Skip to main content

Změna je život a život se neprosí o dovolení

Nemám ráda lidi, co v jednom článku napíšou, jak plánujou pravidelný příspěvky každý úterý a pátek a pak se objeví další článek za dva měsíce s dojemnou omluvou o tom, jak jsou teď děsně busy / rozešli se s partnerem / stěhujou se / dali si internetovej detox / potřebovali si urovnat myšlenky / libovolně dosaď sebetrapnější výmluvu. Blog je tak či tak dobrovolná aktivita a někdy se na ni holt nedostává. A u nás tomu nebylo jinak. Myslím, že z posledních článků bylo vidět, že rok 2017 nebyl úplně šťastnej a ani 2018 nezačal nijak ukázkově. Každopádně bych vám teď ráda řekla, co se v našem životě děje. A taky o tom, jak jsme se vlastně trochu nedobrovolně nadchli do toho, co nám bylo svěřeno do péče. 

Ve článku o roce 2017 jsem vás nechala hodně nahlídnout do svých největších trápení, skrytejch pocitů a emocí, ve kterých jsem se sama moc nevyznala. Byl to způsob, jak to ze sebe částečně dostat a zafungovalo to. I když nakonec si to v sobě musí člověk přebrat a hlavně odžít sám.

2018 nás ale taky nešetřil. Vloni v červnu jsme měli s Architektem dohromady 6 prarodičů. O osm měsíců později jen tři. Věděli jsme, že to tak skončí, ale stejně nás to smetlo. Jo, i teď mám já, taková sarkastická a tvrdá holka, slzy v očích. Zůstal v nás velkej kráter, staříci se nám pravidelně vracej do snů, myšlenek i vzpomínek.

Se smrtí mýho dědy jsme si asi oba začali uvědomovat, že s určitýma věcma zbytečně otálíme a necháváme je „až na někdy“.

A tak jsme si na začátku října, zcela neromanticky při cestě s pytlem separace, řekli, že se vezmeme. Nedostala jsem zásnubní prsten za dva měsíční platy, neproběhly svíčky, večeře, růže ani jiný gesta. Víme už dlouho, že spolu chceme být a že se (snad) navzájem nezabijem.

„Bez ní bych neměl život, jaký jsem měl. A tak jsem s ní prostě zůstal.“ (Grey´s anatomy)

Upupa Upupa!
Upupa Upupa!

Takže jo, budu se vdávat. Nikdo nám tam ty naše tři staříky už nevrátí, ale oba tak nějak věříme, že se to k nim dostane. Pošlem jim kousek našeho nebesky dobrýho svatebního dortu ♥

Volný chvíle tak věnujeme zařizování všeho možnýho, vymýšlení pozvánek, detailů, svatebních darů, počítáme, kolik nás to bude stát a už teď na nás jdou mdloby 🙂 Ale dokud se máme navzájem, nějak to jde!

A teď už vás určitě zajímá, co že jsem to nakousla na začátku, o co že se to musíme starat…

No, to bylo totiž tak. Dokud byla naživu moje babi, zahrada byla výhradně její revír (a my si kvůli vleklým neshodám nemohli ven ani pověsit prádlo). Ale když odešla, přešla tahle starost na nás.

Celej podzim jsme strávili řezáním, stříháním, vykopáváním, odvezli jsme neskutečný množství keřů, který tu byly prostě jen proto, že tu byly odjakživa, pomáhali nám tu kamarádi, rodiče s bráchou, prostě každej, koho jsme za trochu jídla a skleničku rumu přemluvili 🙂 Na zimu jsme se vyloženě těšili, protože jsme toho měli plný brejle, nadřeli jsme se jak blbci a nedovedli si úplně představit, co bude na jaře.

No, jaro bylo krásný. Ze země vylezlo neskutečný množství kytiček, celá zahrada bzučela a kvetla a my se nestačili divit.

