Jak jsem vyletěla z hnízda aneb nový začátky jsou vážně fajn!

Zpětně nedokážu pochopit, jak je někdo schopný bydlet s rodiči v jednom domě, nedej bože v jednom bytě, pokud je mu víc jak…25 let. Podle mě to prostě a jednoduše nejde. Nebo minimálně u holek ne. Já a máma, to bylo jak dva kohouti na jednom smetišti. Já se na vysoký naučila dělat věci tak, jak mi to vyhovuje, přizpůsobila jsem si nějak všechny činnosti a najednou jsem byla doma a máma chtěla, abych se zas přizpůsobovala zpět. A to nešlo. Dohadovaly jsme se o hovadinách, štěkaly na sebe, mámin workoholismus tomu moc nepomáhal. Když došla se špatnou náladou, byl oheň na střeše i kvůli drobku na zemi. A ano, uznávám, moje máma je trochu zvláštní brouk, mnohdy si sama klepu na čelo, co všechno nevymyslí, ale i tak ji mám ráda.

Naše kuchyň v procesu

A upřímně, od té doby, co jsem se přestěhovala, ji mám ráda zase trochu víc 😉

Architekt se bál, že nám bude máma zasahovat do domácnosti, protože vměšování a i organizování mého volného času jí vždycky šlo (a já se popravdě ani moc nebránila). Ale jak už jsem zmínila o odstavec výš, její workoholismus tyhle móresy celkem krotí. Ona jednoduše nemá čas na to řešit moji domácnost a můj čas. Sláva! Občas zavolá, jestli nedojedu pomoct (třeba jako jednu neděli, kdy jsme dostali kus kance a skoro do půlnoci bourali a zpracovávali maso), ale není to na denním pořádku a my můžeme žít náš nový společný život podle sebe.

Večeřím podle svýho…

Naopak si moc dobře uvědomuju, jakej jsem měla i ve svým věku doma servis (díky, mami). Vždycky bylo vypraný a vyžehlený prádlo, jídlo v lednici, doma pořádek a já ruku k dílu přikládala pravidelně, ale třeba jen k pár věcem. Teď, když mám vlastní domácnost, musím to všechno zvládat sama s Architektem.

Vůbec si nedokážu představit, že bych do toho všeho měla mít malýho cvrčka. Což ještě nějaký ten pátek neplánuju, ale neodbytná myšlenka mi pořád hlodá v hlavě – naučím se všechno zvládat? Budu si umět zorganizovat čas tak, aby všechno fungovalo? Budu ochotná omezit sama sebe pro dobro mých blízkých? A v neposlední řadě – budu dobrý rodič?

…a koukáme na ty nejmagičtější západy Slunce!

Suma sumárum: Odstěhovat se od rodičů byl skvělej tah. Jsem vděčná, že teď jsme s Architektem samostatně fungující jednotka. Že si plánujeme, co budeme dělat a nikdo nám nestojí za zadkem. Bydlení s rodičema mělo svoje kouzlo, ale teď vím, že mi budou zase mnohem vzácnější chvíle, který s nima můžu strávit. Potřebuju se už jen zbavit zvláštního pocitu, že si musím každý svoje rozhodnutí a všechny svoje plány obhájit před maminou (neptejte se, proč, prostě to mám v hlavě 😀 ).

Co vy a bydlení? Klape vám to s rodičema, partnerem? Polepšili jste si v samostatné domácnosti?

Samostatná jednotka Terez (a Architekt)