Skip to main content

Fitko zadarmo celoročně!

Terez Napište komentář
Jak jsem v jednom z prvních článků psala, vyrostla jsem na vesnici. Můj děda tam pořád bydlí, takže k němu čas od času jezdíme. A naše návštěva se, kromě oslav narozenin, téměř vždy pojí s prací. Přesně tak vypadal i čtvrtek před prodlouženým víkendem v květnu. Po práci jsem sbalila tátu a už jsme frčeli na vesnici. A proč že mluvím o fitku a o vesnici? Čtěte dál a uvidíte..

Věděla jsem, že na nás čeká sekání zahrady, což je na jaře vždycky potřeba. Nejen my nabíráme po zimě sílu, ale i tráva, potvora.
Na místě matka rozdělila úkoly. Já se chopila srpu (nebo lidově řečeno klepance) a jala jsem se dosekat všechnu trávu kolem plotu a stromů, kterou sekačka jednoduše nezvládne. Jak jsem se tak plahočila po zahradě, skrčená u plotu, popálená od kopřiv a „učesaná“ od všech keřů, napadlo mě, jak je vlastně jednoduchý se fyzicky odrovnat. A druhej den jsem na to nejen myslela, ale hlavně to pořádně cítila.

zdroj: flickr.com (Kathleen Tyler Conklin)

Jeden by si ani nemyslel, co všechno dokáže takový zahradničení. Tak třeba zrovna ten srp – zkuste si 100x dřepnout až na zem a zase vstát (o tom, že ještě hýbete oběma rukama, abyste posekali tu trávu, ani nemluvím). Nebo takové trhání jablek. Vylézt na žebřík, udržovat rovnováhu, natahovat se pro jednotlivá jablka, pak koš s jablky snést dolů, vysypat, přestavět žebřík a tak pořád dokola. A co teprve ryze lidové rozhazování hnoje (toho opravdového, ne jen imaginárního). Už tak těžký vidle ještě zatížit pořádnou dávkou pořádně těžkého materiálu 😉 a ten lehkým třepáním rozptýlit po poli. A hrabání zahrady? Zkuste si takovou práci dělat tři hodiny. A takových činností by se kolem domu na vesnici dalo najít desítky.

Přiznávám, že i já mám celoroční permici do fitka. Ráda si jdu s kamarádkou zacvičit, přeci jen u toho stihneme i trochu podrbat a odreagovat se. Když je venku hezky, ráda jdu na bruse, na kolo nebo na procházku. Ale prospívám tím „jen“ sama sobě a nic za mnou nezůstává.

zdroj: flickr.com (Redlionhoteldenver)
Možná vám to přijde trochu přitažený za vlasy, ale až se zase jednou budete dloubat v nose a nevědět roupama co by a máte tu možnost, jděte ven pracovat. Vezměte si sekačku, lopatu, hrábě a ukažte, že nejen činkama se člověk dokáže zničit. Nemáte vlastní zahradu? Nabídněte se známému. Všichni rozumíme mobilům, počítačům, tabletům, ale kdo z vás by uměl ještě sekat kosou, hm?
Vymýšlejí se desítky nových cvičení ročně – zumba, fitbox, piloxing, kruháč, cross fit, trampolínky, alpinning a spousty dalších. Přitom dát tělu co proto je tak jednoduché. Chceme zkoušet neustále něco nového, tak se zkusme vrátit zpátky „ke kořenům“. Vyčistíte si u toho hlavu, budou po vás vidět výsledky a druhý den určitě poznáte, že jste včera něco dělali. A kdyby vás někdo poplácal po rameni a řekl: „No vidíš, ani to nebolelo.“? Máte moje upřímný požehnání mu jednu vlepit 😉 Práce totiž nejenom šlechtí, ale taky bolí!

P.S.: Minulý čtvrtek jsme byli zas. Nájezd na zahradu trval cca tři hodiny, k večeři jsme si dali ovar a pivo a večer padli za vlast.

Terez

Jak věci doceníme až ve chvíli, kdy o ně přijdeme

Terez Napište komentář

 

Nevěřím na pověry, černý kočky, čtyřlístky, hrnce zlata na konci duhy ani kulatý kanály. Ale jeden pátek třináctýho mi teda udělal čáru přes rozpočet…

Sdílím teď tady jedno moje hodně osobní a občas trochu bolavé tajemství. Není to tak úplně tajemství, ale na potkání to taky nikomu nevyprávím. Naučila jsem se s tím žít a věřím, že TO se mnou bude žít dál v poklidu a harmonii, jako tomu bylo dodnes.
Ten osudný pátek 13. se podruhé ženil můj strýc. Užívala jsem si svatební hostinu a bylo mi skvěle. Pak zavolala máma a řekla jen – něco není v pořádku. My tě vyzvedneme. Přijela ubrečená a já nevěděla, co se děje. Čekali jsme na výsledky CT a jelikož jsem úplně normální holka, nečekala jsem nic převratnýho. Jen mě občas bolela hlava, to přece nic neznamená, ne?