Aby toho nebylo málo, tenhle kus země nás tak trochu motivuje i k tomu pokračovat. Vistárie, která mojí babičce nikdy nekvetla, vykvetla vloni i letos. Bluma, která v životě neměla ani jeden květ, se obsypala a teď čekáme, jestli se budem o prázdninách radovat z domácího ovoce. Objevily se tu kytičky, který nikdy nekvetly a všechno to, čemu věnujeme péči, se nám odměňuje naprosto ukázkově.

Taky jsme ze spousty původně květinových nebo zbytečně zarostlých záhonů udělali záhony zeleninový.

Takže místo čumění do počítače jsem před pár týdnama sela do rašelinových květináčku chilli papričky, dýně a růžičkový kapusty. Největší radost mi neudělá nová kabelka, ale sazenice paprik, který dostanu od známý. Po večerech protrhávám ředkvičky, zalívám záhony, pozoruju hrášek, jak se nám pomalu kroutí a leze nahoru, v posteli místo románů pro ženský čtu naprosto báječnou knihu Bio zahradničení, kterou jsem dostala od Mošny a nadšeně všechno tlumočím Architektovi (otravná Teruna, no…).

Zahradnice
Zahradnice

Pokaždý, když přijdu na zahradu, vidím, jak moc se každým dnem mění. A čím víc ten náš kus země pozoruju, tím víc si uvědomuju, jak je příroda vzácná a hlavně mocná. Jak se z malých semínek vyklubou ředkvičky během jednoho týdne, jak nám i bez skleníku rajčata rostou jako splašený (moje maminka dneska: „to už ti jako kvetou tři patra rajčat?!“), nadávám na slimáky, co mi okousali petrželku a jsem zvědavá, jestli kos nepřijde na to, že čerstvý lístky salátu jsou fakt lahoda. A o víkendu jsem schopná vstát brzy jen proto, abych mohla ven pověsit prádlo, dát si snídani a projít se bosky orosenou trávou.

Snídaně na zahradě
Snídaně na zahradě

Taky jsem zjistila, že ačkoliv na zahradě trávíme velkou spoustu času (pletí je fakt opruz, ale maminka říká, že tím udržím vláhu v půdě, tak já teda okopávám!), nic nešidíme. Ani jeden z nás vlastně nevíme, kde jsme čas na zahradu vzali, ale máme ho. A taky nás zahrada učí větší zodpovědnosti, lepší organizaci času a vlastně i vytrvalosti a takovýmu tomu „dokopání se“ do věcí.

Je to ale kurevská dřina, co vám budu. Bolej nás záda, ruce, nohy. Už si ani nepamatuju, kdy jsem neměla za nehtama hlínu. Místo po obchodech s hadrama a šminkama jezdím do zahradnictví u učiliště střední školy, kde si kupuju sazečky všeho možnýho i nemožnýho a zkouším, jestli je neumučim. Kdykoliv poslouchám rady svojí maminy, připadám si naprosto marná. No jo no, co bys ani ne po roce čekala, Teruno, že budeš sklízet brambory jako melouny a vypěstuješ si na zahradě ananas? (Díky, mami, za všechny rady, moc si jich vážím a mám ty naše plecí a udržovací hodiny na zahradě moc ráda. A mělas pravdu – hrabat se v hlíně je fakt dobrej čistič hlavy ♥).

Když mi zbyde čas, moc ráda se někdy pochlubím třeba fotkou nebo tak. Zpětně trochu litujem toho, že jsme si neudělali žádný před/po fotky. A taky musíme postupně přijít na to, jak na to 😉 Ale co už, žádnej učenej z nebe nespad!

záhon na začátku...
záhon na začátku…
...a dneska ráno!
…a dneska ráno!

Pro dnešek se s vámi loučim. Nasázela jsem asi padesát různejch kytiček a sazeniček, okopala cibuli a mám toho až po kokot. (pozn.: článek vzniknul asi v deset večer :-D)

Máte taky zahradu? Pěstujete trávu nebo i něco honosnějšího? Pochlubte se!

Pusu, zahradnice Teruna

 

 

Sdílením zachráníš jedno koťátko!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *