V tuhle chvíli jsem trochu konsternovaná tím, co se kolem mě, o mě beze mě a díky mě děje. A vůbec to jako nechápu! Nutí mě to se zamyslet nad tím, kde ostatní lidi berou tolik času, že ho mají tolik, aby se starali, co dělám já?!

zdroj: flickr.com (Tambako The Jaguar)

Včera byl vážně nádhernej den. Vypadla jsem z práce a jela s našima do Jizerek trochu vyvětrat hlavu. Potkali jsme naše známé, zastavili se u nich na čaj a na naprosto dokonalý pracny (ten recept vám snad budu muset přidat, protože to bylo fakt něco) a nakonec jsme si dojeli na Prezidentskou chatu na menší večeři. Úplně obyčejný den, který by byl naprosto dokonalý. Jen bych se večer nesměla dozvědět, že jsem zavdala příčinu k tomu (nebo jsem minimálně jako jedna z příčin posloužila), aby se rozkmotřily dvě holky, aniž bych o tom věděla!

Královka

V pátek jsme jeli do Brna. V Liberci jsme si dali ještě rychlý oběd, nasedli na bus a vyrazili směr Praha. Metro nás dovezlo na Florenc a jelikož jsme zvolili špatný východ, nezbývalo nám než kus k autobusovému nádraží dojít pěšky. Procházeli jsme tím nevábně vyhlížejícím podchodem a najednou se Architekt ptá- proč si vlastně kupuješ tolik věcí? Vydržela bys 3 měsíce nenakupovat?

No? Vydržela? Ptám se sama sebe. Ale beru to jako výzvu. Sám Architekt nakonec řekl, že tři měsíce jsou dost, takže dáme pro začátek měsíc a budeme po týdnech přidávat. Můžu kupovat věci, které potřebuju – šampón a jinou hygienu, nový silonky atd. Pak mám povolenou NARS Dual Intensity Eyeshadow Palette, která za mnou přijede z Ameriky. A tím to hasne.

A proč jsem na tuhle šílenost přistoupila? Protože brzy budeme bydlet spolu a já chci ušetřit peníze, abychom si mohli koupit pěkné a kvalitní vybavení do našeho bytu. Nechci kupovat levné a nekvalitní věci jen proto, že jsem si koupila už 150. pár bot. Navíc kosmetiky mám plnou skříň, od Sobi jsem teď dostala další hromadu, a tak je nasnadě, že mám na chvíli útrum.

Jsem sama na sebe zvědavá. Věřím, že to dám.

A tady jsou moje poslední nákupy – můj naprosto první kus dekorativní kosmetiky od Chanelu a vlastně i první věc od Chanelu vůbec (Architekt mě předběhl, protože se už dva roky voní parfémem Allure Homme Sport!). Lak byla jarní limitka a 40% sleva v Douglasu se musela využít. Vyšel na 430 Kč a doufám, že mi bude dělat dlouho radost. No a úplně poslední je wishbone dlouhý řetízek z I am za 50 Kč. Jsem straka a tyhle jednoduché šperky mám prostě ráda. A málem bych zapomněla! Dnes si ještě jdu koupit rezervovanou bundičku na jaro v Lindexu 😀 (To to teda pěkně začíná…)

No a abych to neměla tak jednoduchý, tak já, sama pro sebe, jsem se zařekla, že si nekoupím nic sladkého a „jedovatého“. Jedinou povolenou cukrovinkou je tahle tyčinka, kterou si dávám po cvičení. A jestli něco upeču? Tak to se ještě uvidí…:-)

Držte mi palce! Terez

Koukám na monitor počítače na naši poslední konverzaci, 23. července 2014. Říkal jsi mi, že na dovolené v Chorvatsku jste se s přítelkou moc neohřáli a já jsem s tebou souhlasila, že letos to teda nebyla žádná sláva. Taky jsi říkal, že se chceš vrátit domů, do hor. Nechtělo se ti psát rozpravu na doktorským a já si stěžovala, jak je nanic mít vztah na dálku. Poslední, co jsem ti napsala, bylo, že jsem v lednu úspěšně odstátnicovala.

Poznali jsme se vlastně náhodou. To Kája to měl na svědomí. A taky Strahov a vejška a „poznej svého souseda párty“. Tehdy jsem se s Kájou dala do řeči, je to přeci skvělej bláznivej Slovák, kterýmu jsem na začátku nebyla vůbec schopná rozumět. Ale byla s ním sranda a to bylo hlavní! Já vyjukaná prvanda jsem našla na koleji spřízněnou duši! A pak přišla řeč na tebe, že prý nejsi úplně party typ a že tě rozhodně musíme vytáhnout ven. No, asi se nám to nepovedlo. Zůstali jsme na pokoji, povídali a bylo nám dobře.