zdroj: flickr.com (Tax Credits)
Asi neznamenalo, ale nic to neměnilo na tom, že v tý mojí palici dubový se to holt trochu zkomplikovalo. Hned další den jsem ležela v tom nejděsivějším tunelu na magnetický rezonanci a čekala. Čekala jsem, až se všechno potvrdí.
Můj neurolog na mě koukal jako puk. Nevěděl, jestli se má divit nebo spíš radovat. Že jsem normální. Že jsem jen jedna z mála, která s takovou vadou dokáže chodit, mluvit, učit se. Vystudovat vysokou školu už mu přišlo jako zázrak.
Tehdy přišly všechny omezení. Musela jsem nadobro opustit svou začínající zálibu v potápění a hodně přemýšlet nad tím, které sporty už pro mě nikdy nepřichází v úvahu. Když popíjím, nikdy nesmím překročit rozumnou míru a musím pořád vědět, co dělám. Vím, že když se něco bude dít, mám 24 hodin na to, abych se dostala do nemocnice a vyvázla bez následků.
Když přišel tenhle novej režim, v první chvíli jsem všem záviděla. Záviděla jsem jim, že jsou zdraví. A štvalo mě (a štve mě dodnes), že se svým zdravím hazardují. Nemohla jsem vědět, co se děje u nich doma za zavřenými dveřmi a že možná žijou horší život než já, ale to, co jsem mohla vidět naživo, mě mrzelo a štvalo a já měla chuť jen křičet: „Copak si neumíte vážit toho daru, že žijete a jste zdraví? To vážně musíte pokoušet, co ještě ve zdraví přežijete?“

zdroj: flickr.com (Ars Electronica)
Dneska už to beru tak, že anomálie je moje součást. Vím o ní já, moji nejbližší a teď částečně i vy. Na kartičce pojištěnce mám cedulku s diagnózou a čas od času jdu znovu do tunelu na kontrolu. Máma se o mě bojí pořád. Architekt se asi taky na začátku bál, i když to nedával moc najevo. V Americe třeba nejdřív otestoval všechny horský dráhy a pak mě vzal na ty, které pro mě byly bezpečné 🙂 Já na sebe dávám pozor a nepokouším to obrovský štěstí, který se mě asi drželo zuby nehty, když se tohle stalo. Až uvidíte blázna na bruslích, co i na rovině jezdí s helmou, tak jsem to já.
Nejvíc mě ale mrzí to, když moji blízcí mají pocit, že vlastně „o nic nejde“ a že jsem „přeci zdravá“. Mně to změnilo život. Občas mě to stojí hodně psychických sil odmítat pozvání na skvělé akce a nechtít vysvětlovat, proč to nejde. Nechci, aby se na mě lidi koukali jako na tu holku, co to nemá v hlavě v pořádku.
Tím svým příběhem jsem vám chtěla říct, že zdraví by pro nás pro všechny mělo být jedním z těch darů, který podruhé nedostaneme. Máme jen jedno, které bychom si měli střežit jako ten největší poklad. A setsakra se snažit, abychom o něj vlastní blbostí nepřišli. Protože možná vedle vás sedí někdo, kdo tenhle dar ztrácí a dal by všechno za to, aby ho u sebe ještě chvíli udržel. A vaše nerozvážnost trhá těm, co zdraví opustilo, srdce.
Terez

Sakra drahý spaní! Nebo ne?

Terez Napište komentář
Když jsme s Architektem začali přemýšlet nad vybavením našeho bytu, už od začátku jsme měli oba celkem jasnou představu o tom, jakou bychom chtěli postel. A co je důležitější, že na posteli rozhodně nechceme šetřit. Proč? A jak jsme nakonec vybrali?

Architekt má od věčnýho sezení u počítače namáhanou krční páteř a jeho současná postel rozhodně není kdovíjak kvalitní. Teď jsme dostali jedinečnou šanci na to zařídit si kvalitní spánek a tím kupodivu i kvalitnější život. Stanovili jsme si, co všechno bychom od naší postele chtěli:
1) Prodloužená
Architekt má přinejmenším 190 cm a když si lehne na polštář na klasické „dvoumetrovce“, nohy mu čouhají z postele ven. I já mám radši, když mi nikde nic nekouká z postele ven, natož když mi z postele padá peřina. Takže prodloužená postel 220 cm byla nutnost. A taky bez spodního čela. Není nic horšího než si nemoct natáhnout na posteli nohy (a jo, věřte mi, že i já, 168 cm „vysokej“ prcek jsem to zažila).
2) S úložným prostorem
Nechceme si zastavět všechen náš obytný prostor skříněmi, komodami, poličkami a jiným nábytkem. Oběma se nám líbí trochu víc strohý a minimalistický interiér s výraznými doplňky. Takže moct něco schovat do postele se nám jevilo jako celkem příhodné řešení.
3) Ne dřevo, ne kůže, ne nohy
Uf uf, tohle byla asi ta nejhorší část. Nechtěli jsme dekor dřeva, natož kůži/eko kůži. A nožičky, který postel o pár cm zvednou, ale ne natolik, aby se pod ní dostalo koště? To je tak akorát skladiště prachu.
4) Kvalitní matrace
O tom se nediskutovalo. Jestliže jsme chtěli, aby nás ráno nic nebolelo, tak do matrace se investovat muselo. Oba máme rádi středně tuhou matraci a tím jsme se řídili.

