Skip to main content

Jak nejsem (snad) těhotná, ale málem úplně plešatá

Pořád jsem na něj musela koukat. Chodila jsem kolem něj po špičkách a čekala, že se to nějak vyvine. Že se to určitě samo nějak vyřeší. Jenže ta nejistota..Představila jsem si, že se odhodlám a chopím se ho, ale ta představa toho, že mi možná ukáže, že je to to, co nechci, mě upřímně hodně děsila. A o čem že to mluvím? O těhotenském testu!
zdroj: flickr.com (Stéfan)

Děti chci. Oba je chceme. Mluvíme o nich, o jménech, jestli jedno nebo dvě. Tak nějak počítáme s tím, že v budoucnosti se naše rodina rozroste. Do té doby chceme ještě poznávat svět, užívat si jeden druhého a dělat to, co nás baví.
Vloni jsem vysadila z důvodu očisty organismu HA. Původní plán byl na tři měsíce. Nu, když už jsem byla dva měsíce bez cyklu, koupila jsem si těhotenský test. Jen tak pro jistotu, i když jsem věděla téměř s železnou jistotou, že není důvod se obávat. Ale nepoužila jsem ho. Za pár měsíců jsem si došla k doktorovi, který mi řekl, že mám něco jako hormonální útlum, že mám čekat a za další čtvrt rok přijít na kontrolu a případné vyvolání. Takže jo, došla jsem si na vyvolání, protože moje tělo se rozhodlo, že nějakou sliznici už nepotřebuje. Na tohle rozsáhlý povídání o mojí skoro menopauze se teprve chystám. K HA jsem se nevrátila a spoléháme se teď na osvědčenou latexovou klasiku.
Každopádně cyklus se vrátil. Je to teda bída a navíc pěkně bolestivá. Ale lepší něco než nic. Průměrně čekám tak 30 – 35 dní. Nebo jsem čekala až doteď. 40 dní už je za mnou a cyklus pořád nikde. Jsem kliďas, ale tohle mě v mém klidu úplně nepodpořilo.
Řekla jsem o tom Architektovi. Jsme tak nějak smíření s tím, že kdyby to teď přišlo, tak to přijmeme tak, jak to je a budeme mít ještěrku o pár let dřív. Takže jsme vlastně i docela vtipkovali. Protože dokážete si při naší frekvenci vídání se a s tím spojeným intimním životem představit ještě splodit potomka? Já ne. Jak řekl Architekt, to by musel bejt ale pěknej Ninja! Ale…
Ta pochybnost tam byla. Žádná ochrana není stoprocentní. Podle pochybně počítanýho kalendáře jsem dokonce víkend, kdy jsme se viděli, měla největší šanci otěhotnět. Ale pořád mě to nedonutilo sáhnout do krabičky pro test.
Protože to je ten nejhorší úkon. Můžete se přesvědčovat, racionálně zdůvodňovat a obhajovat, proč to možný není. Ale někde úplně vzadu je to semínko pochybnosti. Nebo spíš statisticky podložené studie, které udávají ochranu na cca 97%. Tři procenta si jednoduše upletou nechtěnýho sviště. A co když jsem zrovna v tomhle procentu já?!
Architektovi jsem napsala, že tuhle nejistotu prostě nevydržím a udělám si test. A taky že jo. Došla jsem domů, přečetla návod, načůrala do kalíšku, chvíli počkala (viz návod) a ponořila tyčinku. Takhle se mi ruce neklepaly už dlouho. Koukáte, jak se postupně zbarvuje lehounce dorůžova celá tyčinka a čekáte, jestli se objeví jeden proužek. Nebo dva.
Objevil se jeden. Dost zřetelně.
a takhle to dopadlo
Druhý ani trochu. Začala jsem zas dýchat a ulevilo se mi. Takže podle všeho to spíš vypadá, že se mi vrátila moje dívčí menopauza…
Na chlapa bychom se setsakra zlobily, kdyby nedorazil na plánovanou schůzku. Proužku, jsem docela ráda, že ses opozdil. Čekám tě až za pár let!

Moderní stalking

Na tenhle článek mě přivedl nový tag na instagramu – #radasleduji . Když se na něj podíváte, tak zjistíte, že tam těch fotek moc není, ale jde vlastně jen o jedno – označit toho, koho s oblibou sledujeme. A nebo snad označit toho, komu se chceme vetřít do přízně?

Jsem jedovatá, já vim. Ale tohle je prostě postavený na hlavu. Mně se koncept instagramu fakt líbí, sama tam mám účet (odkud pocházejí některé fotky) a jasně, sleduju lidi, ať už jsou to moji kamarádi, nebo i bloggeři a lidi mně sympatičtí. Já jsem ale od začátku přistupovala k instagramu s opatrností. Je to stejný jako s jakoukoliv jinou sociální sítí – pouštíme si někoho do soukromí. Takže teď jsem po 156 týdnech existence svého účtu na instagramu přidala první fotku, na které je vidět (částečně) Architekt. Ze mě tam uvidíte maximálně nohy nebo ruce. Můj účet na IG je postavenej na momentkách, věcech, který se mi líbí, dělají mi radost. Okamžicích, který stojí za to si zapamatovat. Když projedu svou historii, vzpomenu si, jak mi bylo a vyplave na povrch spousta vzpomínek, které jsou jinak ukryté pod nánosem nových věcí.
Pro mě je IG vlastně takový „life reminder“. Ale pro spoustu lidí je to způsob vyjádření sebe sama, exhibice, provokace, hýčkání svýho ega a v neposlední řadě i možnost upoutat na sebe pozornost. No jo, ale není to trochu kontraproduktivní?
zdroj: flickr.com (Patrick Nygren)
Zcela upřímně si myslím, že v současné době si kdejakej prasák přijde na IG na to svoje. Ať už úchyl (focení zadků, prsou, nohou až ke garáži), tak i pedofil (všechny ty malý roztomilý dětičky, o který se prostě M-U-S-Í-M-E podělit), ale i zvrhlej fetišista. To vám to vůbec nevadí, že si možná právě nad vaší fotkou někdo dělá dobře? Kdyby na vás vykoukl úchyl z křoví s vytaženou výbavičkou, asi by se vám to nezamlouvalo. Tak proč vás tohle ani trochu neznepokojuje?
A abych se vrátila k tagu, který jsem zmínila na začátku. Víme, kdo si co koupil, kde byl, že má nový tetování a dal si první letošní zmrzlinu. Víme dokonce, jak vypadá její/jeho partner, kde jsou a co právě dělají. Protože všechno najdeme na IG.
Ale víte, jaký kafe má nejradši vaše máma?
Jakou barvu by si na sebe nikdy nevzal váš táta?
Co dneska dělá váš sourozenec?
Jak se jmenuje poslední kluk, se kterým randila vaše nejlepší kamarádka?
Možná byste měli jen na chvíli přestat sledovat lidi, kteří vás ani neznají a věnovat se těm, kteří za to budou vděční a odmění se vám. Třeba jen obyčejnou láskou.

Recenze: Mikyna Coffee and Food Point

 

Byla jsem z toho jednu dobu docela upřímně zoufalá. Když jsem se s holkama chtěly o víkendu sejít někde na kafe, tak jediná možnost byly kavárny v obchodních centrech – Costa, Coffeeshop a jiné menší kavárny (frenčízy). Ale pořád tu chybělo něco..jiného. Něco, co bude osobité, originální a kde se budou moct lidi scházet i o víkendech. Mikyna tohle splnila a navíc sem můžeme zajít v sobotu. Konečně! A jaká Mikyna je?

Mikyna
Mikyna v kuchyni je původně blog. Blog dvou lidí s vášní pro vaření, ačkoliv každý z nich má rád něco jiného. A jejich společná cesta se zatoulala i na ulici 5. května v Liberci, kde na začátku roku 2015 otevřeli malou bistro – kavárnu (dříve zde sídlil Jas – zdravá výživa).
Když kolem procházíte, okamžitě vás Mikyna upoutá. Velká okna alá výkladní skříně, ve kterých rovnou sedí lidé, kolem sebe polštáře, vybavení veskrze z obyčejné překližky a nad hlavou visí originální origami lustry. Tohle já ráda, a tak netrvalo dlouho a do Mikyny jsem se zatoulala. Nejdřív sama, trochu nasát místní atmosféru a zjistit, jestli si budeme rozumět 🙂
A Mikyna nezklamala. Miluju klasické espresso (takové), ale ne moc kyselé. Mám radši zemitou chuť a ne tu, kdy mi obličej začne dělat tohle:
Homer – zdroj (http://www.simpsoncrazy.com/content/pictures/homer/HomerSourball.gif)
A espresso v Mikyně je super. Chutná mi (a poznám to hned, protože bez mléka a bez cukru je to prostě to nahatý kafe, jak má být) a navíc je za krásných 35 korun. Kromě espressa jsem vyzkoušela i filtrovanou kávu. Na výběr jsou alespoň tři druhy (pražírna The Barn) a rozhodně stojí za ochutnání. A co je důležité, kávu vám udělají i se sojovým mlékem, takže všichni s intolerancí na laktózu mají v Mikyně vyhráno!
filtrovaná káva a karamelový dortík
Kromě kávy si můžete dát i skvělé domácí limonády. Já ochutnala malinovou s tymiánem a byla prostě výborná! Zvláštností je espresso – cola. Taky jsem ochutnala a..Zajděte si taky 😉
A nebyla by to správná kavárna, kdyby neměli i něco na zub. Výběr je obrovský! Čokoládová pěna, čoko košíčky s karamelem, pomerančový či mrkvový dort a mnoho dalších! Ze slaných jsou pak v nabídce různé chlebíčky a quiche. A pozor! Mikyna opět myslí i na ty, kteří nemohou a nebo nechtějí jíst vše, takže najdete dobroty bez lepku, bez laktózy, vegetariánské a dokonce i veganské. Třikrát hurá!
Espresso a čoko pěna – mňam!
A aby óda na tuhle kavárnu byla kompletní, musím zmínit jejich obědové menu. V týdnu nabízejí každý den polévku a dvě hlavní jídla. Za menu polévka – hlavní jídlo zaplatíte kolem 120 korun a budete dobře a hlavně kvalitně najedení. Já naposledy vyzkoušela čočkovou polévku s rajčaty a byla skvostná.
Pomyslnou třešničkou na dortu je to, že si zde bez ptaní a bez poplatku můžete dopřát obyčejnou kohoutkovou vodu (na což já jsem pes a jinou si nedávám).
Milý a hlavně ochotný personál je skoro samozřejmostí. Takže jestli do Liberce, tak rozhodně sem! Doporučuje 9 z 10 Terez 😉
P.S. Naprosto žeru jejich hrnečky a talířky! Velká krása 🙂

