Skip to main content

Co Architekt nedělá aneb jakýho týpka bych doma nechtěla

No jo, ranní story mi vnukla nápad, o čem bych ráda napsala. Architekt není dokonalej, vím to a nebudu nikoho přesvědčovat o opaku. Ale dokonalá nejsem ani já. Každopádně je spousta věcí, který Architekt nedělá, a to já kvituju s radostí. Nejde o věci, jako spíš o…koníčky, který nemá. A co teda fakt nemám ráda?
zdroj: flickr.com (Elliot Brown)

1) Nemá svýho plechovýho miláčka
A ne, nemyslím tím pěkný nový auto. Myslím tím starou orezavělou vránu, kterou by každý odpoledne „tunil“ a leštil a věnoval by jí víc pozornosti, než mně. Ne, díky.
Pozn.: To je ta ranní story. Týpek v sámošce koupil rozpustný kafe a kostkovej cukr, nasedl do plechový vrány, ta zařvala a řvala celou cestu na křižovatku a pak ještě dlouho potom. A on to túroval, jak kdyby to byl sporťák…
2) Nemá fanouškovskou krev
Neříkám, že vůbec. Rád se podívá na hokej nebo na lyžování (v poslední době nejvíc na biatlon), ale nechodí nikam do hospody řvát a pít pívo, nemusí být nutně na každým zápase svýho oblíbenýho fotbalovýho klubu a rozhodně nenosí kolem krku fanouškovskou šálu.
3) Neměří si biceps
Architekt rád leze na boulderu, miluje free style bruslení a pěším výletům se taky nebrání. Posilovnu jednu dobu navštěvoval (což se mi líbilo 😉 ), teď trochu stagnuje. Ale pro všechny svatý, rozhodně ze sebe nedělá Hulka a neobětuje tomu všechno. Ježiš, jak já bych byla otrávená, kdybych musela denně vyvářet speciální jídla, aby mu to „šlo na objem“ a koukat, jak mi roste v něco nereálně obrovskýho (a v reálnym životě nepoužitelnýho…).
Pozn. 2: Vzpomněla jsem si na svýho spolužáka z VŠ, Václava. Václav byl vždycky hubenej, takovej čahoun. Ale když byl jen v tričku, tak měl ty nejvíc namakaný ruce ze všech (a jakože fakt pěkný). A jakto? Protože děcka, makal kolem baráku!
4) Nemá debilní kecy
Možná bych spíš měla říct debilní kecy těch, co čtou všechny motivační knížky, který jsou na našem trhu dostupný. A nakonec možná nejen na našem. Nejhorší na tom je, když to někdo čte na dobrou noc, pak to všude vytahuje, vypadá, že spal celou noc na novinách a korunu tomu nasadí, když zkombinuje moudra z X knih, který si v konečnym důsledku naprosto odporují. Fakt by mě zajímalo, jakej tenhle čtenář ve skutečnosti je, pod tou snůškou keců a blbin, který nastudoval. A jak se žije život ve stínu myšlenek někoho jinýho.
zdroj: flickr.com (Louis)
5) Nehraje
Hrával. WoWko. Ještě na vysoký, když jsme spolu začínali chodit. Já už ležela v posteli, on kreslil a pak řekl, že si na chvilku zahraje. No, končilo to tak, že já usnula a on si ve tři ráno vzpomněl, že by měl jít spát…Sám pak uznal, že je to mor a nechal toho. Jestli teď něco hraje, tak je to Agar. Což je vlastně taky docela mor 😀 Ale hraní pro něj není alfou a omegou, netráví svoje volný chvíle u počítače a radši se snaží něco tvořit nebo zažít.
6) Nechlastá
Tady není třeba říkat mnoho. Na chlastání má dost stejnej pohled jako já. Prolejt hrdlem několik stovek jen proto, abych se z toho v lepším případě „jen“ ráno podělal, mu za to nestojí. Když chceme, dáme si někde pivo nebo si otevřeme lahev vína. Ale chodit cíleně do hospody s úmyslem vydezinfikovat si i palec u nohy, to ne.
7) Neriskuje
Mám strach o svoje bližní. A Architekt ho v tomhle případě nepřiživuje žádným adrenalinovým koníčkem. Sedět doma a čekat, až (a jestli) se vrátí odkudsi, to není nic pro mě. To bych taky mohla být ve třiceti šedivá.
8) Nerejpe
Pošťuchujeme se, to jo. Ale nikdy na mě slovně neútočí, nebere si na mušku moje vady a nikdy by ho nenapadlo opírat se do mých nedostatků. Protože dokud se v nich nerejpu já, tak snad není důvod ne? Mám větší zadek? Aspoň je mě za co chytit. A dokud na svou monstrózní prdel neupozorním já, ani by ho nenapadlo vypustit něco jako „no, zlato, nemyslíš, že bys s tím svým zadkem měla něco dělat?“.
Tolik o Architektovi a o tom, co mi doma rozhodně nechybí! A co vy rozhodně nepostrádáte, že váš muž nedělá? Jsem zvědavá 🙂
My odjíždíme na prodloužený víkend do Krumlova, tak si užijte zbytek týdne!
Terez

Já, on a KVIFF – 2. část

Kde jsme to minule skončili? Jo, u těch trochu odpudivejch vodáků, kteří mi „zpříjemňovali“ cestu vlakem..Ale nebojte, sobotní festival mi tohle bohatě vynahradil! Čtěte dál a dozvíte se, kam jsme se ve Varech podívali, jestli jsme si dali dobrý kafe, kolik jsme viděli celebrit a jak se nám líbily filmy a vůbec celý karlovarský festival 😉 A taky vás nezapomenu seznámit s tím, jak takový jednodenní výlet do Varů zatíží vaši peněženku.

Hotel Thermal

7:00. Budíček. Trochu přejetá z vedra balím opalovací krém do batohu, nahazuju omítku, beru slamák na hlavu, snídám marokánku (cheat day, yay!) a vydáváme se na vlak. Z Chebu nás jede pár, do Varů nás dojíždí jen pár desítek. Od nádraží se procházkou suneme na promenádu, protože první film nám začíná až v jednu. První na pořadu dne je káva. Ach, Cuketko, hořký je pohár poznání..U Thermalu si sedáme do restaurace, která má v devět ráno otevřeno. Objednáváme espresso a Radlera. Něžně se ptáme: „A rozumíme si, když říkáme espresso?“ Její odpověď byla trochu uražená: „Já vím, co je to espresso,“
Nechtějte vědět, co nám donesla. Nemyslím si, že by Lucaffe byla špatná káva, ale tohle vypadalo a chutnalo jako..rozpustný cosi. Byla jsem jediná, kdo dopil (kafe highly needed). Ale jako fuj. Dohadovali jsme se, jestli jsme toho kafe nedostali víc než Radlera v půllitru a já se vsázela, kdo uzvedne hrneček se zachováním „aristokratického malíčku“. No, nasmáli jsme se dost, ale není to trochu zoufalství? Takže honba za dobrým kafem ještě nekončí.
Karlovarské vřídlo