Vítězka (zdroj)
A jak tohle naše hledání dopadlo?
No, když vám řeknu, že jsme po návštěvě všech nábytků a studií vybrali JEDNU postel, tak mi asi nebudete věřit. Ale je to tak. A to ještě ani nebylo jisté, že nám ji vyrobí prodlouženou. Nakonec to klaplo a máme postel přesně podle naších představ – prodlouženou, s úložným prostorem, v tmavě šedé látce s mini nožkami (cca 1 cm), vysokým čelem a matracemi s různou tuhostí na každé straně. K posteli jsme ještě dokoupili polštáře z „líné“ pěny a naše oáza je hotová.
A teď se dostáváme k tomu hlavnímu, ceně. Pár známých se nás zeptalo, na kolik nás postel vyšla. Pro vaši představu – naše postel stála tolik, co kuchyně, trouba, plynový sporák, sprchový kout a digestoř dohromady. Takže si všichni klepou na čelo. „Na co jste si kupovali tak drahou postel, když se dají sehnat i levnější?“ „K čemu vám to bude?“ „Tolik peněz, nezbláznili jste se?“

Naše, jen jinak barevná (zdroj)
A já už toho začínám mít tak trochu plný zuby. V posteli strávíme třetinu svýho života. Nevím, jak moc si tohle uvědomujete vy, ale já dost. Pokud se dobře a kvalitně vyspíme, bude kvalitnější i náš den, naše tělo bude lépe odpočaté. Postel JE investice. Investice do našeho lépe prožitýho života. A hlavně, postel je dlouhodobá investice, nikoliv chvilkový rozmar. Pokud budu střízlivá ve svých odhadech, tak nám postel vydrží 20 let, tedy 7300 dní. Při takové životnosti nás vychází jedna noc spánku na naší posteli na 6 korun za oba. Ještě pořád vám to přijde hodně peněz?
Jsme ochotní utrácet horentní sumy za auta, sportovní vybavení, ale třeba taky za dobrý jídlo, alkohol a cigarety. Když ale dojde na to, abychom svému tělu, které všechny naše rozmary snáší, poskytli tolik potřebný odpočinek, jsme pěkně skoupí. Není v téhle rovnici něco špatně?
Jak spíte vy? Máte svou vysněnou postel?

Přelouskáno no. 2

Terez Napište komentář
Po delší době opět přicházím s několika kousky, které prošly mýma rukama (potažmo mým Kindlem). Tentokrát jsem se hodně nasmála, nepřestala se divit a hlavně jsem nakoukla pod pokličku osvětimských poměrů za WW2..Jdeme na to!

1) Poslední aristokratka, Evžen Boček
Evžen Boček – Poslední aristokratka

Útlá knížečka od českého autora, u které rozhodně procvičíte svoje bránice! Trávila jsem s touhle knížkou všechny cesty do práce a domů a byla mi skvělou společnicí. Kniha je psaná formou deníkových záznamů mladé Marie Kostkové, nejmladší z aristokratického rodu. Vrací se z Ameriky na hrad Kostka, který jim byl navrácen. Hezky se kniha čte, deníkové záznamy nejsou nijak dlouhé, takže se dá čtení dobře kouskovat 🙂 Ale hlavně ten humor! Ono se to nezdá, nejsou to prvoplánové vtípky, ale vlastně jen holé vyprávění dění na hradě. A v tom je to kouzlo. Už dlouho se mi nestalo, abych brečela v tramvaji smíchy (a čím víc jsem se to snažila kamuflovat, tím to bylo horší).

2) Aristokratka ve varu – Evžen Boček
Evžen Boček – Aristokratka ve varu

2. díl výše zmíněné knihy. Myslím si, že není co dodávat. Kvalita knihy přetrvává, nasmála jsem se víc než dost a stránky ubývaly bleskovým tempem. Obě knihy doporučuju přečíst, nebudete litovat!

A podle konce se dočkáme i dalšího dílu 😉
3) Zmizelá (orig. Gone Girl) – Gillian Flynn
Gillian Flynn – Zmizelá

Jak jsem psala naposledy, Ostré předměty mě za srdce nechytly, ale Zmizelou jsem si chtěla i tak přečíst (abych se na ni mohla podívat i ve filmové podobě). A tentokrát jsem byla příjemně překvapena.

Ve zkratce mohu říci, že se hodně ztotožňuji s recenzí na obalu knihy – máte pocit, že čtete průměrnou krimi knihu a pak se všechny vaše představy o celém příběhu začnou hroutit jako domeček z karet…Jediné, co mi na knize opět trochu vadilo (viz Ostré předměty), bylo psychické rozpoložení obou hlavních postav (nebo tak na mě alespoň působily). Mám pocit, že si autorka ve vyšinutých hlavních postavách trochu libuje.
Kniha je dělená do krátkých kapitol, které střídavě vypráví o Amy a Nickovi (manželský pár). Kam zmizela Amy o jejich výročí? A opravdu ji Nick zabil? Všechny důkazy přece ukazují na něj!
Od půlky knihy jsem se nestačila divit. Byla jsem vtažena do děje a jen jsem valila oči. Pokud máte rádi krimi (a trochu psycho), tak si tuhle knihu rozhodně přečtěte!
4) Osvětimská knihovnice – Antonio G. Iturbe
Antonio G. Iturbe – Osvětimská knihovnice (foceno u libereckého památníku obětem šoa)

Přiznávám, že jsem se o problematiku druhé světové války nikdy moc nezajímala. Ale když jsem uslyšela o téhle knize, věděla jsem, že si ji chci přečíst. A udělala jsem dobře. Dokonce mi teprve teď došlo, že moje babička válku zažila a pamatuje si ji, takže jsem strávila cenný čas posloucháním o tom, jak válka poznamenala Liberec. Brzy tu totiž mnoho lidí, kteří válku zažili a pamatují si ji, nebude…

Knihovnice je založena na příběhu skutečné ženy, tehdy čtrnáctileté Dity. Po příjezdu do Osvětimi neproběhne selekce, ale celé rodiny jsou odeslány do speciálního, tzv. rodinného tábora, kde je dokonce i něco jako škola. Dita se záhy stane strážkyní osvětimského pokladu – několika knih, které se podařilo do tábora dostat. Příběh je zčásti založen na skutečných událostech a pojednává o skutečných osobách, některé zápletky jsou už autorovou fikcí.
Kniha je zajímavá, děsivá a smutná. Několikrát jsem měla v průběhu čtení slzy v očích a husí kůže taky nebyla výjimkou. Nejvíc na mě ale paradoxně zapůsobil autorův závěr, ve kterém popisuje setkání s Ditou v novém tisíciletí. Myslím, že takoví lidé by nás mohli učit, co to znamená být silný a nenechat se zlomit osudem.