Přelouskáno

Kniha je úžasný společník. A já využívám každé chvilky, kterou s ní mohu strávit, ať už s papírovou nebo elektronickou. Nedávám si žádná předsevzetí, kolik knih chci za měsíc přečíst. Nedá se to odhadnout, pořád něco podnikám, takže čtu, když je možnost. Nejvíc toho přečtu při cestě za Architektem, pět a půl hodiny ve vlaku je moře času na čtení (nebo sledování seriálů). Takže vzhůru do mojí knihovny!

Ještě malá vsuvka hned na začátku. Asi jsem podceňovala naši krajskou knihovnu, každopádně jsem nedávno zjistila, že se tam dají najít i velké knižní novinky. Jasně, občas je fronta rezervací pekelná, ale dá se to vydržet a navíc, od každé knihy mají vždy alespoň 5 výtisků, takže to docela frčí 😉 Můj tip je, abyste se rozhodně mrkli do knihovny ve vašem městě, třeba zjistíte, že máte současný bestsellery na dosah ruky a navíc zadarmo (teda skoro,u nás stojí rezervace SEDM korun)! Já už mám vytipováno dalších pět knih, které si prostě musím půjčit 🙂
UPDATE: Knihy jsou rezervovány, tak třeba na takovou Analfabetku jsem na krásném 35. místě ve frontě rezervací 😀
1) Jussi Adler Olsen – Marco
Jussi Adler Olsen – Marco
Od Olsena jsem přečetla ze série s hlavním vyšetřovatelem Karlem Morckem zatím všechno. Dělal mi společnost v letadle (staženo do Kindle), když jsem nemohla nebo nechtěla spat. Marco je jediná kniha, kterou mám ze série v papírové podobě.
Líbí se mi koncept knih. Jednotlivě popisované děje, které se v určitou chvíli v knize potkají a poskytnou tak kýžené rozuzlení.
Karl je zvláštní brouk a jeho oddělení Q docela přehlídka existencí, ale postupem času jsem si všechny postavičky příběhu zamilovala. Asad a jeho velbloudi jsou věčným tématem 😀
Jestli máte rádi severskou detektivku, rozhodně ji zkuste.
A co víc, přijde mi, že Olsen se snaží dostát tomu, aby „spravedlnosti bylo učiněno zadost“. Jak? Čtěte a uvidíte 😉
2) Ostré předměty (orig. Sharp Objects) – Gillian Flynn
Gillian Flynn – Ostré předměty
Na Zmizelou byla v knihovně šílená fronta,takže jsem popadla její další knihu. A popravdě jsem se musela hodně přemáhat, abych knihu dočetla. Celý mi to přišlo až moc šílený. Narušená hlavní hrdinka, její matka, pošahaná sestra. Celou dobu jsem měla pocit, že se tam vlastně nic neděje a finální rozuzlení přišlo jen tak náhodou na čtyřech stránkách.
Kdybych měla na základě téhle knihy číst něco dalšího od autorky, tak to vzdám. Ale Zmizelá snad udělá větší dojem.
UPDATE: Zmizelá už čeká na přečtení 😉
3) Hvězdy nám nepřály (orig. The Fault in our Stars) – John Greene
John Greene – Hvězdy nám nepřály
Tuhle knihu jsem si musela jít půjčit do dětského oddělení (zdravím svého fyzikáře z gymnázia). Celou jsem ji zhltla během osmihodinové cesty vlakem, a to jsme ještě zvládli asi čtyři díly seriálu.
Chvíli jsem se smála, chvíli brečela (lépe řečeno zaháněla slzy). Čte se skvěle, je napsaná tak..syrově, ale přitom s citem. Těžko pochopit, jak se žije lidem,kteří vědí téměř na 100%, že zemřou mladí.
Pokud nemáte rádi hodně černý humor, bude to pro vás asi tvrdý oříšek, ale věřte mi, ze stojí za to ho rozlousknout.
4)Manželovo tajemství – Liane Moriarty
Liane Moriarty – Manželovo tajemství
Nouzovka, kterou jsme si odbyli povinnost nákupu u Knižního klubu. Moc šancí jsem tomu nedávala, ale kniha mě překvapila.
Příběhy třech žen a jejich rodin, které se v určité chvíli protnou a jsou provázané víc, než by se mohlo zdát.
Co byste udělali, kdybyste náhodou našli dopis svého živého muže, který začíná slovy:“Pokud tento dopis čteš, jsem už po smrti.“?
Robin Cook – Muž, který si hrál na Boha
Velké zklamání. Robina Cooka mám ráda, přivedla mě k němu mamina. Všechny jeho romány jsou „thrillery z lékařského prostředí“. Umí je psát skvěle (nebo mi to tak dřív přišlo) a tohle se jednoduše nepovedlo. Celá kniha se točí kolem zakřiknuté manželky a paranoidního manžela závislého na lécích. Dočetla jsem, bylo to jen 200 stran a doufám,ze příště natrefim na lepší titul. Jeho knihu jsem nečetla dlouho, takže buď jsem se dřív spokojila s málem, nebo měl jen slabou chvilku (v což pevně doufám).
Uf, máme to za sebou! Doufám, že vás třeba něco zaujalo a máte další to-read knihu na svém seznamu 😉
Terez