Byls tichý a měl jsi zvláštní smysl pro humor. Ani jo, viď? Nezůstalo jen u jednoho večera. Chodila jsem k vám často. Večer na pokec, na čaj, občas pomoct s nádobím, poradit Kájovi pár tipů na pájení nebo když jsem byla bezradná s počítačem. Koukali jsme spolu na filmy, občas vařili a já věděla, že v prváku nejsem sama. A nesmím zapomenout na to, že u vás na pokoji bylo oproti tomu mýmu vždycky teplíčko. Dělali jste mi s Kájou skvělou společnost.

Když ti bylo 21, chtěli jsme tě s Kájou a s holkama překvapit. Koupila jsem dort a udělali jsme nějaký jednohubky, vzpomínáš? Strašně ses na nás zlobil a pořád opakoval, že nechceš nic slavit. Sice ses durdil, ale my se nedali a nakonec z toho byl krásnej večer. Taky jsem ti upletla náramek přátelství. Nosil jsi ho pořád na ruce a jednou jsi ho ztratil. Když jsi to říkal, byls vážně strašně smutnej. Upletla jsem ti jinej a ty sis ho přidělal na batoh, že prý tam se ti neztratí. Vzpomínáš si, jak sis koupil tu novou modrou čepici? Dobírala jsem si tě, že v ní vypadáš trochu jako bezdomovec a moc jsem se ti smála. Na oko ses urazil, ale nosil jsi ji pořád, co si pamatuju.

Ten nejvtipnější dort s jedinou svíčkou, kterou u Negra měli..

Jednu dobu ses mi moc líbil. Ale bylo to jen tak na chvilku, to asi občas vy chlapi děláte, že se svým kamarádkám líbíte. Věděla jsem, že bych se nechtěla o to skvělý přátelství připravit. Tys za to stál.

Kája se pak s přítelkou odstěhoval a tys dostal novýho bydlu. Bylo to ve třeťáku? Kuba byl moc fajn, ale nikdy s námi nepekl tolik jako Kája. I tak jsme si ale našli čas a pořád se scházeli na čaj. A taky jsi mi vždycky psal na ICQ, jestli dáme menzu. Jen jsi seběhl pár pater a byls u mě. A ten tvůj nezbednej úsměv zpod modrý čepice..Ten se prostě nedá zapomenout.

Když jsem začala bydlet s Architektem a ty se svou holčinou, přestali jsme se vídat a psát si tolik. Ale náhoda nás vždycky svedla dohromady. Tím „naším“ místem byl jednoznačně Jiráskův most a bus 176. Kolikrát jsme se potkali a dali se do řeči a vždycky jsme si toho měli tolik co říct. Byli jsme oba šťastní a spokojení, mladí a zamilovaní. Naposledy jsme se potkali na Jiráskově mostě, když jsem mířila na koncert do Jazz Docku. Tak ráda jsem tě potkala a přála bych si, abych měla víc času si s tebou popovídat. Vyměnili jsme si pár vět a já zas utíkala.

A teď tu sedím, uplakaná a nechápu, jak se mohlo stát, že jsem se to dozvěděla až včera. Koukala jsem na monitor a nemohla uvěřit vlastním očím. Všechno se ve mně sevřelo, nemohla jsem dýchat a opakovala si, že to přeci nemůže být pravda. 22. listopadu 2014 vyhasnul tvůj nezbednej úsměv. Bylo ti 26 let, celej život jsi měl před sebou a všechno to skončilo. Koukám na tvoji profilovku na Facebooku a přijde mi, že přeci nemůžeš být tam nahoře, tak strašně daleko…

Nikdy jsem si to asi úplně neuvědomila, ale díky tvýmu přátelství byly ty začátky na vejšce přeci jen příjemnější. Přirostl jsi mi k srdci a teprve teď, když tu nejsi, si to ve všech důsledcích uvědomuju. Vybavují se mi ty hezký večery a chvíle, který jsem s tebou mohla strávit. Byls skvělej přítel a přála bych takovýho každýmu.

Doufám, že na nás seshora dáváš pozor. Opatruj nás, Péťo. Jednou se tam nahoře sejdem.

S láskou, Terez

Sedím hezky u sebe v pokojíku, na nohou mám nový teplý pruhovaný bačkůrky ze slev v Tescu, ve kterých vypadám jak Mexičanka, popíjím ovocný čaj, uzobávám čokoládu..A zahřívám se po procházce, kterou jsem si naordinovala po odchodu z práce. A jak jsem se tak toulala liduprázdným Libercem mezi obrovskými vločkami, přemýšlela jsem, které že to roční období mám ze všech na světě nejradši. Nu?

Tady v Liberci je dneska lidově řečeno slota. Od brzkého rána hustě chumelí, všude je krásno a bílo. Dokonce i ta pošramocená pověst Liberce jako by najednou byla přeci jen o trochu vylepšená. A i když to na chodnících není kdovíjaká sláva, rozhodla jsem se tentokrát nejet tramvají, ale dojít domů pěšky (ostatně jako i včera). A po cestě jsem přemýšlela o tom, které roční období je ten můj největší favorit.

