Po velmi dlouhé době vás zdravím u nového článku. Myslela jsem si, že tohle pro mě celkem zásadní téma sfouknu příspěvkem na instagram, ale zjistila jsem, že pro detailní vyprávění potřebuju trochu víc prostoru. Takže vítejte u článku o tom, jak jsem si dala kávovej detox, o tom, jak to probíhalo a jak to mám s kávou teď.
Hned na úvod bych ráda vypíchla hlavně to, že moje zkušenosti, dojmy a závěry jsou čistě subjektivní záležitost, nikoho nenutím, aby svoje návyky měnil a už vůbec netvrdím, že by ten váš kávovej detox probíhal stejně jako můj.
Dost už bylo omáčky, vzhůru na věc!
Co kdybychom přestali pít kafe?
Od října jsem začala jednou týdně navečer chodit na keramiku. A protože „opušťák“ zahrnuje i cestu, chodím většinou pěšky a cestou tam si pouštím podcasty. A jeden z prvních, který jsem si poslechla, byl ten od Brain We Are, ve kterém se zabývají kávou, kofeinem a theobrominem. Tip jsem na něj dostala od Aničky, která se rozhodla omezit svoje pití kávy (a asi to taky nebylo úplně jednoduchý podle toho, co jsem na jejím profilu zachytila). Zaujal mě hodně – rozebírají, jaký vliv má kofein na vnímání únavy, co s námi dělá kafe hned po probuzení nebo kolik kafe je už moc kafe. Poslechu doporučuju, třeba i jen pro rozšíření obzorů.
Naše pití kávy podle mě bylo ještě celkem v přijatelných mezích. Máme doma překapávač, takže jsme si udělali jednou denně (většinou po obědě) 500-600 ml kávy. Kafe ke snídani jsme pili výjimečně, ráno oba potřebujeme velkej hrnek čaje. Často jsme zašli na kafe do kavárny a když jsme cestovali, kafe (z 95 % už jen výběrovka) bylo jedním z cílů, který jsme vyhledávali.
Když jsem došla domů, sedli jsme si večer ke stolu a já nadhodila, že bych vyzkoušela menší detox. Pan domácí si něco přečetl na webu, dávalo mu to smysl stejně jako mně a tak jsme se hecli, že od listopadu nepijeme kofeinové kafe. Měli jsme sice zásoby, kterých mi bylo líto, ale čekat s takovým rozhodnutím mi přišlo zbytečné, prostě když už tak už.
Kafe jsme se rozhodli nepít vůbec (ani bezkofeinovou variantu), navíc jsme vysadili i čaje (pijeme od té doby velmi výjimečně pravý čaj, jinak jsme si zamilovali bylinkové čaje, rooibos a bezkofeinový Earl Grey z Marks&Spencer).
Dítě, kafe, práce, kafe, oběd, kafe, kafe, kafe!
První týden byla myšlenka na kafe vyloženě obsesivní. Měla jsem ho v hlavě pořád! Chvilku jsem něco dělala a najednou si můj mozek představoval hrnek s filtrem. Aby to pro nás bylo snesitelnější, snažili jsme se upravit náš kávový rituál jinak – takže jsme si po obědě sedali k hrnku čaje, někdy jsme si udělali kakao (pozn. pan domácí pracuje z domova, kávový rituál je proto náš společný). Protože, ruku na srdce, u nás to nebylo tolik o kafi samotným, ale i o tom, že si společně sedneme (nebo jdeme spolu do kavárny), zastavíme se, máme čas jeden na druhého, povídáme si. A světe div se, funguje to u čaje, kakaa nebo i skleničky džusu.
Tahle fakt obtěžující myšlenka se postupně vytrácela. Troufám si říct, že po cca dvou týdnech už jsem v hlavě kafe neměla.
Co jsme vnímali dál?
Přišla únava, u pana domácího ještě víc než u mě. Najednou jsme večer ucítili, že tělo má padla, což se nám do té doby téměř nedělo. A mnohem hůř se únavě odolávalo, nezbývalo nic jiného než všeho nechat a jít spát. Mnohem častěji se nám taky stává, že usneme s dítětem při uspávání.