Začínalo být docela teplo. Po promenádě jsme se vydali směrem k vřídlu, kolonádě a i našim promítacím sálům. Potkáváme Nespresso bar, ale z papírových kelímků se nám kafe moc pít nechce. Pokračujeme dál, já se stavuju na informacích pro pohledy a známky (ahoj, Nějn) a už jsme u vřídla. Projdeme budovu a zjišťujeme, že můžeme na prohlídku podzemí vřídla. Nu, proč ne? Kupujeme lístky na 11.hodinu a jdeme ještě courat. U vřídla kupujeme horkou oplatku (protože bez ní by to nebyly Vary) a jdeme směrem k domu České televize. Tam pokoukáme, politujeme ty chudáky, co se ve vedru promenují v plyšových převlecích a mažeme zpátky k vřídlu.

Nu, až budeme mít příště zase takovej blbej nápad, jako jít do podzemí k vřídlu, které má 70°C, měl by nám někdo namlátit. Jestli venku bylo hrozně, tak u vřídla ještě hůř. Ale co musím uznat, půlhodinová prohlídka stála za to. Dozvěděli jsme se pár údajů z historie vřídla i promenády, viděli jsme, jak se provádí typické pokameňování a prošli se korytem řeky. Pokud budete mít do Varů cestu, tohle si rozhodně nenechte ujít. Za 90 korun hodně muziky 😉

Procházka korytem řeky

A pak přišel hlad. Po půl dvanáctý jsme mazali k Vodafone Parku, kde jsme objevili přívěs s burgrama. Objednali jsme si a po nás se přihnal zástup lidí. Prostě štěstí. Burgery byl výborný a s klidným srdcem je doporučím znova, pokud na KVIFF budou. Za cenu cca 145 korun velká paráda. Burger, hranolky, dva dipy, k tomu ještě koupit točenou kofolu a bylo nám blaze.

Mňam burger

Po obědě ale nastal čas na filmy! Hurá do kina/divadla! Jako první jsme vyšplhali na kopec nad Městské divadlo do divadla Husovka na film Vlna vs. břeh. Při příchodu jsme zjistili, že z druhé strany je „přilepená“ restaurace/kavárna Bokovka, o které Cuketka psal. Shodli jsme se, že sem zajdeme na kávu. A aby toho nebylo málo, měli tu Naše maso!

Film byl fajn, ale dost náročný na koukání. Pojednával o autorech tzv. Slovenské nové vlny. Rozhodně to bylo zajímavý, ta tvorba má něco do sebe, ale jednotlivé záběry byly dost krátké, myšlenky často nedokončené a výsledek byl lehce zmatený. Ale nahlédnout pod pokličku tvůrců tohohle hnutí bylo super, ty fotky mají duši a nápad a to já oceňuju.

Po filmu Bokovka. Nezklamala. Nespresso konečně ve správném množství, k tomu domácí jahody se šlehačkou a karafa vody. Uvnitř příjemný chládek, přeci jen půl metrové zdi mají něco do sebe. Po rychlé kafe pauze směr další film.

takovou uličkou se dostanete k divadlu Husovka 😉

Tentokrát jsme zamířili do Městského divadla na film Nebeští nomádi. Příběh rodiny, která stále žije podle starých tradic v jurtě v horách v Kyrgystánu, byl neskutečný. Tady se naopak na délce záběrů nešetřilo, člověk měl dost času nasát atmosféru. Jazyk nomádů dokresloval už tak dokonalou scenérii a vcelku jednoduchý příběh o pokroku, lpění na tradicích, vzdělání, lásce a starých příbězích dostal zcela nový rozměr. Poslední záběr mi vehnal slzy do očí a ještě dlouho ve mně zanechal ten zvláštní pocit..

Divadlo jsme museli opustit a vydali jsme se na zmrzlinu opět k Vodafonu. Jogurtová s karamelem a jahodama neměla chybu. Chvíli jsme pochodili kolem vřídla a zamířili jsme do divadla na poslední film. Jako poslední jsme vybrali film Cesta do Říma s českým poměrně hvězdným obsazením pod taktovkou polského režiséra Tomasze Mielnika.

Městské divadlo Karlovy Vary

Začátek byl super. Fakt. Smála jsem se tomu zvláštnímu hlídači v galerii, bavila mě kamera, osekaný dialogy, femme fatale Berenika. Ale s přibývajícími minutami film vláčněl, zamotávali jsme se do příběhů jednotlivých osob, které zlodějíček na své cestě potkával a posledních 20 minut filmu už bylo jedno velký COŽE. Konec mě zklamal hodně a odcházela jsem z kina otrávená. Když jsme to pak rozebírali, říkám: „Já měla pocit, jak kdyby to byla parodie na film.“ A všichni mi dali za pravdu. Takže asi tak.

Po cestě do Říma nám docela vyhládlo, takže jsme se vydali zpátky k hotelu Thermal. Zkusili jsme dvě restaurace, ale v devět zavíraly, takže jsme měli smůlu. Tohle je pro mě hodně nepochopitelný, proč restaurace v průběhu KVIFF zavírají málem před setměním. Nakonec jsme si dali nějaký smažený prasečiny přímo před Thermalem, koupili jsme si pivo Lobkowitz, který po celodenním horku bodlo a bylo nám blaze.

Před odchodem na vlak jsme rychle blejskli poslední fotky na Instax, na mobil a jelo se domů. Vlaky nikterak posílený nebyly, takže jsme vyjeli do Chebu posledním osobákem ve 22:22, v Chebu jsme byli o půl dvanácté.

Dřevěná kolonáda, dokonalost

Dojmů jsme si přivezli spousty. Na jeden den být součástí toho všeho je super. A pro mě je to popravdě naprosto dostačující. Byla jsem ráda, když jsem večer vlezla pod sprchu a do svý postele a nemusela do noci poslouchat opilý filmový nadšence ve stanovém městečku.

Na kolik nás KVIFF vyšel?
– hnusný kafe 38 Kč/ břečka
– Radler 69 Kč/ 0,5l (fakt!)
– Vstup do vřídla 90 Kč/ 30 min
– Oplatka 9 Kč/ ks (!!)
– Burger 145 Kč/ burger, hranolky, dipy (mňam)
– Točená kofola 30 Kč/ 0,5l
– dobrý kafe 45 Kč/ espresso
– jahody se šlehačkou 97 Kč/ mini miska (uf)
– frozen jogurt 50 Kč/ ks
– jídlo u Thermalu – cca za stovku se člověk bohatě najedl
– Pivo Lobkowitz – 40 Kč/ 0,5l normál nebo 0,4l speciál

Shrnutí. Jet na jeden den je super. Nešetřili jsme a užili jsme si to se vším všudy. Filmů bychom mohli vidět i víc, stačilo by chtít. Karlovy Vary jsou nádherný město a rozhodně stojí za to je navštívit, nejen v průběhu festivalu. Ten tomu ale dodá punc výjimečnosti a vy si prostě připadáte jinak 🙂 Doufám, že tu najdete informace, který se vám budou třeba příští rok hodit 😉 Díky, Vary, snad zase za rok!

