Skip to main content

Autor: Terez

Virtuální identita anebo to, co internet neodhalí

Terez 1 komentář
Když vám řeknu, že k napsání článku s takovým názvem mě vedlo to, že na mě ze všech stránek bulváru, novin a internetu kouká Lucka Borhyová, budete se mi smát. Ale je to tak. Další chlap, kterej ji poslal k vodě. Ale co když…
zdroj: flickr.com (Christina Saint Marche)

Z Lucky je mučednice. Chudák ženská, taková smůla na chlapy. Nikoho ale ani ve snu nenapadlo, že možná není chyba ve chlapech, ale v ní. Že se s ní vážně nedá vydržet. Jenže jsou to, skoro jako všechny soudy o jejich vztahu, jen dohady. Jen hrstka lidí může říct, že se s nimi zná a částečně chápe, co se mezi dvěma lidma, který spolu maj malou holčičku, stalo. Ale o Lucce už mluvit nechci.
Jde mi hlavně o to, že na internetu (a ve světě celebrit a veřejně známých lidí) můžeme vytvořit úplně novou identitu nás samých. Nikdy jsme nebyli průbojní? Můžeme se tak ale prezentovat! Bývali jsme morousové? Internet nám dává možnost publikovat jen ty hezký sluníčkový chvilky a na morouse zapomenout.
Internet a média nám dávají sílu oblbovat lidi. A co se týká internetu, je to fakt síla. K čemu bych to jen přirovnala?
Ha, už to mám!
Chlap si nabrnkne parádní ženskou. Přitažlivá, super postava, chápavá a divoká, no prostě ideální partie. Randí jako o život, ženská mu blbne hlavu a když se konečně dostanou do postele, tak ta skvělá ženská má najednou PINĎOURA. Dokonalá kamufláž!
A takhle nějak si bohužel představuju spoustu lidí, jejichž články si sem tam přečtu a nebo lidi, o kterých si čtu. Pokud bych lidi posuzovala jen podle toho, jak píšou, byla by jich velká část moje krevní skupina. Ale naživo by to tak vůbec nebylo. (Táta teď dával k dobru historku, kterak měl možnost promluvit s jednou velmi pěknou, sympatickou a velmi známou českou herečkou. Za tři minuty měl těch jejích keců po krk a byl dost překvapenej, jak jiný může člověk mimo obrazovku být.)
Nechci házet všechny do jednoho pytle. Ale zas a znovu se dostáváme k tomu, že internet je něco jako rouška noci. Naše opravdové já vstupuje na scénu zahaleno a nepoznáno a může si tak tropit, co se mu zamane. Třeba vypadat před lidmi jako svatoušek, ačkoliv duše je prohnilá.
Myslím si, že nebudu sama, pokud se přiznám, že někdy těm blogerkám a hvězdám s báječným životem, rodinou, vztahem, prací a nevím, čím ještě, závidím. Ale jen v první chvíli. V tu druhou si uvědomím, že na internetu může mít každý svůj dokonalý svět. Nebo minimálně ho za dokonalý vydávat.
Oblíká se ta holka hezky? Nu, může být hloupá a v kuchyni úplně levá. Má krásnýho chlapa? To ale neznamená, že s ní není jen kvůli její dobrý postavě. Veřejně děkuje svým čtenářům? Možná si jich ale ve skutečnosti vůbec neváží.
Všechno má rub a líc. A na všechno se dá pohlížet ze dvou stran. Já se naučila, že po prvotním návalu skepse a závisti, že já zrovna tohle nemám, přijde vystřízlivění a uvědomění si, co všechno ve skutečnosti MÁM. A málo toho rozhodně není.

Moje jednoduchá na závěr?

Nevěřte všemu, co se na těch internetech píše 😉

Pa! Terez

Přelouskáno no.6: 2x Ohlssonová, jedna divočina, dvakrát erotika a doktor Smrt na závěr!

Terez Napište komentář
Další přečtené knihy za mnou. Doma už nemám ani jednu, všechny jsem poctivě vrátila 😉 Četla jsem v autě cestou do Berlína a docela jsem s tím pohnula! A taky jsem byla na západě, tzn. dvakrát 5,5 hodiny ve vlaku je znát. Tak jdeme na to!

 1) Patrik Hartl: Malý pražský erotikon

 
Patrik Hartl – Malý pražský erotikon

Marta a Honza, Táňa a Zbyněk, Cyril, Tomáš, Petra, Adéla, Patricie, Kamila, Pepa a v neposlední řadě taky Bublina a Fido. Všechny tyhle postavy můžete v knize potkat. A jejich osudy vás budou rozhodně bavit. Není to žádná přikrášlená pohádka. Všechno se děje tak, jak by to vypadalo ve skutečném životě. Spalující touhy, milosrdné lži, nemravné choutky, neskutečné náhody a životní omyly.

Bavilo mě to. Moc. Kniha si na nic nehraje a to je asi to, co mi na ní imponovalo nejvíc. Každý si v někom může najít ten společný rys a o to víc je mu pak kniha blízká. Za mě je tohle rozhodně dobrej knižní počin, tak neváhejte a čtěte!

2) Kristina Ohlssonová: Andělé strážní

 
Kristina Ohlssonová – Andělé strážní

Další detektivka s vyšetřovacím týmem v sestavě Alex, Fredrika a Peder. Další ze skvělých příběhů severské autorky. Zdánlivě nesouvisející příběhy se postupně provážou, vyšetřovatelé nemohou najít původ všeho, co se děje, ve vyšetřování se neustále objevuje autorka dětských knih a klub Andělů strážných a aby toho nebylo málo, objeví se v důkazních materiálech i jméno Fredričina partnera.

Kniha měla rozhodně spád. Líbilo se mi přeskakování mezi jednotlivými postavami a to, že se kniha nezabývá jen holým průběhem vyšetřování, ale zabíhá i do soukromí jednotlivých postav. Postupně se jednotlivé události rozkrývají a čtenář je lapen v dokonalé zápletce. Konec více než šokující, ale na to už jsme si u autorky celkem zvykli, ne? 🙂

3) Kristina Ohlssonová: Oběti ráje

 
Kristina Ohlssonová – Oběti ráje

Tahle kniha byla od těch ostatních trochu jiná. Nejde o vraždu, ale o únos letadla. Co se stane, když vlády nesplní požadavky únosce? Přijde Alex i o svého syna nebo se mu ho podaří zachránit? Jakou roli hraje v únosu pilot letadla?

S Pederem už se nesetkáte. Po událostech z poslední knihy se vlastně ani není čemu divit. Alex s Fredrikou se znovu setkávají, ačkoliv jejich tým byl rozpuštěn. Zjišťují ale, jak jim jejich spolupráce chyběla a jak moc dobří společně jsou. Čas se krátí a oni musí pochopit, proč někdo potřeboval unést letadlo. Nebylo to tak napínavé jako ostatní knihy, ale zápletka se mi hodně líbila. Jednu jedinou chybu tahle kniha má – nepochopila jsem konec. Jsem asi natvrdlá nebo zpomalená (případně oboje), ale nějak jsem se nechytla. Tak když ji někdo přečtete, napište mi a vysvětlete mi to, jo? Díky 😉

4) Cheryl Strayedová: Divočina

Cheryl Strayedová – Divočina

Jestli jsem nějakou knížku v poslední době opravdu zhltla, byla to tahle. Jestli mě nějaká knížka donutila zamyslet se nad tím, jak žiju a jestli bych něco neměla a nechtěla změnit, byla to tahle. Jestli mě nějaká kniha v jednu chvíli rozesmála a v druhou vehnala slzy do očí, byla to tahle.

Na to, aby se samotná ženská bez valných zkušeností vydala na neskutečnou pouť dlouhou 1770 kilometrů, musí mít prostě koule. Nevzdala to. I když to bolelo. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Hledala sama sebe. Srovnávala se s tím, co jí osud postavil do cesty. Hledala cestu zpátky sama k sobě, když se ztratila uprostřed problémů, který před ní život postavil. Poznala po cestě lidi, kteří ji pomohli mnohem víc, než by si sami pomysleli. Každý kilometr, který ušla, byl cestou za lepším budoucím já.

Prožívala jsem s Cheryl její pouť naplno. Živě jsem si představovala, co zažila a viděla. A popravdě jsem jí to záviděla. Tahle kniha je rozhodně něco, co stojí za přečtení.

5) Bernhard Schlink: Předčítač

Bernhard Schlink – Předčítač

Útlá knížka, podle které byl natočený film s Kate Winslet a Ralphem Fienessem v hlavních rolích.

Mladíček zahoří touhou po dospělé ženě. Přes prázdniny spolu udržují milostný vztah, ona mu říká chlapečku a on jí předčítá z knih. A ona pak jednoho dne zmizí.

Setkávají se až po letech, při soudním procesu. On jako přihlížející, ona jako souzená za válečné zločiny. Tehdy Michael pochopí tajemství, které před ním Hanna celou dobu skrývala.
Kniha má hlubší význam než jen vyprávění Michaela o lásce k Hanně. Jde o vyrovnání se s válkou, o touze trestat ty, co válkou prošli beze ztrát a vůbec o život po válce. U Michaela jde ale o mnohem víc a uvidíte, že jeho mladická láska zanechala hluboké stopy v celém jeho životě.
Knihu si musím přečíst znova. Asi jsem jí nevěnovala tolik pozornosti a jsou věci, které mi unikly. Tak příště! (A pak film.)

6) Miklós Nyiszli : Byl jsem Mengeleho asistentem

Myklós Nyiszli – Byl jsem Mengeleho asistentem
Rozhodně nečekejte vrchol literárního umění. Miklós byl obyčejný lékař a ne spisovatel. Ale nic mu nebránilo v tom, aby si psal zápisky o tom, co se dělo, když přijel do Osvětimi a velmi prozíravě se přihlásil jako patolog, když doktor Mengele sháněl pomoc. Jedno zvednutí ruky mu zachránilo život a zajistilo mu v Osvětimi poměrně slušný způsob, jak přežít.
Stal se svědkem zvěrstev, které Němci židům prováděli dennodenně. A tahle kniha je stručným, ale i tak dost podrobným vyprávěním o životě Miklóse v táboře jakožto pomocníka Říše a pravé ruky Josefa Mengeleho. Nakonec se dozvíte i něco o pochodu z tábora na konci války. A nutno říct, že přes všechny zrůdnosti tahle kniha nakonec skončí dobře, minimálně pro Miklóse.
Šest knih! Dobrý, ne? Pište, co vás zaujalo, jestli máte tipy na knihy, co bych měla přečíst.
Pa, Terez
P.S.: Stránky Martinusu využívám výhradně proto, že tam najdu téměř všechny knihy, co čtu. Nic víc 😉

Věda jménem „jak to udělat, aby se udělali oba a nejlépe spolu“

Terez Komentářů: 3

„Sex je náš, dělá dobře mně i tobě…“ Lucie to pěkně zazpívala, ale realita bývá podle mě hodně často trochu jiná. Slyším to ze všech stran. V tuhle chvíli spíš od holek, protože v našem věku ještě chlapi nemívají problémy s tím dotáhnout to do konce. Ale my ženský nad tím asi moc přemýšlíme a pak zůstáváme nespokojený a neuspokojený. Klasicky. A nebo je zakopanej pes někde jinde?

zdroj: flickr.com (Jean Koulev)

Jedna protřelá a v současné době velmi těhotná kamarádka mi řekla: „Láska bez sexu je jako kniha bez textu.“ A já bych se pod to s klidem podepsala. Sex ke vztahu dvou lidí patří od začátku do konce. Já dodávám: „Sex bez orgasmu je jako…grog bez rumu .“ Je to tak, bez orgasmu to není ono.
V dlouhodobým svazku by měl být orgasmus téměř samozřejmostí. Ti dva se důvěrně znají, vědí, co se tomu druhému líbí, kam sáhnout, co je vzrušuje, jak to mají rádi. Nemusí se bát si říct. Nestydí se jeden před druhým, protože po pár letech spolu zažili už rozhodně horší věci než komickou kopulaci. Jo, je to vtipný. Zkusili jste se u toho někdy dívat do zrcadla? Měli byste, pokud ne. Chlapy to hodně rajcuje, ale ve skutečnosti je to dost dobrá komedie 😉
Jak je to pak teda možný, že ženským to často nejde ani v dlouholetým svazku?
Jeden z těch nejdůležitějších faktorů je ženská HLAVA. Když se budu pořád hlídat, jestli vzdychám málo nebo moc, jestli se mi nevyvalil pupek, jestli se mu líbí, když ho chytím za zadek, jestli, jestli…Kdyby se mu to nelíbilo, tak to snad řekne ne? Ale mezi námi, kousání TAM je prej dost dobrej zabiják vášně, pokud vám to ještě neřekl 😀 Když se ženská dokáže zbavit takových myšlenek, zůstane jí hodně prostoru na to vnímat, co se s ní děje. Jestli se jí to líbí. Kdy ji to vzrušuje hodně a kdy vůbec. Může si v hlavě představovat větší prasárny, než který s ní zrovna ten její Pepa provádí (jo, děláme to všechny, no a co).
Druhým důležitým bodem je TECHNIKA. Ono když chlap přijde na to, co se jeho ženský líbí, tak pak ví, jak ji udělat během chvíle a skoro pokaždý. Nepotřebuje vyzkoušet celou kámasutru a stavět se na hlavu, natož dělat helikoptéru. Stačí na to kápnout (a on hlavně musí vědět, že na to kápnul, takže trochu empatií je potřeba 😉 ). Ale ona musí reagovat. Když bude ležet naznak a ani nedutat, chlap ví kulový, jestli je to tak dobře a nebo ne. Moji drazí spolužáci tomu říkali „poloha hvězdice“ a takový holky si radši ani mezi zářezy nepočítali. A věřte mi, chlapi nám chtějí udělat dobře (většinou). Jen jim musíme dát najevo, že teď zrovna je to fakt dobrý a jestli budeš ještě chvíli pokračovat, tak budu.
A co třeba VNÍMÁNÍ svýho protějšku. Zcela upřímně, když vím, že se to líbí Architektovi, vzrušuje mě to. Je to potěšení dívat se na toho, koho máte rádi, a vědět, že ho rajcujete a že máte na to udělat mu dobře.
Co se týče sexu, jsem možná trochu zvláštní jedinec. Chci ho mít totiž primárně kvůli orgasmu. Když to nejde (a že to fakt někdy nejde), tak radši řeknu, že na to peču a hupsneme na to jindy. Kdybych byla singl, sex jako takovej by mi nechyběl. Chyběl by mi orgasmus (a ten si konec konců umím zařídit sama). A pak by mi chyběla blízkost toho druhýho. Takový ty romantický věci okolo – hlazení, líbání, mazlení a tak.

Přesně proto nechápu Šťabajznu. Od tý doby, co je singl, tak má sem tam známost na jednu noc. Dozvíme se to i s detailama, jak jinak. A když dovypráví (třeba o jednom čokoládovým týpkovi, kterej do toho bušil jak hluchej do vrat), vždycky se jí zeptám: „A udělal tě?“ Většinou se dozvím, že ne a nebo že po vyzkoušení všech možných jiných než kopulačních metod se mu to nakonec povedlo. A tohle má jako cenu?

Můj návod je úplně jednoduchej – najděte kompromis mezi tím, co vyhovuje vám a jemu. Dělejte to s láskou. Vnímejte řeč těla toho druhýho. Nemyslete na nic jinýho než na to jedno. Uvolněte se. Nezapomeňte dýchat. Nebojte se dát najevo, že se vám to líbí. Užijte si sex, všechno před ním a hlavně všechno po tom, co se zdárně uděláte.

A hlavně – MLUVTE! Protože bez toho, abyste o sexu mluvili mezi sebou, se nikam nedostanete. A věřte mi, že kamarádky sice můžou dát tipy na to, co se líbilo Lojzovi, ale tomu vašemu se to nemusí líbit ani za mák.

Třeba se přiblížíte naší orgasmický bilanci. 8 z 10 vyvrcholení je společných. A to celkem ujde, ne?

Jak to máte s orgasmem a sexem všeobecně vy? Uspokojuje vás váš postelový život?

Čao, Terez

Jak jsem vyletěla z hnízda aneb nový začátky jsou vážně fajn!

Terez Komentářů: 2
Už bylo na čase. Přistěhovala jsem se zpět z koleje, zůstala u našich a čekala, až bude hotová rekonstrukce našeho novýho bytu. A postupem času jsem zjistila, že to FAKT nejde. Tím nechci říct, že bych svoje rodiče neměla ráda, ale jednoduše už jsme se ve spoustě věcí neshodli a díky tomu vznikalo nemálo nedorozumění a hádek..Co mě štvalo tehdy a co vnímám teď, čtvrt roku po vlastním bydlení?

Zpětně nedokážu pochopit, jak je někdo schopný bydlet s rodiči v jednom domě, nedej bože v jednom bytě, pokud je mu víc jak…25 let. Podle mě to prostě a jednoduše nejde. Nebo minimálně u holek ne. Já a máma, to bylo jak dva kohouti na jednom smetišti. Já se na vysoký naučila dělat věci tak, jak mi to vyhovuje, přizpůsobila jsem si nějak všechny činnosti a najednou jsem byla doma a máma chtěla, abych se zas přizpůsobovala zpět. A to nešlo. Dohadovaly jsme se o hovadinách, štěkaly na sebe, mámin workoholismus tomu moc nepomáhal. Když došla se špatnou náladou, byl oheň na střeše i kvůli drobku na zemi. A ano, uznávám, moje máma je trochu zvláštní brouk, mnohdy si sama klepu na čelo, co všechno nevymyslí, ale i tak ji mám ráda.

Naše kuchyň v procesu

A upřímně, od té doby, co jsem se přestěhovala, ji mám ráda zase trochu víc 😉

 

Architekt se bál, že nám bude máma zasahovat do domácnosti, protože vměšování a i organizování mého volného času jí vždycky šlo (a já se popravdě ani moc nebránila). Ale jak už jsem zmínila o odstavec výš, její workoholismus tyhle móresy celkem krotí. Ona jednoduše nemá čas na to řešit moji domácnost a můj čas. Sláva! Občas zavolá, jestli nedojedu pomoct (třeba jako jednu neděli, kdy jsme dostali kus kance a skoro do půlnoci bourali a zpracovávali maso), ale není to na denním pořádku a my můžeme žít náš nový společný život podle sebe.

Večeřím podle svýho…

Naopak si moc dobře uvědomuju, jakej jsem měla i ve svým věku doma servis (díky, mami). Vždycky bylo vypraný a vyžehlený prádlo, jídlo v lednici, doma pořádek a já ruku k dílu přikládala pravidelně, ale třeba jen k pár věcem. Teď, když mám vlastní domácnost, musím to všechno zvládat sama s Architektem.

 

A proti Architektovi jsem mega bordelář. On vždycky přijede, obrátí oči vsloup a už to lítá. Já holt doma nejsem (proč taky, když jsem přes týden sama), přicházím až večer a podle toho to taky vypadá. Pak přijede, během hodiny je všude pořádek, dostanu vyplísněno (no jo, já vím), ale nejsem na to sama. Ve dvou jde všechno líp 🙂

 

…sedačku jsme si vybrali podle svýho…

 

Ale někdo by mi měl vysvětlit, jak je to sakra možný, že dřív jsem si tolik nevšímala nepořádku v domácnosti. Jakto, že je ten záchod tak rychle zašlej? Na skle ve sprchovým koutě se dělá TOLIK skvrn od vody? A umyvadlo je permanentně zašedlý? A co ten prach a vlasy na dlažbě v koupelně? Proč jsou VŠUDE drobky? A povrch lednice pořád upatlanej? A jak je možný, že dva lidi vyprodukujou takovýho nádobí? A co ty zašpiněný okna??

Achjo.

Vůbec si nedokážu představit, že bych do toho všeho měla mít malýho cvrčka. Což ještě nějaký ten pátek neplánuju, ale neodbytná myšlenka mi pořád hlodá v hlavě – naučím se všechno zvládat? Budu si umět zorganizovat čas tak, aby všechno fungovalo? Budu ochotná omezit sama sebe pro dobro mých blízkých? A v neposlední řadě – budu dobrý rodič?

…a koukáme na ty nejmagičtější západy Slunce!

Suma sumárum: Odstěhovat se od rodičů byl skvělej tah. Jsem vděčná, že teď jsme s Architektem samostatně fungující jednotka. Že si plánujeme, co budeme dělat a nikdo nám nestojí za zadkem. Bydlení s rodičema mělo svoje kouzlo, ale teď vím, že mi budou zase mnohem vzácnější chvíle, který s nima můžu strávit. Potřebuju se už jen zbavit zvláštního pocitu, že si musím každý svoje rozhodnutí a všechny svoje plány obhájit před maminou (neptejte se, proč, prostě to mám v hlavě 😀 ).

Co vy a bydlení? Klape vám to s rodičema, partnerem? Polepšili jste si v samostatné domácnosti?

Samostatná jednotka Terez (a Architekt)

Berlín – město nacpané historií, architekturou a dobrou kávou

Terez Napište komentář

Už bylo načase objevit další evropskou metropoli. Na jaře Holina natrefila na neskutečnou nabídku na ubytování v Berlíně, dali jsme dohromady partu šesti lidí a po všech peripetiích s termínem jsme 20.září vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Co jsme viděli, ochutnali, kam jsme se podívali a jak jsme nakonec bydleli? Čtěte dál a uvidíte 🙂

Pozn.: Připravte se na nálož fotek 😉

S Architektem cestujeme rádi. A cestovat s partou není vůbec k zahození. Byly to báječný 2 dny a rozhodně jsme v Berlíně nebyli naposledy! 🙂

 

Průvodce jsem půjčovala v knihovně. Docela si užívám tuhle možnost vypůjčení a nemuset utrácet za průvodce, který mi pak bude ležet ve skříni. Jasně, nic si do něj nepoznamenám, ale na to stačí post-it lístečky. Ten menší byl rozhodně lepší a mnohokrát jsme z něj čerpali informace a zajímavosti.
průvodci po Berlíně

1) Doprava – cesta tam, cestování po Berlíně

 Pokud jedete v partě, volte auto. Je to dle mého ta nejlevnější varianta. Schválně jsem teď koukala na Student Agency a zpáteční jízdenka z Prahy vyjde na 1040 Kč/osoba. My jeli v autě tři, z Liberce je to cca 350 km, projeli jsme celou nádrž benzínu. Po přepočtení nás vyšla jednoho cesta na 600 korun včetně známek pro vjezd do města.

Co se týče dopravy po Berlíně, asi nejlepší je volit metro. Celodenní jízdenka pro jednu osobu v zónách AB (od označení do 3 hodin v noci) je 6,9€. Tyhle dvě zóny by vám rozhodně měly stačit na ty největší turistický taháky. Pro skupinky do pěti lidí se rozhodně vyplatí koupit si celodenní skupinovou jízdenku. Vyjde na 16,9€ a platí to samé co výš. Jinak se dá pohodlně chodit pěšky a třeba dojet jen do města a zpět na ubytovnu. Jednorázový lístek na dvě hodiny, kdy můžete volně přestupovat, ale nesmíte se vracet směrem k místu nástupu, stojí 2,7€.

2) Ubytování

Scube Park ColumbiaJedním slovem BOŽÍ. Malé kostky se 2 – 4 postelemi, společné záchody a sprchy, ale skvělej nápad! My kupovali v akci dvě noci asi za pětikilo, nutností bylo koupit si stravu (snídaní nebo večeři). Já teď koukala na booking a kostka pro dva se snídaní v ceně vyjde na 1500 korun/noc, což mi přijde dost dobrá cena. Není to bůhvíjakej luxus, ale má to něco do sebe.