Oba dva jsme měli větší žízeň a museli jsme začít víc pít vodu. Uvědomili jsme si, že ucucávání kafe nám náš pitný režim dost nabourávalo.
Fyzická odvykačka od kofeinu?
14. listopadu jsem šla na celkem běžný nákup. Při placení jsem začala mít zvláštní pocit v břiše, říkala jsem si, že jsem asi něco špatnýho snědla. Než jsem došla před obchod, kroutilo se mi celý břicho, nevěděla jsem, jestli mám zvracet, jestli omdlím, nebyla jsem schopná se ani postarat o holčičku. S vypětím všech sil jsem se vrátila do obchodu, kde byla naštěstí moje kamarádka, která na chvilku pohlídala holčičku a já se odploužila na záchod, protože jsem vůbec nevěděla, co se bude dít. Nakonec jsem se vrátila, dostala jsem (haha, teď se tomu směju) dvojitý espresso a velkej kus čokolády, podezřívala jsem tlak, špatný jídlo, všechno.
Pak ještě asi den nebo dva jsem měla pocit, že se mi moc nehýbou střeva – všichni, kdo pijou výběrovku, mi určitě dají za pravdu, že s vylučováním úplně problém nemáme. A jelikož jsem kafe vynechala, podezřívala jsem, že jsou moje střeva trochu línější a zvykají si na novej standard.
Jenže tenhle „záchvat“ jsem dostala ještě asi třikrát, poslední asi týden před Vánoci (cca 6 týdnů po vysazení kávy). Poprvé se mi to stalo doma a pan domácí viděl, co se děje. Zrovna tenhle poslední byl asi nejhorší – agonie, kdy jsem nevěděla, co mám dělat, nejradši bych si vyrvala střeva z břicha, tekly mi čůrky studenýho potu po těle, sotva jsem chodila, byla jsem bílá jako stěna. Nevěděla jsem, jestli budu zvracet nebo se podělám, jestli mám stát nebo ležet, mozek úplně vymazanej. Bylo to strašný, fakt. Porod byl proti tomu čajíček.
Začala jsem s doktorem řešit možnou intoleranci, pochopitelně se mě hned zeptal, kolik piju kafe a čaje a mně úplně nedošlo, že bych mu měla říct, že je nepiju proto, že jsem je záměrně vyřadila před pár týdny. Takže jsem si před Vánoci střihla ještě týden bez lepku. Pak jsem se jednou o svým záchvatu zmínila před mamkou, ta se na mě podívala a povídá: „Holka, to vypadá jak klasická odvykačka u feťáka“. Vykulila jsem oči, nechtělo se mi zprvu věřit, že by za tuhle šílenost mohlo kafe, ale v hlavě mi to dávalo smysl. Nakonec jsem volala i doktorovi a ačkoliv o tom ještě nikdy neslyšel, řekl mi, že to určitě možný je.
Ťukám, předvánoční epizoda byla naštěstí poslední a od té doby mám klid.
A co dál?
Pan domácí se ke kofeinové kávě už nevrátil, já jsem si první kofeinový kafe dala asi po měsíci. Doma pijeme téměř výhradně bezkofein, já si velmi výjimečně udělám pár deci kofeinu, který pak piju dva dny. Jinak jsem si kofeinové kafe dávala cca jednou za týden. Tenhle režim mi vydržel někdy do jara, pak jsem začala po kofeinovém toužit míň a míň.
Navíc se mi párkrát stalo, že capuccino, na které jsem se tolik těšila, mi pak nedělalo moc dobře na trávení.
Dostala jsem se do pro mě svízelný situace. Kafe miluju pořád, miluju espresso tonic, batch, capuccino, cold brew. Ale nechci si je dávat z kofeinovýho kafe.
Na domácí kafe máme naštěstí zdroje jasný – Jedno kafe, Nordbeans, občas si na mě vzpomenou kluci z Kofein Placu, většinou si uděláme zásobu na kofio.cz.
Na začátku července jsme byli na dovolené na Moravě, kam jsem se opravdu těšila (hlavně na Dvorek v Bořeticích, že tam si užiju tu svoji jednu kofeinovou kávu) a když jsem pak zjistila, že umí i decaf, měla jsem jasno. Teď už vždycky radši volím decaf.
Změnilo se něco po vysazení kofeinu?
Rozhodně. Kde všude vnímám změnu?
- Tělo mi mnohem rázněji indikuje únavu. Padne na mě jako deka a nedá se tomu moc dlouho odolávat.
- Líp spím. Spánek mám tvrdší, cítím se víc odpočatá, ale taky toho spánku potřebuju krapet víc než dřív.
- Jsem klidnější. Nejen podle svého pocitu, ale i podle reakcí mého okolí. A nemám chuchvalec v žaludku, téměř nikdy (stres a kafe, to je totiž docela vykutálená partička).
- Případná konzumace kofeinu má na mě velký účinky – jsem soustředěná, rychleji reaguju, snadněji mi naskakují slova při hovoru, na druhou stranu pak hůř usínám (i když si dám kafe dopoledne). Navíc si ten hrnek kofeinového kafe fakt extrémně vychutnám.
- Ušetříme. Sice pijeme bezkofein, ale je ho mnohem méně než dřív a nechodíme tak často na kafe ven.
- (bod pana domácího) Větší vnímavost a všímavost sám k sobě. Když odhalíte, co vše kofein ovlivňoval, začnete se zamýšlet třeba i nad dalšími věcmi ovlivňujícími váš život. Možná bych to nazvala citlivostí sama k sobě? Snaha víc naslouchat vlastnímu tělu?
Naposledy jsem si dopřála hrnek filtru v Hrnku, když jsme byly s kamarádkou a našima holčičkama v Praze (věřte mi, bylo to much needed a fakt mě to postavilo na nohy). A to už je zase týden. Dřív jsem počítala každej den, kdy jsem neměla kofein, dneska si vždycky uvědomím po dvou týdnech, že „hele, to už jsou fakt dva týdny, co jsem měla kofein?“.
Nesmím zapomínat na to, že i v bezkofeinových kávách nějaký kofein zůstává (podle různých zdrojů se obsah pohybuje kolem 10 %). Kofein se dá pochopitelně přijímat i jinak – energetické nápoje (z dob studia na ČVUT jsem si na ně udělala téměř dávicí reflex), cola (tu pijeme výjimečně), čaje.
Aby to tady nebylo jen velký pění chvály na to, jak je život bez kofeinu super, tak…
- nejvíc bezkofeinových káv je z Kolumbie (jsou vybavený na to dělat decaf) a pak už je to sem tam něco jiného – Etiopie, Peru a zatím jsem asi nic dalšího neochutnala. Kolumbie jsou všeobecně víc konzervativní kávy, takže nějakej extrémní chuťovej zážitek od toho fakt nečekejte
- bez kofeinu je to kafe víc plochý – kromě toho, že je to téměř vždy Kolumbie, bez kofeinu to kafe prostě nevynikne tolik…tady jsem bitá asi nejvíc (miluju Etiopii, Keňu, Rwandu, který jsou ovocný a květinový a to prostě od decafu nedostanu)
- osekali jsme gastroturistiku – kafe bylo naším častým turistickým cílem, což se změnilo, na druhou stranu pořád si můžeme dát třeba kakao! 😀
Co říct závěrem? Život bez kofeinu je celkem fajn. Nelítám ráno po bytě s výrazem tasmánskýho čerta a nesháním kafe. Nejsem ve stresu. Moje tělo mi vysílá mnohem jasnější signály. Popravdě už by se mi k životu na plnej kofein vracelo těžko.
A nejsme tak divný, jak byste si o nás mohli myslet.
Co vy a kafe? Pijete? Máte rádi? Jste malí závislaci?
Čau, Terun