P.S.: Jsem slibovala celebrity a nakonec kulový! Potkali jsme či viděli následující osobnosti – Jirka Macháček, Táňa Vilhelmová, Miroslav Donutil, Dan Bárta, Jitka Čvančarová s manželem, Berenika Kohoutová. Na nikoho dalšího už si nevzpomínám a nebo se dobře maskoval 😉

Když telefon zvoní až do morku kosti

Když se stane něco, co vám ublíží, vaše podvědomí si to tak nějak uloží a když se podobná situace stane znova, všechny ty pocity zase vyplavou napovrch a historie se opakuje. A nebo taky ne, ale těch pocitů se zbavit jednoduše nejde. A přesně proto nemám ráda nečekané telefonní hovory.

listopad 2002
Zvoní telefon. Volá dědeček. Vůbec mu ale není rozumět, jen tak nějak mumlá. Podezříváme ho, že si vzal o jeden dva prášky na spaní víc, protože občas zapomene, jestli si ho už vzal. Naši ho jedou zkontrolovat.
Volají mi z nemocnice. Měl mrtvici.
28.11.2002
Zvoní telefon. Volá mamka. Že táta se vrací z jednání z Brna, protože dědečkovi se přitížilo.
Nestihl to. Dorazil chvíli potom, co dědeček zemřel.
Naši se vrací domů se smutnými zprávami. Pláču, měla jsem ho ráda. Na to mi říkají, že se pozítří budou brát. Že to nikdo neví a že doufali, že děda tam bude s námi. Uf.
únor 2005
Zvoní telefon. Pamatuju si to dodneška, zrovna dávali v televizi Stefanii. Slyším vzlykání. Máma sedí na podlaze. Volal dědeček, že babička je na tom psychicky hodně špatně a chtěla si ublížit. Naši jedou do nemocnice a já čekám.
10.listopadu 2005
Zvoní telefon. Je po všem, babička už neměla sílu. Odjíždíme za dědečkem říct mu tuhle šílenou zprávu. Stojíme přede dveřmi jak andělé smrti a zvoníme. Ve chvíli, kdy otvírá dveře, už má jasno.
Den před tím za ní přišli do nemocnice snad všichni. Děda, obě dcery, vnoučata. Něco jako poslední sbohem.
1.května 2013, dopoledne
Zvoní telefon. Učím se na zkoušku. Volá máma, že táta na výletě upadl a zlomil si nohu. Zrovna utíká k autu a jede za ním do nemocnice. Ještě večer ho budou operovat. Zavolá mi, až bude vědět víc, v 10 by měla operace končit.
1.května 2013, v noci
Nemůžu spát. Pořád nic nevím, přitom už musí být po operaci. Volám mámě. Taky nic neví, prý je ještě na sále.
Zvoní telefon. Táta je po operaci. Při intubování vznikly potíže a celá operace se prodloužila. Ale je v pořádku.
srpen 2014
Zvoní telefon. Mamka dědečka po dlouhodobých problémech s dýcháním dovezla do nemocnice. Už ani od doktora nemohl odejít po svých. Odvezli ho na JIP a čeká na kardiostimulátor. Nefunguje mu jedna srdeční komora.
Chodím za dědou do nemocnice co nejčastěji. Když ho tam vidím, jak leží mezi všemi monitory a přístroji, svírá se mi srdce. Displej snímače se vždycky červeně rozbliká, když komora zapomene, že má pracovat. Dědeček má tak hebkou ruku. A strach v očích. Ale slíbil čtyřnohýmu Míšovi, že se brzy vrátí.
Budík funguje, jak má. A dědeček drží svůj slib a vrací se do týdne k Míšovi.
Nedivte se mi, že občas, když zazvoní telefon, vynoří se najednou ten neodbytný pocit, že je něco v nepořádku. Není to pokaždé, jen někdy se ozve tenhle šestý smysl..A většinou pak přijde něco nemilého.
A jelikož nechci, aby mě tohle trápilo, musím s tím bojovat. Obrnit se proti tomu, protože ať chceme nebo ne, špatný věci se můžou přihodit kdykoliv. Takže já přestanu plašit v předstihu a zkusím svou mysl trochu vytrénovat – aby až to opravdu přijde, nepoložilo mě to na lopatky.
Taky máte nějakou nemilou zkušenost s telefonem?
Terez

Co vypadlo z Architekta

Chlapi mají život o hodně jednodušší. Nečtou bláznivý ženský časopisy, nedělají závěry z nevinných poznámek a nepřemýšlí nad nesmrtelností chrousta. Já se Architekta ptám na spoustu věcí, co si myslí o tomhle a tamtom, jak by to vyřešil, co by dělal atd. Někdy bych vám přála vidět ten pohled typu „můžeš mi vysvětlit, proč se takovejma prkotinama vůbec zabýváš?“. Ale jak už to tak bývá, občas má až nepříjemnou pravdu. Rozhodla jsem se, že vám sem občas šoupnu některý perly, který si (snad) budu průběžně ukládat 🙂

Můj táta Architekta ze začátku neměl moc rád, hlavně proto, že je architekt. Ale když zjistil, že ten nenápadnej hošík není zas tak hloupej a má to v tý svý kebulce docela srovnaný, začal ho brát. A když pak několikrát pronesl něco, co dokázalo mýho tátu zbourat, začal ho mít rád. Nehledě na to, že jeho nejstarší dcera vypadá hodně spokojeně, že jo 😉

Takže co jsem se od Architekta v posledních pár týdnech dozvěděla?

Sobota 13.6.2015, můj první opravdovej Cheat Day

zdroj: flickr.com (stu_spivack)


V devět večer jsem zavelela, že jdeme na burger. Měla jsem na něj chuť celej dlouhej tejden a nehodlala jsem se o něj připravit. Svalili jsme se z kopce a objednali si pivo a burger. Když burger donesli, rukama jsem se do něj pustila, přikusovala hranolky (s kečupem) a bylo mi blaze. A v tom jsem si vzpomněla na jeden článek.