Miluju zimu.

Miluju, když z nebe padají obrovské sněhové vločky, které se zachytávají na všem. Miluju ten lehounký šum sněhu, když je všude ticho a on pomalu dopadá na studenou zem. Miluju pozorovat stíny dopadajících vloček ve světle lamp. Miluju, jak je svět o trochu tišší. Miluju pozorovat zachumelený lidi, jak přicházejí a zase odcházejí. Miluju (nejen) svoje tváře zčervenalý mrazem. Miluju Vánoce a dárky a cukroví a br salát a kuřízek, babiččinu svíčkovou a vůbec všechny ty nebezpečně dobrý věci, na který přes rok radši ani nemyslim. Miluju kulichy a šály, kterých se v zimě nanosím až až. Miluju to křupání čerstvě napadnutého sněhu pod nohama. Miluju dělat andílky, stavět sněhuláky, prdelákovat, bobobat a lyžovat. Miluju to jiskření mrazu, které se objevuje za tmy, když čekám na tramvaj. Miluju, když do netknuté bílé peřiny zasvítí nesmělé paprsky slunce. Miluju ten skrz naskrz promrzlý a větrem ošlehaný Ještěd, který je v zimě naprosto neuvěřitelný. Miluju svýho Architekta, když nosí kabát.

Miluju jaro.

Miluju, když se začnou objevovat první zelené lístečky na stromech. Miluju, když nám na zahradě začnou nesměle zpívat ptáci a jejich zpěv sílí tím víc, čím víc se jich vrací z jihu. Miluju sněženky, bledulky, krokusy, petrklíče a vůbec všechna jarní kvítka, co obarví po zimě zem. Miluju, když se prodlužuje den a pomalu vstávám do světla. Miluju tu vůni jara. Miluju Velikonoce na vesnici a malování kraslic. Miluju setí a sázení všeho toho, na čem si pochutnám v létě. Miluju, jak začnou bzučet lípy v aleji a celá ulice se zaplní tou krásnou vůní. Miluju, když vytáhneme po zimě houpačku. Miluju svoje botasky, který dostanou po zimě zase zelenou. Miluju, jak je všechno svěží a čerstvý a natěšený.

Miluju léto.

Miluju, když mě ráno budí sluníčko, který mi svítí oknem do postele. Miluju dlouhý dny a ještě delší večery. Miluju vůni prádla, co se nechá na slunci uschnout. Miluju grilování a večery strávený venku. Miluju koncerty a divadlo pod širým nebem. Miluju všechno ovoce, který touhle dobou dozrává a já si pak připadám jako balon, když ho spořádám vagon. Miluju dělat si z třešní náušnice. Miluju trávit volný čas na chatě. Miluju rychlý letní bouřky a vůni vzduchu po nich. Miluju chodit bosa v trávě. Miluju nosit sandálky a podpatky. Miluju sedět u vína na terasách, zahrádkách nebo jen tak na trávě v parku. Miluju studený pivo po cyklo výletě v parným dni. Miluju in-line bruslení s Architektem. Miluju koupání v rybníce, jezeře, moři, koupališti nebo vaně. Miluju, když jsem opálená. Miluju svůj pihatej nos.

Miluju podzim.

Miluju to zvláštní světlo, který je na podzim tak typický. Miluju všechny barvy, který les získá, když se ukládá k zimnímu spánku. Miluju sbírat kaštany (a pak je po pár týdnech vyhazovat). Miluju chodit na houby. Miluju trhání jablek u nás na zahradě. Miluju ty poslední teplý dny, který sí užívám vždycky nejvíc. Miluju prohlížení fotek a vzpomínek z léta. Miluju, když se poprvé zatopí v krbu. Miluju všechny ty hnědý, šedivý, černý, burgundy a tmavě modrý barvy, který hrajou na podzim v módě prim. Miluju, když si připadám jako cool holka, když mám ještě holý kotníky. Miluju, jak se plíživě vkrádá do mysli kouzlo Vánoc. Miluju dýňovou polévku. Miluju podzim, protože máme výročí. Miluju podzim, protože mám svátek. Miluju ty vždycky neskutečně barevný západy slunce.

Chtěla jsem tím asi říct, že miluju to, že máme 4 roční období a jsem za to neskutečně vděčná, protože každý z nich má pro mě neskutečný kouzlo a užívám si každý jednotlivý den roku, ať je sebevíc náročný. A věřím, že každý si najde to svoje. A taky jsem určitě na spoustu věcí zapomněla, ale copak to jde myslet na všechno? 🙂

Jaké je vaše oblíbené roční období a co na něm milujete?

Terez