Skip to main content

Rubrika: Ze života

Jak jsem vyletěla z hnízda aneb nový začátky jsou vážně fajn!

Terez Komentářů: 2
Už bylo na čase. Přistěhovala jsem se zpět z koleje, zůstala u našich a čekala, až bude hotová rekonstrukce našeho novýho bytu. A postupem času jsem zjistila, že to FAKT nejde. Tím nechci říct, že bych svoje rodiče neměla ráda, ale jednoduše už jsme se ve spoustě věcí neshodli a díky tomu vznikalo nemálo nedorozumění a hádek..Co mě štvalo tehdy a co vnímám teď, čtvrt roku po vlastním bydlení?

Zpětně nedokážu pochopit, jak je někdo schopný bydlet s rodiči v jednom domě, nedej bože v jednom bytě, pokud je mu víc jak…25 let. Podle mě to prostě a jednoduše nejde. Nebo minimálně u holek ne. Já a máma, to bylo jak dva kohouti na jednom smetišti. Já se na vysoký naučila dělat věci tak, jak mi to vyhovuje, přizpůsobila jsem si nějak všechny činnosti a najednou jsem byla doma a máma chtěla, abych se zas přizpůsobovala zpět. A to nešlo. Dohadovaly jsme se o hovadinách, štěkaly na sebe, mámin workoholismus tomu moc nepomáhal. Když došla se špatnou náladou, byl oheň na střeše i kvůli drobku na zemi. A ano, uznávám, moje máma je trochu zvláštní brouk, mnohdy si sama klepu na čelo, co všechno nevymyslí, ale i tak ji mám ráda.

Naše kuchyň v procesu

A upřímně, od té doby, co jsem se přestěhovala, ji mám ráda zase trochu víc 😉

 

Architekt se bál, že nám bude máma zasahovat do domácnosti, protože vměšování a i organizování mého volného času jí vždycky šlo (a já se popravdě ani moc nebránila). Ale jak už jsem zmínila o odstavec výš, její workoholismus tyhle móresy celkem krotí. Ona jednoduše nemá čas na to řešit moji domácnost a můj čas. Sláva! Občas zavolá, jestli nedojedu pomoct (třeba jako jednu neděli, kdy jsme dostali kus kance a skoro do půlnoci bourali a zpracovávali maso), ale není to na denním pořádku a my můžeme žít náš nový společný život podle sebe.

Večeřím podle svýho…

Naopak si moc dobře uvědomuju, jakej jsem měla i ve svým věku doma servis (díky, mami). Vždycky bylo vypraný a vyžehlený prádlo, jídlo v lednici, doma pořádek a já ruku k dílu přikládala pravidelně, ale třeba jen k pár věcem. Teď, když mám vlastní domácnost, musím to všechno zvládat sama s Architektem.

 

A proti Architektovi jsem mega bordelář. On vždycky přijede, obrátí oči vsloup a už to lítá. Já holt doma nejsem (proč taky, když jsem přes týden sama), přicházím až večer a podle toho to taky vypadá. Pak přijede, během hodiny je všude pořádek, dostanu vyplísněno (no jo, já vím), ale nejsem na to sama. Ve dvou jde všechno líp 🙂

 

…sedačku jsme si vybrali podle svýho…

 

Ale někdo by mi měl vysvětlit, jak je to sakra možný, že dřív jsem si tolik nevšímala nepořádku v domácnosti. Jakto, že je ten záchod tak rychle zašlej? Na skle ve sprchovým koutě se dělá TOLIK skvrn od vody? A umyvadlo je permanentně zašedlý? A co ten prach a vlasy na dlažbě v koupelně? Proč jsou VŠUDE drobky? A povrch lednice pořád upatlanej? A jak je možný, že dva lidi vyprodukujou takovýho nádobí? A co ty zašpiněný okna??

Achjo.

Vůbec si nedokážu představit, že bych do toho všeho měla mít malýho cvrčka. Což ještě nějaký ten pátek neplánuju, ale neodbytná myšlenka mi pořád hlodá v hlavě – naučím se všechno zvládat? Budu si umět zorganizovat čas tak, aby všechno fungovalo? Budu ochotná omezit sama sebe pro dobro mých blízkých? A v neposlední řadě – budu dobrý rodič?

…a koukáme na ty nejmagičtější západy Slunce!

Suma sumárum: Odstěhovat se od rodičů byl skvělej tah. Jsem vděčná, že teď jsme s Architektem samostatně fungující jednotka. Že si plánujeme, co budeme dělat a nikdo nám nestojí za zadkem. Bydlení s rodičema mělo svoje kouzlo, ale teď vím, že mi budou zase mnohem vzácnější chvíle, který s nima můžu strávit. Potřebuju se už jen zbavit zvláštního pocitu, že si musím každý svoje rozhodnutí a všechny svoje plány obhájit před maminou (neptejte se, proč, prostě to mám v hlavě 😀 ).

Co vy a bydlení? Klape vám to s rodičema, partnerem? Polepšili jste si v samostatné domácnosti?

Samostatná jednotka Terez (a Architekt)

Jak si uchovat vzpomínky na cestování aneb suvenýr, který si vozíme odkudkoliv

Terez Komentářů: 3

 

Naše první společná dovolená do ciziny s Architektem byla do Paříže. Sehnala jsem na netu voucher asi za 2500 korun na tři dny s průvodcem a neváhali jsme. Když jsme vyráželi, přemýšleli jsme nad tím, že bychom rádi přivezli nějaký suvenýr, který bude užitečný. A já na něj pak čistě náhodou narazila někde na internetu. Je užitečný, krásný a navíc si můžeme takový přivézt odkudkoliv, pokaždé autentický a originální. A co že si to teda z našich dovolených vozíme?

HRNKY ZE STARBUCKS.

