Zaprvé – slovo nenávidět používám velmi výjimečně. Když už, tak nesnášet. Mám pocit, že když něco nenávidíte, vychází to vážně z nitra duše a je to dost závažný. Ale v tomhle případě to tak je. Ráda bych osvětlila původ mých pocitů a proč mám vždycky osypky z mláďat, který děsně procítěně vyprávěj svým kamarádkám, jak „maj děsnou depku!“.
Na začátek trochu osvěty – na wikipedii si velmi zhruba můžete přečíst, co to deprese je. Je to nemoc. Možná ne v přesným slova smyslu jako třeba chřipka nebo neštovice, ale deprese je horší v tom, že se z ní nikdy nemusíte vyléčit. Chřipku vyležíte, neštovice udoláte tekutým pudrem, ale deprese si vždycky najde cestičku, jak vás položit, když jste se s ní jednou léčili.
Na slovo „depka“ mám alergii. Kdykoliv si ho někde přečtu (jako třeba u Dominiky), mám sto chutí křičet, nadávat a napsat sáhodlouhej elaborát o tom, jak vědí úplný kulový o tom, co vůbec deprese je. Ale protože nechci bejt jedna z těch, co reaguje na slovíčka, který jen mě zvedaj ze židle, rozhodla jsem se to vyřešit podle mýho diplomaticky – napsat článek, kterej si nikdo nemusí nikdy přečíst, ale já budu vědět, že jsem se z toho vypsala.
Pořád jsem ale neřekla, co je důvodem mojí naprostý averze k těmhle pro mě slaboduchejm výkřikům.
Já jsem s člověkem, kterej trpěl poměrně těžkou depresí, necelý rok žila. Deprese u mojí babičky byla s největší pravděpodobností způsobená poruchou funkce štítný žlázy a kdyby se na to přišlo dřív, možná by tu s námi byla dodnes. Ale nepřišlo.
Člověk, kterej depresi má, na to v první řadě vůbec neupozorňuje, protože on by to depresí ani nenazval. Nebo tak mi to tehdy aspoň připadalo. Představte si, že veškerý vaše strachy se zhmotňujou, nabývají na rozměrech, myslíte jen na ně a nikdy vás nenapadne jediná pozitivní myšlenka. Ani jedna. Asi si říkáte, že to je blbost. Já jsem v létě mluvila poprvé po deseti letech s mámou o tom, jaký to bylo, protože si to přeci jen tolik nepamatuju. Ráda bych uvedla jeden příklad, kterej vám možná přijde naprosto šílenej, ale asi takhle nějak vypadá deprese.
—–
Mamka vezla babičku na kontrolu do nemocnice. Musely zastavit na semaforu. Chvilku čekaly a najednou babička povídá: „Už nikdy nebude zelená. Nikdy se nerozsvítí a my tu umřeme.“
—–
Nemělo cenu jí vysvětlovat, že tak to není, že když se zelená opravdu nerozsvítí, může otevřít dveře a z auta odejít. Všechno by bylo marný. Když jsem brouzdala po internetu, našla jsem tento článek a zjistila jsem, kolik jsem dělala chyb, když jsem s babičkou byla. Všechno to, co bylo podle mě správně, jsem dělala špatně. Místo toho, abych jí pomáhala, ještě víc jsem jí ubližovala.
Nakonec to trvalo osm měsíců – naznačila jsem vám to už ve článku o zvonění telefonu. Za tu dobu to byly 4 pokusy o sebevraždu, jedna příprava (schovaný střepy ve stolku) a nakonec poslední úspěšný pokus.
Z deprese se nejde vyspat. Ráno se neprobudíte s čistou hlavou a pozitivníma myšlenkama. Tak to prostě není. Deprese je dlouhodobá a zákeřná nemoc, která vás položí na lopatky. Neberete ohled na svoje okolí, rodinu, kamarády, protože nemáte ve svý hlavě prostor se něčím takovým zabývat.
Existuje spousta jiných výrazů, který když použijete, budou naprosto vypovídající a zároveň ne lživý – ať už je to splín, špatná nálada nebo skepse.