Obyčejný, ale bohatý život

Díky moderním technologiím jsme spojeni s celým světem. No ne, vážně. Věděli jste, že dva zcela náhodně vybraní jedinci kdekoliv na světě se znají přes sedm lidí (přátel – přítel přítele atd.)? Neskutečný co? Cestování, poznávání nových lidí, ale hlavně sociální sítě smrskly vzdálenost mezi lidmi na pár vteřin a pár kliků myší. To by mělo ale znamenat, že máme hodně času na všechno ostatní! Nebo ne?
zdroj: flickr.com (Graham Holliday)

S Architektem to už přes rok táhneme na dálku. Společné bydlení už je za humny, na což se popravdě hodně těším, protože to není žádná hitparáda. Ale zvládáme to, vidina společné budoucnosti je krásná a žene nás kupředu. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že se nebojím. Bojím. Přeci jen rok o samotě udělá svoje a uvidíme, jestli to nebude trochu boj být spolu pořád a ne jen o víkendech. Za tu dobu jsem měla ale dost času na to uvědomit si, jak snadno život sklouzává do stereotypu. K tomu se přidaly i občasné výměny názorů s mámou, která mi vyčítá přílišnou „aktivitu“ u pc. Ale má pravdu, já to vím (ostatně maminky mívají většinou pravdu, což?).
Přišla jsem na to, že opravdu trávím u počítače až nezdravě mnoho času. Omlouvám to dokola tím, že si píšu s Architektem, když už spolu nemůžeme být. Jenže! Když si večer zavoláme, povíme si obsahově to samé, co bychom jinak psali celé odpoledne, ještě se u toho vidíme (chvála tomu, kdo vymyslel Skype) a za půl hodiny můžeme s klidným srdcem zavěsit.
Možná, že facebook, twitter, instagram apod. spojuje lidi, ale bohužel jen obrazně. Ve skutečnosti nám ten opravdový život a opravdoví lidé unikají. Při očním kontaktu jsme nesví, při živé konverzaci nenacházíme ta správná slova, protože nemůžeme větu třikrát vymazat a v neposlední řadě ani nevnímáme, co se děje kolem nás, protože Farma na Facebooku / Candy Crush Saga / Simpsonovi nás zaměstnávají ve chvílích volna.
Já se s tím rozhodla bojovat. Nechci skončit sama jako kůl v plotě, který místo v plotě je zapíchlý na židli před počítačem a čeká, až se jeho život obrátí o 180 stupňů. Takže co dělat proto, abych nezakrněli?
1) Chodťe pěšky.
Hned první bod a taková hovadina, co…Ale máte jedinečnou šanci někoho potkat (ať už kamaráda nebo třeba v případě někoho singl i potenciálního partnera) a popovídat si. Máte šanci užít si hezký den, kdy svítí slunce a dokonce se můžete i opálit. Máte čas přemýšlet o všem, co se dělo, děje a bude dít kolem vás. A nesmíte zapomenout na to, že děláte něco pro svoje zdraví (10 000 kroků denně, víme?).
takhle to vypadá, když ráno chodím do práce..:-)
2) Čtěte.
Já to poznala na vysoké. Byla jsem zvyklá číst, ale s náporem učení jsem téměř přestala. A pak jsem debatovala s lidmi a zjistila, že mám problém se „vymáčknout“. Nemohla jsem najít ta správná slova, pořád opakovala ty stejná a zadrhávala jsem se v řeči. Fuj! Možná to zní jako sci-fi, ale čtením knih si zvětšujete slovní zásobu a zároveň i všeobecný přehled. A navrch pak máte téma k dalším hovorům!
Dva nejoblíbenější žánry – vaření a detektivky 🙂
3) Choďte za kulturou.
Nedávno jsem koukala na program kin a zcela upřímně jsem se zděsila, když jsem viděla, kolik stojí jeden lístek. Pak jsem se podívala na program divadla a zjistila, že pokud nesedím v první řadě, stojí mě lístek míň než ten do kina. Takže jsem si vybrala divadlo. Zaprvé (s nadsázkou), uděláte ze sebe slušně vypadajícího člověka. V dnešní době je to nehoráznost (aka pohorky do Národního fakt ne!) a výmluva typu – všichni na to pečou, proč já bych se měla oblíkat slušně, neobstojí. Zadruhé, opět rozšiřujete svůj přehled. Některé hry jsou legendární, tak proč je nevidět a nezasmát se? Najděte si recenze her, ať nejste zklamaní a vyberte si žánr, který vás baví. Jasně, i vás, stejně jako moji maminu, určitě potká „Peer Gynt v Národním, kdy jsem po třech hodinách prosila, aby už byl konec, protože ani Boris Rösner to nezachránil“, ale stejně tak můžete jít do kina na film, kterej bude totální propadák.
Pokud jste fandové hudby, jděte na operu, nebo operetu! Já jsem propadla kouzlu Metropolitní opery v New Yorku a jejich přímým přenosům do kin. Lístek je dražší (kolem 300 korun), ale kvalita je diametrálně odlišná od té české. Díky kamerám máte na operu jedinečný pohled ze všech stran a úhlů a hlavně bez vysokých lidí ve vašem zorném poli, podíváte se do zákulisí, jak se chystá scéna. A ta výprava! Naposledy jsem viděla Jezerní paní a jedním slovem nádhera! Brzy snad napíšu víc. A btw, konečně vylezl nový program na nadcházející sezonu a je na co se těšit! Podívejte se tady.
Jezerní paní (zdroj: http://www.metopera.cz/dap.html)
A nesmím zapomenout na koncerty. Tam máte šanci narazit na lidi, kteří mají podobný nebo dokonce stejný hudební vkus a možnost si popovídat se zvyšuje. Tak šup, co se děje dnes večer ve vašem městě?
Jako poslední bych se ráda zmínila o různých besedách. Z těch posledních, které jsem navštívila, zmíním třeba tu s Pavlem Maurerem (Nejezte blbě!) nebo s Adamem Gebrianem (kritik architektury). Naši pro změnu chodí na besedy týkající se Liberce, ať už o libereckém podzemí, válečných křížích, historii města apod. Dozvíte se zajímavé věci, poznáte lidi, o které se třeba zajímáte o obohatíte se.
4) Objevujte nová místa.
Zvyk je železná košile. O tom není pochyb. Ale proč ten zvyk nezměnit? Moje teta, která měla kavárnu, s oblibou říkala – když přišel někdo, kdo sem chodí pravidelně a nevybral si napoprvé, stejně si nakonec dal to, co vždycky. Změňte to! Dělejte malé krůčky, kupte si jinou kávu, jiný zákusek, sedněte si k jinému stolu, nechte se inspirovat přáteli a vyzkoušejte nový podnik! Možností je tolik a jen tak se nevyčerpají!
5) Naučte se být sami se sebou.
Jak už jsem zmínila v minulém článku, jen vy se sebou musíte vydržet celý život. Pokud potřebujete mít všude společnost (mladý kuřátka záchod nevyjímaje), jednou pro vás bude samota trýznivá. Já sama objevuji postupně kouzlo „mých“ dýchánků v kavárně. Neříkám, abyste jen seděli a nic nedělali. Vezměte si knihu, noviny a čtěte si. Připravujte se (ať už do práce nebo do školy). Poslouchejte lidi kolem sebe. Vnímejte tempo a atmosféru míst, ve kterých se nacházíte.
6) Omezte komunikační technologie.
Mobil, počítač, tablet. Používejte hlavně tu jednu ověřenou komunikační technologii – svůj jazyk. Mluvte, poslouchejte a bavte se.
Nejsou to žádný rady alá objevila jsem Ameriku. Vlastně jsou to úplně obyčejné činnosti. Ale chyťte se za nos a přiznejte si, jak často alespoň jednu z nich provozujete. Hm?
Pusu, Terez