T: „Hele, jednou jsem četla, že chlapi mají rádi, když ženský jedí rukama, když se nestydí si jídlo užít. Co je na tom pravdy?“
A: „Prosimtě, kam ty na tyhle věci chodíš?“
T: „No do těch našich ženských časopisů.“
A: „Tak jasně, že se nám to líbí.“
T: „No a proč? To je to fakt tak sexy, když vezmu kuřecí nohu do ruky a zakousnu se do ní?“

A: „Ono je to jednoduchý. Když se ženská nebojí vzít jídlo do rukou, máme pak tak nějak větší šanci, že si nebude brát servítky ani v posteli.“

T: „Aha?“
A: „No že se nebude bát na něj sáhnout!“

Poučení: Pokud nechcete vypadat jako frigidy, jezte rukama 😉

Neděle, 14.6.2015, na návštěvě u Mošny


Sedíme na nádherný terásce v Kryštofáku, koukáme do lesa a užíváme si pěkný dopoledne u Mošny. Jako správná hostitelka i upekla.
M: „Dáte si koláč? Je z celozrnný mouky, třtinovýho cukru, se zakysankou, jahodama a mangem!“
T: „Já nemůžu, zase až v sobotu.“
A: „Já si dám, díky.“

Mošna donese dva kousky koláče (k tomu pivu, co si Architekt dal, je to úplná lahoda).

M: „Tak co, jak ti chutná?“
A: „Je moc dobrej, díky.“
M: „No já myslim, že se mi moc nepoved.“
A: „Podívej, s koláčem je to jako se sexem. I ten nejhorší je vlastně docela dobrej.“

Poučení: Špatnej sex, taky sex. (Minimálně pro chlapa.)

Sobota, 4.7.2015, KVIFF

Vedro by se dalo krájet. Nad ulicí se tetelí horký vzduch. Všem nám po zádech sjíždějí kapky potu. Každý menší stín vítáme s nadšením.
Procházíme kolem domu České televize. Kromě pouštění spotů z uplynulých festivalů se kolem domu pohybují i známé postavičky z televize.
Já: „Jů, hele, Jů a Hele! Ale do těch obleků by mě v tomhle teda nikdo nedostal.“
A: „Jů a Hele, zpocený prdele…“

Poučení: Jsou věci, který si radši nedomýšlejte.

Co jste se dozvěděly zajímavýho od svých drahých poloviček vy? Podělte se 🙂

Víkend netrpělivě očekávající Terez

Já, on a KVIFF 2015 – 1.část

 

Na prodloužený víkend měl podle původního plánu přijet Architekt. Jenže..Padesátej ročník KVIFF mají za humny a tak se jen tak mezi řečí zeptal, jestli bych to nechtěla zažít. A já že jo, že přijedu. A na jeden den zakusíme atmosféru festivalových Varů. Jak to všechno probíhalo, co jsme viděli, zažili a ochutnali? Čtěte dál a dozvíte se víc 🙂


Co bylo před KVIFF?
Nikdy jsme na KVIFF nebyli, takže jsme zabrousili na web a začali hledat, co a jak. Jako nejlepší den pro naši návštěvu se jevila sobota, takže jsme okoukli filmy a začali vymýšlet, jak koupit lístky. No, ze začátku jsme z toho byli trochu perplex. Vůbec jsme se neorientovali, co jsou festival passy (FP), jak se dostat na film a jestli to má vůbec cenu zkoušet. Nakonec Architekt, po všem vzdychání a co by kdyby, řekl, že ve čtvrtek sedne na první ranní vlak a stoupne si do fronty na předprodej (lístky na pátek a sobotu), koupí festivalový passy a snad se někam dostaneme.
No super! Aby toho nebylo málo, před tátou jsem se něžně zmínila a oni se toho chytli. Ale ne – jéé, my si to zařídíme! Řekli mi – zařiď nám to a my pojedem. No paráda ne? Takže jsem ještě večer našla hotel v Sokolově (poslední pokoj!), rezervovala a Architektovi řekla, že shání o dva passy víc. No, nadšení vypadá jinak 😀 Ale popas(s)oval se s tím a smířil se s ranní výletem do Varů.
Našli jsme filmy, které chceme vidět a s nejasnou budoucností Architekt ráno vyrazil do Varů. Předprodej začínal v devět.
První SMS – 7:23
„Tak jsem na miste. Prede mnou je asi stovka lidi. Tak by to snad mohlo klapnout, kdyz lidi nebudou svine.“
A že to lidi umí, že jo 😀 Mistrovství v hokeji budiž příkladem.
2. SMS – 7:42
„Uz je stejne lidi za mnou jako prede mnou.“
No, první rychlík byla očividně ta nejlepší volba.
Telefonát – 9:52
„Mám všechno. Festival Passy, lístky na filmy. Dobře, že jsem jel dneska brzo ráno. Ta fronta je hrozná.“ MMS přišla vzápětí.

přímý přenos z Varů 🙂

Takže ano, tohle je jednoznačně super řešení, jak získat lístky na filmy, na které chcete. Nevýhoda je, že si na to musíte vzít volno. Ale šance získat lístek je vysoká. Navíc, dva dny dopředu se prodávají lístky opravdu jen první den předprodeje, zbytek festivalu už kupujete lístky jen na další den. Existují spousty možností, jak jinak se na filmy dostat, FP vám hodně pomůžou. Jen namátkou, hodinu před představením se ruší všechny nevyzvednuté rezervace, 5 minut před představením zaniká nárok na zhlédnutí i lidem se vstupenkou, před kinem je prostor pro lidi s FP, které v případě volných míst pustí dovnitř. Na hlavní pokladně lze sehnat vrácené vstupenky atd. Rozhodně pohledejte, na spoustě blozích se dozvíte víc o systému. My to měli jednoduchý, stačilo se včas dostavit do sálu.

Já jsem se vrhla na průzkum internetu, abych jen nečinně nepřihlížela, zatímco Architekt konal. Vytiskla jsem mapy, našla vlakové spojení do Chebu, prohledala, jak daleko jsou od sebe jednotlivé kinosály a jak se k nim dostaneme. U Cuketky jsem nastudovala, jak neumřít na žlučníkovej záchvat a alespoň trochu dobře se najíst a kde najít ucházející kafe. Počasí slibovalo krásných 33°C, takže probíhaly ryze letní přípravy.

V pátek už jsem vyrážela dřív z práce vstříc něčemu novému a těšila se jak na svoje první Vánoce 🙂 Jen ti vodáci (namol, slizký a vtíravý jak Alpa) mi trochu kazili jinak oblíbený cestování vlakem.

A jak probíhal náš jednodenní výlet do Varů (a taky do Varu)? Jak jsme se popasovali s vedrem, hladem a volným časem? To vám povím zase příště, v pokračování tohohle víkendového dobrodružství. Stay tuned!

Vaše Terez ve varu už dávno doma z Varů

Přelouskáno no.3

Další várka přečtených knih! Tentokrát jsem se docela činila. Snažím se číst každý den, i když někdy nejsou ani síly, ani čas 🙂 Na co padla volba tentokrát?
Pozn.: Tohle pokračování se mi válí v konceptech už asi tři týdny. Mezitím jsem přečetla další knihy. Jediný, co mi bránilo to zveřejnit, byla absence fotografií. Takže, Teruno, koukej se polepšit!

1) Michael Robotham – Podezřelý

K přečtení této knihy jsem měla vlastně jen jeden pořádný důvod – objevila jsem autorovu další knihu Řekni lituji (kterou jsem ještě nepřečetla) a bylo nasnadě, abych okusila i ty předcházející.
Tahle detektivka je poměrně netypická, protože je vyprávěna v ich formě, očima psychologa Josepha. A to mě na ní bavilo hodně.
Kniha se na začátku odvíjí poměrně líně a děj vám nepřijde nijak napínavý. Postupně ale začnete zjišťovat, proč jeví detektiv Ruiz o doktora takový zájem a ve chvíli, kdy je nucen opustit rodinu, začne mít příběh grády.
Boj o prokázání vlastní neviny a usvědčení vraha je napínavý a budete číst jako o život. Když se pak začnou odkrývat jednotlivé spojitosti s minulostí, budete velmi překvapení.
Autorovi se povedlo jedno – rozhodně jsem netušila, jak kniha skončí. Na posledních stranách se mu podařilo mě překvapit a za to má plusové body! Pokud louskáte detektivky (třeba jako já 🙂 ), tak si tuhle knihu nezapomeňte připsat do seznamu, nebudete litovat!
A pokud se vám styl autora zamlouvá, hledejte jeho další knihy. Najdete je pouze v angličtině, ale detektivek už má na svém kontě požehnaně! Do češtiny byly zatím přeloženy pouze dvě, další najdete na webu.
2) Lars Kepler – Stalker
Lars Kepler – Stalker

Pamatujete na psychologa se specializací na hypnózu z prvního dílu Hypnotizér? Erik Maria Bark se stane opět důležitou postavou v zatím posledním a nejnovějším díle autorského dua Kepler. Na scénu se kromě něj vrací i Joona Linna, který po smrti zákeřného Jurka Waltera zmizel z povrchu zemského (omlouvám se za spoiler, ale tenhle snad tolik nebolel).

Na internetu je zveřejněno video, na kterém je vidět žena ve svém bytě. Je jasné, že video poslal někdo, kdo ženu sleduje. O pár hodin později je nalezena mrtvá se znetvořeným obličejem a ve zvláštní poloze. Jak postupuje vyšetřování, do hledáčku policie se dostává právě Erik Maria Bark.
Joona začíná hrát hru s časem, aby dokázal Erikovu nevinu a zároveň našel skutečného pachatele. Já hltala jednu stránku za druhou a čekala na každé nové vodítko. Ale stejně mě nakonec překvapilo, kdo je skutečným pachatelem (představte si, že čtete, uvidíte jméno vraha, vytřeštíte oči, chvíli vůbec nechápete a pak najednou to do sebe vlastně všechno zapadne).
Tahle kniha vás nenechá v klidu spát, dokud ji nedočtete! A až ji dočtete, stejně nad tím budete pořád přemýšlet a chvíli vám to nedá 😉
3) Petr Novák – Jak pálit a neukládat
Petr Novák – Jak pálit a neukládat

Už jsem tu jednou zmínila, že nejsem žádná modelka. A tuhle knihu jsem si koupila proto, že mě zajímal pohled laika na celou problematiku hubnutí a ne/úspěchů. On sám hodně dlouho bojoval s váhou a nakonec shodil cca 25 kg, což je úžasný! A na týhle strastiplný cestě se začal o hubnutí zajímat, ale především z pohledu hormonů a procesů, které se v těle dějí. Takže rozhodně od toho nečekejte žádný přesný jídelníčky, doporučování celozrnného pečiva a mazání medu kolem huby.

A popravdě kniha je to super. Po jazykové stránce to má teda mezery (a na to já jsem pes, když někdo napíše „by jste“, tak bych mu nejradši nabančila), ale o to tu v první řadě nešlo. Dočetla jsem se spoustu zajímavých informací a poznatků, které mě zase trochu posunuly v pohledu na stravování. Petr píše knihu nenásilnou a poměrně přátelskou formou, což je v případě takového typu knih docela žádoucí. A párkrát jsem se i upřímně zasmála, protože text je místy odlehčen 😉
Knihu seženete pouze jako ebook, buď samotnou, nebo s bonusy v podobě jídelníčku, tréninkového plánu, přehledu vitamínů a minerálů, nákupního seznamu apod. A sama za sebe můžu říct, že peněz za tenhle set rozhodně nelituju.
Čtu teď i další knihy, protože mě tohle téma začalo zajímat a rozhodla jsem se, že změním způsob, jakým se stravuju. Tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží (ale Architekt mě podporuje 😉 ).
4) Cecelia Ahern – S láskou Rosie
Cecelia Ahern – S láskou Rosie

Tohle je kniha, u který si v průběhu čtení několikrát zaklepete na hlavu a hlavním hrdinům byste nejradši věnovali políček, aby se konečně probrali. Jasně, skončí to happy endem, ale po jak dlouhý době..

Knížka má naprosto ojedinělou formu – je sestavená z dopisů, psaníček, chatů a emailů mezi Rosie a Alexem a jejich příbuznými. Na začátku to možná bude trochu nezvyk, mně to chvíli trvalo zvyknout si a hlavně se začít orientovat, ale po čase vám to přijde naprosto přirozený.
Tahle dopisová a virtuální love story, která trvá neskutečných 50 let, vás upřímně vezme za srdce. Od začátku tušíte, že to skončí tak, jak to ve skutečnosti skončí, ale událostí, které happy end odsouvají, je neskutečně mnoho. V půlce knihy to už už vypadá, ale o čem by byl zbytek?
Kniha byla i zfilmovaná, což je můj úkol, až budu mít volný víkend. Za mě 4,5* z 5, i když na romanťárny moc nejsem 😉
5) Joakim Zander – Plavec
Joakim Zander – Plavec

Cha, podchytila jsem si tuhle knihu v knihovně, jen co ji zařadili do databáze a během chvíle už na mě čekala! Miluju naši knihovnu 😉

4 separátní dějové linky. Příběhy 4 lidí, kteří se trochu znají a trochu taky ne. A snaha zabránit zveřejnění citlivých dokumentů – i za cenu obětí.
Tenhle typ knih, to je jasná vějička na čtenáře – kapitola vždycky skončí něčím, co je potřeba rozlousknout, kdy nevíte, co se stalo s hlavním hrdinou. Otáčíte zběsile na další stranu a tam…Je dějová linka jiné postavy. A tak rychle čtete, abyste se dostali k pokračování předešlého příběhu, ale ty další taky praskají ve švech napětím, a tak čtete pořád dál a dál. A když nečtete, přemýšlíte nad posledním vývojem událostí a tím, co asi bude následovat. Takže knihu přelouskáte jedna dvě 😉
Kniha je báječná. Kapitoly samotného Plavce pro mě byly téměř jako reálné a dokázala jsem si představit postavu Plavce, jeho chování, pohledy, vyjadřování. Mám ráda tyhle zvláštní „brouky“. A život agentů a jim podobných mi vždycky připadal zajímavý.
Podle recenzí jsem od toho čekala možná o maličko víc, ale zklamaná rozhodně nejsem. V dnešní době už musí autoři přicházet s něčím novým, a to se Zanderovi splnit povedlo.
6) Matthew Sedgwick – Já nejsem neviditelná
Matthew Sedgwick – Já nejsem neviditelná

Mám pocit, že v dětském oddělení naší knihovny mě brzy budou znát i křestním jménem. Prostě si asi vybírám zvláštní tituly (a nebo tituly pro děti?).

Tahle kniha mě ale vyloženě lákala. Slepá dívka, která se vydá s malým bratrem přes oceán hledat svého otce? Už jen samo o sobě to zní zajímavě.
Kniha je to nenáročná. A popravdě, teprve v půlce knihy doráží hlavní hrdinka i s bratrem do New Yorku, do té doby se balí, jedou taxíkem na letiště, hledají ten správný let, sedí v letadle, trochu spí a mluví s pár lidmi. Zápletka je ve výsledku jednoduchá a konec knihy jak jinak než šťastný (mini spoiler).
Co mě na knize zaujalo, byla rozhodně linka otce, který se zabývá tzv. koincidencí. Vážně mě zaujaly některé myšlenky a nápady a když jsem se nad tím zamyslela, přišlo mi to neuvěřitelné 🙂 Druhá věc, která se autorovi nedá upřít, je úžasně vykreslené chování a jednání Laureth. Jestli se tímhle způsobem dokáže někdo poprat se svou nevidomostí, tak klobouk dolů.
Popravdě bych si knihu asi nekoupila, ale za přečtení stojí. Pomůže vám trochu nahlédnout do života nevidomých. A možná vyburcuje vaše ostatní smysly, stejně jako tomu u nevidomých dost často bývá. A dozvíte se taky pár triků, které nevidomí používají 😉

No, uf. Tentokrát 6 knih a další dvě přečtené už čekají na čtvrté pokračování mojí rubriky. A těch nepřečtených je mnohem víc 🙂

Mějte se blaze!

Terez

Recenze: Kovárna Frýdštejn

Jednou až dvakrát do roka nás naši známí pozvou na společnou večeři. Snaží se vybírat příjemné podniky a ty, které jsou originální a kde nám jídlo bude chutnat. Letos volba padla na poměrně novou restauraci Kovárna, skrytou mezi kopci směrem ke zřícenině hradu Frýdštejn. A jak Kovárna obstála při našem náletu?

Je to klasický problém. Přijedou za vámi známí, kamarádi, příbuzní. Chcete s nimi vyrazit někam na jídlo. Nechcete, aby to stálo majlant, ale zároveň požadujete určitou kvalitu. A taky by to mohlo mít atmosféru, alá Itálií už je tu přeci jen dost. Kovárna se do téhle „mezery“ perfektně trefila. A jaký byl večer v tomhle netradičním podniku?
Cesta k restauraci není nijak složitá a po příjezdu do vesnice na hlavní křižovatku jste vlastně přímo u restaurace. Parkování je více než velkorysé, ne jen dvě místa pro prominenty. Samotná Kovárna na vás dýchne historií a dost autentickou atmosférou. Ve vstupních dveřích se musíte trochu přikrčit, přeci jen naši prapředci byli kapánek menší. Pak už stojíte v chodbě, ze které vedou dveře na všechny světové strany.
My si vybrali první dveře vpravo. Seděli jsme přímo v hlavní světnici, kde je i zázemí pro obsluhu. A taky obrovská pec! Hned bych si tam vlezla a spala 🙂 V restauraci jsme byli ještě mimo sezónu, takže obsluhu představoval pouze jeden číšník (v současné době by jich tam mělo být víc). Ten ale zvládal všechny místnosti restaurace s přehledem, a to jsme nebyli jediní hosté!
V restauraci točí Kozla a Plzeň. Poprvé jsem viděla řezaný pivo, ve kterém byly vidět obě vrstvy! Takže za tenhle wow efekt mají plus 😉 Vinný lístek je taky obsáhlý a řekla bych, že nešlápnete vedle. Jinak klasika nealko a kohoutkovku dali taky bez problémů 🙂
Co jsme si objednali jako předkrm? Já měla jasno hned po nahlédnutí do jídelního lístku – grilované lilkové rolky s kozím sýrem. Ochutnali jsme všechny nabízené předkrmy a musím se přiznat, že stály za to. Jemné, ale vyvážené chuti, na talíři to vypadalo skvěle a nebyla to jen „kostka ve skluzu“. Za stanovenou sumu to rozhodně stálo. Bagetku bych k tomu nepotřebovala a nebo bych víc ocenila domácí kousek pečiva.

 

Lilkové rolky s kozím sýrem
Hlavní chod nezůstal pozadu. Filírovaný hovězí pupek na pepřové omáčce s grilovanou bramborou a tvarohem. Chuťově skvělý, vizuálně jakbysmet, maso připravili tak, jak jsem požadovala a navíc se zeptali, jak propečený pupek chci (a ne jako jinde, kdy to „prostě děláme medium, protože to tak chce každej“). Jedla jsem i očima a rozhodně bych si tohle šťavnatý masíčko dala znova 🙂

Filírovaný pupek s grilovanou bramborou
Nemohla jsem odolat ani dezertu. Všechny totiž zněly báječně! Nakonec jsem si vybrala grilovanou hrušku s čokoládovou zmrzlinou a bílou čokoládou. No uznejte, vypadalo to božsky! A nejinak tomu bylo s chutí. Navíc to byl poměrně lehký dezert (ne žádná smrt čokoládou), takže jsem končila a cítila se příjemně a ne jako žok.

