Jako máma jsem vlastně docela zelenáč, bude to teprve pět let, co se narodila starší holčička. Ale pozorovat, to já umim! A poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak to ty naše děti mají s kamarádstvím, potažmo přátelstvím, jak to uchopit, jestli něco dělat nebo nedělat…A ráda bych vás k téhle sondě pozvala. Třeba vám to dá nějaký zamyšlení, nápad, připomínku a nebo jen příjemný čtení na 10 minut. Takže po dlouhé době ahoj!
A o čem by tohle malý zamyšlení mělo být? Podívám se na to, jak to (asi) bývalo dřív, za dob dětství mých rodičů a mě samotné, přesunu se do přítomnosti a shrnu, jak to vypadá dneska, co jsem vypozorovala u píďušky a zkusím z toho udělat nějaký závěr a chci se zamyslet nad tím, jestli i já jsem v dnešní době důležitým článkem pro udržení těch dětských přátelství.
Hned na začátek se zeptám – kolik máte kamarádů ze školky? Kolik znáte lidí, kteří mají kamarády už od školky, kteří jim vydrželi až do dospělosti? Já ze školky nemám nikoho, z prvního stupně základky mi taky nikdo nezůstal a první kamarády si nesu až z druhého stupně, kam jsem přestupovala po stěhování do Liberce.
Jak to bylo s kamarádstvím dřív?
Moje mamka občas zavzpomíná na svoje školní léta. Že s kamarádkou, co bydlela pod kopcem, chodily spolu domů a vracely se mokrý a špinavý, protože si hrály v potoce a domů dorazily až za tmy (případnej vejprask není předmětem tohohle článku). Ano, moje mamka byla vesnický dítě a realita byla jednoduchá – jedno školkový / školní zařízení na x kilometrů a všechny děti z vesnice chodily na stejný místo.
Hádám, že ve městě byla situace přeci jen trochu jiná, školy větší, anonymita jakbysmet, ale děti chodily do spádových škol, takže s největší pravděpodobností se potkávaly s dětmi sousedů a určitá místní /komunitní příslušnost tam byla. Šance, že se s dítětem, co se mnou chodí do školky, potkám odpoledne na louce za domem, na hřišti u paneláku nebo na kopci při sáňkování, přeci jen nějaká byla.
Venkoncem vesnický děti potkávaly stejný děti už odmala, byly spolu ve školce, na základce a rozutekly se třeba až na druhém stupni (pokud vesnická základka nepokračovala a musely začít jezdit do města) nebo s přechodem na střední školu. A ve městě ta situace byla podle mě dost podobná, do spádové školky / školy chodily děti ze sousedství a šance, že se potkají i mimo školu byly značně vysoký.
A rodiče? Ty to podle mě měli právě o tu spádovost jednodušší. Měli jistotu, že jejich děti budou mít kámoše ze školky / školy poblíž a večer stačilo zahulákat z okna, že je večeře a jdou se dělat úkoly a bylo hotovo. Nemuseli se úplně…přetrhnout, aby jejich děti navázaly bližší vztahy s vrstevníkama.
Já jsem do deseti let vyrůstala na vesnici, kde lišky dávaly dobrou noc. Školkový kamarády jsem neměla, ale s vesnickýma dětma jsem si hrála skoro každý den. Kamarádství moje stěhování nevydrželo, nejsou to lidi, se kterýma bych se vídala pravidelně kvůli sobě, ale vždycky, když je potkám při návratu na vesnici, popovídáme si a je mi s nima fajn.
Dnešní děti
Píďuška chodí do dětský skupiny. Měli jsme to obrovský štěstí, že jsme se dostali do čerstvě otevřené a nemuseli jsme dál nic řešit. Takže od dvou let chodí do dětské skupiny, dneska už téměř na denní bázi.
V úplně jiné městské části vzdálené 4 km od našeho domu. Nejbližší dítě, o kterém víme, je ze sousedního městského obvodu.
Když děti nastupují jako maličké, velká většina jich pak s úderem třetího roku odchází do státní školky. Jenže už dávno neplatí, že svoje dítě pošleme do spádové školky. Takže jezdíme do jiných částí města a šance, že naše dítě bude do školky chodit se sousedovic holčičkou, je skoro nulová. Navíc, ruku na srdce, jak často si naše děti hrajou s dětma ze sousedství? Potkávají se na hřišti? Jdou společně stavět hrady na pískoviště na zahradě jednoho z nich? Z toho, co vidím, už to vůbec není tak horký jako dřív. Neříkám, že je to nutně špatně – děti mají narozdíl od dřívějších let možnost chodit na kroužky (kde si taky můžou najít kamaráda) a užívat si ten čas mimo školku i jinak a nejsou vázané na to, jestli na písku potkají Honzíka, co bydlí o tři domy vedle.
Pozoruju a vyhodnocuju
A jak je to teda s tím kamarádstvím?
Posuzuju to podle našeho děvčátka, jiný děti to můžou mít naprosto odlišný a neberu to naše děvče jako určující prvek.