Svět se zbláznil, držte si klobouky!

Něco se děje. Asi se blíží konec světa, apokalypsa nebo vyhynutí lidstva na blbost. Včerejší návštěva pošty byla teda rozhodně generálka.
Holuby a bacily?

No jo, doporučený psaní se nevyhne čas od času nikomu. Mířím si to na poštu v tu nejmíň vhodnou dobu (jak jinak) kolem třetí hodiny odpoledne. Najednou se přede mnou na náměstí objeví obrovská záře. Víte, já mám neonový barvy náhodou docela ráda. Ale mít svítivě oranžový legíny a podkolenky a neonově růžovou bundu, to je i na mě moc. A aby to bylo vyladěný do posledního detailu, na hlavě měla kapucu s ušima. Vypadala asi nějak takhle:
neonová medvědice
A aby nedošlo k omylu, neonová medvědice byla asi padesátiletá fortelná ženská. Ale tak proti gustu..
Na poště jak jinak než milion lidí. Vezmu číslo, sednu si, abych vyplnila ještě podací lístek. Přede mnou přichází kluk k okýnku. Asi bych si ho normálně nevšimla, ale ve chvíli, kdy se před okýnkem zastavil, rozkročil se asi tak na míru sudu a zarazil ruce do kapes. Korunu tomu pak nasadil, když se začal v bocích tak nějak pohupovat ze strany na stranu a vypadalo to, jako když větrá výbavu.. Dojem asi takový:
hlavně stabilní základna!
A vrcholem všeho byla vitrína s knihami o holubech a bacilech (foto v úvodu). Zaprvé, ty kresby na přebalu jsou prostě odporný! A zadruhé, tohle fakt chceme číst našim dětem před spaním? Takový věci se snad s dětma řeší doma a tak nějak privátně..
Došla jsem si spravit náladu do Mikyny. Skvělá čočková polévka s rajčaty (30 korun), klasicky výborný kafe (35 korun) a nakonec naprosto mňamózní malinová limonáda s tymiánem (35 korun). Tahle kavárna si mě získala a rozhodně se o ní brzy zmíním.
Nechci, abyste si mysleli, že jsem nějaká nerudná fuchtle. Ale včerejšek měl prostě grády. Lidi nefotím, přijde mi to neetický, tak doufám, že vám moje kresbičky budou stačit 🙂
Buďte věrní black and white a držte nohy u sebe!
Terez

