Kdo mě sleduje na Instagramu, tak zaznamenal, že jsem se vydala na výlet do Jizerek. Sama se sebou. 17 kilometrů v dost psím počasí, první lidi jsem potkala přibližně v půlce cesty. Nebudu se tajit tím, že když kolem mě fičel vítr a já přelejzala popadaný větve, měla jsem pěkný bobky a respekt z přírody. Zároveň jsem ale věděla, že jsem uprostřed lesů sama. Že sama za sebe zodpovídám, rozhoduju a když se mi něco stane, bude to s největší pravděpodobností moje vina (a blbost).
Jak jsem dupala lesem, došlo mi, jak moc jsme sami pro sebe důležitý. Nejdřív jsem chtěla napsat jen popisek k fotce na Instagram (což jsem udělala), ale mám potřebu to rozvést. I proto píšu po delší době další článek.
Se sebou až do smrti
Znáte takový to klišé, že je nejlepší spoléhat se sami na sebe? A co si pod tím vlastně představujete?
A moje další otázka je – jak zvládáte být jen sami se sebou?
Jedna z mých (pro někoho ne zrovna lichotivých) vlastností je pozorování lidí. A víte, co jsem vypozorovala?
Že neumíme být sami. Neustále u sebe někoho potřebujeme. Někoho, kdo s námi půjde na kafe, zajde do fitka, do kina, do lesa…A když ho nemáme vedle sebe a měli bychom, jaká to hanebnost, být chvíli sami, saháme po technologiích a jsme na síti – Instagram, Facebook a co já vím co ještě. Vážně už si sami nevystačíme?
Jsem extrémista, který věci domýšlí ad absurdum, takže nadhodím situaci, do který se podle mě může dostat úplně každej z nás.
Známý rčení praví: „Až budeš chtít Boha pobavit, řekni mu svoje plány.“ Můžeme žít spokojený život s partnerem, mít pohodu, rodinu spoustu kamarádů…Pak se rozejdeme, kamarádi zůstanou s expartnerem, s rodinou se rozhádáme a během měsíce je všechno jinak. A zůstaneme SAMI.
A co teď? Psychicky se zhroutíme? Řekneme někomu jinému, aby za nás rozhodoval, chodil do práce, platil účty, protože to sami nezvládáme?
At the very end we are all alone.
Pak začínají dávat smysl všechny ty „sebe“ vlastnosti, který nám dnešní doba předhazuje.
Sebedůvěra – věřím sama sobě, že se o sebe dokážu postarat.
Sebejistota – jsem si jistá tím, že zvládnu žít i sama.
Sebereflexe – uvědomuju si, jak se chovám a jaké dopady moje chování může mít, umím si přiznat úspěch i fiasko. Nemusím obelhávat sama sebe.
Sebeláska – mám ráda a respektuju svoji duši, mysl i tělo. Jsem pyšná na to, kým jsem a pokud ne, pracuji na sobě.
Ale třeba taky (zdravý) sebevědomí.
K tomu všemu navíc je potřeba i velká síla. Víte, já vůbec nezlehčuju život v dnešní době. Jsme neustále pod tlakem, musíme dělat spoustu rozhodnutí, který můžou a nemusí mít vliv na náš život. Snažíme se splňovat představy našich blízkých, šéfů a partnerů o nás samých, ale málokdy se zamýšlíme nad tím, jestli splňujeme představy svoje vlastní. Chceme mít skvělej vztah, dobrou a dobře ohodnocenou práci. Potýkáme se s fyzickým i psychickým vypětím, ochromujou nás předsudky, bolesti, zloba, ale třeba taky láska nebo strach.
Každý z nás svádí každý den větší nebo menší bitvy a je naprosto přirozený, že každej na ně potřebuje jiný množství energie.
A víte, co mi přijde fakt smutný?
Když si před někým postesknu, potřebuju si ulevit nebo zanadávat a dočkám se týhle reakce:
Jenže ty na to nejsi sama!
Excuse me?
To jako, že mám Architekta? A ten mě spasí? Rozhodne za mě, kam se bude dál ubírat třeba můj profesní život?
Ano. Můj manžel tu je, kdykoliv potřebuju. Vyslechne mě. Řekne mi svůj názor. Předloží argumenty, proč se mnou nesouhlasí.
Ale finální rozhodnutí musím vždycky udělat sama. S každým problémem se musím vypořádat sama a po svém.