Během prvního roku ve skupince jsem nevnímala, že by měla o ostatní děti nějaký větší zájem. Byly to prostě děti, co tam s ní jsou, mnohem víc ji v té době zajímaly tety a často to bylo fakt jen přežít čas mezi tím, kdy mě máma odvede a kdy si mě zase vyzvedne. Mezi 3. a 4. rokem se to ale začalo lámat. Vnímala jsem velmi silně, že najednou už si začínala hrát s ostatníma holčičkama, následně i s klukama, chodila a vyprávěla, s kým se vedla za ruku a prožívala i první zklamání („maminko, ona si se mnou dneska Boženka nechtěla hrát!“).
A co je nejdůležitější, sama si vybrala, s kým si chce hrát. Koho si k sobě pustí.
Dneska, po téměř třech letech ve skupince, už si troufám tvrdit, že tam má partu. Točí se pět šest jmen dětí, který jsou pro ni ve školce důležitý. Chce se s nima vidět, trávit čas a mít je ve svým životě.
Jakou roli v tom všem hrajeme my, dnešní rodiče? Podle mě už docela zásadní, pokud se to týká budování kamarádství, který by mohly vydržet dýl jak ve školce. Protože bez naší pomoci se ti naši špunti mimo školku neuvidí. Nemají šanci, jak se potkat na pískovišti, pokud to my dospěláci nespunktujeme. Když je za sebou nedovedeme / nedovezeme. Pokud si čas od času nepůjčíme domů na hraní nějaký jiný dítko.
Ale tak často se nám nechce, že jo! Není čas, energie, proč bych něco vymejšlel, proč bych se staral o další dítě, když má svoje rodiče (libovolně si doplňte další argument, který by pro vás hrál roli).
Navíc, máme přece kamarády, který mají děti, takže když se vidíme s nima, můžou si přece hrát spolu.
Jasně. Ale…
To nejsou kamarádi, který si naše děti samy vybraly. Hrajou si spolu proto, že to my jsme si vybrali ty naše kamarády. A když to řeknu blbě, jim nic jiného nezbývá, když my chceme vidět naše kamarády, nemůžou říct „hele mami, já se dneska s Pepou vidět nechci, hoď mě radši za Filípkem, toho já mám radši a na návštěvu si běž sama“.
Ale trávili by radši čas s těmi, které si sami vybrali? Nesobecky, naprosto upřímně, se vší dětskou láskou, důvěrou a srdcem na dlani? Určitě jo. Určitě by chtěli být s těma, který si je k sobě nějakým způsobem přitáhli, který je zaujali a se kterýma je jim dobře. Dobře se jim s nima hraje. Rozumí si. Od kterých čas od času pochytěj nějaký vtipný slovní spojení.
Přijde mi, že tyhle úplně raný dětský kamarádství totiž nejsou ničím zatížený. Je to ryzí a velmi pudový. Tihle malí človíčkové totiž zatím nekalkulují, nevyhodnocují, kdo a proč a jestli je lepší. Neznají manipulaci. Prostě si jen na základě nějakýho šestýho smyslu (a nebo taky toho, že se jim líbí stejná panenka) vyberou kámoše.
Je vůbec něco víc než takový čistý přátelství? Já si totiž myslím, že takový je nejlepší.
Chci, aby naší holce takový přátelství vydrželo? Moc.
A musím pro to něco dělat? Asi jo.
Jasně, doba pokročila a my chceme být dobrý rodiče. Chceme brát děti k moři, zajišťovat jim zážitky, vzdělávat je, vychovávat s respektem, nemlátit je (i když je to někdy na hranici našich schopností), trávit s nima kvalitní čas a trilion dalších věcí. Sami sobě nakládáme na hrb enormní množství drobností, který bychom rádi. Ještě tohle a tohle by bylo taky fajn. Možná ještě tady kousek, sem zajet, tohle zažít…Uf. Z toho by se jeden občas posral.
A do toho ještě hrát poměrně zásadní roli v budování kamarádství našich špuntů? Není to už trochu moc?
No, já osobně si to nemyslím. Troufám si totiž tvrdit, že pokud poskytneme našim dětem zázemí pro to, aby si vybudovaly dobrý základy nějakýho (třeba i jen jednoho!) kamarádství, může to být stěžejní bod jejich celýho života. Možná, že všechny ty Lidunky, Tomášky, Evičky a Františky naše děti ve svých životech potřebují…
Tuším tady ještě jeden protiargument, dost pádnej.
Ale co když já si s rodičema kamaráda našeho dítěte nerozumím?
No…Je to na pendrek, co si budeme. Jenže my jsme dospělí. Umíme spoustu věcí vyřešit. Vymyslet náhradní řešení. A tohle je prostě jen další z takových věcí. Zkuste si vzpomenout na sebe jako na malý caparty, když jste museli na návštěvu ke kamarádce vaší mámy. Taky vás to tam někdy nebavilo. A s jejíma dětma jste si třeba vůbec nerozuměli. Ale museli jste to vydržet.
Možná, že je načase, abychom zase něco vydrželi. Proč? Protože možná si naše děti budujou kamarádství na celej život.
A mít v životě stabilní dlouholetý přátelství je podle mě velkej kus spokojenýho života a určitý životní jistoty.
Takže jo, my jsme ti rodiče oprudenti, co iniciují styky s kamarády. Vidím to na píďušce, jak ohromně ji to naplňuje, když je s těmi, které má ráda. Které si do svého života sama vybrala. A já ji v tom vždycky moc ráda podpořím.
Jak to máte vy? Mají vaše děti kamarády? A můžu je vidět?
Čaute, Terun