Navíc jsem začala hledat osoby, o kterých se kniha zmiňuje a už mám půjčené další tři kousky pojednávající o holocaustu. Jsem zvědavá, jaké budou.

5) Policie – Jo Nesbo

Jo Nesbo – Policie

Tahle kniha je můj rest ještě z minula. Úplně jsem zapomněla, že jsem si ji v předprodeji koupila, pak stáhla a přečetla. A víte, čím to je? Zhltla jsem ji jedním dechem, protože mě zajímalo, jak skončí celá jedna éra Harryho Holea a pak už jsem si na to, že jsem ji přečetla, ani nevzdechla!
A poslední část tohohle příběhu se rozhodně nenechala zahanbit. Místy jsem četla se zatajeným dechem a otáčela jednu stránku za druhou, jen abych se dozvěděla víc! Jinak to snad ani u Nesba nejde, mám ten pocit 🙂
Myslím si, že se podařilo ukončit tuhle skvělou sérii více než důstojně! Místy je kniha dost drsná a syrová, ale díky tomu jsou zážitky z knihy o to silnější.
A ruku na srdce, v průběhu všech knih jsem si kolikrát říkala – Harry, odlož tu skleničku, neblbni, pochlap se, vrať se k Ráchel! Někdy jsem měla chuť mu nafackovat a jindy jsem si říkala, že ten chlap je mistr svýho řemesla. Harry Hole je jedna z nejzajímavějších postav, se kterými jsem se v knihách setkala.

Pro dnešek je to vše. Knih na čtení mám půjčených asi deset, tak jsem zvědavá, kdy to zvládnu. Těšte se na další report a povězte mi, co jste četli naposledy vy? 🙂

P.S.: V titulu se skrývá odkaz na obchody, ať už s papírovými nebo e-knihami. Co se týče e-knih, vyplatí se sledovat profily na facebooku nebo odebírat novinky, protože se pak ty největší trháky dají sehnat s velkou slevou na začátku (Policii jsem kupovala za cca 140 korun).

Terez
televize

Seriály, co se mnou stárnou

Terez Komentářů: 5
Jak mě tohle napadlo? No, úplně jednoduše. Na IG (kde taky jinde kromě FB) se všichni pomátli a začali koukat na Grey´s Anatomy. A rozumějte, Chirurgové jsou pro mě srdcovka. Vždycky jsem měla ráda tyhle seriály z nemocnic (asi nějaká deformace z toho, že babička dělala zdravotní sestru a máma pracuje taky v nemocnici), ale Chirurgové se mi trefili přímo do noty a já na ně koukám už bratru osm let. Neskutečný, co? A jaký další seriály si neodpustím a myslím si, že vážně stojí za zhlédnutí?

1) Grey´s Anatomy (Chirurgové)

zdroj: flickr.com (Disney | ABC Television Group´s Photostream)
Minulý týden proběhlo tzv. season finale. A to už 11. řady! A 12. řada podle všech indicií bude. Sice jsem po téhle řadě více než rozpačitá a smutná (spoilery nebudou, nebylo by to fér), protože se toho stalo docela dost a poslední tři díly jsem popravdě brečela u každýho, ale Shonda se holt nezapře.
Na GA jsem začala koukat už na střední. Pokud se nepletu, tak jsem si dokoukala první dvě série zpětně a pak už jsem se co týden těšila na nový díl v originále. Je to snad jediný seriál, který mě drží už tak dlouho.
Jasně, když se na to dívám zpětně, tak to místama bylo víc než přehnaný – havárie trajektu, letadla, bouračky, rakovina, střílení, super bouře, každej si s každým vyměnil partnera atd. Ale nic to nemění na tom, že osudy a příběhy všech chirurgů sleduju s nadšením a těším se na každý další díl, který vyjde. Občas je to sice na ránu (Shondo!), ale trocha nervů být musí.

2) The Mentalist (Mentalista)

zdroj: flickr.com (Yellowblade67)
Hned na úvod, českej dabing je v případě tohohle seriálu otřesnej! A jestli nemusíte, tak na to v češtině nekoukejte. Originál je o hodně lepší a Patrickův hlas víc než podmanivý…:-)
Na tenhle seriál se mnou začal někde kolem 5. série koukat i Architekt. A chytil ho stejně jako mě. Nedávno skončila 7. série a já jsem s vývojem více než spokojená (což se u Chirurgů tolik říct nedá).
Patrick má neskutečný kouzlo. Směju se pokaždý, když vymyslí nějakou koninu a vždycky mě dostává, co je ochotný udělat proto, aby dopadnul zloducha 🙂 Navíc po odhalení Red Johna nabral seriál trochu jiný směr a dál si drží vysoký standard. Jsem zvědavá, jestli bude další série a kam se bude seriál ubírat.

3) True Blood (Pravá krev)

zdroj: flickr.com (Luis M. Gallardo D.)
Aneb upíří porno. Jo, přesně tak. Když jsem na TB začala koukat, byla jsem snad jediná, kdo o tenhle typ seriálu projevil zájem. Pak jsem náhodou zjistila, že na něj kouká i kamarádka (která se teda rozhodně nezdá) a před necelým rokem se přiznala i Sobi.
Letos na jaře seriál po neskutečných 7 letech a sedmi sériích skončil. Mezitím stihla Anna Paquin alias Sookie i porodit dvojčata (upíru Billovi 😛 ). Konec byl smutný, ale ne až tak nečekaný. V průběhu seriálu zemřelo hodně těch, kterým jsem fandila, ale i tak jsem seriál měla moc ráda.
A proč zrovna tenhle seriál? Jasně, je to scifi. Ale Jason je vtipnej (a občas úžasně hloupej), Erik sexy (ach bože), Bill má pěknej hlas („Sookie!“), Sookie je víla, Tara černoška s prořízlou pusou a ostrovtipem a Lafayette? Nejlepší gay všech dob, fakt.
Každá série má vlastní dějovou linku a konec série bývá zároveň i částečným cliff hangerem, takže se na další sérii budete o to víc těšit. Opět doporučuju originál, Gondík jako Bill mi nepřišel zrovna moc vydařenej..

4) Pretty Little Liars (Prolhané krásky)

zdroj
No jo, ani mně se tenhle dost teenage seriál nevyhnul. Začala jsem na něj koukat na VŠ na popud spolužaček a teď na něj občas kouknu ze setrvačnosti. Fakt by mě totiž zajímalo, kdo je -A. Celý seriál už mi ale přijde dost natahovaný, všechny hlavní hrdinky úžasně hloupý (nejlepší řešení všeho je mlčet a snažit se nevypadat podezřele = skončí to vždycky super odhalením) a dosah samotnýho -A. až neskutečně obrovský. Copak by to vážně někdo zvládl (a navíc chtěl dělat) permanentně někoho sledovat, šmírovat a vyhrabávat na něj špínu?
Ale jinak holky jsou to mladý a hezký, jeden z důvodů, proč na seriál ještě koukám, je i jejich styl oblékání (jo, občas je to přes, ale jinak se mi to celkem líbí), no a na Caleba se taky pěkně kouká..;-)

5) Bones (Sběratelé kostí)

zdroj
No jo, další detektivky. Ale když já je mám vážně ráda! Tuhle jsem si oblíbila a mám pocit, že seriál si pořád drží vysokou laťku a rozhodně není nijak vyčpělý. A to už teď dávají 10. sérii! Abych nezapomněla, opět radši originál s titulky (nebo bez) než český dabing. I když ten ještě není tak zlý. S tím se pojí i vtipná historka z divadla (hra Do ložnice vstupujte jednotlivě). Já pořád nemohla přijít na to, odkud tu herečku znám. Moje kamarádka se pak ke mně naklonila a pošeptala mi – ta přece mluví Kůstku! No a bylo jasno 🙂
V poslední sérii mě teda naštvali a zklamali (achjo), ale jinak Kosti zbožňuju. Seriál má ucelený příběh, který se postupně odvíjí a líbí se mi, jak se i jednotlivé postavy mění a kupodivu i stárnou 🙂 Údajně se chystá i 11. série, takže třikrát hurá a já bych měla dokoukat pár posledních dílů, které jsem ještě neviděla.

6) Criminal Minds (Myšlenky zločince)

zdroj
Na tenhle seriál koukám online, když mám chuť a čas. Kupodivu i s českým dabingem, protože v tomhle případě mám všechny hlasy ráda a k jednotlivým hercům mi sedí (což se třeba u Mentalisty říct nedá). Na tomhle seriálu se mi líbí samotná profese profilování. A jestli to takhle někdy funguje i ve skutečnosti, tak klobouk dolů. U tohohle seriálu odpočívám, trochu se kochám (Morganem 😉 ) a pochopitelně si přijde na svý i moje detektivní duše 🙂
Seriál už je taky trochu veterán, v současné době se vysílá 10. série, ale co víc, téměř v nezměněném obsazení! Spousty hlavních postav tak vídáme na obrazovce 10 let (Morgane.. 😛 ). Jasně, někdo odešel, ale většina těch důležitých je pořád ve hře.
Na jaké seriály koukáte vy? Našli jste svůj oblíbený? A máte pro mě tipy na seriály, které rozhodně musím vidět?
Terez
*zdroj úvodního obrázku: flickr.com (mxmstryo)

Jak jsem se hecla aka Restaurant Day Liberec

Terez Napište komentář
Jídlo mě baví a miluju ho (a je to na mě vidět). Ráda ochutnávám nová jídla, peču, vařím a snažím se, aby mělo moje vaření nápad. Foodblogerskou scénu v Liberci už nějakou dobu sleduju, na cupcake od Káči do Small Change Coffee chodím už taky docela dlouho, a tak když začala shánět někoho, kdo by šel s ní do uspořádání Restaurant Day v Liberci, chvíli jsem to zvažovala a pak jí napsala, že do toho teda půjdu. A jak Restaurant Day v Liberci vypadal?
zahrada

RD se podařilo spojit s jinou bezvadnou akcí – otevřením první veřejné zahrady v Liberci na Lazebnickém vrchu. Můžete si tu pronajmout vlastní kontejner a pěstovat, co se vám zlíbí. Takovou občanskou iniciativu mám ráda a měla jsem radost, že se budu moci jako kulinář zúčastnit a podpořit tak slavnostní otevření zahrady.