Akvárka – zcela vlevo naše dvoudenní útočiště

Dostupnost metrem je výborná, stanice Bodin Strasse je cca 7 minut pěšky. U ní se nachází i půl tuctu rychlých občerstvení, my ulítávali na skvělým kebabu za 2,5 eura. Hned vedle kebabu je pak obchod s pitím, takže Radler za 1,20 nám dělal po večerech společnost 😉

Pozn.: Nevím, jestli kostky fungují celoročně, každopádně v době naší návštěvy už byla celkem zima a v akvárku nebylo zrovna vedro. Jsou tam přímotopy, které kostku jakš takš vytopí, ale jet tam později, tak už by to asi úplně ono nebylo.

A tip navíc: Nedaleko Scube Parku je bývalé letiště Tempelhof. Areál je volně přístupný, můžete se projít kolem hangárů a budov letiště, ale hlavně se dostanete na ranveje. V současné době je to volnočasový park, lidi sem chodí běhat, jezdit na bruslích, pouštět draky (dost dobrý!) a jednoduše užívat pěkné počasí. Je to největší park na světě v centru města, překonal i Central Park! Najdete tu kávu na kole, menší auta s občerstvením, hipstr zahrádky a tak 🙂 Doporučuju na procházku!

Tempelhof Flughafen


3) Jídlo

Jak jsem psala už výš, v místě ubytování bylo požehnaně bister a malých fast foodů, kde se dalo najíst za pár drobných a dost dobře (= nepodělali jsme se).

Poprvé jsme do restaurace vlezli na Potsdamer Platz. Jakmile jsem uviděla nápis Vapiano, bylo jasno (nakonec jsem zjistila, že ho doporučovali i v průvodci). Bylo to poprvé, takže jsem nevěděla, jak to chodí, ale hned jsme se zorientovali. U vstupu jsme dostali kartičku, vybrali si, co chceme jíst a podle toho si stoupli do fronty. My si oba vybrali pastu. Fronta byla docela šílená, ale postupovalo to fakt rychle a na řadu jsme přišli coby dup. A když před námi připravoval obě naše jídla, nestačila jsem zírat. Tak jednoduše a rychle! A o tom, že to bylo výborný, nepochybujte. Cena za jedny těstoviny 8 – 10 éček a byla jsem nacpaná jako žok!

Vapiano food porno 🙂

A Berlín by nebyl Berlín bez Curry Wurstu! Zastavili jsme se na něj u berlínské ZOO. S hranolkama za 4,20€ a byl výbornej! Bez něj bychom snad ani nemohli odjet 🙂

Všichni do jednoho – curry wurst!

Co se týče kaváren, mám hned několik tipů. My bohužel stihli jen The Barn, kterou jsem zmiňovala u hrnků. Je to ultra hipstr místo s hipstr baristou, ale jako kafe dokonalý. Sedíte u malých dřevěných stolečků, před vámi super bar, napravo stůl se všemi druhy kávy a nalevo vám pod nosem tu kávu praží, váží, balí a posílají po Evropě, třeba zrovna do Mikyny, kde si ji můžete na filtru dát (a je o co stát). My si balení taky koupili domů a je to lahoda.

pohled na hipstr bar s nadšeným fotografem (asi jsem taky skončila v záběru)…
… a pohled do pražírny

Další tipy od mého kamaráda baristy: Five Elephant, Two & Two, Bonanza, Roamers, Café 9, Silo. Myslím, že ani s jednou ze seznamu nešlápnete vedle 😉

4) Co stojí za vidění

Hodím sem všechno, co jsme viděli my. Pak přidám to, co jsme neviděli a vidět chtěli. Výběr je širokej. A všechno bude pochopitelně s cenou, abyste měli představu 😉

Reichstag Berlin

Budova říšského sněmu. Nové ve starém. Moderní vs. klasické. Podle mě naprosto dokonalá stavba. Kamarád zarezervoval vstup do kupole na 8:30 ráno a stálo to za to (až na orosená skla). Vstup je zdarma, ale pokud nechcete čekat několikahodinovou frontu, udělejte si rezervace. Bezpečnostní prohlídka je zdlouhavá a rezervace to rozhodně urychlí.

Reichstag

Norman Foster odvedl na budově sněmu parádní práci. Došlo k přístavbě patra (což nebylo skoro poznat) a k vybudování vyhlídkové kupole. Audio průvodce po cestě nahoru upozorní na zajímavosti a prozradí hodně o historii. Tuhle návštěvu nevynechejte 😉

Brandenburger Tor + DZ Bank, Holocaust Mahnmal

Naprosto klasický místo, který má na fotkách snad každý! Takže trochu neklasicky se zkuste za branou vydat doprava do budovy DZ Bank. Za obřími prosklenými dveřmi vcelku obyčejné budovy na vás totiž čeká neskutečný architektonický dílo od Franka Gehryho (jop, přesně tenhle pán se podílel na návrhu Tančícího domu v Praze). Dovnitř vás nepustí, ale kovový monstrum uvidíte i od vstupních turniketů 😉

DZ Bank

Od brány se pak přesuňte k památníku holocaustu o ulici vedle. Zbytek party o tyhle kostky moc nejevil zájem, mně to přišlo hodně zajímavý, trochu depresivní a taky děsivý. Slyšela jsem, jak Architekt cvaká foťákem, ale nemohla jsem ho za žádnou z kostek najít…Zkuste vnímat tu atmosféru, dlouhý uličky s trochu klaustrofobním účinkem a stínohru.

Holocaust Manhmal

Potsdamer Platz

Na tomhle náměstí toho najdete spousty. Pro milovníky architektury úžasnou konstrukci Sony Center a budovu filharmonie od Hanse Scharouna, o kus dál pak Neue Nationalgalerie (momentálně v rekonstrukci) od pořád moderního Ludwiga Mies van der Rohe. Pro hračičky a věčný děti Legoland. Pro zapálený historiky kus Berlínský zdi nebo třeba něco na způsob Chodníku slávy se skvělými vizualizacemi osob. Pro jedlíky pak Vapiano a příprava jídla přímo před očima.

Výhled z Panorama Punkt

A taky tu najdete neskutečnou vyhlídku, ze který budete mít všechno důležitý jako na dlani. Jmenuje se Panorama Punkt, nahoru se dostanete nejrychlejším výtahem v Evropě, projdete se po dvou terasách ve výšce 100 metrů, uvidíte dokonale Berlín a to všechno za cenu pouhých 6,5€. Věřte mi, tahle vyhlídka stojí za každej cent. Fotka budiž důkazem.

Topografie des Terors, Charlie Checkpoint

Dost blízko u sebe najdete tyhle dva body týkající se WW2 a rozdělení Berlína. U topografie teroru se nachází dlouhý kus zdi s historií, samotné „muzeum“ je zadarmo a najdete tam hlavně jména. Odtajněné nacistické vůdce, pohlaváry, vrahy a lidi zodpovědné za to, co se dělo v Evropě ve 40.letech. Ale taky nepřátele státu a ty, co se nedožili konce války. Dost depresivní, přečetla jsem jen pár statí, které mě opravdu zajímaly.

Charlie Checkpoint byl za existence Zdi důležitým přechodem mezi západním a východním Berlínem. Dneska mi to přišlo spíš jako hodně komerční místo pro turisty. Najdete tu komplex muzeí, spoustu suvenýrů a taky milion turistů…Berte to jako „byl jsem tam, díky, čau“.

Charlie Checkpoint

Pro milovníky architektury: Nedaleko odsud (Linden Strasse) najdete Jüdisches Museum Berlin, jehož dostavbu navrhl Daniel Liebeskind. Stavba zajímavá, ale s Architektem jsme se shodli, že pro čumily značně nedostupná.

Pozn.: Co se týče zdi, četla jsem v průvodci celkem vtipnou, ale pravdivou větu: „Je více než ironické, že nejoblíbenější turistická atrakce Berlína už neexistuje.“

East Side Gallery

Pokud pojedete S – Bahn, budete mít tu čest jet přes most, který půlkou patřil východnímu a půlkou západnímu Berlínu. Kousek od výstupní stanice pak začíná nejdelší zachovalý kus Zdi, který umělci (a dneska už i pitomci a samozvaní umělci) pomalovali. Asi nejslavnější je obraz líbajícího se Brežněva a Honeckera. Dávejte si bacha na pouliční hru „najdi kuličku pod krabičkou“, jinak tam proděláte kalhoty.