A pokud by se moje rozhodnutí zakládalo na radě partnera a ukázalo se jako špatné, můžu mu to snad dávat za vinu?
Ne.
A to si velká spousta lidí neuvědomuje. Přijde mi, že jsme se začali spoléhat na všechny kolem. Že za nás někdo rozhodne, zařídí, koupí, dohodne. Očekáváme, že náš život se bude odehrávat tak, jak si ho představujeme, bez našeho většího přičinění.
Vidím to na svých sourozencích, kamarádech, známých. Vidím to vlastně i sama na sobě, když už jsem na konci s dechem a jednoduše se mi nechce řešit NIC.
A zcela upřímně mě to děsí. Jak se velmi cíleně vyhýbáme zodpovědnosti za svůj život, svoje tělo nebo svoje činy. Máme plnou pusu naučených frází, ale sami sobě neumíme přiznat, že si ani trochu nevěříme.
Rock it!
Pro mě osobně je nalezení svojí vnitřní síly obrovskej dar. Ono to není úplně jednoduchý, protože tenhle „objev“ vede holt k tomu, že se změníte. Že na vás dopadne zodpovědnost za vaši budoucnost, protože o té rozhoduje každá jedna věc, kterou uděláte teď, za hodinu, za dva měsíce nebo pět let.
Budete vědět, že pořád kolem sebe máte lidi, kteří tu pro vás jsou (i když si to třeba nemyslíte) jako podpora, psychologická poradna, zrcadlo i rameno k vyplakání, ale zároveň budete vědět, že všechny ty koncovky jsou jen a jen na vás.
Myslím si, že život před nás staví tolik překážek, výzev a rozhodnutí, kolik si myslí, že zvládneme. A pokud se sveřepě snažíme tyhle znamení přehlížet, budeme je dostávat dál a dál (a nikam se neposouvat, přešlapovat na místě a plácat se v tom jako slimák v kaluži). Jako na zavolanou jsem si přečetla krásný moudro od Alexe Banayana.
„Life will just keep hitting you over the head with the same lesson until you listen.“
Jasně, naše životy nejsou uniformní a aplikovatelný jeden na druhej. Jsou lidi, kteří svým životem „proplouvají“ a jsou tací, kteří žijí ode zdi ke zdi. Tady ale možná stojí za zamyšlení, jestli ti „pohodáři“ nejsou jen schopní kočírovat svůj život dřív, než přijde krize.
Upřímně, já nejsem nijak lítostivá. Nelituju sebe, nelituju ostatní. Mám pochopení, jsem tu pro ně jako podpora, ne jako plačka a emotivní sračka. Pokud nám život nakládá, má to nějakej důvod. Je to jedna z lekcí, kterou si musíme projít.
A je jen na nás, jestli se jí postavíme čelem nebo se budeme ošívat a urputně bránit.
Myslím, že už jsem to tady někde psala – život máme jen jeden (minimálně ten, který si právě teď uvědomujeme). A když se mu nepostavíme čelem, zákonitě nás semele, protože silnější vyhrává.
Strašně moc si přeju, aby v sobě všichni našli vnitřní sílu – sílu jít životem sám za sebe, umět sám za sebe zodpovídat, rozhodovat, sám se sebou vydržet, sám sobě se zasmát. Usínat s tím, že právě tohle naše já je to, na který jsme hrdý. Moct sám sebe pochválit, nebát se sám sobě zanadávat. Sám se sebou rozmlouvat. Sám k sobě být nejvíc upřímný. Fungovat jako samostatná jednotka.
Podpora okolí je důležitá, ale ne stěžejní. Mít partnera po svém boku je naplňující, ale pokud na něj hodíme všechnu zodpovědnost za společný život, víte, kam to zaručeně půjde – do pekel. Pokud neumíme být nejlepším parťákem sami sobě, nemůžeme být kvalitním partnerem pro nikoho jiného.
Otěže svého života bychom měli pevně držet v rukách a nepouštět. Občas se nám můžou koně splašit, nemusí se jim zrovna chtít, budou mít hlad a blbou náladu, někdo ten náš vůz může třeba taky přepadnout, ale my jako kočí máme strašně důležitej úkol – dovézt velmi cenný náklad až do cílové rovinky.
A ten náklad, to jsme MY SAMI.
Díky, že mě čtete, komentujete, chodíte sem.
Vážím si toho.
Terun