 

Chvíli jsem zvažovala, co vlastně budu chystat. Pečení miluju, ale věděla jsem, že minimálně Kačka něco sladkého mít bude. Pak jsem dostala další informace o ostatních kulinářích a bylo jasno. Musí to být něco slaného. Ale co? Chtěla jsem něco, co bude originální a co bude vážně jen ode mě. Takže to musí být recept z rodinného dědictví! A jak jsem tak dumala, vybavila se mi chuť babiččina boršče. A nápad byl na světě – uvařím polévku.

 

 

Stánek Saši, Káči a Káti 🙂
Nakonec byly z jedné polévky tři. Kromě boršče jsem udělala ještě kukuřičný krém a polévku z medvědího česneku, kterého máme na zahradě víc než dost (měli jsme…:-D ). Vůbec jsem nedokázala odhadnout množství, kolik přijde lidí a jak velký bude o polévku zájem. Co když to bude úplný propadák?

 

No, propadák to nebyl. Počasí vyšlo na jedničku s hvězdičkou. Lidí přišly kvanta. Chvílemi se na terasách ani nedalo hnout. Polévka se prodávala jedna radost. A druhá radost byla, když za mnou lidé chodili s pochvalou a milým slovem, případně s tím, že „dole ochutnali a bylo to moc dobrý, tak chtějí svou vlastní“ 🙂 Začínalo se v 11, ve dvě hodiny jsem nandávala poslední porce polévek, kterých jsem celkem prodala přes 60.
úžasné dorty a dobroty od Klárky
A co mi RD dal a vzal? Vzal mi dost sil, to je fakt. Vrátila jsem se vyřízená a unavená, k tomu navrch spálená a zaprášená. Ale dal mi toho mnohem víc. Posílil mou víru v sebe sama, že když si něco vymyslím, tak jsem schopná to dotáhnout. Opět se mi potvrdilo, že se můžu na Architekta spolehnout v čemkoliv. Pomáhal mi do posledního dechu a dodával mi energii a motivaci, když já už byla zoufalá. Poznala jsem taky spoustu nových lidí, se kterými si rozumím a bylo mi s nima moc dobře, i když ve velmi hektickém tempu. A nakonec mi dal odhodlání dál se takových akcí zúčastňovat. A plány na další akce tu jsou, juch 🙂

 

Byli jste se na mě, Architekta a na otevření Zahrady podívat? Co jste ochutnali dobrého? Napište mi, budu ráda, když se ozvete 🙂

Terez

P.S. Fotky jsou použité s laskavým svolením Saši, děkuji 🙂

Láska s ručením neomezeným

Terez Komentářů: 2
4,5 roku. Přijde mi to docela neskutečná doba a v současný chvíli je to skoro pětina mýho života. Pětina života, kterou jsem strávila s Architektem. Pětina života, za kterou jsem se posunula a vyvinula nejvíc z těch všech pětin. Pětina života, kterou bych nevyměnila za nic, protože byla jednoduše báječná. Pětina života, která se doufám brzy stane čtvrtinou a časem snad i třetinou…Protože s ním chci být. Nejlépe napořád.
zdroj: flickr.com (Tambako the Jaguar)

Jasně, nedokážu ovlivnit, co se stane. Neupínám se k Architektovi jako ke středobodu svýho vesmíru, bez kterýho nemůžu a nechci žít. Ať se máme rádi sebevíc, tak oba víme, že je tu možnost, že spolu za pár let být nemusíme. Nedokážeme předpovídat budoucnost a život (potažmo my sami) nám někdy do cesty staví překážky, který můžou být pro vztah i šibeniční.
Ale je jedna věc, kterou oba víme. Že to chceme zkusit. Chceme to zkusit, protože nám to za to stojí. Troufám si říct, že jsme v sobě našli navzájem to, co jsme hledali. Není to žádná extra velká romance. Je to fakt. Nedokazujeme si svou lásku přehnanými gesty. Protože když se milujete, je ta láska jinde než v kytici růží. Je v úsměvu, pohledu, dotycích, někdy dokonce i slzách.
Teď už to bude víc jak rok, co to táhneme na dálku. Rekonstruujeme byt tady na severu, ale Architekt má zároveň dobrou práci na západě, takže to holt držíme. Není to žádné bohvie čo, ale má to jedno naprosto nepřekonatelný pozitivum. Víte jaký? Náš vztah je trochu jako na začátku, jen s tím rozdílem, že už se navzájem známe. A přiznám se, že je to paráda být vlastně ještě pořád zamilovaná.
Nedávno jsem zase, typicky žensky, přemýšlela. „Co když už tam není láska? Co když už jsme spolu jen ze zvyku?“ Na to mi moje dobrá kamarádka Mošna řekla: „Těšíš se až přijede a nebo až budeš zase sama? No, tak vidíš!“ A bylo vymalováno.
Víte, jsem ve vztazích zelenáč. Měla jsem před Architektem pár „známostí“, ale skoro bych je ani nepočítala. A pak jsem najednou ve 21 letech poznala někoho, s kým mi bylo (a je pořád) moc dobře. Spousta lidí si myslí, že mi jednoho krásnýho dne rupne v bedně a já se na to vykašlu, protože jsem si ještě nic neprožila. A víte co? Myslet si můžou cokoliv. Nevím, co bude zítra, natož za měsíc, rok nebo 10 let. Uvidíme.
Tolik o lásce. Jak to máte vy a vaši partneři? Věříte, že je to na celý život? A co děláte pro to, aby vám vztah vydržel?
Pa, Terez

Recenze: Small Change Coffee

Terez Komentářů: 3
Další liberecká kavárna přichází na přetřes! Zjistila jsem, že článek o Mikyně (zde) si přečetlo celkem dost lidí, takže budu pokračovat v krasojízdě a dám vám sem tip na další „must visit“ kavárnu!

Small Change Coffee byla v centru vlastně vůbec první malou kavárničkou..S duší. Jo, takhle přesně bych to řekla. Vzpomínám si, že na gymplu jsem tam chodila do Fashion Café, pamatujete, Liberečáci? Ale byla to taková ta klasická kavárna, kam se jde na picollo a cigáro… A to já nerada. Takže když jsem zjistila, že je nekuřácká (jupí!) a navíc s trochu odlišným přístupem k přípravě kávy (jupí!), bylo jasno.
cappuccino a cupcake s bazalkovým cukrem

 

Aby toho ještě na začátku nebylo málo, tak jedna šikovná food blogerka sem téměř pravidelně dvakrát v týdnu dodává svoje cupcakes. A na to já slyším taky (klepni se přes prsty, Teruno!).
A jak se mi tam líbí? Moc. Interiér je super. Dřevěné židle a lavice, sem tam zvířecí kožešinka (ochránci přírody prominou), nic složitého. Na někoho by mohl interiér působit stroze, já mám tenhle styl ráda a přijde mi víc než útulný 🙂
Ale do kavárny nechodíme kvůli interiéru, já vím. Nebo minimálně ne primárně, že jo 😉 Takže co kafe?
Další menší poznámka. Já nejsem přívržencem a velkým fandou Double shotu. Prostě ne. Zaprvé mi to kafe nechutná (viz článek o Mikyně, to kyselý bylo právě od Doubleshotu), zadruhé mi to celý přijde jako nafouklá bublina. A to dost drahá bublina. Nejsem kdovíjakej expert, ani na pražení, ani na chuť kafe, ale tohle kafe mě prostě nezaujalo. Takže pokud budete mít pocit, že jsem trochu nespravedlivá, tak pardon. Vím, že Double Shot má obrovskou řadu fandů, ale proč taky ne, že jo? Sto lidí, sto chutí.
cappuccino a nevim 😀
Takže ano, Small Change Coffee má Double shot. Naštěstí pro mě má i Mama Coffee (což mi chutná rozhodně víc) a spoustu dalších menších dovážených značek. V menu najdete kromě jednotlivých typů přípravy kávy i dost jasné ilustrace, takže máte ponětí o tom, proč latté a cappuccino není jedno a totéž 😉
S Architektem jsme se shodli, že cappuccino z Deja Vu (jedna z káv, které mají na mlýnku) bylo to nejlepší, které jsme kdy ochutnali. A není to jen kávou, ale i přístupem místního baristy. Občas je sice trochu zbrklej, ale káva je jeho vášeň, rozumí jí a snaží se, aby z každého šálku vyzařovalo to, co má – totiž že správně připravená káva je malý poklad.
Ve SCC si můžete dopřát i různé kávové speciality – aeropress, cascaru a mnoho dalších. Všem kávovým vychytávkám jsou tu otevřeni 🙂 Navíc můžete ochutnat i různé sypané čaje, které rozhodně stojí za hřích.
Jak už jsem zmínila na začátku, cupcakes od Kačky jsou už jen další ze série plusů. A to, že si barista pamatuje, co si ráda dávám, to je pro mě rozhodně známka toho, že vnímá svoje zákazníky. Je vůbec něco, co bych SCC vytkla? Nu, občas je trochu delší čekací doba, protože zrovna ty kávové speciality zaberou dost času na přípravu. Takže se na to připravte třeba knihou nebo dobrým společníkem 😉
cappuccino a cupcake s pusinkami
Small Change Coffee najdete v Zámečnické ulici naproti paláci Koruna. Ceny jsou v poměru cena/výkon více než příznivé, za cappucino zaplatíte cca 40 korun. Jestli dbáte na kvalitu kávy, kterou pijete, je tohle rozhodně podnik, kde vás svou úrovní nezklamou.
Vzhůru do SCC!
Terez

Jak nejsem (snad) těhotná, ale málem úplně plešatá

Terez Napište komentář
Pořád jsem na něj musela koukat. Chodila jsem kolem něj po špičkách a čekala, že se to nějak vyvine. Že se to určitě samo nějak vyřeší. Jenže ta nejistota..Představila jsem si, že se odhodlám a chopím se ho, ale ta představa toho, že mi možná ukáže, že je to to, co nechci, mě upřímně hodně děsila. A o čem že to mluvím? O těhotenském testu!
zdroj: flickr.com (Stéfan)

Děti chci. Oba je chceme. Mluvíme o nich, o jménech, jestli jedno nebo dvě. Tak nějak počítáme s tím, že v budoucnosti se naše rodina rozroste. Do té doby chceme ještě poznávat svět, užívat si jeden druhého a dělat to, co nás baví.
Vloni jsem vysadila z důvodu očisty organismu HA. Původní plán byl na tři měsíce. Nu, když už jsem byla dva měsíce bez cyklu, koupila jsem si těhotenský test. Jen tak pro jistotu, i když jsem věděla téměř s železnou jistotou, že není důvod se obávat. Ale nepoužila jsem ho. Za pár měsíců jsem si došla k doktorovi, který mi řekl, že mám něco jako hormonální útlum, že mám čekat a za další čtvrt rok přijít na kontrolu a případné vyvolání. Takže jo, došla jsem si na vyvolání, protože moje tělo se rozhodlo, že nějakou sliznici už nepotřebuje. Na tohle rozsáhlý povídání o mojí skoro menopauze se teprve chystám. K HA jsem se nevrátila a spoléháme se teď na osvědčenou latexovou klasiku.
Každopádně cyklus se vrátil. Je to teda bída a navíc pěkně bolestivá. Ale lepší něco než nic. Průměrně čekám tak 30 – 35 dní. Nebo jsem čekala až doteď. 40 dní už je za mnou a cyklus pořád nikde. Jsem kliďas, ale tohle mě v mém klidu úplně nepodpořilo.
Řekla jsem o tom Architektovi. Jsme tak nějak smíření s tím, že kdyby to teď přišlo, tak to přijmeme tak, jak to je a budeme mít ještěrku o pár let dřív. Takže jsme vlastně i docela vtipkovali. Protože dokážete si při naší frekvenci vídání se a s tím spojeným intimním životem představit ještě splodit potomka? Já ne. Jak řekl Architekt, to by musel bejt ale pěknej Ninja! Ale…
Ta pochybnost tam byla. Žádná ochrana není stoprocentní. Podle pochybně počítanýho kalendáře jsem dokonce víkend, kdy jsme se viděli, měla největší šanci otěhotnět. Ale pořád mě to nedonutilo sáhnout do krabičky pro test.
Protože to je ten nejhorší úkon. Můžete se přesvědčovat, racionálně zdůvodňovat a obhajovat, proč to možný není. Ale někde úplně vzadu je to semínko pochybnosti. Nebo spíš statisticky podložené studie, které udávají ochranu na cca 97%. Tři procenta si jednoduše upletou nechtěnýho sviště. A co když jsem zrovna v tomhle procentu já?!
Architektovi jsem napsala, že tuhle nejistotu prostě nevydržím a udělám si test. A taky že jo. Došla jsem domů, přečetla návod, načůrala do kalíšku, chvíli počkala (viz návod) a ponořila tyčinku. Takhle se mi ruce neklepaly už dlouho. Koukáte, jak se postupně zbarvuje lehounce dorůžova celá tyčinka a čekáte, jestli se objeví jeden proužek. Nebo dva.
Objevil se jeden. Dost zřetelně.
a takhle to dopadlo
Druhý ani trochu. Začala jsem zas dýchat a ulevilo se mi. Takže podle všeho to spíš vypadá, že se mi vrátila moje dívčí menopauza…
Na chlapa bychom se setsakra zlobily, kdyby nedorazil na plánovanou schůzku. Proužku, jsem docela ráda, že ses opozdil. Čekám tě až za pár let!

Moderní stalking

Terez Napište komentář
Na tenhle článek mě přivedl nový tag na instagramu – #radasleduji . Když se na něj podíváte, tak zjistíte, že tam těch fotek moc není, ale jde vlastně jen o jedno – označit toho, koho s oblibou sledujeme. A nebo snad označit toho, komu se chceme vetřít do přízně?

Jsem jedovatá, já vim. Ale tohle je prostě postavený na hlavu. Mně se koncept instagramu fakt líbí, sama tam mám účet (odkud pocházejí některé fotky) a jasně, sleduju lidi, ať už jsou to moji kamarádi, nebo i bloggeři a lidi mně sympatičtí. Já jsem ale od začátku přistupovala k instagramu s opatrností. Je to stejný jako s jakoukoliv jinou sociální sítí – pouštíme si někoho do soukromí. Takže teď jsem po 156 týdnech existence svého účtu na instagramu přidala první fotku, na které je vidět (částečně) Architekt. Ze mě tam uvidíte maximálně nohy nebo ruce. Můj účet na IG je postavenej na momentkách, věcech, který se mi líbí, dělají mi radost. Okamžicích, který stojí za to si zapamatovat. Když projedu svou historii, vzpomenu si, jak mi bylo a vyplave na povrch spousta vzpomínek, které jsou jinak ukryté pod nánosem nových věcí.
Pro mě je IG vlastně takový „life reminder“. Ale pro spoustu lidí je to způsob vyjádření sebe sama, exhibice, provokace, hýčkání svýho ega a v neposlední řadě i možnost upoutat na sebe pozornost. No jo, ale není to trochu kontraproduktivní?
zdroj: flickr.com (Patrick Nygren)
Zcela upřímně si myslím, že v současné době si kdejakej prasák přijde na IG na to svoje. Ať už úchyl (focení zadků, prsou, nohou až ke garáži), tak i pedofil (všechny ty malý roztomilý dětičky, o který se prostě M-U-S-Í-M-E podělit), ale i zvrhlej fetišista. To vám to vůbec nevadí, že si možná právě nad vaší fotkou někdo dělá dobře? Kdyby na vás vykoukl úchyl z křoví s vytaženou výbavičkou, asi by se vám to nezamlouvalo. Tak proč vás tohle ani trochu neznepokojuje?
A abych se vrátila k tagu, který jsem zmínila na začátku. Víme, kdo si co koupil, kde byl, že má nový tetování a dal si první letošní zmrzlinu. Víme dokonce, jak vypadá její/jeho partner, kde jsou a co právě dělají. Protože všechno najdeme na IG.
Ale víte, jaký kafe má nejradši vaše máma?
Jakou barvu by si na sebe nikdy nevzal váš táta?
Co dneska dělá váš sourozenec?
Jak se jmenuje poslední kluk, se kterým randila vaše nejlepší kamarádka?
Možná byste měli jen na chvíli přestat sledovat lidi, kteří vás ani neznají a věnovat se těm, kteří za to budou vděční a odmění se vám. Třeba jen obyčejnou láskou.