Slepičí úlet

V tuhle chvíli jsem trochu konsternovaná tím, co se kolem mě, o mě beze mě a díky mě děje. A vůbec to jako nechápu! Nutí mě to se zamyslet nad tím, kde ostatní lidi berou tolik času, že ho mají tolik, aby se starali, co dělám já?!

zdroj: flickr.com (Tambako The Jaguar)

Včera byl vážně nádhernej den. Vypadla jsem z práce a jela s našima do Jizerek trochu vyvětrat hlavu. Potkali jsme naše známé, zastavili se u nich na čaj a na naprosto dokonalý pracny (ten recept vám snad budu muset přidat, protože to bylo fakt něco) a nakonec jsme si dojeli na Prezidentskou chatu na menší večeři. Úplně obyčejný den, který by byl naprosto dokonalý. Jen bych se večer nesměla dozvědět, že jsem zavdala příčinu k tomu (nebo jsem minimálně jako jedna z příčin posloužila), aby se rozkmotřily dvě holky, aniž bych o tom věděla!

Královka

 

Děcka, zcela upřímně mi povězte, kde ten čas berete. Čas na to řešit úplně cizí lidi a věci, který vám řešit prostě nenáleží. Kde ve svým mozku berete tolik kapacity na to, abyste tam nacpali haldy něčeho, co vás
a) nikam neposune
b) nijak neobohatí.
K čemu vám to je řešit, že támhle Anča z horní dolní údajně řekla, že máte křivý nohy?
Fakt jsem se včera dopálila. A dneska, když jsem se dozvěděla podrobnosti, ještě o trochu víc. Víte, co to všechno způsobuje? Holčičí slepičí mozky. A ano, jsou slepičí, protože když se jako slepice chováme, nemůžeme mít jinej mozek. Naše neskutečný nadání provázat a nakombinovat naprosto neskutečný věci, ze kterých posléze vyvozujeme závěry, to je prostě unikátní, avšak dosti danajskej, dar. A abychom tomu nasadily korunu, ještě o tom nezapomeneme jako správný slepice informovat širokou veřejnost, aby každej znal naše naprosto pošahaný závěry. Vkládáme lidem do úst věty, který nikdy neřekli a ve svejch ubohejch hlavách formulujeme myšlenky, který by toho druhýho nikdy nenapadly.
Myslela jsem si, že se z tohohle vyroste. Já jsem nebyla jiná. Když jsem jela nedávno tramvají, odrovnalo mě, co holky ve sladkých sedmnácti řeší. Jak co myslel, když to řekl a jak se ta třetí podívala a bla bla..Ale já to dělala taky. Přiznám se, bez mučení. Protože pak na sebe můžu být náležitě hrdá, když řeknu, že tohle už nemám zapotřebí. Hodně mi v tom pomohl Architekt a jsem mu za to vděčná. Svůj mozek šetřím o spoustu věcí, který řešit nepotřebuju a hlavně bych je ani nevyřešila. Jenže ono tohle dělají nadále i holky stejně staré a dokonce starší než já!
To vás ti chlapi vážně nic nenaučili?
Děvčata, věnujte svůj drahocenný čas, kterého vám bylo dáno omezené množství, lepším věcem než jsou konspirační teorie! Použijte svoje mozečky k prospěšnějším činnostem, pomůžete tím sobě a ulehčíte těm, kterých se vaše výplody týkají!

Howgh.

PS. Článek je uveřejněn s mírným zpožděním, každopádně stále reflektuje moje popuzení danými událostmi 🙂

Láska až za hrob

Miluju ho víc než svůj vlastní život, víš? Tak tohle mi nedávno napsala dávná kamarádka. Uf. Jde to vůbec?
zdroj: flickr.com (gags9999)

Nad tímhle výrokem jsem se sama už několikrát zamyslela. Jde to milovat někoho tak, že bychom pro něj byli ochotni zemřít? Byli bychom schopni obětovat svůj vlastní život pro někoho nám blízkého?
Láska je dar. O tom není pochyb. V každém z nás dokáže probudit něco nového a krásného. Nutí nás dělat bláznivé věci, připitoměle se usmívat pokaždé, když si vzpomeneme na jeden z mnoha zážitků, které jsme se svým partnerem zažili. Vkládá nám do úst slova, která jsme si mysleli, že říkají jen ti největší romantici. Nutí nás dívat se na svět trochu jinýma očima. Umíme odpouštět, tolerovat, zlobit se a přitom mít rád, plakat a smát se zároveň.
Láska je mocná čarodějka. I já lásku našla. Vím, že si ji musím hýčkat a pečovat o ni, aby se mnou zůstala, kvetla a rostla. Ale ať je to jakkoliv, nikdy bych neřekla dvě věty: Miluju tě víc než svůj život. Nedokážu si představit život bez tebe.
Jen krátce ke druhé výše zmíněné. Ať chci nebo ne, jednou mě to s největší pravděpodobností čeká. I když už napořád zůstanu s Architektem, čemuž věřím, tak je tu pořád statistika. Ta říká, že ženy se dožívají vyššího věku než muži. Takže co? Představovat si to nechci, ale šance, že tohle nastane, je poměrně vysoká.
A co se týče první, v tom mám jasno. Je jen jeden jedinej člověk, se kterým musíte žít celý život. Naučit se ho milovat, respektovat, tolerovat jeho chyby, nezlobit se na něj a pečovat o něj. Jste to VY SAMI. Nemusíte žít s nikým, ale se sebou vždycky. A ať to zní sebevíc sobecky, Samantha řekla jednu památnou větu: „Miluju tě, ale sebe miluju víc.“ A není se za co stydět, protože teprve když milujeme sami sebe a přijmeme to, kým jsme, můžeme dát maximum lásky i všem ostatním.
Holina navíc poznamenala celkem důležitou věc: „Říkat můžeš cokoliv.“ A má pravdu.
zdroj: flickr.com (gfpeck)