Grilovaná hruška
Celkově mě menu fakt zaujalo. Líbí se mi koncept, že nemají nadupaný jídelní lístek kaťákem a kuchařovým tajemstvím. Co dostanete na talíři, to máte napsané v menu. A oblohu nečekejte. Někomu by mohlo vadit, že u hlavních chodů jsou rovnou stanovené přílohy, ale myslím si, že s případnou výměnou za jinou přílohu by neměl být problém.
Co se týče interiéru, nemám co vytknout. Mám ráda tyhle moderní restaurace v trochu historickém interiéru. Je vidět, že jde o starou stavbu a svoje kouzlo má i to, že se dá sedět v menších místnostech, tudíž máte pořád dostatek soukromí a nemusíte na sebe křičet přes stůl (pokud teda nechcete, že jo). Nově přistavěli zasklenou terasu (která ještě nefungovala, když jsme v restauraci byli my) s úžasným výhledem směrem k Ještědu. Tu si můžete i rezervovat třeba na svatbu nebo soukromou oslavu.
Dokážu si představit, že bych do Kovárny jela znova. A klidně bych se stavila na něco dobrýho cestou na kole. Jasně, není to smažák za sedm pětek, ale proč si nedopřát trochu luxusu i jako uřícenej cyklista? Interiér parádní, obsluha příjemná, jídlo vynikající. Jako bonus ještě super záchody (tam prostě musíte jít!) a kvalitní nádobí (ty skleničky potřebuju). Nejen za mě, ale za celou naši partu, vřele doporučuju návštěvu téhle trochu zapadlé, ale o to originálnější restaurace v Českém ráji!
Celkové hodnocení Kovárny – 9* z 10
Byli jste, ochutnali jste, co na Kovárnu říkáte?

srdce

Je to tam pořád! A co? No přece to kouzlo!

Už je to tak, začínáme spolu bydlet. Sice Architekt pořád pracuje v Chebu, ale jezdí za mnou na prodloužený víkend a pracuje odtud, takže si nestěžuju. Přijel za mnou (nebo bych možná měla říkat, že přijel domů) zase minulou středu. A já si poslední dny připadám, jako bych ho znala pár týdnů a byla opilá láskou. A jak to dělám, že se mě to pořád drží (a podle Architektova chování nejen mě)?

zdroj: flickr.com (Yanni Raftakis)

Chtěla bych napsat, že mám recept na dlouhodobý štěstí a lásku. Ale to bych si lhala do kapsy. Nemám ho. Taky mě občas přepadají chmurný myšlenky, jestli se nám to časem neokouká a nezevšední, jestli se pořád budeme vodit za ruku a líbat před spaním. Ale jelikož to nevím, tak se snažím pouštět to z hlavy a místo toho si užívat všechny ty krásnosti teď a prožívat každý den s Architektem naplno.
Rozhodla jsem se, že vám zcela otevřeně napíšu, čím se udržuju pořád tak zaláskovaná a spokojená. Jasně, určitě na to má vliv i to, jak jsme to poslední 1,5 roku měli, ale nic to nemění na tom, že přes to všechno spolu pořád jsme 😉

1) Psaní a volání

No, vlastně poslední rok to zas tolik není. Ale když jsme v práci, snažíme se občas pár řádek na skype napsat, i když to ne vždycky jde. Odpoledne nebo večer alespoň sms, že na sebe myslíme. Já většinou pak píšu, že se nedostanu k pc (hanba mi). Poslední dobou jsme si oblíbili volání přes Facebook. Je to rychlý, zadarmo a vcelku to chodí.

2) Přípravy na příjezd

Pokaždý, když Architekt dorazí, snažím se cítit se a vypadat dobře. Tak třeba tuhle středu jsem si vážně připadala, jak kdybych šla na první rande. Vykoupala jsem se, umyla jsem si hlavu, provedla odchlupení (děláme to skoro každá, tak proč se za to stydět) a když jsem pro Architekta jela, vzala jsem si sukni. Jo, i tyhle drobný věci mě udržují ve stavu zamilovanosti. Ale co víc, tyhle přípravy mě dokážou i částečně nažhavit. A když to pak Architekt pokvituje spokojeným zamručením a slovy, že jsem fakt kočka, nemůžu být šťastnější.

3) Rande

zdroj: flickr.com (Paris)
Tohle je paradox snad všech vztahů. Dokud spolu dva nezačnou chodit oficiálně, chodí spolu na rande. A pak co? Plzeňák prý říká, že „jde ven“. Jakože cože? Rande pochází z francouzského „rendez vous“, což je v překladu setkání nebo schůzka. Copak po společně strávených letech nechodíme se svým partnerem na schůzku? Ale no tak, jasně že jo. Tím pádem výraz „rande“ se pořád ještě počítá.
A na mě to má jeden dost nepostradatelnej efekt. Když jdu na rande, je to pro mě svátek. Snažím se vypadat dobře, psychicky se naladím na to, že si vyrazím ven s tím, koho miluju a s kým je mi tak dobře a to všechno se pak promítne i do celého randícího procesu 🙂 Takže už jen z toho hlediska, choďte na rande!
My byli v kině na Mimoních, po docela dlouhé době, a oba jsme se usmívali jako sluníčka, objímali se, líbali a dokonce i Architekt přiznal, že je to super po takové době zase randit..Nepodceňujme tedy svoje muže 😉

4) Dotyky

Když jsme se poznali, nebyl Architekt zrovna, řekněme, tělesný typ. Ono chlapi asi nejsou vychováváni s tím, že se hodně mazlí s mámou 🙂 Maj to jinak než my  holky. Na začátku jsem s tím trochu bojovala, ale postupem času se všechno začalo měnit. Dneska je spíš nezvyk, když se nedotýkáme. Ať už rukou, nebo jen boky. Máme rádi dotyk toho druhého, vzájemnou blízkost. Architekt mě často hladí ve vlasech, po ruce a občas mi ve městě hrábne na zadek (hudruju, ale ve skutečnosti mi to lichotí 😉 a navíc mu to pak stejnou mincí oplatím ).

zdroj: flickr.com (Dr. Wendy Longo)

 

5) Smích

zdroj: flickr.com (Ben Smith)

Z posledních pár týdnů by řidiči, kteří nás potkají na silnici, mohli soudit, že si asi Bohnice vyjely na výlet. Oba dva pusu od ucha k uchu, vysmátý jak leča a zářící jak sluníčka. Jo, Architekt má ten neskutečnej dar umět mě rozesmát až k slzám. A já jsem mu za to vážně vděčná, protože smích je ten nejlepší lék, tím spíš, když se směje on se mnou.
Vzpomínám si, že když jsme spolu začínali chodit, jednou mi říká: „Vědělas, že když dáš nohy nahoru a začneš se smát, že nejde přestat? “ To bych nebyla já, abych to nezkusila a on, aby se ke mně nepřidal. A tak jsme leželi v posteli, nohy opřený o stěnu, a smáli jsme se na celej strahovskej pokoj 🙂

6) Postelové hrátky

Pryč jsou doby, kdy se dva ani na veřejnosti nepolíbili. I když, zcela upřímně, důlní průzkumníci na ulici mě taky zrovna netankujou…:-D A tak se nebudu stydět za to, že TO mám ráda.
Mezi námi děvčaty, když na TO máte kvalitního partnera, tak se vám TO musí líbit vždycky. A jestli máte pocit, že vám to v posteli na začátku neklape? Jéžiš, žádnej učenej z nebe nespad. Ono to nejde honem honem naladit se na stejnou vlnu a předvádět maratonský výkony a nekončící vyvrcholení. Jasně, určitě se najdou výjimky, který to mají na „první dobrou“, ale spíš převládají ti, co se musí sladit (ale ladit něco 10 let taky není normální!). U nás (tím myslím v naší skvělý posteli) je to den ode dne lepší a kvalitnější. Známost na jednu noc je možná fajn, ale kvalita je o důkladném poznávání toho druhého 😉

Řekla bych, že při delším přemýšlení bych se rozpomněla na spousty dalších věcí, co zaručují to, že jsme spokojená, ale tyhle jsou ty nejdůležitější. A vždycky, když se čertím, snažím se alespoň jednu z nich vybavit a hned se zlobím o trochu míň 😉

A co vy, jaký je váš recept na rodinné štěstí? Co ve vás rozdmýchává lásku a štěstí?