Zmenšenina, protože u toho velkýho stály davy lidí :-/


Fernsehturm

My jsme se výhledu z věže vyhnuli, zbytek skupiny šel. Cena 13€, fronta v půl šesté večer na cca 10 minut. Popravdě mi přijde Fernsehturm ošklivější než Žižkovská věž. My jsme v mezičase šli radši do Boudy na kafe.

ZOO Berlin

Vstup 13€, uchozený jak listonoši, ale se skvělým zážitkem. Připadáte si, jako by výběhy sahaly až k vám, vlezete do voliéry k opeřencům, skoro si pohladíte tučňáka, navštívíte noční živočichy v bdělém stavu 😉 . Uvidíte nespočet druhů zvířat a přitom budete mít pocit, že se tu zvířata jednoduše musí cítit jako doma. Když uvážím, kolik stojí ZOO v Čechách, tak tohle je nesporně lepší.

Charlottenburg

Údajně nejkrásnější královská rezidence ze všech dochovaných v Berlíně. Na obrázku to na mě působilo jako zámek ve Versailles. U zámku jsou rozlehlé zahrady, ve kterých se dá i posedět. My se sem bohužel nedostali, ale věříme, že příště to vyjde!

Park am Gleisdreieck

Navštívit tenhle park toužil Architekt, ale taky jsme to bohužel nezvládli. O parku psal Adam Gebrian a přidával několik fotek a táhlo nás to objevit tuhle revitalizovanou planinu. V parku zůstaly zachovány koleje, ale jinak je z původně nevzhledné pustiny vytvořeno prvotřídní místo pro odpočinek, volnočasové aktivity a setkávání s lidmi.

Památník Berlínské zdi

Sem to táhlo hlavně (a asi i jedině) mě. Poslední místo, kde zachovali původní vzhled Berlínské zdi včetně strážní věže v délce několika metrů. Teprve tady asi člověk pochopí, jak moc riskovali ti, co se rozhodli dostat se přes zeď na druhou stranu. Schováno na příště.

Pokud jste notoričtí vymetači muzeí, nezapomeňte na Museen Insel, kde jich najdete hned několik. A ostrov je dokonce na seznamu UNESCO! Pokud chcete obdivovat monumentální konstrukci, zajděte si do Berliner Dom, největší katedrály v Berlíně.

Berlín je krásný město. Příště bych ráda prozkoumala zapadlý čtvrti, lokální trhy a třeba i Ku´Damm, kterou jsme nestihli 🙂  Ráda bych poznala jinou než turistickou tvář Berlína.

Což mi připomíná, moc ráda bych příště vyzkoušela tyhle prohlídky města zadarmo. Nevím, jestli je to přesně ten koncept, který jsem jednou našla (a nemůžu ho znova najít), každopádně váš průvodce je úplně obyčejný člověk a v základu je jeho služba zadarmo. Na konci mu ale můžete (a nemusíte, což by bylo asi dost zvláštní) dát peníze dle toho, jak se vám prohlídka líbila. Z toho plyne naprosto skvělej benefit – průvodci se maximálně snaží!

Doufám, že se vám některý moje tipy budou hodit, až do Berlína pojedete 😉

Máte další nápady, co v Berlíně vidět/vyzkoušet/ochutnat? Komentáře jsou jen vaše!

Cestovatelka Terez

Jak si uchovat vzpomínky na cestování aneb suvenýr, který si vozíme odkudkoliv

Terez Komentářů: 3

 

Naše první společná dovolená do ciziny s Architektem byla do Paříže. Sehnala jsem na netu voucher asi za 2500 korun na tři dny s průvodcem a neváhali jsme. Když jsme vyráželi, přemýšleli jsme nad tím, že bychom rádi přivezli nějaký suvenýr, který bude užitečný. A já na něj pak čistě náhodou narazila někde na internetu. Je užitečný, krásný a navíc si můžeme takový přivézt odkudkoliv, pokaždé autentický a originální. A co že si to teda z našich dovolených vozíme?

HRNKY ZE STARBUCKS.

 

Z toho, abych chodila na kafe do Starbucks, už jsem tak nějak vyrostla. Mnohem radši si dojdu do malé kavárničky s atmosférou. Ale tyhle hrnky, na ty mě Starbucks utáhne vždycky. Ani nevím, jak jsem je objevila, ale když jsem zjistila, že každá země má svůj hrnek  – ať už jako stát nebo některá města – bylo jasno. Navíc honba za hrnkem je jeden ze zážitků, které si pamatuju a vždycky si s ním spojím dané město.
Tak třeba zrovna Paříž.
Náš úplně první hrnek z Paříže

Kaváren Starbucks jsme potkali nespočet. Ale pořád jsme si říkali, že máme času dost. A najednou byl večer odjezdu a hrnek pořád nikde. Jenže kde najdu Starbucks, navíc těsně před desátou večer?! A jak jsem tak stála na populárním odvětrávacím výdechu z metra na Montmartru, uviděla jsem ho přes ulici a měl otevřeno! Mazala jsem do kavárny a ten pocit, když jsem odcházela s papírovou taškou a blaženým úsměvem na rtech, byl k nezaplacení.

A tak začala naše sběratelská expedice.

V Amsterdamu jsme si kromě hrnku i to kafe koupili, psali si s Architektovým bráchou, seděli kousek od vědeckého centra NEMO (nádherná stavba od Renza Piana) a bylo nám skvěle. Z putování po Beneluxu jsme si přivezli ještě jeden hrnek z Bruselu. Honba za hrnkem v Bruselu byla naprosto šílená a nakonec jsme museli až k hlavnímu nádraží, protože všechny ostatní pobočky rozhodně nebyly na místech, kam nás lidi posílali 😀

Poznávací zájezd po Beneluxu

Suverénně nejkrásnější hrnečky jsme si ale přivezli z našeho cestování po Americe. Z každého města, které jsme navštívili byť na jeden den (třeba jako Boston), jsme si hrneček přivezli. Jejich „You Are Here“ kolekce je jednoduše kouzelná! Hrnečky jsou širší a nižší než všechny ostatní a navíc stohovatelné, což jsem ocenila hlavně u nás doma, kde se mi vejdou tři na sebe 🙂

Takže zde! Přivezli jsme si hrneček z Chicaga, Washingtonu, Pittsburghu, Bostonu, New Yorku a Philadelphie. A já je miluju! A co víc, tenhle nápad se líbí komukoliv, kdo k nám přijde na návštěvu a z hrnků pijí všichni moc rádi. Častí návštěvníci už pak mají svoje favority a tak v kuchyni slyším jen: „Já chci Philadelphii!“ 🙂

Americká sada 🙂

Pozn.: Kdybyste chtěli vědět, jak vypadalo moje příruční zavazadlo, tak…Tam byly samý hrnečky!

Já vloni přivezla další tři hrnečky z Asie. Sice jsme tam nebyli společně, ale věřím, že se tam někdy podíváme 🙂 Do sbírky tak přibyl hrneček z Hong Kongu (moje milovaný město), Šanghaje (když nikde neumí anglicky, ve SB vždycky aspoň trochu + nechali mi poslat jediný hrnek z jiné pobočky, za což jim jsem pořád moc vděčná) a z města Suzhou, ve kterém jsme byli s naším hostitelem na výletě.

Asijská edice

V listopadu jsme sbírku rozšířili modrým kouskem z Londýna. Hrnek jsme kupovali hned za St. Paul´s Cathedral na náměstí, nohy se nám už pletli a rádi jsme pak nasedli na metro, které nás dovezlo k Mošně na byt 😉

Londýnský od St. Paul´s

V březnu jsme přidali hrnek z Varšavy. A Polsko mě překvapilo, protože v pobočce ve Varšavě měli hrnky snad ze všech větších měst, celkem asi 5. My se ale snažíme kupovat jen ty, kde jsme opravdu byli.

z Varšavy od nejošklivějšího hotelu!

