) a málem už plánovaly jména našich dětí. A já pořád čekala, jestli se z toho něco vyvrbí.
A taky že jo. Období alá balení netrvalo moc dlouho a Diamantovej kluk mě pozval do showroomu na výstavu diamantový kolekce pro jakousi Miss soutěž. Udělalo mi to radost, ne že ne, kdo to kdy viděl, aby se kluk zajímal o šperky, ale stejně jsem pořád cítila nějakou levárnu. Tak jsem mu na to kývla a vyčkávala. Hezky jsem se na to musela obléct, asi abych nedělala ostudu, a sešla se s ním. Diamantovej kluk byl nadšenej, říkal, že mě představí svojí kamarádce a něco mi o diamantech poví. Přišla jsem do showroomu, uvařili mi kafe a začali jsme si povídat. Nakonec to bylo docela příjemný, dozvěděla jsem se o diamantech obecně spoustu věcí, a jelikož jsem lačná po nových informacích všeho druhu, tak se mi to fakt líbilo. Když mi pak nabídli, abych se zúčastnila přednášky o diamantech, tak jsem vlastně nic nenamítala a souhlasila.
 |
| zdroj: flickr.com, Kim Alaniz |
O pár dní později už jsem si, já bláhová, kupovala černý kalhoty, protože na tuhle přednášku už jsem musela být vážně nóbl. Bílý tílko, sáčko, boty na podpatku, hezky nalíčit a hurá za Diamantovým klukem. Tam nás vyzvedla jeho kamarádka, naložila do auta a vyrazila směr Nupaky za Prahou. Hezkej hotýlek to byl. Zalezli jsme do sálu, dostali vodu, kafe, znáš to. Pěkně nás usadili a přednáška mohla začít.
V tu chvíli jsem začala tušit, že to není žádná jen tak přednáška. Byla to solidní manipulace potenciálních zákazníků jedný nejmenovaný společnosti, která se zabývá obchodem s diamanty. Kupte si šperky s diamanty, jen tady za ně místo 120 tisíc zaplatíte 80! (Ptám se sama sebe – jak si ten kluk mohl myslet, že na to mám peníze?) Nominujete se do našeho diamantovýho klubu, a když budete lanařit další, budete mít provize a s vámi i další milion lidí, co jsou nad vámi! (Takže klasický letadlo, že jo.) Diamanty jsou byznys, jejich cena roste a prostě jednou, jednou za to budete mít vážně majlant! Nejhorší na tom bylo, že jsem sama na sobě cítila, jak je ta manipulace dobrá. Začnou se ti trochu potit ruce, do mysli vkrádat myšlenky, jaký by to bylo a kolik by to vyneslo, svítěj ti oči… A pak jsem se rozhlídla kolem sebe a rychle mě ten pohled vrátil na zem. Ty lidi kolem mě vypadali jako zhypnotizovaný, žrali každý slovo, co ten jouda na pódiu vypustil z pusy a nejvíc teda Diamantovej kluk a jeho kamarádka, horlivě přikyvovali a místo zorniček měli kalkulačku. Naštěstí přišla pauza a věta „Nezapomeňte si vyzkoušet naše úžasný šperky!“
A tak nakonec proč ne? Tak jsem se jala zkoušet všechny ty prvotřídní šperky, a jelikož jsem si něco z přednášky zapamatovala, tak se obrátim na diamantovou kamarádku a ptám se jí: „A když se do šperků vsazují horší kameny, proč si nemůžu na začátku koupit investiční kámen, kterej mi bude vydělávat víc než ty nekvalitní kameny ve špercích?“ Čekala jsem nějakou chytrou odpověď, která mi vezme vítr z plachet, ale tohle teda rozhodně ne: „No, protože se to tak prostě dělá.“ Aha. Měla jsem chuť servat kabát z ramínka, popadnout kabelku a zastavit první auto na silnici před hotelem, který pojede. Skrblík ve mně se ale projevil – máš zaplacenej oběd, koukej to vydržet. Jasně, zatnout zuby, přetrpět druhou půlku přednášky, naházet do sebe oběd a co nejrychleji pryč.
Druhá půlka byla ještě lepší manipulace, za tohle by měli dostat metál. Ale já už byla trochu imunní a taky zpruzelá, poslouchala jsem ty plky a bavila se pohledem na ty okolo, protože to fakt žrali. Po velkolepém aplausu na konci jsme se pomalu odebrali na oběd. A nemohlo mi neujít, jak si diamantová kamarádka vytahuje nějaký papíry z tašky a spolu s Diamantovym klukem kujou pikle. Aha, je to tady. Podpis smlouvy se zhypnotizovanou blbkou. Mám utýct teď nebo až za chvíli?
Ale ne, ten OBĚD! Doufám, že mě nechají aspoň v klidu najíst… A nechali. Dokonce ani nemluvili. A pak že to teda podškrábnem. Tak jsem jim s velkou slávou řekla, že ne. Že jsem studentka, která si tohle prostě dovolit nemůže. Argument Diamantovýho kluka byl nasnadě, prý on je taky student. Tak jsem odpověděla, že si dokážu představit lepší využití peněz než na šperky. A na to už mi neměli co říct. Naložili mě do auta, zkusili bezúspěšně ještě jednu nátlakovou akci, vyložili mě na Chodově a já od nich mazala co nejdál. Tváře mi hořely, ale byla jsem na sebe pyšná. A večer to náležitě ořvala.
Diamantovej kluk se od tý nepovedený náborový akce neozval. Ani jednou.
Já se za dva týdny dala dohromady s Architektem.
A kdykoliv si na tenhle smutnej kousek mý velmi krátký historie s Diamantovym klukem vzpomenu, vybaví se mi vdova Kubátová, která to v Byl jednou jeden král řekla jasně, a já se toho držím: „A to si pak chleba posolím diamantama? Nebo náušnicema?“