Jen v jednom případě tomu věřím. A to ve vztahu matka – dítě. Věřím, že matka by pro svoje dítě zemřela, pokud by věděla, že ho dokáže zachránit. Ale jinak? Vážně bychom si radši nezachránili svůj vlastní zadek než se obětovat? K čemu by nám ta dobrota byla, kdyby to bylo to poslední, co ve svém životě uděláme?

Medité aneb jak jsem konečně zjistila, co je to TAPAS

Kdekdo o tom mluví, ale jen málokdo ví, co to doopravdy je. A jestli to někdo ví, tak buď rodilý Španěl, a nebo třeba majitel restaurace Medité v Mariánských lázních, který ve Španělsku 8 let žil. A co že to ví? No přece jak vypadají a hlavně chutnají nefalšované španělské tapas. Co můžete od téhle mini restaurace na Hlavní třídě čekat?

My se do Mariánek vypravili ve čtyřech, stůl jsme měli rezervovaný týden dopředu a já popravdě vůbec nevěděla, na co se připravit. První dojem z restaurace byl úžasný. Útulná malá restaurace v moderním duchu, malé stolky, dominantní bar a sympatická obsluha. Okamžitě nás usadili ke stolu a brzy se u nás objevil první číšník s jídelním lístkem. K pití nabízejí velké množství vín, ale i domácí limonády, pivo, na cokoliv si vzpomenete. Jak jsem dopadla se svou obligátní otázkou na kohoutkovou vodu? Asi nejlépe, jak jsem mohla. V litrovém džbánku byla kromě vody i okurka a máta, takže voda příjemně chutnala a na účtence jsem ji nakonec jako zpoplatněnou položku nenašla.
Když k nám číšník přišel podruhé, krátce nám představil koncept restaurace a zeptal se nás, jakou formou bychom si dnešní jídlo představovali. Všichni jsme si v menu našli něco, co se nám líbilo, ale nevěděli jsme přesně, jak večeři pojmout jako celek. Z toho nás záhy vysvobodil číšník. Navrhl nám, že pro nás sestaví menu, ve kterém budou figurovat všichni naši „favorité“. A to znělo skvěle! Neváhali jsme, nahlásili svoje vybraná jídla a zbytek jsme nechali na kuchyni. A jak tenhle krok do neznáma dopadl?
Neuplynulo moc času a na stůl nám přistálo první kolo pokrmů. Co všechno jsme ochutnali? Pan y tomate, naprosto luxusní toasty z bílého chleba (vypadalo to jako ciabatta) se salsou z rajčat. Salsa byla neskutečná, chutná, sladká a přitom bylo zřejmé, že i velmi jednoduchá! Byl z ní nádherně cítit kvalitní olivový olej. Dále jsme dostali mističku marinovaných domácích oliv s bylinkami. Opět výborné, s těmi, co koupíte u nás, to ani nemá cenu srovnávat. Talíř španělských uzenin přišel na řadu hned záhy, jamon a chorizo si pamatuju, zbylé názvy už pro mě byla vyšší dívčí 🙂 A posledním chodem v první várce byla tapenáda z černých oliv, sušených rajčátek a petrželky podávaná opět s toasty. K celému prvnímu chodu byl zároveň i košík s bílým pečivem. Na „předkrmech“ jsme si neskutečně pochutnali a začali se těšit, co přijde dál.
Druhé kolo mělo kupodivu jen jeden chod, a tím byla polévka. Ale ne jen tak ledajaká! Jednalo se o krevetovou polévku s bílým vínem. Přikusovali jsme bílý chléb a dohromady to byla pohádka. Polévka byla jemná, ale zároveň chuťově výrazná, krémová s kousky krevet.
Třetí kolo si získalo moje srdce. Na stůl nám donesli hodně mořských plodů a to já ráda. Začínali jsme mým přáním, a to mušlemi svatého Jakuba v omáčce ze zeleniny a bílého vína. Společně s mušlemi byly i tygří krevety. Celé to bylo chuťově vyvážené, mušle výborně udělané a přikusovat k nim chleba namočený v omáčce byla dokonalost! Další přišlo na řadu vykoštěné stehno z kukuřičného kuřete na šafránu. Opět výborné, chuť kuřete naprosto odlišná od toho kupovaného v supermarketu a šafrán tomu dodal úplně jiný rozměr. Další dobrotou byly krevety na česneku a sušených rajčatech. A to byla chuťová bomba! Lehce pikantní, ale rajčata chuť zjemňovaly, všichni u stolu jsme se shodli na tom, že je to jedno z nejlepších jídel večera. Jako poslední chod třetího kola servírovali přání Architekta aneb „jé, tortilla, to znám!“. Pěkně nás všechny překvapili, když donesli bochánek z brambor, vajec a cibule podávaný s domácí „majonézou“. Chutnala máslově, ale nedokázala jsem moc identifikovat. co v ní bylo. Ale dohromady s tortillou to chutnalo skvěle.
V tuhle chvíli jsme si mysleli, že už si dáme jen dezert a kávu a naše obžérství ukončíme. Všichni jsme si připadali docela plní, a tak nás číšník zaskočil s tím, že bude ještě jedno kolo. Copak jsem si nepamatovala, že chybí ještě jedno moje přání?? Poslední chod byl vyloženě masový 🙂
Mým přáním byly bešamelové krokety se sýrem s modrou plísní (asi roquefort?). K nim nám bylo doporučeno dát si hovězí ve skvělé omáčce. Je pravda, že dohromady to skvěle ladilo. Dalším chodem bylo jelítko v šunce Jamon na cibulovém čatní (nebo tak mi to alespoň připadalo). A jako poslední dvě jídla bylo Ratatouille s pečenou dýní, ke kterému jsme dostali jehněčí. Opět parádně zkombinováno.
Dezerty jsme si objednali dva – čokoládový dort s chlebovými chipsy a ananasové ravioli s krémem z mascarpone a jahodovým přelivem. Dort bych přirovnala k americkému „death by chocolate“. Měla jsem co dělat, abych tu malou kostičku snědla. A ravioli? Tak to byl jeden z nejchutnějších dezertů, jaké jsem měla. Ananas neměl trpký konec, s krémem to parádně ladilo a omáčka z jahod tomu dodala potřebný šmrnc. Za mě palec nahoru a poznámka do „musím zkusit“ 🙂
Sečteno, podtrženo, bomba! Menu vám sestaví tak, aby to ladilo, chutnalo. A kolik nás tohle všechno stálo? Za degustační porce všech těchto jídel, tzn. každý měl kus masa, krevetu, mušli (takže většinou 4 ks v porci), jsme zaplatili něco málo přes 2 tisíce. V hospodě jsme strávili minimálně 2,5 hodiny a servis byl skvělý.
Ráda bych vám napsala přesněji, co jsme měli v posledním chodu, ale menu na oficiálním webu není aktualizované, což považuji za menší mínus. Pokud byste si totiž vybrali na webu, je možné, že některý pokrm už v nabídce nenajdete.
Chci se tam ještě někdy vrátit? Rozhodně! A pokud budete mít cestu na západ, tuhle španělsko – italskou perlu rozhodně nevynechejte!
PS.: A proč nejsou v článku fotky? Zaprvé, na netu jich najdete požehnaně. A zadruhé, já jsem byla v restauraci proto, abych si to užila, ne abych zběsile fotila. A alespoň se máte na co těšit podle slovního popisu. Snad vás pak originál nezklame 😉