 

Z toho, abych chodila na kafe do Starbucks, už jsem tak nějak vyrostla. Mnohem radši si dojdu do malé kavárničky s atmosférou. Ale tyhle hrnky, na ty mě Starbucks utáhne vždycky. Ani nevím, jak jsem je objevila, ale když jsem zjistila, že každá země má svůj hrnek  – ať už jako stát nebo některá města – bylo jasno. Navíc honba za hrnkem je jeden ze zážitků, které si pamatuju a vždycky si s ním spojím dané město.
Tak třeba zrovna Paříž.
Náš úplně první hrnek z Paříže

Kaváren Starbucks jsme potkali nespočet. Ale pořád jsme si říkali, že máme času dost. A najednou byl večer odjezdu a hrnek pořád nikde. Jenže kde najdu Starbucks, navíc těsně před desátou večer?! A jak jsem tak stála na populárním odvětrávacím výdechu z metra na Montmartru, uviděla jsem ho přes ulici a měl otevřeno! Mazala jsem do kavárny a ten pocit, když jsem odcházela s papírovou taškou a blaženým úsměvem na rtech, byl k nezaplacení.

A tak začala naše sběratelská expedice.

V Amsterdamu jsme si kromě hrnku i to kafe koupili, psali si s Architektovým bráchou, seděli kousek od vědeckého centra NEMO (nádherná stavba od Renza Piana) a bylo nám skvěle. Z putování po Beneluxu jsme si přivezli ještě jeden hrnek z Bruselu. Honba za hrnkem v Bruselu byla naprosto šílená a nakonec jsme museli až k hlavnímu nádraží, protože všechny ostatní pobočky rozhodně nebyly na místech, kam nás lidi posílali 😀

Poznávací zájezd po Beneluxu

Suverénně nejkrásnější hrnečky jsme si ale přivezli z našeho cestování po Americe. Z každého města, které jsme navštívili byť na jeden den (třeba jako Boston), jsme si hrneček přivezli. Jejich „You Are Here“ kolekce je jednoduše kouzelná! Hrnečky jsou širší a nižší než všechny ostatní a navíc stohovatelné, což jsem ocenila hlavně u nás doma, kde se mi vejdou tři na sebe 🙂

Takže zde! Přivezli jsme si hrneček z Chicaga, Washingtonu, Pittsburghu, Bostonu, New Yorku a Philadelphie. A já je miluju! A co víc, tenhle nápad se líbí komukoliv, kdo k nám přijde na návštěvu a z hrnků pijí všichni moc rádi. Častí návštěvníci už pak mají svoje favority a tak v kuchyni slyším jen: „Já chci Philadelphii!“ 🙂

Americká sada 🙂

Pozn.: Kdybyste chtěli vědět, jak vypadalo moje příruční zavazadlo, tak…Tam byly samý hrnečky!

Já vloni přivezla další tři hrnečky z Asie. Sice jsme tam nebyli společně, ale věřím, že se tam někdy podíváme 🙂 Do sbírky tak přibyl hrneček z Hong Kongu (moje milovaný město), Šanghaje (když nikde neumí anglicky, ve SB vždycky aspoň trochu + nechali mi poslat jediný hrnek z jiné pobočky, za což jim jsem pořád moc vděčná) a z města Suzhou, ve kterém jsme byli s naším hostitelem na výletě.

Asijská edice

V listopadu jsme sbírku rozšířili modrým kouskem z Londýna. Hrnek jsme kupovali hned za St. Paul´s Cathedral na náměstí, nohy se nám už pletli a rádi jsme pak nasedli na metro, které nás dovezlo k Mošně na byt 😉

Londýnský od St. Paul´s

V březnu jsme přidali hrnek z Varšavy. A Polsko mě překvapilo, protože v pobočce ve Varšavě měli hrnky snad ze všech větších měst, celkem asi 5. My se ale snažíme kupovat jen ty, kde jsme opravdu byli.

z Varšavy od nejošklivějšího hotelu!

A nejčerstvější úlovek na konec 🙂 Novýho bráchu jsme si přivezli z Berlína! A tady jsem dokonce schopná říct, kolik stál 🙂 Aktuální cena v Německu je 10,95€. Ale mnohem víc se nám tentokrát líbil hrneček pro celé Německo…Jen by mi někdo mohl vysvětlit, proč je tolik hrnků po Evropě v odstínech červené. To snad neznáme žádnou jinou barvu?

Z Alexander Platz, kde byl o celých pět centů dražší než u Brandenburské brány! 🙂

Má to jeden háček. Hrnečky se nám jednoduše do naší skříňky už nevejdou. Snažíme se vymyslet nějaký dobrý systém, jak na to. Jediný, co nás zatím napadlo, je točit hrnky po pár měsících, abychom si všechny užili.

Myslím, že jsme našli skvělý způsob, jak si z dovolené přivézt suvenýr a zároveň nemít doma jen další lapač prachu. A vážně jsme od té doby, co kupujeme tyhle hrnečky, nepřivezli žádnou zbytečnou hovadinu, na kterou bychom si po pár letech ani nevzpomněli. Cena sice není nejnižší, pohybuje se  plus mínus kolem 300 korun, ale i tak ho pokaždé přivezeme 🙂

Co si z dovolených vozíte vy? Kupujete pohledy, oblečení, něco? Nebo si vystačíte jen s fotkami, které na dovolené uděláte?

Vaše totálně vychozená Terez

P.S.: Ano, opravdu nemáme ten z Prahy, jsme ostudy! Dobrovolní dárci se můžou hlásit na vrátnici! 😀

P.P.S.:  A v Berlíně jsme si to kafe ve SB dali. A vůbec to jako kafe nechutnalo. Musela jsem si jít spravit chuť do The Barn, ale o tom zase příště!
bloging

Jaká by měla být elitní blogerka?

Terez Komentářů: 13
Ráda bych vás upozornila, že se tu mezi dětmi objevil takový nešvar. Děti velice často opakují některá slovíčka. Hlavně dvě. ELITNÍ BLOGERKA. (cc Pelíšky, upraveno dle tématu)

Tak když už jsme u té elity, napadlo mě, že sepíšu, co by podle mě měla taková elitní blogerka umět, jaká by měla být, aby si takové označení zasloužila. A jsem zvědavá, jestli se v některých bodech shodneme. O tom, že tenhle typ „kastování“ se mi nelíbí, to tentokrát nebude. Rozhořčovat se budu až někdy příště. A ano, budu mluvit pouze v ženském rodě (sorry, kluci).


1) Měla by psát gramaticky správně

Už jsem to říkala několikrát, ale na pravopis a gramatiku jsem pes (Architekt o mně s oblibou říká, že jsem Grammar Nazi). Jednou jsme se v Čechách narodili, čeština je náš mateřský jazyk, tak bychom ji měli sakra ale umět používat! Tím spíš, když si na čelo dám nálepku „elitní blogerka“.
Pár naprostých lahůdek odchycených právě na elitních blozích.
– vyživý
– výřivka
– by jste, by jsme, by jsem
– neschopnost používat správně ji/jí, mě/mně
– opakování slov ve větách – měla, vzala, koupila
Pokud toho samotná blogerka není schopná, tak ať si sežene někoho, kdo jí udělá korekturu textu. Vždyť i ten Blogger podtrhává chyby! Nemůžu se bohužel ohánět kvalitou článků v tištěných magazínech, protože tam to v některých případech stojí taky za starou belu. A ano, já sama píšu nespisovně. Ale nedělám (alespoň většinou) gramatický chyby, za který by se styděl i žák prvního stupně.

2) Měla by inspirovat

Síla blogů je v poslední době neskutečná. Čtenáři si nemusí kupovat tištěná periodika, aby měli přehled o novinkách. Stačí vyťukat webovou adresu a je to.

Jenže spousta blogů se překlopila v něco, čím by blog být neměl. Koupeným kouskem virtuálního prostoru. A ne koupeným doslova – pouze uplaceným pár produkty zadarmo. Některé blogerky se uchýlily k tomu, že vezmou zavděk každou drobnou spoluprací, kterou jim firmy nabídnou a podle toho blog pak vypadá. Navíc málokterá blogerka zmíní, že všechny produkty jsou dárkem.

A o tom by blog být neměl. Úplně na začátku se chtěla jen každá z blogerek podělit o svoje dojmy, zkušenosti, pocity, o kus svého života. Chtěla ukázat, co má ráda, co se jí osvědčilo a nebo co ji naopak zklamalo.

Dnešní populární blogerka má neskutečnou moc. Inspirovat lidi, nutit je k zamyšlení, diskutovat. Může je podněcovat k tomu, aby byli lepší, ukazovat, co se kde děje, upozorňovat na zajímavý akce z okolí, kde bydlí. Má tu moc dělat ze sebe a ze svých čtenářů lepší lidi. A měla by to dělat z vlastního přesvědčení. Ne proto, že jí za to někdo zaplatil.

3) Měla by být reprezentativní

No, tohle je možná jediný bod, který všechny nové elitní blogerky splní…Ale to záleží.

Nemyslím si, že aby byl někdo reprezentativní, musí vážit 50 kilo, oblékat se do značkového oblečení a vonět se Chanelem. Reprezentativně může holka vypadat v šatech z Tesca, kabelkou od šikmejch a botách z HMka. Ale musí to umět. Umět nakoupit, zkombinovat a hlavně NOSIT.

A pak přichází ještě omítka. Nejsem make up artistka, abych mohla kritizovat vizáž blogerek, ale sakra! Ty holky se kamarádí mezi sebou a nenajde se ani jedna dobrá kamarádka (a ano, myslím dobrou kamarádku a ne „dobrou“ kamarádku), která by řekla: „Hele, co kdybych ti trochu poradila?“ Pak by ty holky alespoň neměly fleky na tvářích a oranžovou linku na čelisti.

4) Měla by být inteligentní

Tohle je věc, kterou lze někdy přes naše monitory poznat těžko. Znáte to. Čtete blog, líbí se vám styl vyjadřování, o čem autorka píše, fotky, prostě a jednoduše je to vaše krevní skupina. A pak se čistě náhodou objeví u někoho ve videu nebo v televizi, případně si vytvoří profil na Snapchatu, vy na to koukáte s vytřeštěnýma očima a říkáte si: „No doprdele!“

5) Měla by mít určité životní zkušenosti a nadhled

Jak jsem psala už kdysi dávno, anonymita je mor a slabším povahám nemusí negativní anonymní komentáře dělat dobře. Obrnit se proti tomu lze do určité míry. Přeci jen dělat, že neexistují, není řešení, i když si některé slečny stále myslí, že zatajování upřímných, avšak ne zcela pochlebovačných komentářů, je v pořádku. Aby se s tím vším dokázala blogerka popasovat, musí už mít „odžito“. Ať už v profesním, nebo v osobním životě. Pak teprve získá potřebný nadhled a to, co se děje ve virtuálním světě, bude vnímat možná trochu jinak.

6) Měla by mít vlastní názor

Můžeme tu rozjet debatu na téma, jak moc je náš názor vlastní nebo přejatý od jiných a my se s ním pouze ztotožňujeme. Ale mít názor je jednoduše důležitý. Není nic horšího než lidi bez názoru (oprava: horší jsou blbý lidi bez názoru a ještě horší jsou blbý lidi s kontroverzním názorem). Ale ke každé problematice bychom měli zaujmout nějaké stanovisko, ať už na základě našich životních hodnot, postojů nebo zkušeností. Měli bychom si za svým názorem stát, umět ho obhájit a případně umět přiznat, že se náš názor změnil. Papouškovat cizí názory není umění, to je tragédie.

7) Měla by umět žít i „off record“

Co je to za život přemýšlet 24/7 o tom, jestli tohle se bude vyjímat na blogu, tohle je fotogenický, o tomhle napíšu? Nechat telefon doma a jít na večeři s partnerem je komfort. Vyrazit na chatu, kde není signál, je komfort. Užívat si každý den a nesdílet všechno na sociálních sítích, to je komfort. Nemusíme se nikomu omlouvat, že jsme dva týdny nepřidali článek a že nemáme každý den novou fotku na IG. Pokud lidi baví k nám chodit, počkají si. Radši dva kvalitní články do měsíce a čas na soukromej život než tuna plytkých textů o ničem a vlastní život veškerý žádný.

8) Neměla by lidem věšet bulíky na nos

Zjišťuju, že to je paradox dnešní doby. Naše životy jsou hektický, potýkáme se každý den se spoustou problémů a blogy představují něco jako únik. Únik do našeho vysněnýho dokonalýho světa, kde se mají všichni rádi, jsou na sebe hodní, všechno vychází a náš život je sluníčkovej. Kde láska nabírá na dokonalosti, naši partneři jsou princové na bílém koni, naše kariéra stoupá strmě vzhůru a každý boj, do kterého se pustíme, skončí výhrou.

– střih –

Tak takhle to přesně není. Kdybych chtěla číst tenhle brak, zajdu si do oddělení s červenou knihovnou. Ty paperbackový romány nemaj oslí uši a poslintaný desky proto, že by si je vzal do parády pes, ale proto, že každá ženská si o tom ráda přečetla a snila. Ale byla to smyšlená kniha. Teď mají ale holky pocit, že když o tom čtou u blogerky, musí se to dát přece zařídit  i v reálu!

Je mi líto, ale NEDÁ. Myslet pozitivně neznamená žít v bublině, kam ke mně každodenní zlo nepronikne. Je naprosto normální a lidský, že ne všechno vychází, že se lidi rozcházej, že máme dny, kdy bychom (nebo snad by jsme?) na všechno nejradši hodili bobek, že řešíme v práci nechutnosti, nevyděláváme miliony, nestíháme vařit, nevypadáme pořád skvěle a nemáme každej den chuť na sex. Holt už to tak je. Ale je to život, jakej má valná většina z nás, tak proč se za něj stydět?

Holky, nezávidím vám to. Ani v nejmenším. Ale jsem zvědavá, jak se s titulem „elitní“ poperete. Mám jen drobný problém s tím, že se mi kromě „elita“ vynořuje v hlavě třeba „nadřazená rasa“. Asi čtu špatnou literaturu.

Napište mi, co si o elitě myslíte vy? Co jim podle vás chybí a čeho mají naopak až moc? Jsem zvědavá!

Čao, Terez

*zdroj obrázku: flickr.com (experimentaclub)

Když telefon zvoní až do morku kosti

Terez Komentářů: 2
Když se stane něco, co vám ublíží, vaše podvědomí si to tak nějak uloží a když se podobná situace stane znova, všechny ty pocity zase vyplavou napovrch a historie se opakuje. A nebo taky ne, ale těch pocitů se zbavit jednoduše nejde. A přesně proto nemám ráda nečekané telefonní hovory.

listopad 2002
Zvoní telefon. Volá dědeček. Vůbec mu ale není rozumět, jen tak nějak mumlá. Podezříváme ho, že si vzal o jeden dva prášky na spaní víc, protože občas zapomene, jestli si ho už vzal. Naši ho jedou zkontrolovat.
Volají mi z nemocnice. Měl mrtvici.
28.11.2002
Zvoní telefon. Volá mamka. Že táta se vrací z jednání z Brna, protože dědečkovi se přitížilo.
Nestihl to. Dorazil chvíli potom, co dědeček zemřel.
Naši se vrací domů se smutnými zprávami. Pláču, měla jsem ho ráda. Na to mi říkají, že se pozítří budou brát. Že to nikdo neví a že doufali, že děda tam bude s námi. Uf.
únor 2005
Zvoní telefon. Pamatuju si to dodneška, zrovna dávali v televizi Stefanii. Slyším vzlykání. Máma sedí na podlaze. Volal dědeček, že babička je na tom psychicky hodně špatně a chtěla si ublížit. Naši jedou do nemocnice a já čekám.
10.listopadu 2005
Zvoní telefon. Je po všem, babička už neměla sílu. Odjíždíme za dědečkem říct mu tuhle šílenou zprávu. Stojíme přede dveřmi jak andělé smrti a zvoníme. Ve chvíli, kdy otvírá dveře, už má jasno.
Den před tím za ní přišli do nemocnice snad všichni. Děda, obě dcery, vnoučata. Něco jako poslední sbohem.
1.května 2013, dopoledne
Zvoní telefon. Učím se na zkoušku. Volá máma, že táta na výletě upadl a zlomil si nohu. Zrovna utíká k autu a jede za ním do nemocnice. Ještě večer ho budou operovat. Zavolá mi, až bude vědět víc, v 10 by měla operace končit.
1.května 2013, v noci
Nemůžu spát. Pořád nic nevím, přitom už musí být po operaci. Volám mámě. Taky nic neví, prý je ještě na sále.
Zvoní telefon. Táta je po operaci. Při intubování vznikly potíže a celá operace se prodloužila. Ale je v pořádku.
srpen 2014
Zvoní telefon. Mamka dědečka po dlouhodobých problémech s dýcháním dovezla do nemocnice. Už ani od doktora nemohl odejít po svých. Odvezli ho na JIP a čeká na kardiostimulátor. Nefunguje mu jedna srdeční komora.
Chodím za dědou do nemocnice co nejčastěji. Když ho tam vidím, jak leží mezi všemi monitory a přístroji, svírá se mi srdce. Displej snímače se vždycky červeně rozbliká, když komora zapomene, že má pracovat. Dědeček má tak hebkou ruku. A strach v očích. Ale slíbil čtyřnohýmu Míšovi, že se brzy vrátí.
Budík funguje, jak má. A dědeček drží svůj slib a vrací se do týdne k Míšovi.
Nedivte se mi, že občas, když zazvoní telefon, vynoří se najednou ten neodbytný pocit, že je něco v nepořádku. Není to pokaždé, jen někdy se ozve tenhle šestý smysl..A většinou pak přijde něco nemilého.
A jelikož nechci, aby mě tohle trápilo, musím s tím bojovat. Obrnit se proti tomu, protože ať chceme nebo ne, špatný věci se můžou přihodit kdykoliv. Takže já přestanu plašit v předstihu a zkusím svou mysl trochu vytrénovat – aby až to opravdu přijde, nepoložilo mě to na lopatky.
Taky máte nějakou nemilou zkušenost s telefonem?
Terez

Co vypadlo z Architekta

Terez Napište komentář
Chlapi mají život o hodně jednodušší. Nečtou bláznivý ženský časopisy, nedělají závěry z nevinných poznámek a nepřemýšlí nad nesmrtelností chrousta. Já se Architekta ptám na spoustu věcí, co si myslí o tomhle a tamtom, jak by to vyřešil, co by dělal atd. Někdy bych vám přála vidět ten pohled typu „můžeš mi vysvětlit, proč se takovejma prkotinama vůbec zabýváš?“. Ale jak už to tak bývá, občas má až nepříjemnou pravdu. Rozhodla jsem se, že vám sem občas šoupnu některý perly, který si (snad) budu průběžně ukládat 🙂

Můj táta Architekta ze začátku neměl moc rád, hlavně proto, že je architekt. Ale když zjistil, že ten nenápadnej hošík není zas tak hloupej a má to v tý svý kebulce docela srovnaný, začal ho brát. A když pak několikrát pronesl něco, co dokázalo mýho tátu zbourat, začal ho mít rád. Nehledě na to, že jeho nejstarší dcera vypadá hodně spokojeně, že jo 😉

Takže co jsem se od Architekta v posledních pár týdnech dozvěděla?

Sobota 13.6.2015, můj první opravdovej Cheat Day

zdroj: flickr.com (stu_spivack)


V devět večer jsem zavelela, že jdeme na burger. Měla jsem na něj chuť celej dlouhej tejden a nehodlala jsem se o něj připravit. Svalili jsme se z kopce a objednali si pivo a burger. Když burger donesli, rukama jsem se do něj pustila, přikusovala hranolky (s kečupem) a bylo mi blaze. A v tom jsem si vzpomněla na jeden článek.

T: „Hele, jednou jsem četla, že chlapi mají rádi, když ženský jedí rukama, když se nestydí si jídlo užít. Co je na tom pravdy?“
A: „Prosimtě, kam ty na tyhle věci chodíš?“
T: „No do těch našich ženských časopisů.“
A: „Tak jasně, že se nám to líbí.“
T: „No a proč? To je to fakt tak sexy, když vezmu kuřecí nohu do ruky a zakousnu se do ní?“

A: „Ono je to jednoduchý. Když se ženská nebojí vzít jídlo do rukou, máme pak tak nějak větší šanci, že si nebude brát servítky ani v posteli.“

T: „Aha?“
A: „No že se nebude bát na něj sáhnout!“

Poučení: Pokud nechcete vypadat jako frigidy, jezte rukama 😉

Neděle, 14.6.2015, na návštěvě u Mošny


Sedíme na nádherný terásce v Kryštofáku, koukáme do lesa a užíváme si pěkný dopoledne u Mošny. Jako správná hostitelka i upekla.
M: „Dáte si koláč? Je z celozrnný mouky, třtinovýho cukru, se zakysankou, jahodama a mangem!“
T: „Já nemůžu, zase až v sobotu.“
A: „Já si dám, díky.“

Mošna donese dva kousky koláče (k tomu pivu, co si Architekt dal, je to úplná lahoda).

M: „Tak co, jak ti chutná?“
A: „Je moc dobrej, díky.“
M: „No já myslim, že se mi moc nepoved.“
A: „Podívej, s koláčem je to jako se sexem. I ten nejhorší je vlastně docela dobrej.“

Poučení: Špatnej sex, taky sex. (Minimálně pro chlapa.)

Sobota, 4.7.2015, KVIFF

Vedro by se dalo krájet. Nad ulicí se tetelí horký vzduch. Všem nám po zádech sjíždějí kapky potu. Každý menší stín vítáme s nadšením.
Procházíme kolem domu České televize. Kromě pouštění spotů z uplynulých festivalů se kolem domu pohybují i známé postavičky z televize.
Já: „Jů, hele, Jů a Hele! Ale do těch obleků by mě v tomhle teda nikdo nedostal.“
A: „Jů a Hele, zpocený prdele…“

Poučení: Jsou věci, který si radši nedomýšlejte.

Co jste se dozvěděly zajímavýho od svých drahých poloviček vy? Podělte se 🙂

Víkend netrpělivě očekávající Terez

Šestý smysly a další nesmysly

Terez Napište komentář
Už jste někdy byli u kartářky či jiné „baby“ s vševidoucím okem, zakalenou skleněnou koulí nebo kávovou sedlinou? Já jo. Už je to dávno, moc si toho nepamatuju, ale pár věcí přeci jen. Tak vzhůru za trochou nadpřirozena a taky tím, jak se to všechno týká mě.
zdroj: flickr.com (garlandcannon)

Předpovídala mi, že až mi bude 27, potkám někoho z oboru psychologie, koho si vezmu. No, 27 mi ještě nebylo, tak uvidíme, jestli nehodím příští rok na Architekta bobek 😀
Taky si pamatuju, že mi tehdy říkala, aby si mamina dávala pozor na auto, že se může něco přihodit. Co vám budu povídat, o prázdninách se pochopitelně auto porouchalo.
Ale krom těch pár výhledů do budoucnosti hlavně v kartách viděla mě jako osobnost. A zcela upřímně mě to vyděsilo, co všechno mi o mně pověděla. Bylo to, jako by se mnou celou dobu žila. Brr! Mezi námi, grafologický rozbor vám toho poví taky dost, ale o tom až zase jindy, ať se máte na co těšit 😉
Zbytek už byl pro mě tak nějak v mlze, ale říkala zajímavou věc (teda hlavně mojí mamině). Na férovku se jí zeptala, proč k ní chodí, když to všechno ví? Moje mamina údajně má ten šestý smysl, co je k prognózám a pohledům do budoucnosti potřeba.
Od kartářky jsem se ale chtěla dostat trochu někam jinam. Nebudu říkat, že mám dar předvídat nebo vidět do budoucnosti (že by po mamince?), ale občas se v mém životě přihodí věci, které už předem vím, že se stanou.
Asi nejjednodušší příklad ze všech je při poslouchání hudby. Najdu si svůj oblíbený mix, ve kterém je kolem stovky písniček, vařím, zpívám si a je mi fajn. Skončí písnička a já si zanotuju pár tónů další písničky. Dřív, než ve skutečnosti začne hrát. Taky se vám tohle stává?
Klíče a věci, které padají. To je kapitola sama o sobě. Je to, jako by se všechno dělo o chviličku později než ve skutečnosti, takže napřahuju ruce pod padající klíče dřív, než je pustím z ruky, chytám žárovky kutálející se ze stolu, tužky, hrnky, sklenky..Není to vždycky, ale někdy tenhle záblesk přijde a já třeba něco „zachráním“.
Asi nejsilnější to bylo, když jsme jeli s Architektem na svatbu. Stojíme na zastávce autobusu, oblek a šaty v obalu a já Architektovi povídám: „A až přijedeme, řeknou nám, že nevěsta je těhotná.“ Ani jsme nedojeli. Ještě na zastávce mi zazvonil telefon. Prý včera slavili poslední večer zasvobodna. Tak jsem se ptala, jestli to nevěsta moc nepřehnala. Odpověď „ta nepila vůbec, protože čeká Barunku“ mě pak už ani nepřekvapila.
Netvrdím, že jsem něčím výjimečná ( i když říct bych to měla, protože KAŽDÝ z nás je něčím výjimečný!), ale když se mi něco takovýho přihodí, vždycky si pro sebe v duchu říkám: „Vidíš, ještě to s tebou neni tak hrozný.“
Jak jste na tom vy s nadpřirozenými schopnostmi? Vidíte lidské aury, nahlížíte do budoucnosti, vykládáte taroty? Pochlubte se mi 🙂
Terez

Kytky na balkón aneb jak přijít o peníze

Terez Napište komentář
Babča vždycky měla na balkóně truhlíky s převislými muškáty. Nechápejte mě špatně, já mám muškáty ráda, ale ty na balkóně byly vždycky takový ubožáci, větvička tuhle a támhle, spíš to nekvetlo než kvetlo a prostě..meh. No a jelikož jsem začala s Architektem okupovat patro nad babčou, tak jsem si řekla, že tuhle její starost převezmu já (přeci jen je jí 88, tak už se nebude drápat do patra a starat se o kytky, to dá rozum). A jak jsem se zhostila role vrchní balkonové květinářky?

zdroj: flickr.com (Michael Button)

Věděla jsem, že na začátku to bude chtít poměrně velkou finanční injekci. Babči truhlíky měly nejlepší léta za sebou a já navíc chtěla samozavlažovací, abych nemusela s konvičkou poletovat každý den jako cvok.
Babička mě navíc neustále strašila s tím, že balkon je situovaný na sever, není tam moc sluníčka a jen tak něco mi tam neporoste. Takže jsem došla na libereckou výstavu Dům a zahrada a koupila osm převislých plnokvětých surfinií, 4 růžové a 4 krémově žluté.
200 korun.
Pak jsem zamířila do Bauhausu a koupila samozavlažovací truhlíky a speciální substrát pro surfinie.
 
470 korun.
Babička měla upevňovací háky na truhlíky, ale já si neprozřetelně vybrala truhlíky širší, takže ani jeden hák nepasoval. Ajks. Bauhaus znovu, tentokrát dvě sady háků a k tomu navíc keramzit jako základ pod substrát. A konev na vodu, abych nechodila s lahví.
340 korun.
Hnojivo jsem dostala od mamky, jinak by to bylo dalších cca 50 korun.
Celkem jsme se dostali na 1010 korun českých. No, to je docela pěkná sumička za trochu parády ne? A to nepočítám náklady na dopravu a čas, který jsem tomu věnovala.

Ale za tu babči pochvalu to teda stálo! Prej se jí to moc líbí a v tom případě jsem i já spokojená. Připisuju si malé bezvýznamné plus, které bude při první možné příležitosti smazáno a nahrazeno deseti černými puntíky (jsme prostě hajzli).

A teď mi na ně prší a všechna ta rozkvetlá krása půjde do…kytek.

Krásný víkend všem!

Terez

Fitko zadarmo celoročně!

Terez Napište komentář
Jak jsem v jednom z prvních článků psala, vyrostla jsem na vesnici. Můj děda tam pořád bydlí, takže k němu čas od času jezdíme. A naše návštěva se, kromě oslav narozenin, téměř vždy pojí s prací. Přesně tak vypadal i čtvrtek před prodlouženým víkendem v květnu. Po práci jsem sbalila tátu a už jsme frčeli na vesnici. A proč že mluvím o fitku a o vesnici? Čtěte dál a uvidíte..

Věděla jsem, že na nás čeká sekání zahrady, což je na jaře vždycky potřeba. Nejen my nabíráme po zimě sílu, ale i tráva, potvora.
Na místě matka rozdělila úkoly. Já se chopila srpu (nebo lidově řečeno klepance) a jala jsem se dosekat všechnu trávu kolem plotu a stromů, kterou sekačka jednoduše nezvládne. Jak jsem se tak plahočila po zahradě, skrčená u plotu, popálená od kopřiv a „učesaná“ od všech keřů, napadlo mě, jak je vlastně jednoduchý se fyzicky odrovnat. A druhej den jsem na to nejen myslela, ale hlavně to pořádně cítila.

zdroj: flickr.com (Kathleen Tyler Conklin)

Jeden by si ani nemyslel, co všechno dokáže takový zahradničení. Tak třeba zrovna ten srp – zkuste si 100x dřepnout až na zem a zase vstát (o tom, že ještě hýbete oběma rukama, abyste posekali tu trávu, ani nemluvím). Nebo takové trhání jablek. Vylézt na žebřík, udržovat rovnováhu, natahovat se pro jednotlivá jablka, pak koš s jablky snést dolů, vysypat, přestavět žebřík a tak pořád dokola. A co teprve ryze lidové rozhazování hnoje (toho opravdového, ne jen imaginárního). Už tak těžký vidle ještě zatížit pořádnou dávkou pořádně těžkého materiálu 😉 a ten lehkým třepáním rozptýlit po poli. A hrabání zahrady? Zkuste si takovou práci dělat tři hodiny. A takových činností by se kolem domu na vesnici dalo najít desítky.

Přiznávám, že i já mám celoroční permici do fitka. Ráda si jdu s kamarádkou zacvičit, přeci jen u toho stihneme i trochu podrbat a odreagovat se. Když je venku hezky, ráda jdu na bruse, na kolo nebo na procházku. Ale prospívám tím „jen“ sama sobě a nic za mnou nezůstává.

zdroj: flickr.com (Redlionhoteldenver)
Možná vám to přijde trochu přitažený za vlasy, ale až se zase jednou budete dloubat v nose a nevědět roupama co by a máte tu možnost, jděte ven pracovat. Vezměte si sekačku, lopatu, hrábě a ukažte, že nejen činkama se člověk dokáže zničit. Nemáte vlastní zahradu? Nabídněte se známému. Všichni rozumíme mobilům, počítačům, tabletům, ale kdo z vás by uměl ještě sekat kosou, hm?
Vymýšlejí se desítky nových cvičení ročně – zumba, fitbox, piloxing, kruháč, cross fit, trampolínky, alpinning a spousty dalších. Přitom dát tělu co proto je tak jednoduché. Chceme zkoušet neustále něco nového, tak se zkusme vrátit zpátky „ke kořenům“. Vyčistíte si u toho hlavu, budou po vás vidět výsledky a druhý den určitě poznáte, že jste včera něco dělali. A kdyby vás někdo poplácal po rameni a řekl: „No vidíš, ani to nebolelo.“? Máte moje upřímný požehnání mu jednu vlepit 😉 Práce totiž nejenom šlechtí, ale taky bolí!

P.S.: Minulý čtvrtek jsme byli zas. Nájezd na zahradu trval cca tři hodiny, k večeři jsme si dali ovar a pivo a večer padli za vlast.

Terez

Jak věci doceníme až ve chvíli, kdy o ně přijdeme

Terez Napište komentář

 

Nevěřím na pověry, černý kočky, čtyřlístky, hrnce zlata na konci duhy ani kulatý kanály. Ale jeden pátek třináctýho mi teda udělal čáru přes rozpočet…

Sdílím teď tady jedno moje hodně osobní a občas trochu bolavé tajemství. Není to tak úplně tajemství, ale na potkání to taky nikomu nevyprávím. Naučila jsem se s tím žít a věřím, že TO se mnou bude žít dál v poklidu a harmonii, jako tomu bylo dodnes.
Ten osudný pátek 13. se podruhé ženil můj strýc. Užívala jsem si svatební hostinu a bylo mi skvěle. Pak zavolala máma a řekla jen – něco není v pořádku. My tě vyzvedneme. Přijela ubrečená a já nevěděla, co se děje. Čekali jsme na výsledky CT a jelikož jsem úplně normální holka, nečekala jsem nic převratnýho. Jen mě občas bolela hlava, to přece nic neznamená, ne?

zdroj: flickr.com (Tax Credits)
Asi neznamenalo, ale nic to neměnilo na tom, že v tý mojí palici dubový se to holt trochu zkomplikovalo. Hned další den jsem ležela v tom nejděsivějším tunelu na magnetický rezonanci a čekala. Čekala jsem, až se všechno potvrdí.
Můj neurolog na mě koukal jako puk. Nevěděl, jestli se má divit nebo spíš radovat. Že jsem normální. Že jsem jen jedna z mála, která s takovou vadou dokáže chodit, mluvit, učit se. Vystudovat vysokou školu už mu přišlo jako zázrak.
Tehdy přišly všechny omezení. Musela jsem nadobro opustit svou začínající zálibu v potápění a hodně přemýšlet nad tím, které sporty už pro mě nikdy nepřichází v úvahu. Když popíjím, nikdy nesmím překročit rozumnou míru a musím pořád vědět, co dělám. Vím, že když se něco bude dít, mám 24 hodin na to, abych se dostala do nemocnice a vyvázla bez následků.
Když přišel tenhle novej režim, v první chvíli jsem všem záviděla. Záviděla jsem jim, že jsou zdraví. A štvalo mě (a štve mě dodnes), že se svým zdravím hazardují. Nemohla jsem vědět, co se děje u nich doma za zavřenými dveřmi a že možná žijou horší život než já, ale to, co jsem mohla vidět naživo, mě mrzelo a štvalo a já měla chuť jen křičet: „Copak si neumíte vážit toho daru, že žijete a jste zdraví? To vážně musíte pokoušet, co ještě ve zdraví přežijete?“

zdroj: flickr.com (Ars Electronica)
Dneska už to beru tak, že anomálie je moje součást. Vím o ní já, moji nejbližší a teď částečně i vy. Na kartičce pojištěnce mám cedulku s diagnózou a čas od času jdu znovu do tunelu na kontrolu. Máma se o mě bojí pořád. Architekt se asi taky na začátku bál, i když to nedával moc najevo. V Americe třeba nejdřív otestoval všechny horský dráhy a pak mě vzal na ty, které pro mě byly bezpečné 🙂 Já na sebe dávám pozor a nepokouším to obrovský štěstí, který se mě asi drželo zuby nehty, když se tohle stalo. Až uvidíte blázna na bruslích, co i na rovině jezdí s helmou, tak jsem to já.
Nejvíc mě ale mrzí to, když moji blízcí mají pocit, že vlastně „o nic nejde“ a že jsem „přeci zdravá“. Mně to změnilo život. Občas mě to stojí hodně psychických sil odmítat pozvání na skvělé akce a nechtít vysvětlovat, proč to nejde. Nechci, aby se na mě lidi koukali jako na tu holku, co to nemá v hlavě v pořádku.
Tím svým příběhem jsem vám chtěla říct, že zdraví by pro nás pro všechny mělo být jedním z těch darů, který podruhé nedostaneme. Máme jen jedno, které bychom si měli střežit jako ten největší poklad. A setsakra se snažit, abychom o něj vlastní blbostí nepřišli. Protože možná vedle vás sedí někdo, kdo tenhle dar ztrácí a dal by všechno za to, aby ho u sebe ještě chvíli udržel. A vaše nerozvážnost trhá těm, co zdraví opustilo, srdce.
Terez

Sakra drahý spaní! Nebo ne?

Terez Napište komentář
Když jsme s Architektem začali přemýšlet nad vybavením našeho bytu, už od začátku jsme měli oba celkem jasnou představu o tom, jakou bychom chtěli postel. A co je důležitější, že na posteli rozhodně nechceme šetřit. Proč? A jak jsme nakonec vybrali?

Architekt má od věčnýho sezení u počítače namáhanou krční páteř a jeho současná postel rozhodně není kdovíjak kvalitní. Teď jsme dostali jedinečnou šanci na to zařídit si kvalitní spánek a tím kupodivu i kvalitnější život. Stanovili jsme si, co všechno bychom od naší postele chtěli:
1) Prodloužená
Architekt má přinejmenším 190 cm a když si lehne na polštář na klasické „dvoumetrovce“, nohy mu čouhají z postele ven. I já mám radši, když mi nikde nic nekouká z postele ven, natož když mi z postele padá peřina. Takže prodloužená postel 220 cm byla nutnost. A taky bez spodního čela. Není nic horšího než si nemoct natáhnout na posteli nohy (a jo, věřte mi, že i já, 168 cm „vysokej“ prcek jsem to zažila).
2) S úložným prostorem
Nechceme si zastavět všechen náš obytný prostor skříněmi, komodami, poličkami a jiným nábytkem. Oběma se nám líbí trochu víc strohý a minimalistický interiér s výraznými doplňky. Takže moct něco schovat do postele se nám jevilo jako celkem příhodné řešení.
3) Ne dřevo, ne kůže, ne nohy
Uf uf, tohle byla asi ta nejhorší část. Nechtěli jsme dekor dřeva, natož kůži/eko kůži. A nožičky, který postel o pár cm zvednou, ale ne natolik, aby se pod ní dostalo koště? To je tak akorát skladiště prachu.
4) Kvalitní matrace
O tom se nediskutovalo. Jestliže jsme chtěli, aby nás ráno nic nebolelo, tak do matrace se investovat muselo. Oba máme rádi středně tuhou matraci a tím jsme se řídili.

Vítězka (zdroj)
A jak tohle naše hledání dopadlo?
No, když vám řeknu, že jsme po návštěvě všech nábytků a studií vybrali JEDNU postel, tak mi asi nebudete věřit. Ale je to tak. A to ještě ani nebylo jisté, že nám ji vyrobí prodlouženou. Nakonec to klaplo a máme postel přesně podle naších představ – prodlouženou, s úložným prostorem, v tmavě šedé látce s mini nožkami (cca 1 cm), vysokým čelem a matracemi s různou tuhostí na každé straně. K posteli jsme ještě dokoupili polštáře z „líné“ pěny a naše oáza je hotová.
A teď se dostáváme k tomu hlavnímu, ceně. Pár známých se nás zeptalo, na kolik nás postel vyšla. Pro vaši představu – naše postel stála tolik, co kuchyně, trouba, plynový sporák, sprchový kout a digestoř dohromady. Takže si všichni klepou na čelo. „Na co jste si kupovali tak drahou postel, když se dají sehnat i levnější?“ „K čemu vám to bude?“ „Tolik peněz, nezbláznili jste se?“

Naše, jen jinak barevná (zdroj)
A já už toho začínám mít tak trochu plný zuby. V posteli strávíme třetinu svýho života. Nevím, jak moc si tohle uvědomujete vy, ale já dost. Pokud se dobře a kvalitně vyspíme, bude kvalitnější i náš den, naše tělo bude lépe odpočaté. Postel JE investice. Investice do našeho lépe prožitýho života. A hlavně, postel je dlouhodobá investice, nikoliv chvilkový rozmar. Pokud budu střízlivá ve svých odhadech, tak nám postel vydrží 20 let, tedy 7300 dní. Při takové životnosti nás vychází jedna noc spánku na naší posteli na 6 korun za oba. Ještě pořád vám to přijde hodně peněz?
Jsme ochotní utrácet horentní sumy za auta, sportovní vybavení, ale třeba taky za dobrý jídlo, alkohol a cigarety. Když ale dojde na to, abychom svému tělu, které všechny naše rozmary snáší, poskytli tolik potřebný odpočinek, jsme pěkně skoupí. Není v téhle rovnici něco špatně?
Jak spíte vy? Máte svou vysněnou postel?