Mě „depka“ připravila o skvělou babičku, kterou jsem si podle mýho měla užívat ještě pár let, chtěla bych, aby poznala Architekta, aby poznala svoje pravnoučata a aby rozdávala radost a lásku, jak to dělávala vždycky. Zůstaly mi na ni jen vzpomínky – když jsme spolu rozvážely mléko, když tloukla máslo, pekla na plotně placky z nudlovýho těsta a dělala ty nejlepší jahody se smetanou. Taky mě naučila zpívat a každej rok mě pak poslouchala v kostele na Štedrý den, jak jsem zpívala koledy. Byla to skvělá ženská, o kterou mě připravila deprese.
Tak vás prosím, rozmyslete dvakrát, než něco takovýho vypustíte z pusy. Není nás moc, ale i tak můžete ublížit někomu, kdo se s depresí potkal tváří v tvář.
* zdroj obrázku – flickr.com (Juan Pablo González)
Rovněž rostu při slově depka. Žiju s depresářem (zaléčeným) a kdo nezažil, neví a měl by si dát pusu na zámek.
Je to tak, Marti. Nechci po nikom, aby kolem mě chodil po špičkách, tohle období je už dávno za mnou, ale mám pocit, že když někdo neví, co si ještě vymyslet, řekne, že má depku a je to. Z depky se stala už jen póza a způsob, jak se snažit udělat dojem.
Bohužel s tím mám také zkušenost. Deprese zabila mojí drahou kamarádku, se kterou jsme byly spřízněné duše. Bolí to dodnes. Ano, kdo nezažil, neví.
Vím bohužel o několika mladých lidech, kteří se rozhodli vzít si život a pro mě je to hrozná představa a pořád to nemůžu pochopit. Kéž by byl schopný jim někdo pomoci včas, škoda každého života, který takto vyhasne.
Úplně mi u tohoto článku buší srdce zlostí jak s Tebou soucítím.. Vždy když někoho slyším říkat že má depku mám chuť na něj vychrlit vše co o depce vím a co jsem na vlastní kůži zažila! Trpěla jsem střídavě slabší a silnější formou deprese několik let, kdy jsem celou dobu žila v tom že žiju ve snu, že toto není realita, byla jsem uvězněná doma protože jsem měla panickou hrůzu vylézt na ulici, vše mi připadalo nemožné a ze všeho jsem měla strach. Velmi často jsem stála u okna a přemýšlela o sebevraždě. Poslední měsíc mé deprese jsem jen spala, načež mě můj tehdejší přítel odvezl na psychiatrii kde jsem se další tři roky léčila. Dnes už si připadám jako „normální“ člověk ale hrozba že se depka vrátí v plné síle mě děsí stále..
Moc děkuju za komentář, Maci. Jsem ráda, že ses tu rozepsala, pro mě to znamená to, že jsem nepsala jen tak. Podle ohlasů je nás tolik, kteří si depresí buď prošli a nebo se s ní potýkali v rodině a u přátel a přitom o tom nechce nikdo moc mluvit. Jenže dokud se o depresi nebude mluvit, nenajde pochopení.
Přeju hodně sil do dalších let a věřím, že už nedáš depresi šanci! Ještě jednou děkuji za sdílení tvojí zkušenosti, vážím si toho 😉
Ahoj Terko,
také mi nejde nereagovat.
Také jsem byla velmi alergická, když někdo použil kolem mě slovo depka. Hlavně v době, kdy jsem sama x let strávila na psychiatrii, stejně tak jako člen mé rodiny a později přítel (ty víš kdo), u kterého se deprese projevila asi v nejhorší formě, se kterou jsem se mohla zatím osobně setkat. Ano, také se mi chtělo křičet a vztekat se na každého, kdo to slovo řekl. Ale už jsem se uklidnila, protože slovo depka nemá s depresí opravdu nic společného a lidi ho používají v úplně jiném významu. Depka je prostě debilní nálada, která přejde. Který člověk se skutečnou depresí by depresi nazvalou depkou? Neznám nikoho. Takže toto už mě naštěstí ze židle nezvedá a slovo depka už vnímám úplně jinak. 🙂 Když mi někdo řekne, že má depku, tak už se jen pousměju 🙂 Protože debilní náladu má občas úplně každý. Ale neschovává to za „depku“. 🙂
Nina