Jak jsem se vsadila s Architektem

V pátek jsme jeli do Brna. V Liberci jsme si dali ještě rychlý oběd, nasedli na bus a vyrazili směr Praha. Metro nás dovezlo na Florenc a jelikož jsme zvolili špatný východ, nezbývalo nám než kus k autobusovému nádraží dojít pěšky. Procházeli jsme tím nevábně vyhlížejícím podchodem a najednou se Architekt ptá- proč si vlastně kupuješ tolik věcí? Vydržela bys 3 měsíce nenakupovat?

No? Vydržela? Ptám se sama sebe. Ale beru to jako výzvu. Sám Architekt nakonec řekl, že tři měsíce jsou dost, takže dáme pro začátek měsíc a budeme po týdnech přidávat. Můžu kupovat věci, které potřebuju – šampón a jinou hygienu, nový silonky atd. Pak mám povolenou NARS Dual Intensity Eyeshadow Palette, která za mnou přijede z Ameriky. A tím to hasne.

A proč jsem na tuhle šílenost přistoupila? Protože brzy budeme bydlet spolu a já chci ušetřit peníze, abychom si mohli koupit pěkné a kvalitní vybavení do našeho bytu. Nechci kupovat levné a nekvalitní věci jen proto, že jsem si koupila už 150. pár bot. Navíc kosmetiky mám plnou skříň, od Sobi jsem teď dostala další hromadu, a tak je nasnadě, že mám na chvíli útrum.

Jsem sama na sebe zvědavá. Věřím, že to dám.

A tady jsou moje poslední nákupy – můj naprosto první kus dekorativní kosmetiky od Chanelu a vlastně i první věc od Chanelu vůbec (Architekt mě předběhl, protože se už dva roky voní parfémem Allure Homme Sport!). Lak byla jarní limitka a 40% sleva v Douglasu se musela využít. Vyšel na 430 Kč a doufám, že mi bude dělat dlouho radost. No a úplně poslední je wishbone dlouhý řetízek z I am za 50 Kč. Jsem straka a tyhle jednoduché šperky mám prostě ráda. A málem bych zapomněla! Dnes si ještě jdu koupit rezervovanou bundičku na jaro v Lindexu 😀 (To to teda pěkně začíná…)

No a abych to neměla tak jednoduchý, tak já, sama pro sebe, jsem se zařekla, že si nekoupím nic sladkého a „jedovatého“. Jedinou povolenou cukrovinkou je tahle tyčinka, kterou si dávám po cvičení. A jestli něco upeču? Tak to se ještě uvidí…:-)

Držte mi palce! Terez