A nejčerstvější úlovek na konec 🙂 Novýho bráchu jsme si přivezli z Berlína! A tady jsem dokonce schopná říct, kolik stál 🙂 Aktuální cena v Německu je 10,95€. Ale mnohem víc se nám tentokrát líbil hrneček pro celé Německo…Jen by mi někdo mohl vysvětlit, proč je tolik hrnků po Evropě v odstínech červené. To snad neznáme žádnou jinou barvu?

Z Alexander Platz, kde byl o celých pět centů dražší než u Brandenburské brány! 🙂

Má to jeden háček. Hrnečky se nám jednoduše do naší skříňky už nevejdou. Snažíme se vymyslet nějaký dobrý systém, jak na to. Jediný, co nás zatím napadlo, je točit hrnky po pár měsících, abychom si všechny užili.

Myslím, že jsme našli skvělý způsob, jak si z dovolené přivézt suvenýr a zároveň nemít doma jen další lapač prachu. A vážně jsme od té doby, co kupujeme tyhle hrnečky, nepřivezli žádnou zbytečnou hovadinu, na kterou bychom si po pár letech ani nevzpomněli. Cena sice není nejnižší, pohybuje se  plus mínus kolem 300 korun, ale i tak ho pokaždé přivezeme 🙂

Co si z dovolených vozíte vy? Kupujete pohledy, oblečení, něco? Nebo si vystačíte jen s fotkami, které na dovolené uděláte?

Vaše totálně vychozená Terez

P.S.: Ano, opravdu nemáme ten z Prahy, jsme ostudy! Dobrovolní dárci se můžou hlásit na vrátnici! 😀

P.P.S.:  A v Berlíně jsme si to kafe ve SB dali. A vůbec to jako kafe nechutnalo. Musela jsem si jít spravit chuť do The Barn, ale o tom zase příště!

Přelouskáno no. 5 – O izraelsko – palestinském konfliktu, Analfabetka, Poutník, Hedvábník a ještě jedna detektivka

Terez Komentářů: 4
Na instagramu jsem se na začátku srpna rozhodla vyhlásit něco jako výzvu. Pod hashtagem #srpensknihou jste mohli sdílet, co právě čtete. Já měla knih požehnaně (a mám pořád), ale něco jsem přeci jen stihla. A nutno říct, že tentokrát na mě čekaly samé pořádné knihy (600 stran žádná míra). Co tentokrát přistálo v mojí knihovně?

Celý článek

Český Krumlov – město, které rozhodně stojí za to!

Terez Napište komentář

Náš prodloužený víkend v Českém Krumlově byl báječný. Tenhle rok jsem moc dovolené neměla, protože jsem si pět dní „ukrojila“ ještě na loňský Londýn, takže letos šetřím, abych měla na Vánoce. Jojo, i nad tímhle už člověk musí přemýšlet (jedna z nevýhod toho být zaměstnancem). Ten jeden den se ale přece dá, a tak jsme s našima (uf uf) vyrazili. Hlavním cílem cesty byla večerní Rusalka na Otáčivém hledišti. Jak se nám víkend vyvedl?

Zámek Český Krumlov

Nebudu vám tu složitě vypisovat, co jsme všechno dělali, ale dám vám pár tipů, které jsme využili nebo které nás zaujaly. Třeba vás inspiruju dřív, než Krumlov zaplaví obří vlny Číňanů. A proč to? Od příštího roku se prý zavádí přímá linka Peking – Praha a v Krumlově počítají s masivním nárůstem návštěvnosti. Což je při 1,2 milionu návštěvnících ročně dost…nepředstavitelný 🙂

1) Ubytování

 V rámci zachování dobrých rodinných vztahů jsme bydleli jinde než naši. Tudíž můžu poskytnout recenze hned na dvě ubytovací zařízení!
Hotel Edward Kelly – převážně pro cizince, na rodiče prý mluvili v zásadě anglicky 🙂 Interiér a vybavení super, pohodlné postele. Snídaně rozmanité, teplé i studené pokrmy, ovoce, pokud ale přijdete pozdě, může se stát, že už něco nebude. Bacha na Cikánskou jizbu naproti, bujaré veselí do pozdních nočních hodin. Pro dvě osoby na tři noci něco málo přes 5000 Kč, pokoj s výhledem na zámek dražší (ale bez Jizby pod okny 😉 ).
Penzion Pod Radnicí – malý penzion s pouhými pěti pokojíky kousek od Náměstí svornosti. Moc milý provozní i paní kuchařky, interiér alá staré časy, ale pěkný. Snídaně výborné formou švédského stolu, na ostatní konzumaci 20% sleva pro ubytované (přičemž slevu vztáhli i na rodiče, když s námi večeřeli). Pro dvě osoby na tři noci něco málo pod 5000 Kč.
Jinak je možností spoustu, veskrze všechno je kousek od centra, ceny jsou podle mě dost fajn (prázdniny, vrchol sezony, oblíbená turistická destinace, poloha, služby). Dá se najít i levné ubytování v ubytovnách ve větších pokojích, záleží na vašich preferencích. Ale atmosféra centra má něco do sebe.

2) Stravování

Hospod jsme moc nevyzkoušeli. Většinou stačilo ráno se pořádně nadlábnout a večeři si dát dřív. Navíc bylo zrovna to největší vedro, a to sebevětší jedlík ztrácí chuť k jídlu. Nám moc chutnalo v našem penzionu, jídelní lístek stručný, zaměřený na českou kuchyni. Měla jsem asi ten nejlepší grilovaný hermelín ever. Kachna s knedlíkem a se zelím byla taky vynikající a vepřový steak s cibulkou jakbysmet. Saláty obyčejné, ale výborné.
Staročeská klasika aneb pořádný jídlo – maso, knedlík a zelí 🙂

Na náměstí se dá jít do Cukrárny Fontána na mražený jogurt, cena cca 65 korun, dobrý to bylo, ale že bych to potřebovala třikrát denně, to ne.

 V Krumlově seženete i pivní speciály. Na Glocknera (mňam!) si zajděte do Máselnice přímo v areálu zámku. I v našem penzionu pak točili „nakouřeného šviháka“ z pivovaru Eggenberg. Ten taky stojí za hřích.

Ha! A co kafe? To bych nebyla já, kdybych někam nezašla, což 🙂 Byli jsme tady, káva moc dobrá, dortíky a pralinky jakbysmet. Za mě tohle určitě zkuste! Druhou kávu jsme si dali na terase nad Vltavou tady. Z toho už jsem tolik odvařená nebyla, typově byla tahle kavárna/restaurace víc na efekt a hojnost lidí. Ale jídlo tu nevypadalo zle, to musím uznat 😉

Caffe Arleta – všechno moje!

Naši zašli na lívance s horkými švestkami do restaurace blízko Zrcadlového bludiště, ale nevím, jak se to jmenovalo! Cena cca 130 korun za porci, ale prý to za to stálo 😉 A klasický trdelník nebo palačinku seženete za mostem v Latránu hojně, kolem náměstí taky, ale méně. Ceny kolem 50 Kč.

Jinak nejvíc v Krumlově seženete restaurace a hospody ve staročeském duchu, s klasickými českými pokrmy a pivem, o což je asi největší zájem. Jasně, i hladový okno s kebabem jsme potkali a nějakou Itálii a Čínu taky, ale tyhle typy restaurací jsou v menšině.

3) Atrakce

V Krumlově samotném je toho k vidění dost, ale vyjet „za humna“ se taky vyplatí. Co vám sama za sebe (a svou rodinu) můžu doporučit:

Zámek Český Krumlov

Do Krumlova se jezdí primárně na zámek. Ne nadarmo je Krumlov zapsaný v seznamu UNESCO. My osobně jsme s Architektem vylezli jen na věž (50 Kč/osoba), ale naši se vydali i na prohlídku. Jejich doporučení – jděte brzy, než se na zámek nahrnou davy Asiatů. Naši se na prohlídku vydali cca v 10 hodin a měli malou skupinku, ve které je to přeci jen příjemnější.

Ze zámecké věže, pohled na kostel Sv. Víta

A nezapomeňte se podívat na medvědy! V hradním příkopu jsou celkem tři – Marie Terezie, Vok a Kateřina (tou si nejsem jistá). Nekrmit, nerušit!

Grafitový důl Český Krumlov

Opět tip od našich. Mamina je notorický vymetač všech atrakcí, které se na dovolené nacházejí, takže neopomněla navštívit ani grafitový důl. Dostanete erární holínky, kombinézu a přilbu s baterkou a hurá do dolu. Svezete se důlním vláčkem a vrátíte se špinaví od hlavy až k patě. Ale podle všeho to stálo za to. Vstupné 150 korun, důl se nachází cca 500 m od hlavního parkoviště pod zámkem.

Noční prohlídka města s průvodcem

Jít na tuhle prohlídku byl skvělý nápad. Prohlídku jsme objednávali předem na webu a stačilo se dostavit před informační centrum na náměstí, kde si nás pan Šrámek vyzvedl. Prošli jsme město křížem krážem, zastavovali se u architektonických zajímavostí, dozvěděli jsme se spoustu historických faktů i legend a celkově jsme si ty cca 2,5 hodiny užili. Pro jednoho stála prohlídka 300 korun. Není to málo, ale pokud bych si měla vybrat, jdu znova. Bylo to super poznávat město zase trochu jinak, courat úzkými uličkami a pozorovat, jak se s nástupem večera a noci Krumlov pozvolna mění.

Stezka korunami stromů

190 korun za vstup mě trochu nepříjemně zaskočilo, ale když už, tak už. Navíc jsem posera. Zcela beze studu přiznávám, že mám z výšek respekt (pojmu „strach“ se snažím vyhnout). Ale překonávám to každý den. Jsou stavby, kde mi to nevadí ani trochu (Eiffelovka, Empire State Building) a pak jsou stavby, díky kterým mám nohy jako z rosolu a potěj se mi ruce. Většinou to jsou dřevěný rozhledny, mosty atd. (ne, vstupenku do lanovýho centra mi vážně nenabízejte).

Stezka korunami stromů

Ale tohle jsem přežila. Výhled je fenomenální, zajímavosti po cestě jakbysmet. Za dalších 50 korun si můžete přikoupit jízdu po skluzavce dolů, ale to jsme oželeli. Po cestě jsou navíc tři „odbočky“, kde se procházíte po různých lávkách a pod vámi je jen ocelové pletivo a díra 😉 Dala jsem to!

Pozn.: Co se týče parkoviště, zkuste tohle. My se tam dostali ani nevíme jak, ale očividně jsme nebyli jediní, kdo tuhle možnost využili. Aut tu parkovalo požehnaně a stezka je odsud pěšky cca 15 minut do kopce;-)

Klášter Zlatá Koruna

Při zpáteční cestě jsme se zastavili v tomhle legendami opředeném klášteře. Já se o něm poprvé doslechla na Troskách, kde se zmiňoval labyrint podzemních chodeb a poklad ukrytý před nájezdem husitů.

Klášter Zlatá Koruna

Klášter je nádherný a musím se přiznat, že mě vážně zaujal. Vstupné 100 korun mi nepřišlo nijak velké, prohlídka byla super, jen průvodkyně trochu suchá. O legendách nám toho moc nepověděla a přitom je to dle mého hlavní tahák 😉

Pozn.: Parkoviště ve vesnici je opravdu mini, navíc ho využívají i vodáci, takže buďte připravení na trochu zmatky.

Otáčivé hlediště Český Krumlov

Velký lákadlo a rozhodně skvělej zážitek. Z vlastní zkušenosti doporučuju naplánovat si výlet tak, abyste hlediště navštívili. Nám se podařilo sehnat lístky na Rusalku. Při placení se radši usmívejte (cca 800Kč/lístek), ale stojí to za to.

Představení má neskutečnou atmosféru, točíte se kolem dokola a scéna se průběžně (alespoň částečně) mění, což je unikátní. Já byla nadšená a Rusalka dokonalá.

Doporučení: S sebou polštářek pod zadek (papundeklový sedačky nic moc) a rozhodně něco, čím zakryjete končetiny. Začíná se hrát až se setměním a havěti je tam díky nasvícení scény požehnaně. A na záchod si dojděte před představením, protože v průběhu vás z hlediště pryč nepustí 😉

Následuje pár atrakcí, o kterých se mi nechce moc rozepisovat, ale vím, že je naši vyzkoušeli nebo že jsou v nabídce, takže:
– zrcadlový labyrint – možno navštívit pouze do konce října, pak labyrint putuje jinam
– lanová dráha nad řekou – moje mamča vyzkoušela, prý super, ale bacha na nohy 😉
– vyhlídkové plavby na vorech – viděli jsme, nám stačilo, ale někdo jiný po tomhle může toužit 😉
– hrad Dívčí kámen – náš původní cíl, ale je to přeci jen kus pěšky a při zpáteční cestě bychom to nestihli, každopádně stojí za návštěvu

4) Doprava

V Českém Krumlově jsou cca tři velká záchytná parkoviště. Parkování stojí, pokud se nepletu, 40 Kč/hod. V každém hotelu, pokud jste ubytování, by vám měli nabídnout parkovací kartu za 150 Kč/den, což je výrazně přívětivější cena. Jinak v Krumlově je všechno v docházkové vzdálenosti, na mapě se to může zdát daleko, ale ve skutečnosti jsou od sebe jednotlivé budovy vážně kousek. Dostat se z parkoviště pod zámkem k našemu hotelu trvalo vzhledem k přecpaným ulicím a bagáži cca 10 minut.

Do Krumlova jezdí i vlak, nádraží je krapet z ruky, ale nemyslím si, že by to byla nějaká extra dálka. Autobusy jezdí kousek od záchytného parkoviště pod zámkem, zastávka Český Krumlov – Špičák.

5) Ceny

Některé ceny jsem zmiňovala už v článku. Pokud půjdete na náměstí, počítejte s přirážkou. Ale hned pod náměstím, třeba zrovna v našem penzionu, už byly ceny dost klasické, podle mě až lidové. Můj grilovaný hermelín vyšel na 65 Kč, steak s přílohou na cca 150 Kč, pivo kolem 30 Kč. Cena třeba za pohledy se pohybovala od 6 do 10 Kč za klasický formát.

Vstupné kamkoliv se pohybuje od 100 Kč do 200 Kč. Peněz mi ale líto není, užila jsem si tenhle prodloužený víkend dosyta a zážitky mi zůstanou napořád.

Ale jinak se musím přiznat, že dovolená v Čechách je neřestně drahá. Stovka sem, stovka tam a čtyřdenní pobyt pro dva vás vyjde jako týden u moře pro jednoho. V Krumlově se mi líbilo moc, má úžasnou atmosféru, ale na další dovolenou radši vyrazíme do zahraničí 😉

bloging

Jaká by měla být elitní blogerka?

Terez Komentářů: 13
Ráda bych vás upozornila, že se tu mezi dětmi objevil takový nešvar. Děti velice často opakují některá slovíčka. Hlavně dvě. ELITNÍ BLOGERKA. (cc Pelíšky, upraveno dle tématu)

Tak když už jsme u té elity, napadlo mě, že sepíšu, co by podle mě měla taková elitní blogerka umět, jaká by měla být, aby si takové označení zasloužila. A jsem zvědavá, jestli se v některých bodech shodneme. O tom, že tenhle typ „kastování“ se mi nelíbí, to tentokrát nebude. Rozhořčovat se budu až někdy příště. A ano, budu mluvit pouze v ženském rodě (sorry, kluci).


1) Měla by psát gramaticky správně

Už jsem to říkala několikrát, ale na pravopis a gramatiku jsem pes (Architekt o mně s oblibou říká, že jsem Grammar Nazi). Jednou jsme se v Čechách narodili, čeština je náš mateřský jazyk, tak bychom ji měli sakra ale umět používat! Tím spíš, když si na čelo dám nálepku „elitní blogerka“.
Pár naprostých lahůdek odchycených právě na elitních blozích.
– vyživý
– výřivka
– by jste, by jsme, by jsem
– neschopnost používat správně ji/jí, mě/mně
– opakování slov ve větách – měla, vzala, koupila
Pokud toho samotná blogerka není schopná, tak ať si sežene někoho, kdo jí udělá korekturu textu. Vždyť i ten Blogger podtrhává chyby! Nemůžu se bohužel ohánět kvalitou článků v tištěných magazínech, protože tam to v některých případech stojí taky za starou belu. A ano, já sama píšu nespisovně. Ale nedělám (alespoň většinou) gramatický chyby, za který by se styděl i žák prvního stupně.

2) Měla by inspirovat

Síla blogů je v poslední době neskutečná. Čtenáři si nemusí kupovat tištěná periodika, aby měli přehled o novinkách. Stačí vyťukat webovou adresu a je to.

Jenže spousta blogů se překlopila v něco, čím by blog být neměl. Koupeným kouskem virtuálního prostoru. A ne koupeným doslova – pouze uplaceným pár produkty zadarmo. Některé blogerky se uchýlily k tomu, že vezmou zavděk každou drobnou spoluprací, kterou jim firmy nabídnou a podle toho blog pak vypadá. Navíc málokterá blogerka zmíní, že všechny produkty jsou dárkem.

A o tom by blog být neměl. Úplně na začátku se chtěla jen každá z blogerek podělit o svoje dojmy, zkušenosti, pocity, o kus svého života. Chtěla ukázat, co má ráda, co se jí osvědčilo a nebo co ji naopak zklamalo.

Dnešní populární blogerka má neskutečnou moc. Inspirovat lidi, nutit je k zamyšlení, diskutovat. Může je podněcovat k tomu, aby byli lepší, ukazovat, co se kde děje, upozorňovat na zajímavý akce z okolí, kde bydlí. Má tu moc dělat ze sebe a ze svých čtenářů lepší lidi. A měla by to dělat z vlastního přesvědčení. Ne proto, že jí za to někdo zaplatil.

3) Měla by být reprezentativní

No, tohle je možná jediný bod, který všechny nové elitní blogerky splní…Ale to záleží.

Nemyslím si, že aby byl někdo reprezentativní, musí vážit 50 kilo, oblékat se do značkového oblečení a vonět se Chanelem. Reprezentativně může holka vypadat v šatech z Tesca, kabelkou od šikmejch a botách z HMka. Ale musí to umět. Umět nakoupit, zkombinovat a hlavně NOSIT.

A pak přichází ještě omítka. Nejsem make up artistka, abych mohla kritizovat vizáž blogerek, ale sakra! Ty holky se kamarádí mezi sebou a nenajde se ani jedna dobrá kamarádka (a ano, myslím dobrou kamarádku a ne „dobrou“ kamarádku), která by řekla: „Hele, co kdybych ti trochu poradila?“ Pak by ty holky alespoň neměly fleky na tvářích a oranžovou linku na čelisti.

4) Měla by být inteligentní

Tohle je věc, kterou lze někdy přes naše monitory poznat těžko. Znáte to. Čtete blog, líbí se vám styl vyjadřování, o čem autorka píše, fotky, prostě a jednoduše je to vaše krevní skupina. A pak se čistě náhodou objeví u někoho ve videu nebo v televizi, případně si vytvoří profil na Snapchatu, vy na to koukáte s vytřeštěnýma očima a říkáte si: „No doprdele!“

5) Měla by mít určité životní zkušenosti a nadhled

Jak jsem psala už kdysi dávno, anonymita je mor a slabším povahám nemusí negativní anonymní komentáře dělat dobře. Obrnit se proti tomu lze do určité míry. Přeci jen dělat, že neexistují, není řešení, i když si některé slečny stále myslí, že zatajování upřímných, avšak ne zcela pochlebovačných komentářů, je v pořádku. Aby se s tím vším dokázala blogerka popasovat, musí už mít „odžito“. Ať už v profesním, nebo v osobním životě. Pak teprve získá potřebný nadhled a to, co se děje ve virtuálním světě, bude vnímat možná trochu jinak.

6) Měla by mít vlastní názor

Můžeme tu rozjet debatu na téma, jak moc je náš názor vlastní nebo přejatý od jiných a my se s ním pouze ztotožňujeme. Ale mít názor je jednoduše důležitý. Není nic horšího než lidi bez názoru (oprava: horší jsou blbý lidi bez názoru a ještě horší jsou blbý lidi s kontroverzním názorem). Ale ke každé problematice bychom měli zaujmout nějaké stanovisko, ať už na základě našich životních hodnot, postojů nebo zkušeností. Měli bychom si za svým názorem stát, umět ho obhájit a případně umět přiznat, že se náš názor změnil. Papouškovat cizí názory není umění, to je tragédie.

7) Měla by umět žít i „off record“

Co je to za život přemýšlet 24/7 o tom, jestli tohle se bude vyjímat na blogu, tohle je fotogenický, o tomhle napíšu? Nechat telefon doma a jít na večeři s partnerem je komfort. Vyrazit na chatu, kde není signál, je komfort. Užívat si každý den a nesdílet všechno na sociálních sítích, to je komfort. Nemusíme se nikomu omlouvat, že jsme dva týdny nepřidali článek a že nemáme každý den novou fotku na IG. Pokud lidi baví k nám chodit, počkají si. Radši dva kvalitní články do měsíce a čas na soukromej život než tuna plytkých textů o ničem a vlastní život veškerý žádný.

8) Neměla by lidem věšet bulíky na nos

Zjišťuju, že to je paradox dnešní doby. Naše životy jsou hektický, potýkáme se každý den se spoustou problémů a blogy představují něco jako únik. Únik do našeho vysněnýho dokonalýho světa, kde se mají všichni rádi, jsou na sebe hodní, všechno vychází a náš život je sluníčkovej. Kde láska nabírá na dokonalosti, naši partneři jsou princové na bílém koni, naše kariéra stoupá strmě vzhůru a každý boj, do kterého se pustíme, skončí výhrou.

– střih –

Tak takhle to přesně není. Kdybych chtěla číst tenhle brak, zajdu si do oddělení s červenou knihovnou. Ty paperbackový romány nemaj oslí uši a poslintaný desky proto, že by si je vzal do parády pes, ale proto, že každá ženská si o tom ráda přečetla a snila. Ale byla to smyšlená kniha. Teď mají ale holky pocit, že když o tom čtou u blogerky, musí se to dát přece zařídit  i v reálu!

Je mi líto, ale NEDÁ. Myslet pozitivně neznamená žít v bublině, kam ke mně každodenní zlo nepronikne. Je naprosto normální a lidský, že ne všechno vychází, že se lidi rozcházej, že máme dny, kdy bychom (nebo snad by jsme?) na všechno nejradši hodili bobek, že řešíme v práci nechutnosti, nevyděláváme miliony, nestíháme vařit, nevypadáme pořád skvěle a nemáme každej den chuť na sex. Holt už to tak je. Ale je to život, jakej má valná většina z nás, tak proč se za něj stydět?

Holky, nezávidím vám to. Ani v nejmenším. Ale jsem zvědavá, jak se s titulem „elitní“ poperete. Mám jen drobný problém s tím, že se mi kromě „elita“ vynořuje v hlavě třeba „nadřazená rasa“. Asi čtu špatnou literaturu.

Napište mi, co si o elitě myslíte vy? Co jim podle vás chybí a čeho mají naopak až moc? Jsem zvědavá!

Čao, Terez

*zdroj obrázku: flickr.com (experimentaclub)

Přelouskáno no. 4 – Ohlssonová, Požárová, Quick a Můj bratr dým

Terez 1 komentář
Jak jsem psala už minule, čtu teď poměrně dost a měla jsem dvě knihy v zásobě do tohohle dílu 🙂 Ale to bych nebyla já, kdybych je nevrátila a pak si neuvědomila, že jsem je zapomněla vyfotit..ach ta moje hlava  😀 Takže proto jen odkaz na knihu bez fotky 🙂 Co si tentokrát našlo cestu do mojí tašky při cestě do práce, na stůl ke kávě nebo večer do postele?

Celý článek