Skip to main content

Ty vole, láska!

„Mamí, já zůstanu napořád sama!“ Tak tomuhle se dneska mamčoid směje a ráda mi připomíná, jak jsem si na gymplu zoufala, že si nenajdu žádnýho chlapa… Ale před Architektem jsem takovej pocit měla dlouho. A pak jsem si řekla, že nemá cenu honit se za štěstím a že si mě najde samo. A tak si mě našel Architekt.

Máme docela poklidnej vztah. A máme se rádi. Už přes tři roky. Hodně. Hezky. Upřímně. Ale hlavně vcelku soukromě. Nějak nemáme potřebu ventilovat naše štěstí, aby každej věděl, že my dva jsme prostě pár století a milujem se. A možná právě proto nám to klape.
Zdroj: flickr.com, Sara Alfred
Asi bych měla nejdřív říct, že jsem tak trochu pozorovatel. Neplést s voyerem, prosím! Poslouchám, o čem lidi mluví, jak se k sobě chovají, pozoruju řeč těla a baví mě to. A troufám si říct, že už jsem toho odpozorovala docela dost. A jeden fenomén mě prostě nepřestává udivovat. Jak svět sociálních sítí hýbe se vztahama.

Ostravák je vcelku sympaťák. Dbá o sebe, je to bavič, pařmen a nemá hluboko do kapsy. Za tu dobu, co ho znám, už pár holek měl. A vždycky to probíhá asi nějak takhle (příklad z posledního vztahu): Nejdřív se na netu začnou objevovat zdánlivě nevinný fotky, akce v hospodě a hezká holka vedle něj, taneček a tak. Pak si změní stav a je ve vztahu. A to začne to správný čóro. Vzkazy na zdi, spousta fotek, zahlcenej instagram, ona si na triko tiskne, že ho miluje, on jí posílá srdíčka, počítaj každej den, kdy nejsou spolu, no úplná romance!

A pak najednou ticho. Mizí úvodní fotka s ní, promaže se historie a konec.

A já se ptám sama sebe. To jako vážně? Kam se podělo to veliký pobláznění, zamilovanost, spokojenost a štěstí? Copak to jde tohle všechno ztratit mávnutím kouzelnýho proutku? Kde je ta chyba, že to vyprchá rychle jak bublinky ze šampaňskýho?
Přiznám se bez mučení, fakt jim to někdy závidím (jak hnusná to vlastnost, závist jedna jedovatá), jak to s nima mává, jdou do toho až na doraz, kytky, dárky, restaurace… Ale hořký konce těchhle romancí mě z toho pak vždycky rychle vyléčí, protože já možná neprožila internetový milostný vzplanutí jak z románu, ale mám něco, co drží už pěkně dlouho a všechny tyhle veřejný projevy mi to vynahradí.
A co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Asi jen, že je super mít člověka, kterýho miluješ, prožívat ty chvíle naplno, chtít se o to podělit se světem a vykřičet, že jsi ten nejvíc happy člověk na světě, ale… Ta trocha odstupu, kterej si přes růžový brejle zachováš, a budes si svou lásku hýčkat jen mezi čtyřma očima, tomu možná dodá ten punc dlouholetosti. Protože když to všechno spotřebuješ v prvním půlroce, co tě pak čeká dalších dvacet let? A nebo jdeš do vztahu na dobu určitou?

Sdílením zachráníš jedno koťátko!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *