Skip to main content

Všechno jednou končí?

 

Svatba. Někoho děsí, někdo o ní sní, pro někoho znamená závazek a konec svobody, pro někoho logické vyústění vztahu a někdo vleze do chomoutu jen pro peníze. Ať tak či tak, berou se spousty lidí, kteří věří, že je to napořád. Dokud nás smrt nerozdělí. Touhle dobou se to kolem mě svatbami jen hemží, přes léto jich bylo jako hub po dešti. A krásných, to se musí nechat. I já už s Architektem o svatbě občas mluvím, téma povětšinou otevírám já, ale mluvíme už oba 🙂 Někde tam hluboko uvnitř z toho mám ale pořád strach. Proč?

 

Šťabajzna je moje nejlepší kamarádka už skoro 10 let. Daly jsme se dohromady na gymnáziu, přestály jsme jednu ponorku před maturitou, chvíli jsme spolu bydlely na koleji a teď už víme, že se můžeme jedna na druhou spolehnout. Když jsme byly asi ve třeťáku, prohlašovala jsem, že na manželství nevěřím, že to nikdy nemůže vydržet. A ono se není čemu divit. Naši se rozvedli, když mi bylo pět. Tahali se o mě jak psi o kost a dneska se radši ani nepozdraví, pokud to situace nevyžaduje. Můj strýc opustil svou první ženu taky celkem bouřlivě. Mého nevlastního tátu opustila exmanželka kvůli jinýmu. Rozvodů kolem mě možná nebylo tolik, zato byly pořádně výživný. A pořád jsem neviděla tu pravou nefalšovanou lásku. To Šťabajzna mě tehdy přesvědčovala, že bych tomu věřit měla. Že ona má kolem sebe samý šťastný páry, který jsou spolu už 20 let a pořád jim to klape a mají se rádi. Její rodiče nevyjímaje.
Pak jsem poznala Architekta a svůj názor jsem přehodnotila. Zaprvé jsem se zařekla, že nebudu nikdy podvádět. A zadruhé jsem TO cítila. Že to možná vážně může fungovat. Den po dni, rok po roku. Že lidi spolu můžou být šťastní. A myslím si to pořád. Architekt ví, že ať se nevěra v dnešní době už nebere jako takový hřích, pro mě je to věc, kterou nepřekousnu. Nikdy. V mým dětským světě napáchala tolik škody, že ji nechci zažít na vlastní kůži. Dneska věřím v lásku a manželství, co vydrží.
Zato Šťabajzna teď prožívá to, co já před lety. 30 let je dlouhá doba, ale očividně ani to nestačí. A tak nad tím její rodiče lámou hůl a chtějí skončit. Šťabajzna se to snaží ustát, ale ono to moc dobře nejde, když pro ni celý život rodiče představovali vzor toho, že to může fungovat. Navíc je do toho chtě nechtě zapletená a lítá v tom jak nudle v bandě. A já jsem teď ta, která ji podporuje, fandí tomu, aby to její rodiče ustáli a hlavně se v ní snažím uchovat to, že ten její vztah vydržet může.
Nutí mě to ale přemýšlet nad tím, co se děje. Proč jsou statistiky horší a horší, proč každé druhé manželství končí rozvodem, proč se lidi hádají a podvádějí a neumí najít řešení problémů. Nemluvím teď o extrémech (násilníci, alkoholici, gambleři,..), ale o obyčejných lidech. Vážně se to tak horší nebo se dřív jen nevedly statistiky? Zůstávali spolu snad lidi i přes to, že k sobě nic necítili? Nebo aby sousedi na vesnici neřekli, že to je ta ostuda, co se rozvádí?
Myslím si, že dnešní manželství jsou vystavený naprosto odlišným podmínkám než ty dřívější. Žijeme permanentně ve stresu, naše práce jsou vyčerpávající a manželé na sebe nemají čas. Když už si ho najdou, nechtějí řešit vážný věci, problémy a otázky, který je pálí. Jenže se to jako sněhová koule nabaluje. A pak pohádka skončí.
Já si z toho vzala pár rad do života. Netahejme si práci domů. Najděme si čas na svého partnera. Mluvme spolu. O všem, ať je to téma sebevíc nepříjemný. Možná nakonec zachráníme víc, než si myslíme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *