Rubrika: Ze života

Tenhle rok vyhlašuju suverénně jako nejhorší rok, co moje chvílema ošemetná paměť dosahuje. Ještě nedávno tomu tak vůbec nebylo. Ale konec roku mi dává co proto. A nejen mně. Chtěla bych o tomhle roce mluvit v superlativech, protože se událo tolik skvělejch věcí, ale ten konec…Ten mi to všechno vynahrazuje. Sice ještě nejsme u konce úplně, ale já věřím stále v lepší zítřky, takže hurá na mou bilanci – je pekelně dlouhá a bez obrázků, sorry. A nebojte, nebude to jen negativní 😉


Jasně, že začnu tím skvělým a báječným, co mě tenhle rok potkalo!

1. konečně jsme se s Architektem přestěhovali a bydlíme společně a sami za sebe

Jo, tohle beru jako to nejúžasnější dění letošního roku. Toužila jsem po tom už dlouho a popravdě jsem to potřebovala. Chtěla jsem vědět, že nám to bude klapat dál. Že je všechno tak, jak jsem si přála. Že se můžeme pořád milovat a že náš vztah nejde do kopru. A že to všechno zvládneme i jako taková skoro rodina. A jako bonus jsme v listopadu oslavili to, že už spolu válčíme celých pět let 🙂

2. cestovali jsme a rozhodně ne málo

Jen za letošek jsme zvládli několik evropských destinací a taky pár míst v Čechách. Na jaře jsme se podívali do Varšavy, v září do Berlína a v listopadu do Wroclawi a nakonec do Osla. V Čechách jsme poznali lépe Brno a strávili prodloužený víkend v Českém Krumlově. Každý město mělo něco do sebe a já si zas a znovu uvědomila, jaký mám štěstí mít vedle sebe chlapa, kterýho baví objevovat krásy měst.

3. poznala jsem pár nových lidí, kteří mi obohatili život

Nemusí jich být přeci desítky, pár stačí. Takže Sobi a Ráďo, jsem ráda, že jsme se díky internetu poznali, protože víkendy s vámi byly báječný a věřím, že nás jich ještě pár čeká. Káč a Sašenko, i když jsme každá úplně jiná, tak nám to naše foodblogerský kamarádství klape. Na náš piknik budu dlouho a ráda vzpomínat a pevně doufám, že všechny naše společný plány a akce se rozjedou a bude to šlapat. Terezko, jsi skvělá ženská s naprosto unikátním pohledem na svět a to mě baví. Díky za všechno, protože Oslo bylo velkým dílem tak skvělý právě díky tobě a Radanovi, který mi ukázal u pár věcí druhou stranu mince. Klárko, ty seš tak ohromně pozitivní člověk, že bych tě mohla vídat pořád, protože setkání s tebou je vážně baterky dobíjející 🙂 Honzo, chybíš mi v už neexistujícím Small Change Coffee, ve svý stylový zástěře! Ale aspoň vím, že ani pár km navíc nám nebrání se čas od času vidět a vést naše vskutku zajímavé debaty 😉

A pak jsou tu menší, ale i tak zajímavý setkání, který mě obohatily – Baruš, Markét a Robert, Hanička, Jiřík.

4. měla jsem neskutečný štěstí v soutěžích

Letos jsem si toho všimla a nebyla jsem sama. Hned na začátku roku jsem vyhrála pětikilo na nákup v Nordic Days, pak přišla kožená kabelka z kolekce Jean Paul Gaultiera pro Lindex, kosmetickej balíček u Péti, lístky do muzea v Brně, ale třeba taky kompostér 🙂 . Jo a abych nezapomněla, spoustu výher v tombolách. A většinou ty, co jsem chtěla.

5. vařila jsem pro lidi

Vaření a pečení se stalo i díky Architektovi mojí vášní. A v květnu jsem se hecla a zúčastnila se historicky prvního Restaurant Day v Liberci. Naše polívky měly neskutečnej úspěch. V létě jsem to nezvládla, ale teď na podzim jsem lidem zase připomněla, jak dobrej je můj boršč podle rodinného receptu 😉

Teď už se ale dostáváme k věcem, který mi letos obrazně řečeno vrazily kudlu do zad. Poslední týdny se budím s chuchvalcem v břiše, knedlíkem v krku a přetrvávajícím strachem, co ještě si pro mě 2015 nachystá…Nemá cenu to ani číslovat.

Na začátku roku jsem naprosto šokovaná zjistila, že mi zemřel můj blízkej kamarád z ČVUT. Byl jen o rok starší než já a zubatou měl potkat až za hodně dlouho. I teď se mi derou slzy do očí a uvědomuju si, jak moc pro mě znamenal a jak strašně mi chybí. V tý době jsem napsala i Poslední sbohem, který mi trochu pomohlo se s tím vypořádat.

Zubatá si poměrně nahlas brousila kosu na mou rodinu. Oba chlapi měli z prdele kliku a vyvázli nejen živí, ale i nad poměry v pořádku. V první chvíli jsem si to úplně neuvědomovala, ale teď je mi víc než jasný, že jejich životy visely na vlásku.

Můj táta se važně zranil. Dokud se to nestane, nepřijde vám, jak to s vámi může zamávat. Prahu jsem nenáviděla, protože jsem věděla, že nejedu za zábavou, ale koukat na utrpení někoho, kdo je blízkej mýmu srdci. Teď už je doma, ale léčení potrvá ještě dlouho a následky už budou asi napořád.

Snažila jsem se potlačit očekávání nejhoršího (a neposlouchat Architekta), ale měla jsem poslechnout svůj vnitřní hlas. Pak by mě totiž nepřekvapilo, že babičce, která s námi bydlí v domě, bouchnou saze a smrtelně vážně se urazí. Ať už něco uděláme nebo naopak neuděláme, pokaždý to je blbě. Teď vedeme tichou válku a já vůbec nevím, jestli a jak dlouho tohle vydržíme.

Zjistila jsem, jak nevděčný je pracovat ve firmě svých rodičů. A hlavně jsem zjistila, že mě taková práce nenaplňuje. Dělám něco, co jsem nevystudovala, nevyznám se v tom a jsem naprosto demotivovaná. I proto jsem přistoupila na nabídku Architekta a od nového roku spolu budeme pracovat a já se vrátím k živnosti a snad i mýmu vysokoškolskýmu vzdělání.

A nakonec to nejaktuálnější. Moji rodiče mají po 16 letech společnýho života dost těžkou krizi. Nevím, jak to skončí, jsem psychicky vyčerpaná a teď momentálně si procházím obdobím, kdy jsem na oba neskutečně naštvaná.

Uf, víc než dost jobovek na jeden rok, nemyslíte? Ale nechci končit jako ufňukaná citlivka, takže ať byl tenhle rok jakkoliv podělanej, naučil mě a nebo mi připomněl pár důležitejch věcí:

– Ať je to sebevíc nepříjemný, mluvte o věcech, který vás trápěj, štvou a zvedaj ze židle – s rodinou, partnerem, kamarádama.

– Když jste v ráži, radši se kousněte do jazyka a schovejte si proud slov, kterých byste mohli litovat, na později. Nechte to uležet, projít si hlavou, co je vážně nezbytný říct. Zjistíte, že to jde klidněji, rozvážněji a za použití trochu jiných slov.

– NEVYTAHUJTE STARÝ KŘIVDY! Ne, ne, ne a znovu ne. Buď to řekni rovnou nebo drž hubu.

– Táto, tvoje moudro nabírá ty nejostřejší obrysy. Aneb do vztahu nepatří 3xV – VÝČITKY, VÝHRŮŽKY, VULGARISMY. Zapsat za uši, vyškrtat z těch slovních průjmů a uvidíte, jak málo vám vlastně zbyde, až se zas budete chtít pohádat.

– Čím starší, tím hůř vnímaná rodinná krize. Obzvlášť mezi rodičema. Oba se snaží obhájit, vnutit vám svůj pohled na to, co se děje a vy jste uprostřed toho všeho, motáte se v tom jak nudle v bandě, nechcete se přiklánět ani na jednu stranu a je vám tak akorát nanic.

– S přesvědčením o vlastní pravdě nepohnete ani párem volů. Marná snaha. Radši si dejte kafe a nechte to vyhnít. Nemá cenu snažit se někoho přesvědčit o tom, že jeho názor je blbej.

– Chuť na sex klesá úměrně s množstvím sraček, se kterýma se potýkáte. Fakt.

– Manuální práce a bastlení je ten nejlepší vypínač na mozek. Až zas budete přemejšlet nad hovadinama, něco třeba uvařte.

– Mít se o koho opřít, komu si občas pobrečet na rameni a komu říct svoje obavy a pocity je neskutečnej dar. Dík, lásko, že tě mám. Bez tebe bych byla zoufalá hysterka bez pevný půdy pod nohama.

Jestli jste to dočetli až sem, tak díky. Zjistila jsem, že tohle je báječnej způsob, jak to ze sebe všechno dostat. Ale nebojte, optimismus neztrácím, příští rok bude jednoznačně lepší! Hlavně jsem vám ale chtěla ukázat, že s nikým se život nemazlí. Jen to nikdo nechce moc ventilovat a kazit tak dokonalou iluzi o ještě dokonalejším životě.

Jakej byl váš rok 2015? Podělte se, ať vím, že jsem v tom třeba nebyla sama!

Čao, Terez

Podle nadpisu byste možná čekali naprosto typický článek o tom, jak se sami k sobě musíme chovat dobře, pečovat o sebe a hýčkat si svoje tělo, ačkoliv známá prupovídka říká, že „tělo má jít do hrobu zhuntovaný“. Já bych se na tohle téma ale chtěla podívat z trochu jinýho hlediska. Tak čtěte dál a uvidíme, jestli vás moje zamyšlení zaujme.


Moje kolegyně v práci je silně obézní. Záhy potom, co jsme spolu začaly pracovat, jsem zjistila, že jídlu moc nedá. Nesnídá, za dopoledne vypije tři kafe, zbouchá jednu housku, k obědu si dá druhou housku se šunkou, KFC dobroty, pizzu nebo kebab a večer prý už taky nic nemusí. Její tělo hladoví a uloží všechno, co sní. Zeleninu jsem u ní kromě oblohy neviděla.

Její manžel před lety cítil, že se s jeho tělem něco děje. Dlouho měl tušení, že životní tempo, které nasadil, nemůže dlouhodobě vydržet.

A nevydržel.

V noci v koupelně dostal masivní infarkt a právě kolegyně mu na dlaždičkách zachraňovala život. Od té doby lítá po nemocnicích, jedna operace srdce, který je totálně chabrus, střídá druhou, je v invalidním důchodu a jeho zdravotní stav i životní úroveň se dost zhoršila.

Můžu se jen domnívat, že se mu občas hlavou honí myšlenky typu „kdybych se na to tehdy nevybodnul, mohl jsem žít jinak“.

Pokud budu mluvit jako dítě svých rodičů, někdy si naši rodiče neuvědomují jednu zásadní věc – tím, jak sami se sebou zacházejí, připravují částečně osud i nám.

Myslíte si, že by moje kolegyně utáhla ze svého ne moc vysokého platu a invalidního důchodu rodinný dům, auto, velkou zahradu a chalupu na Vysočině?

To asi těžko. Takže se není čemu divit, že mladší syn stále žije doma. A pravděpodobně přispívá nemalou částkou do rodinného rozpočtu. A tajně se možná děsí toho, že jeho máma dopadne podobně jako táta.

Nechci být zlá. Dokážu pochopit, že každý máme svoje neřesti.

Jenže pokud si za svoje úspory kupuju šminky nebo kabelky, svým potenciálním dětem tím nijak neubližuju ani neztěžuju budoucnost.

Ale jsou situace, zlozvyky a životní styl, který v mnoha případech vede k tomu, že se z dětí jednoho dne stanou chtě nechtě „otroci“ vlastních rodičů.

Chlastáš jako duha a odcházejí ti játra? Vzpomeň si na svoje děti a na to, že budou koukat na to, jak tě zabije cirhóza.

Vykouříš krabičku denně, vykašláváš plíce? Vzpomeň si na svoje děti a na to, že se budou koukat na to, jak tě zabije rakovina plic.

Stravuješ se po fast foodech, k zelenině nečichneš a po večerech se láduješ vepřovejma hlavama a zapíjíš to litrem coly? Vzpomeň si na svoje děti a na to, že ti budou muset třeba utírat zadek, až ty si na něj přes tukový polštáře nedosáhneš.

Ale nebudou se jen dívat. Budou s tebou trávit spoustu času, obětují čas, který by věnovali své rodině, na to, aby se starali o tvou křehnoucí tělesnou schránku. Budou svědky toho, jak se z člověka, kterého milovali a znali, stane jen tělo bez duše plné bolesti a možná i výčitek.

Nemůžu a nechci nikoho přemlouvat, aby se změnil kvůli někomu jinému. Protože vím, že pokud se člověk má změnit, musí to být kvůli sobě. Protože, zas a znovu, jen a jen se sebou žijeme od prvního nádechu až po poslední výdech.

Ale až zase budete podléhat svojí neřesti, zkuste nebýt aspoň na chvíli sobci a pomyslete na to, co budou vaše děti muset zakusit, až vy budete se zdravím v koncích. Možná jim připravíte hodně zkoušek i bez toho, abyste svoje tělo ničili jedama moderní doby, tak proč to akorát podporovat?