Terez

Šestý smysly a další nesmysly

Už jste někdy byli u kartářky či jiné „baby“ s vševidoucím okem, zakalenou skleněnou koulí nebo kávovou sedlinou? Já jo. Už je to dávno, moc si toho nepamatuju, ale pár věcí přeci jen. Tak vzhůru za trochou nadpřirozena a taky tím, jak se to všechno týká mě.
zdroj: flickr.com (garlandcannon)

Předpovídala mi, že až mi bude 27, potkám někoho z oboru psychologie, koho si vezmu. No, 27 mi ještě nebylo, tak uvidíme, jestli nehodím příští rok na Architekta bobek 😀
Taky si pamatuju, že mi tehdy říkala, aby si mamina dávala pozor na auto, že se může něco přihodit. Co vám budu povídat, o prázdninách se pochopitelně auto porouchalo.
Ale krom těch pár výhledů do budoucnosti hlavně v kartách viděla mě jako osobnost. A zcela upřímně mě to vyděsilo, co všechno mi o mně pověděla. Bylo to, jako by se mnou celou dobu žila. Brr! Mezi námi, grafologický rozbor vám toho poví taky dost, ale o tom až zase jindy, ať se máte na co těšit 😉
Zbytek už byl pro mě tak nějak v mlze, ale říkala zajímavou věc (teda hlavně mojí mamině). Na férovku se jí zeptala, proč k ní chodí, když to všechno ví? Moje mamina údajně má ten šestý smysl, co je k prognózám a pohledům do budoucnosti potřeba.
Od kartářky jsem se ale chtěla dostat trochu někam jinam. Nebudu říkat, že mám dar předvídat nebo vidět do budoucnosti (že by po mamince?), ale občas se v mém životě přihodí věci, které už předem vím, že se stanou.
Asi nejjednodušší příklad ze všech je při poslouchání hudby. Najdu si svůj oblíbený mix, ve kterém je kolem stovky písniček, vařím, zpívám si a je mi fajn. Skončí písnička a já si zanotuju pár tónů další písničky. Dřív, než ve skutečnosti začne hrát. Taky se vám tohle stává?
Klíče a věci, které padají. To je kapitola sama o sobě. Je to, jako by se všechno dělo o chviličku později než ve skutečnosti, takže napřahuju ruce pod padající klíče dřív, než je pustím z ruky, chytám žárovky kutálející se ze stolu, tužky, hrnky, sklenky..Není to vždycky, ale někdy tenhle záblesk přijde a já třeba něco „zachráním“.
Asi nejsilnější to bylo, když jsme jeli s Architektem na svatbu. Stojíme na zastávce autobusu, oblek a šaty v obalu a já Architektovi povídám: „A až přijedeme, řeknou nám, že nevěsta je těhotná.“ Ani jsme nedojeli. Ještě na zastávce mi zazvonil telefon. Prý včera slavili poslední večer zasvobodna. Tak jsem se ptala, jestli to nevěsta moc nepřehnala. Odpověď „ta nepila vůbec, protože čeká Barunku“ mě pak už ani nepřekvapila.
Netvrdím, že jsem něčím výjimečná ( i když říct bych to měla, protože KAŽDÝ z nás je něčím výjimečný!), ale když se mi něco takovýho přihodí, vždycky si pro sebe v duchu říkám: „Vidíš, ještě to s tebou neni tak hrozný.“
Jak jste na tom vy s nadpřirozenými schopnostmi? Vidíte lidské aury, nahlížíte do budoucnosti, vykládáte taroty? Pochlubte se mi 🙂
Terez

Kytky na balkón aneb jak přijít o peníze

Babča vždycky měla na balkóně truhlíky s převislými muškáty. Nechápejte mě špatně, já mám muškáty ráda, ale ty na balkóně byly vždycky takový ubožáci, větvička tuhle a támhle, spíš to nekvetlo než kvetlo a prostě..meh. No a jelikož jsem začala s Architektem okupovat patro nad babčou, tak jsem si řekla, že tuhle její starost převezmu já (přeci jen je jí 88, tak už se nebude drápat do patra a starat se o kytky, to dá rozum). A jak jsem se zhostila role vrchní balkonové květinářky?

zdroj: flickr.com (Michael Button)

Věděla jsem, že na začátku to bude chtít poměrně velkou finanční injekci. Babči truhlíky měly nejlepší léta za sebou a já navíc chtěla samozavlažovací, abych nemusela s konvičkou poletovat každý den jako cvok.
Babička mě navíc neustále strašila s tím, že balkon je situovaný na sever, není tam moc sluníčka a jen tak něco mi tam neporoste. Takže jsem došla na libereckou výstavu Dům a zahrada a koupila osm převislých plnokvětých surfinií, 4 růžové a 4 krémově žluté.
200 korun.
Pak jsem zamířila do Bauhausu a koupila samozavlažovací truhlíky a speciální substrát pro surfinie.
 
470 korun.
Babička měla upevňovací háky na truhlíky, ale já si neprozřetelně vybrala truhlíky širší, takže ani jeden hák nepasoval. Ajks. Bauhaus znovu, tentokrát dvě sady háků a k tomu navíc keramzit jako základ pod substrát. A konev na vodu, abych nechodila s lahví.
340 korun.
Hnojivo jsem dostala od mamky, jinak by to bylo dalších cca 50 korun.
Celkem jsme se dostali na 1010 korun českých. No, to je docela pěkná sumička za trochu parády ne? A to nepočítám náklady na dopravu a čas, který jsem tomu věnovala.

Ale za tu babči pochvalu to teda stálo! Prej se jí to moc líbí a v tom případě jsem i já spokojená. Připisuju si malé bezvýznamné plus, které bude při první možné příležitosti smazáno a nahrazeno deseti černými puntíky (jsme prostě hajzli).

A teď mi na ně prší a všechna ta rozkvetlá krása půjde do…kytek.

Krásný víkend všem!

Terez